Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Láska a nenávist

22/07/2021

Sávitrí Déví v mnoha svých dílech vyjadřuje nenávist k člověku a lásku ke všemu živému. Nejdůležitější knihou v tomto ohledu je rovněž i dle nás nejdůležitější kniha Sávitrí Déví vůbec, Obžaloba člověka. Témata v knize obsažená však prostupují celým autorčiným dílem. V příspěvku níže právě mnoho z těchto zmínek předkládáme.

Úryvky z knih Defiance; Pilgrimage; Blesk a slunce; Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess; Souvenirs et réflexions d’une Aryenne; And Time Rolls On a korespondence.

* * * * *

Odmítáte se podílet na vraždění nevinných zvířat, a přesto byste na smrt poslala libovolný počet lidských bytostí.

„Povězte mi: vegetariánkou jste se stala v Indii?“

„Ne; vždy jsem jí byla, už od dětství.“

„Kvůli zdravotním důvodům, nebo z principu?“

„Z principu. Odmítám se podílet na způsobování utrpení a smrti nevinným zvířatům, obzvláště pokud mohu žít i bez toho.“

Podívala se na mě trochu překvapeně a položila mi otázku, kterou mi už položily stovky lidí a kterou mi dodnes budou klást stovky dalších: onu nevyhnutelnou otázku: „V tom případě neschvalujete násilí páchané na lidech ve jménu vaší ideologie?“

„Samozřejmě, že schvaluji! Proč by ne?“ Odvětila jsem, skrývajíc upřímné podráždění — tato otázka mě totiž vždy rozčiluje. „Schvaluji, a to z celého srdce, za předpokladu, že ti, kdo používají toto násilí, tak činí buď proto, že plní rozkazy (v případě, že jsou podřízení), nebo — v případě, že jim je dovoleno ujmout se iniciativy — výhradně proto, aby prosazovali cíle Strany, pro vítězství naší Ideje, kvůli uplatňování našeho programu v jeho správném duchu, a nikdy ne kvůli osobním cílům.“

„Ale jistě byste sama nedělala některé věci, které dělali nacisté,“ řekla ona naivní dáma.

„Nepochybně bych je dělala — a ještě horší věci, než si dokážete představit —, kdybych měla tu možnost,“ odpověděla jsem s ohněm upřímnosti, přesvědčena o své pravdě. „A jsem připravena tak i jednat, pokud k tomu někdy dostanu příležitost … příště. Ale samozřejmě pokud možno vždy v nezaujatém duchu. Dala bych stranou všechny osobní pocity včetně nenávisti ke každému, kdo nenávidí mého Vůdce, a brala bych v úvahu pouze účelnost opatření, která bych použila — nic víc.“

„Říkáte, že se odmítáte podílet na vraždění nevinných zvířat, a přesto byste na smrt poslala libovolný počet lidských bytostí, kdybyste to vy nebo vaši nadřízení vyhodnotili jako ‚účelné‘, tedy kdyby to vyhovovalo vaším ideologickým cílům!“

„Jistě.“

„Nerozumím vám. Jste pro mě nepochopitelná.“

„Zvířata nejsou antinacisté,“ řekla jsem klidně a spontánně — tak přirozeně —, že ona žena navzdory své bezbřehé naivitě trochu couvla. Ale držela se svých iluzí, jako by na nich závisela její životní jistota. „Nemůžu tomu uvěřit!“ řekla. „Nechci vám věřit; vypadáte tak sladce!“

Defiance, str. 75-77.

* * *

Pokrytectví demokratů.

(…) Po několika minutách mi položila onu starou otravnou otázku, kterou jsem od svého návratu do Evropy zodpověděla už stotisíckrát: „Snad opravdu nechcete říct, že schvalujete ty hrozné věci, které nacisté udělali?“

„Jaké ‚strašné věci‘?“ zeptala jsem se s neskrývaným pohrdáním: Nikdy jsem k pokrytectví demokratů neměla tak silný odpor, jako když mi položí tuto otázku.

„No, násilí všeho druhu: zabíjení lidí po tisících,“ odpověděla slečna Taylor.

„A proč ne?“ řekla jsem, „když ti lidé byli překážkou stability režimu a vytvoření krásnějšího světa? Věřím v odstraňování překážek. Navíc,“ — dodala jsem — „se mi naprosto hnusí skrupule lidí, kteří berou jatka a vivisekční laboratoře jako samozřejmost, a přesto se odvažují protestovat proti našim skutečným či domnělým ‚ukrutnostem‘ na nepohodlných lidských bytostech.“

„Ale byly to lidské bytosti, ať už vám připadají jakkoli špatné.“

„Nikdy jsem nesdílela pověrčivost našich oponentů ohledně dvounohých savců,“ řekla jsem s pohrdavým výrazem. „Považuji veškerý život za posvátný — dokud se nestane překážkou vyššího smyslu Stvoření, který jsme si my, nacionální socialisté, vytkli za cíl prosazovat. A tomu mohou stát v cestě jen sobecké nebo hloupé lidské bytosti — nejnebezpečnější ze všech zvířat.

Defiance, str. 88.

* * *

Jako divoké zvíře v kleci

Neměla jsem pero ani inkoust — dokonce ani tužku —, a tak jsem nemohla psát. Chodila jsem po místnosti, odezdi ke zdi, pořád dokola, jako tygřice v zajetí v kleci. Imponovala mi podobnost jakéhokoli postavení s divokou šelmou v „zoo“. „Ale mám svou velkou lásku a své velké ideály, a hrdost, která mě povznáší a udržuje,“ uvažovala jsem. „Co mají chudáci zajatí lvi a tygři, panteři a leopardi, aby si vynahradili ztrátu svobody a dobrodružství? Mám tisíckrát větší štěstí než oni.“ Nikdy jsem si tak živě neuvědomovala, jak dlouhotrvajícím utrpením musí být život v divoké šelmy v kleci — jakou zkouškou by byl můj život za mřížemi, kdybych v těchto dobách pronásledování nebyla tak hrdá a tak ráda vyznávala svou nacistickou víru. A modlila jsem se, abych v našem novém světě jednoho dne pozvedla svůj hlas dostatečně výmluvně na to, aby byly všechny šelmy z cirkusů a „zoo“ vráceny zpět do své rodné džungle.

Defiance, str. 108-109.

* * *

Krmila jsem toulavé kočky.“

„A co jste vlastně v Indii dělala, když se vám nepodařilo z ní před válkou odcestovat?“ byla další otázka.

Moje odpověď — zcela v souladu s pravdou, ne-li přímo se vší pravdou — zněla jako vtip, záměrně řečený, aby jeho obvinění z velezrady srazil šaškovstvím dolů k naprosté banalitě: „Krmila jsem toulavé kočky,“ řekla jsem prostě.

„Kočky!“ zvolal muž, který mě vyslýchal.

„Ano, kočky,“ zopakovala jsem, „během bengálského hladomoru jsem jich denně nakrmila asi sto padesát a také nějaké psy. Dvakrát denně jsem jim nosila rýži, ryby a mléko, a krmila je postupně na dvou nebo třech dvorech, kde se shromažďovaly. A podél točitého železného schodiště, které vedlo na mou terasu, se každý večer tvořila fronta asi padesáti koťat a dalších zvířat. A jen v mém domě jich bylo pětatřicet. Můžete se kdykoli informovat zda mluvím pravdu nebo ne. Celé okolí mě znalo jako ‚kočičí memsáhib‘!“

Defiance, str. 148-149.

* * *

Za každý německý strom by měli zemřít alespoň tři Britové

„No, začněte tím, že postavíte továrny, které jste zničili a skoncujte s tím svým ‚denacifikačním nesmyslem‘,“ řekla jsem jménem německých nacionálních socialistů, „a pak se snad uráčíme uvažovat o tom, co bychom mohli dělat. Ale i pak,“ — dodala jsem po odmlce — „co nádherné lesy, pýcha Německa, které jste zmasakrovali? Přeji si, aby v příští válce za každý strom, který jste pokáceli, zemřeli alespoň tři vaši lidé — krom těch, kteří zemřou, aby byli pomstěni moji soukmenovci a nadřízení.“

Defiance, str. 195.

* * *

Zvířetem v zoo

Vyšla jsem na chodbu. Někteří z vězňů už tam byli; jiní teprve vycházeli z cel. Dozorkyně postupně otevírala dveře. Najednou jsem měla nejživější dojem, jako bych se ocitla v jakési „zoo“, ze které najednou strážci pouštěli své vězně na chvíli ven. Všimla jsem si, jak se divoké šelmy neženou ze svých klecí, jakmile se zvedne železná mříž, ale jak, ač se to může zdát zvláštní, pomalu vycházejí ven, jakoby věděly, že svoboda, která se jim nabízí, je pouze relativní a dočasná — stěží vůbec stojí za zmínku. Stejně si počínaly i uvězněné ženy; potom, co dozorkyně otevřela dveře, se nezdálo, že by nějak spěchaly. Pomalu vyšly, zatímco se za nimi s hlasitým zvukem zavřely železné mříže; nebo uvnitř minutu či dvě vyčkávaly, odkládaly nádobí, z něhož jedly večeři, upravovaly si hřebenem vlasy nebo hledaly kapesníček. Věděly, že je nečeká svoboda, ale jen dvě hodiny odpočinku ve vězeňské odpočívárně. I já jsem byla zvířetem v „zoo“ stejně jako ony; snad jen o trochu divočejším a pyšnějším, než většina z nich — bengálskou tygřicí, přímo z džungle.

Defiance, str. 263.

* * *

Němci jsou vlastně zvířata.

Byla věrnost německých mas ke svému Spasiteli v takové míře pouhým výrazem neutuchající vděčnosti žaludků? Snad, pomyslela jsem si, byť mě toto připuštění trochu rmoutilo. Ale zamyslela jsem se: „A proč ne? . . . Němci jsou vlastně zvířata, stejně jako zbytek lidstva; nejprve zvířata a poté Árijci; a nacionální socialisté — Árijci plně si vědomí své Bohem dané nadřazenosti — až na posledním místě. Je to přirozené.“

Defiance, str. 265.

* * *

Nikdy jsem žádné maso nejedla.

Ženy byly překvapeny takovým odříkáním: „Ale my jsme myslely, že vy, Britové,[1] dostáváte k zelenině i maso,“ řekly.

„Já nejím maso,“ odvětila jsem: „vlastně jsem nikdy žádné nejedla. Ani zeleninu míchanou se šťávou bych nikdy nejedla. Když jsem sem nastoupila, řekla jsem to správci věznice.“

K mému velkému uspokojení jsem nemusela čelit žádným hloupým „proč?“ a „pročpak?“, které pouhá zmínka o mém odporu k masu většinou vyvolala i u „intelektuálů“ — snad hlavně u „intelektuálů“ — demokratické výchovy. Tyto prosté ženy, vychované v disciplíně našeho režimu, byly mnohem méně vlezlé, tolerantnější a liberálnější než většina zastánců „osobní svobody“, které jsme poznala. Ani jedna z nich se mi nesnažila vnutit morální pohled antropocentrismu, který možná samy měly. Jediná poznámka, kterou jedna z nich jednou pronesla, byla: „Znám dva lidi jako vy, kteří nikdy nejedí maso. A oba mají stejné názory jako vy.“

Defiance, str. 280.

* * *

Byly to potenciální paraziti.“

„Před chvílí jste se zmínila o právech ‚všech živých bytostí‘. Jak můžete o něčem takovém mluvit, když neuznáváte ani právo všech lidí na život?“

Zopakovala jsem této ženě to, co jsem za celý život řekla asi stotisíckrát: „Nemohu milovat všechny lidi, včetně spodiny lidstva, včetně nebezpečných lidí nebo těch, kteří nejsou-li přímo nebezpeční, nenávidí vše, co já miluji. Miluji všechna zvířata. Jsou krásná a nevinná. Jediných živých bytostí, kterých bych se zbavila (krom nebezpečných lidí), jsou blechy a štěnice — paraziti. Bránit se je nutné. Co se týče náboženství, které mi nakazuje, abych respektovala nebezpečného člověka, a přitom opomíjí zakázat maso, tak to považuji za absurdní. A civilizace, která odsuzuje mé soukmenovce coby ‚válečné zločince‘, zatímco vivisekci bere jako samozřejmost, zaslouží naprosté zničení.“

„Nejíte maso?“ zeptala se žena.

„Ne, nikdy jsem ho nejedla. Jsem logicky uvažující člověka — jak jste správně poukázala.“

„To uznávám,“ odvětila; „ale, děti jsou nevinné stejně jako zvířata. Nemáte snad ráda děti?“

„V podstatě mám,“ řekla jsem, „především přirozeně zdravé děti mé árijské rasy, na kterou jsem hrdá. A pak také všechny ostatní zdravé děti, ale pouze do té míry, že se potom, co vyrostou, nestanou nebezpečnými.“

„Viděla jsem muže, které tolik obdivujete, nazýváte je svými soukmenovci a milujete, hnát před sebou celé rodiny týraných Židů, dětí a starců, a ostatních. Co vám ty děti udělaly? Co by vám mohly udělat, kdybyste je ušetřily?“

„Byly to potenciální paraziti,“ odpověděla jsem chladně. A po krátké odmlce jsem dodala: „Muži, o kterých mluvíte, které obdivuji, a které vskutku miluji do té míry, do jaké byli opravdovými nacionálními socialisty, kteří si byli vědomi toho, co dělají, a dělali to ve správném duchu, necítili vůči oněm dětem žádnou nenávist. Nezaujatě a podle rozkazů činili vše pro obranu ohroženého árijského lidstva. Já bych na jejich místě konala stejně.

Defiance, str. 297-298.

* * *

Modlitba

Položila jsem zrcátko a zahleděla se na čistou letní oblohu a v duchu se modlila k neviditelným Silám za všemi tvary a barvami viditelného světa: „Dejte mým soukmenovcům svobodu a moc, vy božští Správci všech věcí! — a jednejte se zbytkem lidstva tak, jako oni jednají s překrásnými nevinnými zvířaty!“

Defiance, str. 394-395.

* * *

V mých očích nemá žádný antinacista cenu kočky, vlastně žádného zvířete.

(…) „Jedna věc mě na vás zaráží: váš manžel ve své žádosti uvádí, že jste velmi dobrosrdečná, že máte ráda všechna zvířata, zejména kočky. Podle všeho jste během bengálského hladomoru krmila hladovějící kočky a psy. Jak se tedy můžete chtít stýkat se ženami, které byly odsouzeny za nejpříšernější zločiny proti lidskosti? Lidská bytost má jistě větší cenu než kočka!“

Zase tohle! Pořád ta stará nesnesitelná pověra o dvounohých savcích!“ Myslela jsem si.

Kdybych byla svobodná — nebo kdyby zachování mých drahocenných rukopisů nezáviselo na správci — odpověděla bych chladně a upřímně s pokrčením ramen: „Ne nutně. V mých očích nemá žádný antinacista cenu kočky, vlastně žádného zvířete. Antinacista je vždy nebezpečný, zatímco zvíře není; nemůže být.“

Defiance, str. 465-466.

* * *

 „Nemiluji lidstvo. Miluji život.

„K lidstvu necítím žádnou lásku. K tomu mě nikdo nemůže přinutit. Bezpochyby miluje nadřazené lidstvo — jediní muži a ženy hodni tohoto označení. A miluji život — krásný, nevinný život; život tvorů, o kterých vím, že nikdy nemohou být proti ničemu, za čím stojím; život tvorů, se kterými se cítím v míru. Dokud lidé považují za normální existenci jatek a vivisekčních laboratoří, odmítám jednoduše protestovat proti jakýmkoli ukrutnostem páchaných na lidech, ať už námi nebo vámi, Číňany nebo Kartaginci, nebo Aššurnarsipalem II., králem asyrským (884-859 př. K., pokud si dobře pamatuji), který je podle historiků jednou z historických postav, které je na tomto poli velmi těžké konkurovat. Vím toho příliš mnoho o hrůzách, které se každý den dějí ve jménu vědeckého výzkumu v laboratořích většiny zemí, jejichž ‚veřejné mínění‘ ostře odsuzuje naše koncentrační tábory a naše plynové komory.[2] V mých očích si veřejnost, která se odvažuje nás odsoudit a přitom tolerovat takové hrůzy na tvorech, kteří nejsou ani skuteční ani potencionální nepřátelé jakéhokoli režimu, zaslouží atomovou bombu, ne-li něco ještě horšího. A pokud si lidé myslí, že k takovým hrůzám musí dojít ‚pro pokrok vědy‘, pak, pravím, je provádějte všemi prostředky na nebezpečných nebo vadných lidských bytostech — lidských bytostech, které nelze jinak využít, a které jsou v mých očích cokoli jen ne ‚posvátné‘ nebo rozkošné, zatímco všechna zvířata, s výjimkou parazitů, jsou do jisté míry roztomilá. Nepovažuji za zločince ty lékaře, kteří na takových lidských jedincích prováděli před rokem 1945 pokusy, a které vaše soudy odsoudily. Říkám, že učinili správně — přesně tak, jak jsem to kdysi, léta před nástupem našeho režimu k moci, prosazovala.“

(…)

„Nechci začínat znovu,“ řekla jsem. „Veškerá činnost tohoto druhu mě unavuje. Jediné, co chci, jak jsem už řekla správci, je vrátit se do Indie a vidět znovu své kočky; ráda bych se nadále zabývala ochranou zvířat — zřejmě jedinou alternativou k nudě, protože nemám ráda lidi, vyjma těch, kteří sdílí mé ideály.

Defiance, str. 473-475.

* * *

Štěstí je buržoasní pojem

Štěstí je rozhodně buržoasní pojem, který se nás netýká. Chceme, aby zvířata byla šťastná — a také podřadní lidé, alespoň do té míry, že jejich štěstí nenaruší náš Nový řád. Věříme, že vyšší lidstvo má lepší věci na práci.[3]

Defiance, str. 494.

* * *

Naprostý odstup a experimenty na zvířatech

Vzpomněla jsem si na argumenty těch, kteří tvrdí, že pro „legitimní pokrok vědy“ nebo pro konečný úděl „ulehčení trpícímu lidstvu“ lze v procesu pokusů vykonat na krásných nevinných zvířatech jakékoli mučení. Vždy jsem věděla, že se mýlí. Věděla jsem to i teď. Ale teď jsem přemýšlela, co bych odpověděla, kdyby mi někdo z těchto lidí odpověděl mými vlastními slovy: „Proč ne, když je tak činěno s naprostým odstupem?“. A po chvíli přemýšlení jsem si na tuto otázku odpověděla.

„Naprostný odstup, pokud jde o čin samotný, nestačí,“ pomyslela jsem si. „‚Povinnost‘, v jejímž jméně je čin konán, musí být skutečně povinností — nikoliv jen nějakou smyšlenou ‚zodpovědností‘; nikoliv následování nějakého osobního nebo dokonce lidského cíle; taková povinnost nesmí mít nic společného s uspokojením nebo štěstím jednotlivců, bez ohledu na jejich počet (množství není podstatné). Povinnost musí být v souladu s nejvyšším cílem Přírody, jímž je zrod božského lidstva. Jinými slovy, jediným ideálem, v jehož službách je ospravedlnitelné působení utrpení a smrti, je vítězství nebo obrana jediného světového řádu. Jedině to může ospravedlnit cokoli, neboť jedině to je slovy Bhagavadgíty „blahem světa“.

Defiance, str. 510-511.

* * * * *

Vůdce miluje zvířata

Zde ve Vůdcově zemi mě spolu s „jeho“ věrnými následovníky vítají i domácí, dobře živené kočky. Mě, prorokyni šťastného zvířectva našeho budoucího světa.

„Jako by vás znala,“ poznamenal bývalý učitel Adolfa Hitlera. „Víceméně všechna zvířata a zvláště kočky mě ‚znají‘,“ odvětila jsem. A položila mu otázku, na kterou jsem již sama znala odpověď — snad pro to potěšení slyšet ji od jednoho z mála lidí, kteří Vůdce znali, ještě když byl malý.

„Měl rád zvířata?“ zeptala jsem se.

„Miloval každou živou bytost, kterou Bůh stvořil: určitě zvířata, a také stromy; vše živé a krásné. A nikdy neublížil žádnému živému tvoru, dokonce ani jako dítě.“

Pilgrimage, str. 25.

* * *

Nadřazenost germánského lidstva

Na mém klíně předla dobře živená, přátelská kočka, živý příklad nejvýřečnější ze všech znaků nadřazenosti germánského lidstva: spontánní laskavosti ke zvířatům.

Pilgrimage, str. 27.

* * *

Vůdcův poválečný sen

Moji pozornost však brzo upoutalo bučení dobytka. Připadalo mi to divné, protože jsem v okolí neviděla žádné farmy nebo pastvu. Bučení přicházelo jakoby někde ze strany cesty. Šla jsem o kousek dál a octla jsem se před nádvořím, na jehož konci stála obdélníková budova, nijak krásná, ale ani zvláště ošklivá: budova, která mohla být čímkoli. Jakmile jsem si však přečetla jeden z nápisů na dveřích ve dvoře — neškodný, běžný (určitě ne „nepolitický“!) nápis, který by devadesát devět procent „rozumných“ dvounohých tvorů tohoto světa přečetla jen tak mimochodem a do minuty zapomněla — otřásla jsem se. V nápisu stálo: „Vstup na jatka je zakázán všem, kdo zde nepracují“.

Takže takhle to je! A tohle znamenalo to bučení: instinktivní reakce před blížící se smrtí; smrtí náhlou a bezbolestnou — alespoň jsem v to doufala — ale pořád smrtí. Tohle v tomto městě [Berchtesgadenu], které přítomnost Adolfa Hitlera posvětila na věčné časy! Vzpomněla jsem si na slavné Goebbelsovy deníky, zmiňující Vůdcův respekt ke zvířatům a jeho naprosté odmítnutí konzumace masa: Věří víc než kdy dřív, že jíst maso je špatné. Samozřejmě ví, že během války nemůžeme narušit náš potravinový systém. Nicméně po válce má v plánu se do tohoto problému rovněž pustit.“[4] Pouhá skutečnost, že tento nápis, který jsem výše citovala, byl napsán v němčině, „jeho“ jazyce — jakkoli je to přirozené — se mi jeví jako svatokrádež; a existence tohoto domu smrti na úpatí kopců, které si zvolil jako své sídlo, to činí ještě horší. Protože on by to nechtěl. Chtěl Německo, Evropu — celý svět — bez jatek. A „po válce“ si vytyčil úkol takový svět vybudovat. A skutečně bychom takový svět vybudovali — on by ho vybudoval —, kdybychom jenom vyhráli tuto válku!

Vzpomeňme na řadu zákonů proti jakékoli formě týrání zvířat, které v mých očích vždy byly největším morálním úspěchem Třetí říše: připomínám tu skutečnost, že určité hrůzy v podobě pokusů na živých zvířatech na jistých cizích universitách, byly během této války zakázány nařízením německých okupačních úřadu; připomínám, že také přikázání naší nádherné nacionálněsocialistické víry obsahuje brožuru sestavenou Alfredem Rosenbergem, zmíněnou při Norimberském procesu. „Budeš milovat Boha ve všem živém, zvířatech i rostlinách.“[5]

Žádný režim Západu ve věci vnucení lidem přesvědčení o zvířecích právech nikdy neudělal tolik, jako náš. Žádná víra Západu nebo Východu nikdy nevyhlásila tak jasně jako ta naše, upřednostnění zvířete před potenciální nebezpečnou lidskou bytostí — tím spíše před skutečně nebezpečnou. Žádný stát se nikdy nepřiklonil k tomuto žebříčku hodnot — mému žebříčku hodnot — s tak naprostou konzistencí jako právě německý nacionálněsocialistický stát.

Zdá se mi, že snad právě proto, zvláště kvůli tomuto naprosto pohanskému žebříčku hodnot, jsem se odvrátila od mého okolí a stala se tím, čím jsem, před tím, než jsem věděla jak to pojmenovat. Mé nejstarší rozhořčení vůči Židům, a skutečně hlavní věc, která mě vůči nim zbavila jakýchkoli sympatií, byly „košer“ porážky. A v srdci jsem vždy opovrhovala každým konzumentem masa, který mluví o „lidstvu“ a „universální lásce“, a považovala jakéhokoli tvůrce nové doby, který tomuto popisu odpovídá, za naprosto podřadného vůči našemu Vůdci.

Nejenže „on“ nejedl žádné maso a ve své árijské zemi netoleroval žádné „košer“ jatka; ale „po válce“ — po vítězství; až by Německo ovládalo celý Západ a bylo v pozici, kdy dokáže získat levné jídlo z celého světa — plánoval postupně, ale zcela jednou pro vždy zakázat onu stálou potupu takzvané civilizace: jatka. Plánoval se zbavit tohoto průmyslu smrti, nikoli jen kvůli respektu pro zvířecí život, ale protože ve skutečnosti, že je vyšší lidstvo živeno mrtvolami zabitých zvířat, při dostatku jiného jídla, viděl také něco naprosto ohyzdného a nezdravého; a také — snad hlavně, protože si uvědomil, silněji než kdokoli jiný, jak hrůzostrašný život profesionálního zabijáka musí být, a protože nemohl pomyslet na syny svého lidu, jak jsou nuceni skrz zvyk a okolnosti do takového druhu života.

A opět jsem si snad po milionté myslela: „Ach, kdybychom jen tuto válku vyhráli! Kdyby náš milovaný Vůdce dostal příležitost uskutečnit svůj velký plán!“

Pilgrimage, str. 60-62.

* * *

Nenávist k Americe

Skutečnost, že každý Evropan, který se v Americe narodí, zapomene na svou krev a zemi své krve — to bylo to, co mě hned od počátku tak silně postavilo proti „Americe“. To, a také popis jatek v Chicagu v jedné slavné francouzské knize.

Pilgrimage, str. 85.

* * *

Nenávist k Francii a civilizaci

Myslela jsem na své dětství ve Francii. Co mě skutečně postavilo proti Francii? Spíš znalost než vlastní zkušenost pokrytectví, nespravedlnosti a krutosti na mezinárodní úrovni, a přímý kontakt s nekonzistencí a povrchností, a s oním odporným francouzským zvykem dělat si ze všeho srandu; naprostý nedostatek fanatismu, tak opovrženíhodný a nudný, pro vrozeného idealistu a vrozeného bojovníka.

(…)

Byla jsem velmi zvláštní dítě, v jehož srdci měly věci obrovskou ozvěnu. Tyto věci a také jiné hrůzy: lidské zacházení s němými zvířaty (pamatuji si to málo, co jsem tehdy věděla o jatkách a vivisekčních laboratořích, tvořilo noční můry mého dětství, a mé nejstarší rozhořčení proti „civilizaci“, za kterou měla Francie údajně bojovat).

Pilgrimage, str. 87.

* * *

Dva přístupy k týrání zvířat

Vzpomínám si na jednoho z nich [vězně koncentračního tábora], který byl zavřen na čtyři roky za to, že zabil prase zvláště krutým způsobem — porovnejme tento tvrdý rozsudek s rozsudkem anglického soudu, který roku 1950 nebo 1951 odsoudil člověka k pouhým čtyřem měsícům vězení za to, že do hořící pece hodil živou kočku. A opět jsem musela velebit náš Nový řád.

Pilgrimage, str. 100.

* * *

Přítelkyně zvířat

Cesta z náměstí vedla ke vstupu do kavárny. Došla jsem ke dveřím a zaklepala — bylo zavřeno. Otevřela mi mladá dívka, asi dvaceti nebo pětadvaceti letá. Uvnitř nebylo živé duše, krom dobře krmeného a přátelského psa, který mě vítal hlasitým a nadšeným způsobem, jak to psi dělávají. Pohladila jsem jeho hladkou černo-bílou hlavu, zatímco výmluvné, téměř lidské oči hleděly do mých, jako by říkaly: „Jsem rád, že jsi přišla, „Přítelkyně-zvířat! Znám tě, aniž bych tě někdy před tím spatřil; Znám tě a miluji tě!“ (…) obrátila se k psovi a s pobavením v hlase mu spílala: „Fidu, ticho! To stačí! Ty špatně vychované zvíře!“

Fidu přestal štěkat a skákat, ale vrtě ocasem, zůstal mi po boku. „Ale, nechte ho!“ řekla jsem dívce. „Je tak nádherné vidět zvířata, která se nebojí lidí — ba právě naopak; — zvířata, která vědí (alespoň zde v Německu), že jim lidé nijak neublíží! Člověk se hned cítí dobře z toho, že je člověk; zatímco v tolika jiných zemích se za to spíš stydí . . .“

Pilgrimage, str. 141-142.

* * *

Přirozená nadřazenost germánské rasy

Malý chlapec v náručí nesl štěně; nesl ho opatrně, jako všichni zvyklí zacházet se zvířaty a vědět, jak je držet, aby to pro ně bylo pohodlné. Všiml si, jak ho pozoruji a promluvil na mě: „Nesu ho zpět tetě Emmy,“ řekl. „Je její. Vzal jsem ho, abych mu dal trochu mléka. Ale maminka říká, že ho musím odnést zpět, protože teta Emmy ho chce.“ Pohladila jsem chlapcovi jemné, hebké blonďaté vlasy a hebkou, jemnou psí srst. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se chlapce.

„Helmut.“

„Nádherné jméno. Kolik ti je?“

„Čtyři.“

„Jedno z dětí doktora Goebbelse se jmenovalo Helmut,“ pomyslela jsem si. A vzpomněla při tom na tragická slova Magdy Goebbelsové, která vyřkla před sebevraždou celé své rodiny: „Pokud Třetí říše padne, nebudou mít mé děti na tomto světě žádné místo . . .“ Tento Helmut se narodil čtyři roky po smrti prvního. Bude žít a uvidí vzkříšení Třetí říše a naučí se milovat Vůdce — navždy Vůdce Německa. Po Dni pomsty bude pochodovat při nových vojenských přehlídkách. Mezitím chodí ve stínu stromů, v levé ruce nese štěně a pravou rukou ho opatrně hladí.

„Můj milovaný Vůdce, jak jsi měl pravdu, jak absolutní pravdu jsi měl!“ pomyslela jsem si po milionté, jak jsem uvažovala nad tímto vrozeným přátelstvím vůči živým tvorům, které víc než cokoli jiného podle mě vyjadřovalo přirozenou nadřazenost germánské rasy. Snadno jsem si mohla představit skandinávské dítě, anglické dítě a možná nějaké francouzské dítě — i když určitě ne všechny a asi ani většina —, jak jedná stejným způsobem, ale (vyjma vzácných výjimek) určitě ne dítě jižní Evropy nebo Blízkého nebo Středního Východu. „Spontánní laskavost ke zvířatům je znakem árijské čistoty krve, jako správný tvar nosu nebo uší a tak dále,“ usoudila jsem. „Odlišuje to Árijce, který si zasluhuje patřit do Velkoněmecké říše — nordické Evropany — od méně čistého zbytku.“ A s uspokojením jsem si vzpomněla, že jsem se od nejrannějšího dětství v tomto ohledu zařadila mezi privilegované Árijce.

Pilgrimage, str. 148-149.

* * *

Hubení škůdců

Nicméně odpověděla na mou otázku: „Přemýšlela jsem nad tím, co se dělalo Židům a o lidech, které tyto rozkazy vydali,“ řekla. „Přece nemůžete schvalovat systematické vyvrácení celého národa — nebo snad ano?“

„Ano, pokud tito lidé stojí v cestě Velkoněmecké říše,“ odpověděla jsem upřímně.

„Ale to není lidské, ani křesťanské,“ poukázala žena.

„To je mi naprosto jedno: nejsem křesťanka,“ odpověděla jsem. „Co se lidstva týče, no . . . dokud lidé se svou samozřejmostí tolerují jatka a páchají zločiny jako je vivisekce, nemají právo mluvit o těchto věcech. Je jednoduší, mnohem jednoduší, vyhnout se působení bolesti a smrti na nevinných zvířatech, než ušetřit jednoho nebezpečného dvounohého nepřítele. Začala jsem s tím, co je nejednoduší, vzdala jsem se konzumace masa. Ale souhlasím s hubením brouků a vší a a fortiori tím spíše nebezpečnějších bytostí jako jsou Židé a zrádci.“

Pilgrimage, str. 206.

* * *

Německé lesy

Při tomto přemýšlení jsem dále kráčela do kopce — výš a výš —, skrz les. Vydala jsem se zkratkou, kterou mi člověk, kterého jsem potkala, ukázal, a došla na místo, odkud jsem viděla na velkou část okolí: kam až mé oči dohlédly, byly kopce pokryté lesy v podzimních barvách a v jejich středu Detmold; Teutoburský les — část německé živé královské pokrývky v celé své nádheře. A po tisící jsem žasla nad skutečností, že navzdory vší té úspěšné destrukci Spojenců, zůstalo Německo zemí lesů.

Tam, kde jsem stála, bylo mnoho stromů pokáceno — nepochybně „jimi“, vítězi roku 1945, pronásledovateli všeho, co obdivuji. Pohled na vší tu zkázu mi opět živě připomněl — stálou! — přítomnost Spojenců, a při tom se mi vybavily slova, která před dvěma tisíci lety Hermann pronesl k Římanům: „Dokud nám na naši německé půdě vzdoruje nepřítel, je naším zákonem nenávist, naší povinností pomsta!“  Pařezy pokácených stromů všude kolem mě také volaly po pomstě. Pomatuji si ony strašlivé dny roku 1946, kdy jsem se v Anglii dozvěděla, že jen v „britské zóně“ bylo každý den pokáceno deset tisíc stromů. A znovu jsem vášnivě proklela naše nepřátele: „Nechť tři lidé, radující se nad zprávami spojeneckého vítězství, zemřou za každý padlý strom, pokácený po kapitulaci Německa!“ Překrásný strom, který byl ničení ušetřen, stál mezi pařezy, se zelenou korunou splývající se vzdáleným lesem, jen několik metrů přede mnou. Hleděla jsem na něj s láskou a cítila jsem, že má kletba pro vítězům druhé světové války byla správná.

Avšak mezi pařezy již šlo pozorovat mladé, temné, věčně zelené větvičky nového jehličnanu, hnědé a rudé odstíny jiných stromů, prožívajících svůj první nebo druhý podzim: zázrak nevyčerpatelného Života. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na zbrusu nové domy a znovu vybudované továrny nedaleko této zničené oblasti; zázrak německé neporazitelné vůle k životu. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.[6]

Pilgrimage, str. 298-299.

* * *

V kleci

Po jedné straně se táhla dlouhá přízemní budova. Když kolem podél ní procházela, všimla jsem si klecí. Tráví tito orli většinu svého života v klecích? Myslela jsem, že ano, aniž bych něco věděla o pravidlech známého Adlerwarte. Vybavil se mi dopis, který mi matka poslala, když jsem byla vězněna ve Werlu, odkazujíc na nebohé orly v lyonské zoo, a poukazovala na to, že můj osud mohl být mnohem horší, „ty budeš venku do tří let, možná dřív. Pomysli na zajaté orly v zoo. Oni nebudou volní nikdy“. S tak živým porozuměním a sympatií jsem na zajatá zvířata nikdy nemyslela, dokud jsem sama nebyla vězněm. A díky tomuto dopisu jsem si byla hrůzy klecí, pro ptáky nebo čtyřnožce, vědoma o to víc. Klece, které jsem teď viděla, byly alespoň velké, v porovnání s těmi v lyonské zoo. Ale přesto . . . „nebozí orli!“ pomyslela jsem si.

Pilgrimage, str. 312-313.

* * *

Žádné zvíře mi nikdy neublížilo

Než jsme odešli, srdečně jsme našemu průvodci poděkovali. Zeptala jsem se — poněkud hloupě, ale naprosto upřímně: „Mohu si toho překrásného říšského orla vzít na ruku — jen na chvíli, a samozřejmě s rukavicí?“

Průvodce se na mě napůl ohromeně a napůl pobaveně podíval. Takovou otázku mohlo vyslovit dítě, a já . . ., každý mohl vidět, že mi je přes čtyřicet, že se snad blížím padesátce. Ale věděl, že odpoví-li „ano“, že si ho skutečně na ruku posadím. A kdo by pak zabránil celé skupině, aby to nechtěla také zkusit?[7] „To bych nedoporučoval!“ odpověděl průvodce. Usoudila jsem, že pár dalších slov na vysvětlení mého dotazu se hodí:

„Žádné zvíře mi nikdy neublížilo,“ řekla jsem. „Cítí, že je miluji a nebojím se jich. Jednou jsem v zoo v Kalkatě strčila celou ruku do tygří klece a překrásného velkého tygra si pohladila. Podíval se na mě a pak zavřel své fosforeskující oči a jenom se otíral o mříže svého vězení, předa jako obrovská kočka. Cítím, že by se tento říšský orel nechoval jinak, možná lépe, než královský bengálský tygr.

Pilgrimage, str. 315-316.

* * * * *

Sávitrí vychvaluje Hitlera

Nejenže žil s nekompromisní věrností ke svým ideálům, nepodléhal vábení hmotného pohodlí a společenským výhodám, ale navíc nesdílel žádnou ze slabostí průměrného člověka, nemluvě o neřestech onoho podsvětí, do kterého ho uvrhl osud, nebo neřestech takzvaných „lepších vrstev“ tohoto padlého lidstva. Přísně se zdržoval alkoholu a tabáku; a i když si mohl občas dovolit něco jiného než obvyklý chléb a mléko, jedl pečivo a ovoce, ne maso. Jeho hlubší instinkt ho přirozeně táhnul k takovému jídlu, které lidé, v jejichž životě hraje stále velkou roli odvěká Tradice, nazývají „čistou“. A diktát vážných úvah mu jen potvrzoval správnost hlubokého, zdravého instinktu. Adolf Hitler se během svého života měl stát přesvědčenějším vegetariánem; a i když ho katastrofa okradla o možnost pokusit se „po válce“ dát svým názorům postupně platnost zákona, zůstává, pokud je mi známo, jediným vládcem celého Západu, který z hygienických a morálních (i estetických) důvodů vážně zvažoval možnost potlačit konzumaci masa, a tudíž odstranit stálou hrůzu jatek. O tom píše Dr. Goebbels ve svých „Denících“, a skvěle to potvrzují četné výroky připisované samotnému Vůdci v jeho „Rozhovorech u stolu“, které byly vydány po roce 1945 nejzarytějšími nepřáteli nacionálního socialismu, zcela jistě ne s úmyslem ho velebit.[8]

Blesk a slunce, str. 233-234.

* * *

Pokrytectví a násilí

Odsuzují [násilí páchané nacionálním socialismem], zatímco tolerují (a častěji také obhajují) všechny druhy hrůz, mezi nimi i vivisekci, onen nejpotupnější ze všech zločinů proti Životu.

Blesk a slunce, str. 261-262.

* * *

Kvalita a kvantita

Abychom obojí plně pochopili, musíme — opět — uvažovat o nacionálním socialismu z hlediska kosmické evoluce a rozpoznat v něm velké Hnutí „proti času“ na samém konci posledního věku našeho časového cyklu. Je třeba si uvědomit, že v průběhu časového cyklu, ale zvláště s jeho blížícím se koncem, roste počet lidských bytostí po celém světě, zatímco jejich kvalita neméně znepokojivě klesá. Každý časový cyklus lze stručně a malebně popsat jako přechod člověka z rajské zahrady do obrovského mezinárodního slumu. Tento přechod je nepostřehnutelný; trvá myriády let. Odehrává se na úkor nejušlechtilejších podob nelidského života, zatímco podřadné podoby drží krok s padlým člověkem.[9] A to jde ruku v ruce se stále domýšlivějším — a rouhavějším — sebeprosazováním člověka v protikladu k Přírodě; se stále zlovolnější vůlí člověka vzepřít se konečnosti Stvoření: — zamýšlenému přežití nejzdravějšího jedince každého druhu: člověka a také jiných tvorů —, aby mohl zemi zahltit svým vlastním potomstvem stále horší kvality.

Tato hříšná vůle, spojená postupem času s pozitivní nenávisti k věčnému, přirozenému Řádu, našla své poslední vyjádření v systému falešných hodnot, který stojí s odstupem dvou tisíc let za křesťanstvím i komunistickou revolucí — systém, podle něhož je „člověk“ vším a jeho „štěstí“ cílem veškerého snažení — a v rostoucí snaze nezastavit hloupé uplatňování „vědy“ k prodlužování či zachování zbytečných životů — ach, ne! —, ale naopak ji podporovat, a pak organizovat každým dnem větší Menschenmaterial ve prospěch Sil rozpadu. Tyto síly a jejich agenti sice směřují k tomu, aby zlikvidovali obrovský mezinárodní slum, kterým se svět stal, ale… pouze proto, aby obyvatele tohoto slumu — nakonec — proměnili do továrních robotů s jedinou myšlenkou: práce, práce, práce; „výroba“, stále více výroby a laciných požitků — stále více požitků — kvantita a stále více kvantity… dokud další a další miliony zparchantělých občanů světoobčanů zcela nezahubí Přírodu kvůli „člověku“; dokud už nebudou existovat žádné pouště, žádné lesy, žádné nedotknutelné horské hvozdy, žádné širé krajiny bez lidských obydlí a zvuků rádiové taneční hudby, žádné džungle — neboť nejtupější z lidských bytostí je v očích komunisty stejně jako v očích křesťana, a v očích všech vyznavačů antropocentrických ideologií, cennější než nejušlechtilejší královský bengálský tygr nebo nejkrásnější banyanový strom.

V očích věřících v kvalitu (v očích těch, kteří odsuzují rozšiřující se nesoulad mezi opravdovým životem a jeho božským vzorem, který charakterizuje evoluci v čase) má nicméně jakýkoli bengálský tygr, ba i jakákoli zdravá kočka — jakýkoli zdravý strom; jakýkoli dokonalý příklad projeveného Života — je cennější než ošklivý — degenerovaný lidský zmetek. Pouze člověk v jeho dokonalosti — vyšší člověk „v podobě bohů“, nikoli na sešívaného slabocha, kterého tento ješitný Věk vyzdvihuje — je třeba pohlížet jako na „nejvyššího tvora“, „obraz Boží“, atd… Nacionální socialismus — a v tom tkví kořen jeho konfliktu s komunismem, stejně jako s křesťanstvím — usiluje o navrácení tohoto pojetí člověka do živé reality, a o přípravu opětovného vzniku takovéto lidského typu, a to prostřednictvím zachování a posílení toho nejlepšího v našem padlém Věku, nikoli však na úkor zdravých a krásných tvorů této země, ale nepochybně — a bez výčitek svědomí — na úkor těch mas rasově méněcenného lidstva, které nyní Temné síly organizují s pomocí Židů, stálých agentů, pod znakem srpu a kladiva. (…)

To je, opakuji — protože to nelze nikdy dostatečně zdůraznit —, hluboký protiklad mezi nacionálním socialismem a marxismem, či spíše mezi nacionálním socialismem a všemi antropocentrickými a rovnostářskými vírami, z nichž je marxismus pouze nejmladší a nejdůslednější. Je to protiklad mezi ideálem Zlatého věku kvality na všech úrovních existence a snem Temného věku o organizované lidské kvantitě, pohlcující všechen život, až se nakonec sama propadne do chaosu a smrti.

Blesk a slunce, str. 264-266.

* * *

Pověra jménem „člověk“

Není snad „člověk“ jako celek nejvyvinutějším ze všech viditelných tvorů na tomto světě? Je pravda, že obrovské rozdíly v kráse, ušlechtilosti, inteligenci, které navzájem odlišují lidské rasy, jsou tak zřejmé, že také ony — tak viditelné —, že bychom sotva potřebovali nějakou jasnou metafyziku, abychom je uznali a považovali nikoli za „člověka“, ale pouze za člověka vyššího — člověka vyšších ras —, jakožto mistrovské dílo trpělivého umění Života, tak jak ho vidíme. Přesto jsou v devadesáti devíti případech ze sta lidé, kteří se staví do role „materialistů“ — „ateistů“, věřících v „tvrdá fakta“ — v tomto ohledu slepí stejně jako ti, kdo postulují existenci nějaké neviditelného, transcendentního, avšak osobního člověka milujícího „Boha“. Jejich „ateismus“ má veškeré etické rysy historického křesťanství. Je úzce provázán se stejnými morálními předsudky a stejně jako křesťanství je ve prospěch „všech lidí“, bez ohledu na osobní a rasové rozdíly se stejně zuřivou zaujatostí ve prospěch „člověka“ v obecném smyslu slova, v protikladu k ostatním živým tvorům. Stejně jako křesťanství — a jako všechny antropocentrické víry, bez ohledu na jejich metafyzické postuláty a původ — staví i toho nejhloupějšího nebo nejzvrácenějšího a nejošklivějšího lidského slabocha jakékoli rasy nekonečně vysoko nad nejdokonalejší exemplář nelidského Stvoření: nad nádherného zdravého lva nebo tygra; nad překrásný zdravý strom. Nebo přesněji řečeno, průměrný evropský „ateista“ nebo „materialista“, podvědomě nasáklý židokřesťanskou morálkou, miluje jakéhokoli odpudivého lidského slabocha (nebo lidského ďábla) víc, než nejmajestátnější němá zvířata; víc než nejmilejší a nejkrásnější kočku nebo psa nebo koně, a všechny stromy všech lesů. Stejně jako průměrný křesťan věří, že Příroda existuje proto, aby ji člověk vykořisťoval pro svůj maximální prospěch. A nejodpornější formy tohoto stále intenzivnějšího vykořisťování — vivisekce, cirkusy, kožešinový průmysl atd. — neznepokojují jeho morální svědomí; přinejmenším ho ještě nikdy neznepokojily natolik, aby se přiměl k jejich potlačení. „Člověk“ je v ateistových očích, bez ohledu na objektivní hodnotu jakožto živého tvora, jeho individuální a rasové místo v obecném schématu života, jediným tvorem (nebo v každém případě zdaleka nejpřednějším tvorem), kterého je třeba milovat a pomáhat mu a zachraňovat ho. Ať už je jedno individuálně či rasově jakkoli zavrženíhodný, z kosmického pohledu je dle jeho hodnocení vždy hoden záchrany — ať už za cenu jakéhokoli utrpení, znetvoření či zničení ostatních živých tvorů; vždy stojí za záchranu jen proto, že je náhodou „člověkem“.

Blesk a slunce, str. 380-381.

* * *

Nacionálněsocialistické biocentrické hodnoty

Každopádně dvouletý Žid je pořád Židem. A za dvacet let mu bude dvaadvacet a bude pracovat proti nám a proti našim záměrům. Je to jeho „raison d’être“ být naším protivníkem v přirozené hře vyšších sil. Proč bychom ho proboha měli šetřit ještě v zárodku? Protože „ho stvořil Bůh“? „Bůh“ stvořil nejrůznější druhy parazitů: blechy a brouky a vši a kdovíco ještě. Ty snad šetříte? Nebo jejich vajíčka? Džinisté — nebo někteří džinisté — prý ano. Jsou stejně logičtí a nekompromisní jako my, ale slouží jinému ideálu: ideálu zcela „mimo čas“, který vede jejich askety přímo ke zbožné sebevraždě dobrovolným hladověním. Ale my, jejichž království je na tomto světě, proč bychom měli šetřit to, co nám stojí v cestě? Lidský parazit — nebo potenciální parazit — je mnohem nebezpečnější než šestinohý; lidský „rozkladný kvas“ je mnohem nebezpečnější než jakákoli plíseň.

Samozřejmě, je to „člověk“. To může být pro vás lidi důvodem, proč mu přiznat „právo na život“, které tak kategoricky odmítáte tisícům neškodných němých zvířat, jež denně obětujete „člověku“. Pro nás to však není důvod, abychom tak také činili. Jsme svobodní — vždy jsme byli; vždy budeme svobodní — od pověry „člověka“. Říkám: pověry, neboť vaše představa „člověka“ je falešná; odporuje diktátu Přírody, která z člověka učinila tvora, jenž má být „překonán“ nebo zahynout rozkladem; falešná a nebezpečná, neboť ochromuje zdravé instinkty lidí, kteří by nás jinak mohli následovat na tvrdé a krvavé cestě ke kolektivnímu nadčlověčenství.

(…)

A nyní si povězme o údajném „rozporu“ mezi tím, co nazýváte naší „lidskostí vůči zvířatům a ukrutností vůči lidským bytostem“. Vám to připadá jako rozpor, protože nás soudíte podle svého žebříčku hodnost. Ale my nemáme váš žebříček hodnot. Nemáme vaše hloupé poblouznění „člověkem“ — protože člověk v žádném případě není homogenní druh, o němž lze mluvit jedním dechem. Nemilujeme systematicky každého jednoho dvounohého savce víc než ty nejušlechtilejší čtyřnohé. Právě naopak! Milujeme, ne, vážíme si dokonalého exempláře zvířecího života — překrásného koně, psa či kočky, nebo divoké šelmy v celé její majestátnosti — neskonale více než osobnostně nedostatečného nebo rasově opovrženíhodného člověka; takzvaného „myslícího tvora“, který nemyslí, nebo jehož myšlenky jsou špatné nebo nebezpečné; zvláště pokud nám navíc tento tvor stojí na politickém poli v cestě, jako to více či méně činili všechny naše údajné „oběti“. Neuctíváme „člověka“ takového, jaký je — člověka vzbouřeného proti Přírodě a proti Přírodou inspirované moudrosti —, ani se neklaníme před žádným člověkomilným, rozmarným osobním „Bohem“, vytvořeným k obrazu nejpodlejšího z lidí; před „Bohem“, který ze všech živých bytostí „zachraňuje“ pouze člověka (a tím radostněji, čím je tento milý tvor hříšnější!). My uctíváme ono neosobní, nelítostné božství, které přebývá ve všech bytostech, pokud zdravé a krásné — dokonalé; to božství, které je nám živější a nekonečně bližší v nádherných čtyřnohých aristokratech (v sametovém černím panterovi; v královském bengálském tygrovi), v ušlechtilých ptácích, ba dokonce i v ušlechtilých stromech, než ve většině lidí dnešního zdegenerovaného světa, včetně mnoha domýšlivých „intelektuálů“ churavého zdraví a pochybného árijského původu. Královský tygr nebo lev, orel, neochvějný dub, nám jsou svým způsobem rovni; náš protějšek v jiné rovině — stejně jako dokonalý japonský válečník nebo čistokrevný, rytířský arabský šlechtic jsou našimi lidskými protějšky vně árijské rasy. Upadající masy Menschenmaterialu různého stupně zparchantění, kterou se chystáme využít (kdykoli ji lze využít) nebo postupně zlikvidovat (kdykoli se ukáže jako nepotřebná), není v žádném případě nám rovna nebo naším protějškem.

Nesmíme také zapomenout na důležitou věc: zvířata jakéhokoli druhu nemohou nikdy stát v cestě našemu zápasu za vítězství nacionálního socialismu. Lidé — včetně bůhví kolika milionů oklamaných nebo zločinných lidí árijské krve — mohou; a také stáli, stojí a budou opět při nejbližší příležitosti stát. Snad nečekáte, že s takovými budeme zacházet (až budeme u moci a dostanou se nám do rukou) stejně jemně jako s našimi věrnými přehlídkovými koňmi a policejními psy? Opakuji: jsme ctitelé hierarchizovaného Života; bojovníci za vládu těch Nejlepších, v zájmu nikoli „člověka“, ale celého schématu Života. Naším cílem není „zachránit člověka“. (Nechť člověk zhyne, nedokáže-li se stát bohem na zemi, nebo se začlenit do našeho světa, jemuž vládnou bohové na zemi!) Naším cílem je vědomě, proti proudu tisíciletí a tisíciletí rozkladu, budovat onen pozemský řád Pravdy, ve kterém bude dokonalý člověk opět laskavým a moudrým králem světa, kde nebude místo pro nemoc; budovat jej, nebo alespoň připravovat jeho další, neodvratitelný návrat.

Blesk a slunce, str. 386-388.

* * *

„Svět nenávidí nadlidi a miluje ‚člověka‘“

Svět v pokročilé době temna nenávidí nadlidi a je stále více protiárijský. Miluje „člověka“ — průměrného člověka; čím průměrnější, tím lepší! — „člověka“ jako údajného „Božího“ miláčka (a skutečného miláčka všech filosofií, které mají kořeny v židovském myšlení, nebo jsou s ním smíšené); miluje „ubohé, trpící lidstvo“: nevyléčitelně nemocné; mrzáky; degenerované; a zlomyslné slabochy všech ras, kterým by s radostí obětoval všechna zdravá zvířata na tomto světě. Věří v „lidskou solidaritu“. A každé její významné popření, jaké je obsaženo v posenském projevu[10], ji hluboce „šokuje“. (Co zase hluboce šokuje mě, že mezi všemi těmi, kdo se cítí „rozhořčeni“ nad „zrůdností“ posenského projevu, sotva někdo — pokud vůbec někdo — někdy nespal, byť jen půl noci, při pomyšlení na utrpení nesčetných nevinných vnímajících tvorů, mučených ve vivisekčních laboratořích po celém světě, aby byla uspokojena zločinná zvědavost člověka nebo aby mu pomohla „zachránit“ — či prodloužit — životy lidí, kteří za záchranu nestojí, nebo mu v každém případě pomohli co nejdéle obchodně využít jeho ďábelské schopnosti na úkor těchto pacientů. To nijak nenabádá k „lásce k lidstvu“).

Blesk a slunce, str. 395.

* * *

Přemnožování

Stále zřetelnějším znamením osudu je šokující a rok od roku větší nárůst počtu obyvatel na celém světě; zejména nárůst počtu nižších ras a rychlé zparchantění vyšších ras a z toho plynoucí zrychlený pád celého lidstva na úroveň obrovského nemyslícího stáda.

V jiné části této knihy jsem na toto již poukázala, jakožto na jeden z hlavních příznaků nastupujícího temného věku. Ve Zlatém věku — symbolizovaném v křesťanské tradici mnohem starším mýtem o „rajské zahradě“ — žilo nesmírně málo lidí, zato všichni podobní bohům, v krásném světě, pokrytém (kdekoli to klima dovolovalo) bujnou vegetací, kterou nikdo neničil, a plném překrásných, svobodných a přátelských zvířat, která nikdo nezabíjel ani jim neubližoval. Avšak; s příchodem toho, co jsem nazvala pověrou „člověka“, výrazem nejstaršího lidského sobectví a domýšlivosti — tj. podlosti —, která ho odřízla od harmonického bratrství živých tvorů a způsobila jeho pád ze stavu existence Zlatého věku, přestal být člověk spravedlivým králem Stvoření, aby se postupně stal jeho tyranem a stále více — jak ubíhaly myriády let a jak člověk upadal stále víc do temného věku — jeho trýznitelem. A jeho vzpoura proti božství Přírody ho vedla k tomu, že pohrdl jejím velkým záměrem. Krátkozraká snaha po nevybíravém individuálním požitku ho učinila lhostejným k volání po nadčlověčenství. A tak sám sebe degradoval stále víc. Nyní, na konci věku temna, se tento rajský obraz zcela obrací. Na povrchu tohoto nešťastného světa, který se znepokojivou rychlostí ztrácí svůj kdysi tak velký a hustý lesní plášť; na tomto nešťastném světě, kde již byly nebo jsou neméně rychle hubeny celé druhy hrdých divokých tvorů — aristokracie zvířecího světa — si lze povšimnout stále protivnějšího a stále se rozšiřujícího hejna bezútěšných (ne-li přímo ošklivých) sprostých, hloupých, bezcenných dvounohých savců. A čím jsou bezcennější, tím se rychleji množí. Nemocní a tupí mají více dětí než zdraví a bystří; méněcenné rasy a lidé, kteří nemají vůbec žádnou rasu, se množí víc než čistí Árijci; a ti vyloženě prohnilí — postižení jak dědičnými chorobami, tak rasově nedefinovatelnou krví — jsou častěji než jiní děsivě plodní.

A vše se činí pro to, aby se tento šílený nárůst počtu a neustálý pokles kvality podpořil. Dělá se vše pro to, aby nemocní, mrzáci, hříčky přírody, lidé neschopní práce a života neumírali. Člověk co nejvíce „prodlužuje“ život nevyléčitelných. Mučí se tisíce krásných, nevinných a zdravých zvířat v naději, že se objeví „nové léčebné postupy“, aby tito lidé, které Příroda odsoudila tak jako tak ke smrti, mohli vydržet pár měsíců — nebo pár týdnů déle; aby se zpravili, nebo se jim dala iluze vitality … zatímco zůstávají břemenem zdravých. A to, ať je to kdokoli; jen proto, že jsou „lidskými bytostmi“. Nemocnice a léčebny — tupě takto označované, nebo zdvořile křesťansky „domovy“, jsou plné takových spodiny lidstva, starých i mladých … zatímco zdraví lidé jsou (fyzicky i morálně) nezdraví díky životním podmínkám, které jim vnucuje falešná civilizace: díky neradostné práci a přeplněným domům, nedostatku soukromí, nedostatku volného času, díky povinnému očkování a chytře propagované nepřirozené stravě, díky nervy drásající masové hudbě, nemluvě o duši zabíjející a mozek změkčující masové propagandě vyzdvihující nepřirozené hodnoty. Nemocnice a léčebny jsou po jatkách jedním z nejdepresivnějších rysů pokročilé „kalijugy“, neboli temného věku; tím, co by automaticky vyvolalo největší odpor v srdci silného člověka na počátku tohoto věku, nemluvě o člověku z předchozí „dváparajugy“ a tím spíše ze vzdálenějšího věku, kdyby se mohli vrátit takoví lidé, jací kdysi byli.

Proč ale mluvit o nemocnicích a léčebnách? Ulice jsou plné spodiny lidstva, přinejmenším plné parchantů a podlidí. Stačí se podívat na tváře, které lze vidět v přeplněných autobusech nebo v kinech, tančírnách a kavárnách velkých měst, dokonce i v malých městech, ba i na venkově, všude, kromě těch zemí, kde je převládající rasa relativně čistá. Je to žalostný pohled; žalostný svět; svět naruby; svět, ve kterém je průměrná kočka nebo pes jako takový nepoměrně zdravější, krásnější — dokonalejší — než průměrný muž nebo žena a tím spíše než průměrný vládce státu po roce 1945; blíže ideálnímu archetypu svého druhu než většina současných lidských bytostí a zvláště než oficiální (a skrytí) vůdci současného „svobodného světa“ — president Eisenhower (či spíše pan Baruch), Churchill, Mendes-France atd., (nemluvě o jejich nejposlušnějších služebnících Konradu Adenauerovi, Theodoru Heussovi a dalších) — se kdy blížili ideálu archetypu člověka, Božímu mistrovskému dílu.

Blesk a slunce, str. 418-420.

* * * * *

Lidské pokrytectví

Stejně jako nemohla Heliodora zapomenout na zvířata, a zvláště kočku, která vstoupila do jejího života, nezapomněl na ni ani Sandy. Byl zde samozřejmě velký rozdíl, protože ona byla největší událostí v Sandyho životě, stejně jako v Dlouhovouskově, a Sadhuově, a stejně tak v životě mnoha jiných koček (a psů), které zachránila před bídou. Velkou věcí jejího života byl zápas na obranu Třetí německé říše, a také obrana árijského člověka. A byť je velmi milovala, zdaleka to překračovalo svět koček. A přesto . . . bylo by lží, kdybychom nezmínili jak velkou důležitost hrála zvířata v utváření jejího celého myšlení: její láska k nim byla — ve spojení s jejím přirozeným sklonem k extrémům — hlavním důvodem naprostého přijetí nacionálněsocialistických hodnot stejně jako metod, které nepřátelé tohoto režimu nazývali „nelidskými“.  Byla to především její hlavní ochrana před každým druhem antinacismu a dokonce — dlouho před druhou světovou válkou, během první světové války. — každým druhem protiněmecké propagandy. Když ji lidé jako dítěti říkávali, že Němci jsou „monstra“, která „usekávají dětem ručičky“, jednoduše odvětila, „že je to dobře“ — protože sama viděla mnoho z nich mučit živé tvory, zvláště hmyz nebo připichovat živé motýly ke krabici. Její dětské znalosti o hrůzách vivisekce a ještě před tím její každodenní pohled na kusy masa visící před řeznictvím, ji rozhodně postavilo proti jakémukoli velebení „člověka“ a „lidských práv“, a učinilo ji lhostejnou, dokonce ostentativně, provokativně lhostejnou vůči všem druhům mučení způsobovaných, jak sama říkávala, „dvounohým savcům“, vyjma případů lidí nebo skupin, které sama zvláště obdivovala, většinou lidí, sdílejících její názory.

(…)

„Dokud vás pomyšlení na jatka a vivisekční laboratoře nechá v noci klidně spát,“ řekla komukoli, kdo s ní mluvil, „tak koncentrační tábory a ‚gestapácké metody‘ vůbec nerozrušují — ba právě naopak!“

A když se někdo opovážil poukázat na to, že „oběťmi byli lidské bytosti“, jenom odvětila: „Samozřejmě. A co má být? Lidské bytosti mohou být pro naši věc nebezpečné; zvířata nikdy.“

Takový přístup si Heliodora udržovala před válkou i během ní. Po válce se se tento přístup stal díky její trpkosti agresivnějším, vzdorovitějším. Na každý bod poválečné antinacistické propagandy měla odpověď. Angličance, která před ní zmínila obvinění Ilsy Koch ohledně „stínítek na lampy vyrobených z lidské kůže“, odvětila: „A co má být? Uráčím se vám naslouchat, až uslyším, že jste rozbila výlohy všech kožešinových obchodů v Londýně, a pomohla zlynčovat jejich prodejce — ale ne dřív! V tomto případě nebyly, pokud vím, oběti — pokud vůbec nějaké byly — chyceny jenom pro svou kůži.

Na Islandu, v Norsku, ve Švédku, v Anglii, ve Francii, kamkoli šla, tam se postavila za německé doktory, souzené a pověšené za vykonávání eutanazie na nevyléčitelně nemocných pacientech, nebo za provádění pokusů na vězních koncentračních táborů. „Svět, který odsuzuje tyto činy, ale na druhou stranu podporuje vivisekci a oslavuje lidi, jako je Pasteur, si nezaslouží žít,“ prohlašovala. A myslela to naprosto vážně. Vzdorovala „veřejnému mínění“ — či spíše mínění diktovaného veřejnosti novinami, filmem a rádiem, a podporovaného tím, co nazývala „křesťanskou pověrou“. Vzdor byl v jejím případě nejzřejmějším důsledkem opakovaného sebeprosazení. A toto opakované sebeprosazení bylo jediným potěšením, které ji v bezútěšném, poválečném světě zůstávalo; ve světě německé „převýchovy“.

Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess, str. 75-77.

* * *

Takzvaná civilizace, provádějící pokusy na zvířatech jako něco samozřejmého, zaslouží vyhlazení.“

Jako každý večer pracovala u psacího stolu, zatímco kočka spala. Vždy, když na něj položila ruku, ozvalo se z živého chlupatého polštářku předení. Jednou nebo dvakrát „polštářek“ pohnul hlavičkou dolů a přiložil k ní velkou sametovou packu — nebo dvě velké sametové packy, podivně zkřížené v gestu společném všem kočkám. Heliodora obdivovala její důvěru. „Je zvyklý být milován a ví, že ho také miluji, „pomyslela si. „Ubohá, nádherná kočka! Jak by ho někdo nemohl nemilovat? Ve skutečnosti všechny zvířata byla stejně k lidské laskavosti důvěřivá, dokud se svou hořkou — někdy strašlivou — zkušeností nenaučila, jak jsou tito dvounozí savci často zrádní. Najednou se jí velmi jasně vybavil hnědý pes, kterého mnoho let před tím viděla ve Francii, přivázaného řetězem k madlu dveří v místnosti vědecké fakulty Lyonské university, čekaje na svou vivisekci. Vzpomínala na přátelský výraz psí tváře; na to, jak vrtěl ocasem a snažil se na ni skočit. I on důvěřoval člověku . . . dokud ona monstra nezačala s jeho mučením. Vzpomínala na vlastní bezmocné rozhořčení; svou kletbu vůči všem lidem, jež utrpení této němé bytosti nijak nepohne: „Takzvaná civilizace, provádějící pokusy na zvířatech jako něco samozřejmého, zaslouží vyhlazení. Kéž bych se toho mohla dožít!“ Vzpomněla si, že vivisekce byla z nařízení Adolfa Hitlera zakázána,[11] a představovala si, jak německá armáda vítězně kráčí k jejímu rodnému městu, a hrůzy, které ji celý život naplňovaly nenávistí k člověku, jsou zastaveny na rozkaz předchůdce vyššího, lepšího lidstva — jediného lidstva, které dokáže respektovat.

(…)

Jeho hedvábný kožíšek byl kožíškem každého zvířete, jeho milující, oči všeho života, upřené na člověka: připravené s každou novou generací zapomenout na minulost v očekávání nového Zlatého věku — světa, ve kterém člověk už není „nepřítelem“: bezvědomým vykořisťovatelem, vrahem, mučitelem všech živých bytostí.

Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess, str. 88-89.

* * *

Jasné rozkazy ušetřit a chránit němá zvířata

„Vím, že mám pravdu,“ řekla Heliodora. „Kdysi jsem u Frau W potkala muže, který se aktivně účastnil dobře známé ‚Kristall Nacht‘. Popíjeli jsme spolu kávu. Zeptala jsem se ho, zda on nebo některý z jeho soukmenovců někdy ublížil kočce, psovi nebo jiným zvířatům jenom proto, že patřili Židům. Důrazně mi řekl, že on ani jeden z jeho soukmenovců nikdy nic takového neudělali, a že měli jasné rozkazy ušetřit a chránit němá zvířata . . .“

Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess, str. 93.

* * *

Člověk, který nemiluje jiné živé tvory, nemá žádná práva

Kdekoli si Heliodora všimla na kost vyhublých psů a hladových koček, bojících se jen přiblížit k člověku a při pohledu na ně cítila rozhořčení a zatvrdila své srdce proti člověku a komukoli, kdo hlásal „práva všech lidí“. V jejích očích člověk, který nemiluje jiné živé tvory, nemá žádná práva.

Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess, str. 123.

* * * * *

Antropocentrismus

Kromě toho nechápeme tuto přednost, která je „člověku“ – bez ohledu na to, o jakého člověka se jedná, bez ohledu na situaci — přiznávána na úkor ostatních živých druhů, a to pouze z toho důvodu, že „je to člověk“. Jak neochvějně věří vyznavači náboženství soustředěných na člověka v tuto prioritu a drží se jí ve všech oblastech každodenního života i dnes! Je to pro ně článek víry — logický důsledek dogmatu. A o této víře se nediskutuje. Ale stejně tak myslitelé a zástupy lidí, kteří nejsou připoutáni k žádné církvi, kteří dokonce bojují proti všem zjeveným náboženstvím, zaujímají naprosto stejný postoj a považují nejnižší lidský odpad za hodnotnější péče než nejzdravější a nejkrásnější zvířata (nebo rostliny); upírají nám „právo“ nejen zabíjet bez utrpení, ale dokonce i sterilizovat vadné lidské bytosti, zatímco život zvířete v plném zdraví a plné síle se v jejich očích nepočítá a oni bez výčitek svědomí pokácí překrásný strom jen proto, že jim „vadí“; to je to, co nás hluboce šokuje, co nás pobučuje.

Všichni tito myslitelé, pyšnící se svou nezávislostí, všichni tito „svobodní“ myslitelé jsou — stejně jako vyznavači náboženství soustředěných na člověka a takzvanou „lidskou důstojnost“ — otroky předsudků, které Západ, stejně jako většina Východu, zdědil z judaismu. Odmítli-li dogmata a mytologii antropocentrických náboženství, zcela si zachovali jejich hodnoty. To platí jak o deistech osmnáctého století, tak o našich ateistických komunistech.

Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, str. 96.

* * *

Vyšší člověk

Vyšší člověk — adept na nadčlověčenství — nemůže ani týrat ani nestoudně vykořisťovat živou přírodu.

Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, str. 101.

* * *

Bratři

Musím [člověka] milovat, „protože je můj bratr“? Strom a pes a všechny živé bytosti, krásné a nevinné, které alespoň nemají žádnou ideologii, svou vlastní nebo jim danou televizí, jsou mými bratry. Nemám pocit, že by tento člověk byl mým bratrem víc než kterýkoli z jiných živých tvorů. Proč bych mu tedy měla dávat přednost? Protože chodí — stejně jako já — po zadních nohách? Nemyslím si, že je to dostatečný důvod. Nezajímá mě vzpřímenost, pokud nejde ruku v ruce s opravdovým myšlením a skutečným charakterem nadřazeného člověka; charakterem, z něhož je vyloučena veškerá podlost, veškerá malichernost. A když artikulovaná řeč slouží pouze k vyjádření myšlenek, které nebyly vytvořeny nebo objeveny jejich stoupenci, ale přijaty tak jak jsou, hotové — a navíc falešné —, dávám přednost němým zvířatům a stromům.

Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, str. 111.

* * *

Žij a nechej žít

Tyto tendence jsou vyjádřeny stotisíckrát opakovaným přikázáním: „Žij a nechej žít“ — které se vztahuje (a to je třeba zdůraznit) na lidi všech ras a všech stupňů zdraví nebo tělesných či duševních nemocí, ale pouze na člověka. Přesně opačné přikázání uplatňují naši ochránci posvátných dvounohých savců na čtyřnožce, velryby, plazy a další, stejně jako na ptáky a lesy. V tomto případě se „nechat žít“ týká pouze toho, co nebrání neomezené expanzi jakéhokoli druhu člověka, a dokonce v krajních případech i toho, co tuto expanzi podporuje, jako je tomu zřejmě v komunistické Číně, kde „právo na život“ mají pouze „užitečná“, tj. vykořisťovaná zvířata.

Věčnou slávou Adolfa Hitlera — a snad znakem toho, že byl člověkem proti času par excellence; člověkem poslední šance na nikoli jen částečnou, ale úplnou nápravu — je právě ta skutečnost, že tento řád věcí svrhl. Jeho slávou na všechny časy — a to i v zemi nacházející se uprostřed války, kde si svou prioritu vynucovalo tolik naléhavých problémů — je, že „nechal žít“ Přírodu: chráněné (jak jen to bylo možné) lesy a jejich obyvatele; zaujal jasné stanovisko proti vivisekci; odmítal konzumaci masa a snil o postupném zákazu jatek „až zvítězí“ (a až bude mít volnou ruku). Ještě větší slávou je, že se vysmíval nemístné horlivosti milovníků „čistokrevných“ psů, koček nebo koní, kterým byla lhostejná čistota jejich vlastního potomstva, a tentokrát ve jménu lidské elity aplikoval na člověka právě tu zásadu, která po tisíciletí regulovala chování člověka vůči zvířatům a stromům: „nechat žít“ jen to, co nebrání rozkvětu této elity; v krajním případě jen to, co jí prospívá — nebo alespoň dělal vše, co bylo v tomto směru materiálně možné, ve světě, kde navzdory své moci musel stále počítat s neustálým odporem.

Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, str. 222-223.

* * *

Hitlerismus postrádá antropocentrismus

To, co je ve skutečnosti odpuzuje a co jim a priori brání uznat pravdivost hitlerismu, je jeho naprostá absence antropocentrismu (…)

Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, str. 248.

* * * * *

Vždy jsem milovala zvířata

(…) Vždy jsem si pamatovala věci, které na mě zapůsobily. Vždy.

Například si pamatuji na šneky. U nás se živí šneci dávali do octu, aby vylezli a mohli se sníst. Říkávala jsem, „chudáci šneci“. Vždy jsem milovala zvířata. Vždy mě pobuřovalo, když s nimi lidé špatně zacházeli. Odmítala jsem jíst maso. Mí rodiče maso také běžně nejedli. Jedli ho o svátky. Někdy o nedělích, Vánocích, Velikonocích, a podobných dnech. Já ho odmítala i v tyto dny. O Vánocích jsem měla hrášek s máslem, vařený hrášek s máslem. Takovou jsem měla Vánoční večeři. A kousek švestkového pudinku s máslem. Nedělala ho z loje, protože věděla, že bych ho jinak nejedla. Měla jsem velmi silné ideje. A nic je nedokázalo změnit.

Věci, které mě v mých pěti letech velmi rozrušily, byly pokusy na zvířatech, cirkusy, kožešinový průmysl, vše co dělá ze zvířat oběti. Pokusy na zvířatech? Nikdy! Říkávala jsem, „dokud tyhle věci existují, nebudu mluvit proti věcem, které se dějí lidem“. A dodnes, když slyším o tom co se děje v Africe, v Ugandě — Idi Amin Dada má být údajně monstrum, tyran, cokoli si vymyslíte —, je mi to vše jedno. Dokud provádějí své pokusy na zvířatech, nehodlám Idi Amin Dadu kritizovat. Je to černoch. Ať si dělá, co se mu zlíbí. Koneckonců jeho oběťmi jsou taky černoši. Vůbec mě to netrápí. Černoši mezi černochy. Ať si dělají, jak se jim zlíbí.

Dávali nám misionářkou literaturu. Malá dívka vychovaná v kanibalském prostředí. Do vesnice přišla misie. A dívka je pobouřena nad představou jíst jiné lidi, lidi z nepřátelských kmenů. A tak se stala křesťankou. Otevřeně jsem lidem říkávala, „pokud toto nazýváte nadřazeným, a musíte-li tuto mladou dívku obdivovat, proč neobdivujete mě? Mám své standardy“. Těmito slovy jsem to pochopitelně neřekla. Myslela jsem, „mé standardy chování jsou vyšší než vaše. Nechováte úctu ke zvířatům. Já ano. Tak proč mě neobdivujete, musím-li já obdivovat tuhle malou holku?“ To bylo drzé. Byla jsem drzá, jak jen to šlo. Nikdy jsem se toho nebála být drzá, pouze pokud to jako ve škole vedlo k přísnému trestu.

Další, co si pamatuji je, jak jsem v roce 1912 byla na svém prvním filmu. Moje matka chtěla vidět Quo Vadis. Hrálo ho kino v Lyonu. Chtěla mě strčit někomu na hlídání. Chtěla jít sama. Nikdo mě ale nechtěl hlídat, protože jsem zlobila. A tak mě na ten film vzala. A já mohla vidět Quo Vadis. Samozřejmě jsem tomu filmu vůbec nerozuměla. Ale viděla jsem mramorová schodiště, římské dámy, chodící nahoru a dolů se svými římskými účesy, vše krásné a harmonické. Samozřejmě v aréně byli lvi a požehnaní křesťané. Já ale obdivovala lvy. Milovala jsem je. Krásné velké kočky. Vůbec jsem nenamítala nic nad tím, že žrali lidi. Jsou to krásné velké kočky. Myslela jsem si, že kdybych byla v aréně, tak bych si je pohladila. A když jsme vyšli z kina, řekla jsem své matce, „až vyrostu, chci být Římanka“. Zeptala se, „proč bys chtěla být Římanka?“ „protože jsou krásní. Víš, mamy, jsou krásní. Líbí se mi, jak se oblékají.“ A když se dnes po tolika desetiletích vidím oblečená v sárí, je to jako splněný dětský sen.

Další věc, co si z toho filmu pamatuji, je zpravodaj. Zpravodaj byl o potopení Titaniku. Myslím, že se Titanik potopil 12. dubna 1912, a viděla jsem o tom zpravodaj. A někdo, hlasatel, nám řekl, že na palubě byla anglická dáma, kterou nepustili do záchranného člunu, protože měla psa, malého pejska. Řekli jí, „můžete do člunu, ale bez psa“. A ona jim řekla, „radši se utopím se svým psem, než abych ho tu nechala“. To si vybavuji. A když jsme se vrátili domů, řekla jsem matce, „tak nelogické, tak hloupé! Ta paní mohla vážit nějakých padesát kilo, pes možná deset. Nedovolili jí vstoupit do člunu se psem, dohromady šedesát kilo. A kdyby přišel člověk vážící devadesát kilo, tak by ho nechali nastoupit. Podívej, jak je to nelogické! Kdyby chtěli zachránit hodně, hodně lidí, měli zachránit jenom děti a dospělé nechat umřít v moři. Takovou logiku mají. Vždyť je to proti jejich vlastní logice. To se mi nelíbí, mamy. To se mi nelíbí.“ Tohle jsem řekla, když mi bylo šest.

(…)

(…) Abychom se ukryli před deštěm, tak jsme šli do muzea.

A máma se mě zeptala, „chtěla bys vidět výstavu starověku nebo zvířat?“ Já ji řekla, že „raději starověku, protože ta zvířata jsou vycpaná. Nemám ráda vycpaná zvířata. Mám ráda živá zvířata“.

And Time Rolls On, kapitola 1, §1, str. 2-4, 5 (v prvním vydání str. 2-3, 4-5).

* * *

Raději bych jedla maso nepřátel

Dřív jsem vždy 12. října naříkala a mlčela, protože to byl den, kdy Kolumbus objevil Ameriku. Byla jsem proti. Nechtěla jsem, aby byli Američané zkaženi. Věděla jsem, že mají nádherné stavby. Samozřejmě, měli také lidské obětiny. Ale to mi bylo naprosto jedno. Dělali si to navzájem. A obětem se to líbilo. Byla to pro ně čest. Bylo ctí nechat si otevřít hruď a vytáhnout bijící srdce jako obětinu bohům. Pokud se vám to líbí, pak je vše v pořádku. Pokud je to pro vás čest, prosím, jen do toho. Je mi to jedno. Kdybych byla na místě Španělů, nikdy bych jim v tom nebránila.

(…)

Když byl člověk takto obětován, poslali jeho tělo samozřejmě dolů, kde ho lidé roztrhali a snědli. Opět, je mi to zcela jedno. V mých očích to není o nic horší než flák hovězího. O nic horší. Kdybyste mi nabídli to nebo ono, řekla bych, „ani jedno prosím, ani jedno“. Ale kdybych už musela jíst nějaké maso, tak bych raději jedla maso nepřátel než tvorů, kteří mi nikdy nic neudělali, kteří necítí nenávist k tomu, co miluji a nemilují to, co nenávidím. Například jehňátko. Znáte něco krásnějšího než malé jehňátko?

And Time Rolls On, kapitola 3, §10, str. 143-144 (v prvním vydání str. 127).

* * *

Obětování koček

Co se mi ale na středověku jeví ještě strašnější, alespoň ve Francii a Německu a Belgii, a také na mnoha jiných místech, bylo upalování koček za živa.[12] Víte, cokoli bylo v předkřesťanské Evropě uctíváno, cokoli bylo považováno za dobré, bylo ve středověku za vlády křesťanství najednou špatné. A tak najednou byly i kočky špatné. Nebo číslo třináct. Třináctka byla v germánské tradici považována za dobrou. A najednou to bylo špatné číslo. V předkřesťanské Evropě se o kočky dobře starali a milovali je. V křesťanské Evropě byly zosobněním ďábla, zvláště černé kočky, protože když černou kočku hladíte při bouřce, jiskří. A to bylo špatné. Ďábelské. A tak při svátku svatého Jana, tedy při letním slunovratu, lidé pálili klece plné koček. V jejich očích oslavovali svatého Jana. Muselo to být strašné. Nebohé kočky v zapálených klecích. Klec se rozžhavila do ruda. Nebohé kočky uvězněny uvnitř. Nebo měli tyč a kočky po ní vyběhly a spadly přímo do ohně. Pro lidi to byla zábava.

Dělo se to ve Francii, a ve Francii je dvacet kilometrů od mého rodiště místo zvané Saint Chamond. Obyvatelé Saint Chamond se nenazývají Saint Chamondajové. Jejich jméno nemá se Saint Chamond nic společného. Nazývají se chasse-minets, což znamená lovci koček. Minet znamená kočka. Ti, kdo loví kočky. Až do roku 1875 měli zvyk, že na den svatého Jana přivázali nebohou kočku za ocas nad ohněm. A provázek samozřejmě hořel. Nejdříve provázek. Byl velmi lehký. Nebohá kočka pak spadla přímo do plamenů a začala utíkat. A lidé za hořící kočkou běželi, chasse-minets.[13]

Jako malá jsem o tom všem slyšela. Zcela jsem se postavila proti lidstvu. A když jsem začala slýchat o jakémsi hnutí v Německu, nacionálněsocialistickém hnutí, „je nelidské!“ „Nelidské?“ řekla jsem, „božínku, k tomu se musím přidat. Pokud je nelidské, pak se mi líbí.“ „Nelidské.“ „Kdyby bylo lidské, ani bych se ho nedotkla, ale nelidské? Pak je vše v pořádku.“

And Time Rolls On, kapitola 3, §11, str. 147-148 (v prvním vydání str. 130-131).

* * *

Miluji všechna zvířata

Když přemýšlím o bozích, jsem doma. Nikdy jsem žádného neviděla, ale ráda o nich přemýšlím. A o nadpřirozeném. Jsem doma u zvířat. Miluji všechna zvířata, zvláště kočky. Nebojím se jich. Dvakrát jsem si v životě pohladila tygra, tří set kilového bengálského tygra. Strčila jsem k němu ruce v zoo v Kalkatě. Podplatila jsem strážného. Úplně zezelenal strachem. Řekla jsem mu, „nebojte se. Zaplatím vám.“ A tak jsem strčila ruku a tygra si pohladila. Nebojím se. Kdybych šla dovnitř, do klece, také bych se nebála. Miluji je. Miluji kočky.

A nevadí mi ani hadi. Když jsem žila v Džalandharu, měla jsem doma dvě kobry. Dávala jsem jim mléko. Nikdy mi nic neudělaly.

Miluji stromy a miluji onen německý rys, lásku k lesům a stromům. To je naprosto germánské. Myslím, že právě proto tolik miluji staré Německo, kdy ještě bylo pokryto lesy, Německo Hermanna der Cheruskera.

Jediné tvory, které nemohu milovat je hloupý, průměrný dvounohý savec, který neumí myslet sám za sebe. (…)

Co chtějí běloši demonstrující na pročernošské demonstraci za práva černochů? Samozřejmě jsem na to už dávno odpověděla. A mou odpovědí je: „V pořádku, jste bílí a nevadí vám podporovat černé. Já jsem dvounohý savec. A nevadí mi podporovat jiná zvířata. Budu stát za zvířata a proti vám, proti jiným dvounohým savcům. Budu podporovat stromy a přírodu proti člověku.“

And Time Rolls On, kapitola 4, §9, str. 182-184 (v prvním vydání str. 160-161).

* * * * *

Křesťanství a nekřesťanské hodnoty

Reagovala bych následovně: Křesťanství, jak mně bylo vyučováno, nás žádá o „odpuštění“ a lásku ke všem lidem — zapomínajíc nám sdělit, abychom alespoň stejnou měrou milovali všechny ostatní tvory, krásná a nevinná zvířata, a stromy, a určitě méně než naše lidské nepřátele (které bychom měli „milovat“). Doposud svět ve jménu křesťanských „hodnot“ chránil nemocné, postižené, zbytečné na úkor zdravých, krásných a silných. Křesťanství tvrdí, že zdegenerovaný lidský míšenec je nevyčíslitelně lepší a hodnotnější mé péče, než nejlepší ze zdravých německých ovčáků, nejkrásnější kočky, ba dokonce nádherného královského bengálského tygra. Křesťanství člověku nikdy nezakázalo vykořisťovat, mučit, vyhlazovat nejnádhernější exempláře živé Přírody kvůli takzvaným „nezbytnostem“ (které ale nejsou vůbec nezbytnostmi), nebo dokonce pro lidské pohodlí nebo jeho zábavu. Oproti mým přirozeným, vrozeným morálním standardům je taková morálka zcela podřadná a proto ji pohrdám a nenávidím kohokoli, kdo se mi ji snaží vnutit.

(…)

Velmi se mi líbil tvůj článek na obranu překrásných sekvojí a divoké zvěře. Až se staneš prezidentem Spojených států (snad díky zvyšujícím se rasovému napětí) chraň je a zakaž hrůzy kožešinového průmyslu, a vivisekci — jak ji zakázal náš ctěný Vůdce.

Dopis G. L. Rockwellovi, 26. červena 1966.

* * *

Právo na štěstí

Podle mě mají plné právo na „štěstí“ pouze zvířata; nemají a nemůžou mít žádnou ideologii; a tudíž nemají nic lepšího na práci.

Dopis Marcu Augierovi (Saint-Loupovi), 23. září 1967.

* * *

Krása zvířat, přelidnění

Co se mi velmi příčí na tvých novinách, je nazývání černochů „zvířaty“. Miluju zvířata — a ze všeho nejvíc kočky. Zvířata — a zvláště kočky — jsou překrásná. Černoši nikoli. (…)

Jsem proti tomu slučovat ohyzdné lidi (a často navíc kriminálníky) s (vždy) nevinnými a v případě jistých druhů, zvláště koček, neporovnatelně krásnějšími mistrovskými díly přírody. To je urážka zvířat.

Naprosto souhlasím s jedním přispěvatelem (podepsaným jako „Přítel zvířat“, ale jinak jeho jméno neznám), který před časem v dopise citovaném ve White Power, že by vivisekce neměla být úplně zakázána, měla by být pouze zcela zakázána na všech zvířatech, a používána pouze na dvounohých savčích zločincích. (Nejen černoších, ale i běloších.) Árijec konající proti své rase je horší jak neárijský nepřítel. A jedna z nejlepších věcí, kterou Třetí říše (podle mě) udělala, bylo nahrazení pokusy na zvířatech pokusy na skutečně nebo potenciálně nebezpečných lidech. Od začátku jsem za to německým doktorům oněch Slavných dnů gratulovala.

Osobně jsem nikdy nebrala žádné léky, které byly vynalezeny díky pokusům na zvířatech, nebo na nich testovány — a nikdy bych si ani žádný nevzala, abych si zachránila život. Ani jsem nikdy nebyla očkována.[14] (…)

Podle mě je největším problémem zde v Indii, a také ve Spojených státech (a měla bych asi říct na celém světě), problém populace. Opravdový Árijec čelí nebezpečí přečíslení a nakonec rozpuštění v nižších exemplářích dvounohých savců, kteří se páří jako myši. Podle mě je jediným řešením pro silné, kteří se z nějakých důvodů neměli mít děti (dědičné choroby nebo slabosti v rodině; příměs cizí krve, třeba i několik generací zpět atd. atd.) naprostá celoživotní cudnost; odmítnutí sexu v jakékoli formě (což nutně neznamená zřeknutí se „svatby“ dvou spolubojovníků naší věci, jako má svatba s jistým hindským Árijcem). Pro masy a slabé, neschopné kontrolovat své tělesné orgány, je řešením sterilizace určitého počtu všech nižších ras, vyjma jistého počtu, a také nemocných mezi jedinci lepšího plemene.

Člověk by měl být a zůstat menšinovým druhem — ale zdravým a krásným druhem — ve světě nekonečných lesů a hromady divokých zvířat. V Indii by nemělo být 600 milionů lidí a pouze pár tygrů, ale snad 100 milionů tygrů (a jiných velkých koček) a od pěti do deseti milionů lidí — milion nebo dva Árijců, zbytek jim pomáhající nebo pro ně pracující.

Dopis Mattu Koehlovi, 25. července 1975

* * *

Lásku ke kočkám jsem pravděpodobně zdědila od otce

Nechtěla bych [v případě reinkarnace] znovu projít dětstvím, zvlášť, kdybych se nenarodila v rodině milovníků zvířat — vždy jsme doma měli kočky. Lásku ke kočkám jsem pravděpodobně zdědila od otce. Ani bych nemohla žít v rodině, kde by mě nutili jíst maso — jak jsem to viděla v jiných rodinách — nikoli však mí rodiče, díky bohu!! Mohla jsem odmítnout jakékoli jídlo s masem, protože mě „znechucovalo“.[15]

Dopis Mattu Koehlovi, 27. dubna 1977

* * *

Křesťanství

Od nejranějšího dětství jsem nenáviděla křesťanské hodnoty: miluj všechny lidské bytosti jakékoli rasy, jakéhokoli zdraví a charakteru; buď lhostejný ke zvířatům a stromům — které miluji.

Dopis Mattu Koehlovi, 5. května 1982.

* * *

Proti lékařské vědě

Vždy jsem k lékařské profesy cítila jenom nejhlubší opovržení, protože tato profese je postavena na zločinném „výzkumu“ na nevinných, krásných, zdravých zvířatech. Nemocné, omezené lidské bytosti by měly být ponechány v klidu zemřít bez zbytečných pokusů jim „pomoci“.[16]

Dopis Mattu Koehlovi, začátek srpna 1982.

* * *

Mám starý sparťanský žebříček hodnot

Vždy pamatuj, a všem co mě znají, řekni: mám starý sparťanský žebříček hodnot: zdraví a zápas pro Pravdu a Krásu nebo smrt! Nezměrné opovržení pro humanistické nesmysly. Oproti dekadentním exemplářům dvounohého savce mnohem víc preferuji překrásné nevinné krále džungle — lvy, tygry, leopardy a další, včetně divokých (nebo ochočených) koček, a kobry! — v Džalandharu (Pundžáb) v roce 1936 jsem měla v domě dvě a dávala jsem jim mléko, jak ho milovali! Dvakrát (1935, 1959) jsem si pohladila dospělého tygra.

Dopis Mattu Koehlovi, půlka srpna 1982.

* * *

(…) Zvířata jsi milovala nadevše ostatní, a kdykoliv bys pro ně obětovala svůj život.

Smuteční řeč Muriel Gantry na Sávitríině pohřbu 7. prosince 1982.

* * *

Fanaticky milovala zvířata, a zvláště kočky; každá kočka, která se sama procházela a hleděla si svého, mohla být považována za „toulavou“ a vzata do její péče. Neustále si představovala, že slyší pláč nějaké kočky v nesnázích.

Muriel Gantry, Curriculum Vitae of Muriel Gantry: All You Ever Wanted to Know and a Great Deal You Probably Didn’t.[17]


[1] Díky svému sňatku s Krišnou Mukherdžím byla Sávitrí držitelkou britského pasu.

[2] V And Time Rolls On (str. 185), Sávitrí tvrdí, že standardnímu holokaustovému příběhu věřila až do roku 1977, kdy si přečetla knihu Arthura Butze, The Hoax of the Twentieth-Century.

[3] Srov. s první kapitolou Souvenirs et réflexions d’une Aryenne,Náboženství silných“.

[4] Goebbels Diaries, New York edit. 1948, str. 188 (záznam z 26. dubna, 1942). V českém vydání Deníky 1940-1942, Naše vojsko, 2010, se tato pasáž neobjevuje.

[5] Citováno Mauricem Bardèchem v jeho knize Nuremberg II, ou les Fauxmonnayeurs, str. 88.

[6] Sávitrí o plundrování německých lesů Spojenci psala také v knize Zlato v peci, kapitola 7.

[7] Když jsem Adlerwarte navštívila znovu 7. července 1954, nikoli ve skupině, ale s anglickou přítelkyní, byl průvodce natolik laskavý, že nám oběma dovolil posadit si ho na ruku — pozn. Sávitrí

[8] Srov. podobný popis Vůdce z pera Léona Degrella v „Hitlerova záhada“.

[9] Několik století před Kristem — z kosmického hlediska teprve včera — žilo v lesích a pouštích starověkého východu spousta lvů. Všichni byli zabiti, zatímco brouci a vši jsou stejně početní dnes jako ve starověku — pozn. Sávitrí

[10] Posenský projev Heinricha Himmlera ze 4. a 6. října 1943, ve kterém má Himmler mluvit o vyhlazování Židů.

[11] Ve skutečnosti nebyla zakázána, byť ji Adolf Hitler skutečně zakázat chtěl.

[12] Pro víc příkladů této odporné praktiky, viz Robert Darnton, Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie (Argo, 2013), kapitola 2, zvláště str. 80, 83-87, 93-95.

[13] Podle Darntona se obyvatelé Saint Chamond také nazývali „Courimauds“, z cour à miaud, honiči koček.

[14] Alespoň o své vlastní vůli. Osm dní po narození byla očkována proti neštovicím.

[15] V tomto duchu se Sávitrí opakuje také v dopise z 2. srpna 1979: „Nevadilo by mi, se znovu narodit, kdyby to bylo do árijské rodiny, laskavé ke zvířatům, vegetariánské rodiny (od dětství jsem byla vegetarián) (…).“

[16] Sávitrí se o zločinech moderní vědy rozepisuje také v druhé kapitole Blesku a slunce, „Čas a násilí“.

[17] Vyšlo ve zkrácené verzi jako „Valhalla, not Elysion: My Friendship with Savitri Devi“ na stránkách Counter-Currents.

komentáře 4 leave one →
  1. Martin Vacek permalink
    25/07/2021 18:52

    Jistě budu považován za apostatu, ale otevřeně a naprosto vážně říkám, že je mnohem lepší mít vedle sebe pěknou nemravnou Židovku-masojedku než tuhle seschlou, kořínky žeroucí frigidní světici – Grétu nacionálního socialismu. Vynikající příklad toho, že žena a filosofie jsou vzájemně nekompatibilní.

    Velká škoda, že už madam nežije, protože po přečtení článku mám velkou chuť provést s pár desítkami koček to, co uskutečnil s fógly rebelant Růžička ve výborné povídce dua Š+G Maturitní večírek.
    Jestli existují tři zástupci zvířat, kteří by se měli eliminovat minimálně o 90 % stavu, tak jsou to kočky, psi a potkani. A lidi, samozřejmě…

  2. morgarath permalink
    11/08/2021 18:02

    Nemravná židovka? Tady je vidět o co ti jde…
    Psi určitě ne, ale kočky a lidi rozhodně ano.

  3. Fridrich permalink
    15/08/2021 23:01

    Hlupáci se vždy smějí tomu, čemu nerozumí.

    Nesdílíte-li bezpodmínečnou lásku k přírodě, potom nemáte s nacionálním socialismem nic společného. S vašimi sentimenty doporučuji raději navštěvovat jiné weby. Užívejte vaše bezcenné životy, dokud můžete.

  4. Martin Vacek permalink
    19/08/2021 16:55

    Pane Bedřichu, děkuji za cennou, byť nevyžádanou radu. Hodlám se jí do puntíku řídit a užívat života plnými doušky přesně v epikurejském smyslu, zatímco druhé nechám plakat nad kdejakou přejetou mickou nebo rozčtvrcenou a sežranou krávou.

    Odcházím tedy na jiné weby, ale i když vám nezazpívám Na rozlúčku tango, aspoň vám popřeji hodně úspěchů v budování nacionálně-socialistické společnosti. Žel je to činnost vpravdě sisyfovská, neb stále rostoucí část Evropanů se od negrů liší už opravdu jen barvou kůže…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: