Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [9] – Elita světa

20/09/2021

* * *

„Der Stärkere hat zu herrschen und sich nicht mit dem Schwächeren zu verschmelzen, und so die eigene Größe zu opfern. Nur der geborene Schwächling kann dies als grausam empfinden, dafür aber ist er auch nur ein schwacher und beschränkter Mensch; denn würde dieses Gesetz nicht herrschen, wäre ja jede vorstellbare Höherentwicklung aller organischen Lebewesen undenkbar.“

—Adolf Hitler[1]

 

Jednou se mě kdosi zeptal, co mě přitáhlo k nacionálnímu socialismu. Bez zaváhání jsem odpověděla: „Jeho krása.“

A dnes, po tolika letech; po neštěstích a pronásledování, jež snížilo naše počty, ale posílilo naši víru; dnes, z těsné cely, kam mě naši nepřátelé zavřeli — jako tisíce mých druhů — zatímco svobodný, prosluněný svět se usmívá a kvete v zářném jaru, jsem šťastna, že mohu svá slova zopakovat. Pro antinacistu, se kterým jsem kdysi hovořila (a který na mě ohromeně zíral, jako by to bylo to poslední, co očekával, že na svou otázku uslyší) se mohla zdát podivnými; podivnými se mohla zdát i všem těm, kteří si neuvědomují celý význam toho, co chceme, nebo se jim zdálo naše dožadování se mimořádné aristokratické filosofie příliš hrubé. Neznám nic, co by se v našich ani v minulých dnech mohlo srovnávat s nádherou života a osobnosti Adolfa Hitlera, s historií jeho zápasu nebo se samotným Weltanschauungem nacionálního socialismu.

Mnohokrát jsem v této knize i jinde obhajovala pravdu nacionálněsocialistické doktríny, nepopiratelných skutečností jež jsou mu základem, přírodních zákonů, starších než samotný svět. Avšak estetická dokonalost je překrásným hmatatelným znakem absolutní pravdy. Dokonce i před tím než jsem si zcela uvědomila jak zvučné a věčné jsou Hitlerovy ideje, jeho sociálně politický systém na mě působil jako na umělce. Neznám žádný jiný systém — a krom prastarého kultu slunce neznám ani žádné náboženství — schopný tímto způsobem apelovat na mě, nebo kohokoli jiného, pro koho, stejně jako pro mě, je na prvním místě láska ke kráse a zvláště ke kráse viditelné; láska k této Zemi a k tomuto životu, nyní a teď; uctívání těla v celé jeho síle, eleganci a vitalitě; uctívání Přírody v její nemilosrdné majestátnosti; skutečné pohanství.

Dvě slova se jako leitmotiv znovu a znovu objevují na několika úžasných stránkách, jež naší filosofii zanechal Heinrich Himmler pod jménem Wulf Sörensen: „Wir Heiden“ — my pohané.[2] Ony jsou klíčem k celému našemu náhledu na život. Nejen já, ale každý skutečný nacionální socialista je svým srdcem pohan. A — snad ještě lépe — každý skutečný árijský pohan je dnes přitahován k nacionálnímu socialismu. (Má-li nějaké „humanistické“ výhrady, pak není skutečným pohanem.)

Člověk se nacionálním socialistou nestává, ale pouze zjišťuje, že jím vždy byl — a že svou přirozeností nemohl být ničím jiným. To není nějaké politické označení; ani „názor“, který by člověk mohl přijmout nebo se ho zříci podle daných okolností, je to víra zahrnující celé bytí, fyzické i psychické, mentální a duchovní: „hnutí si nedává za cíl pouhé vypouštění nového volebního hesla do politického života, nýbrž prosazení nového světového názoru principiálního významu“[3] — způsob života — jak řekl sám Führer.

Je to způsob života těch, v jejichž očích hodnota člověka, jenž se nachází v jeho univerzální kráse — v jeho věrnosti Přírodě, jež ho vyzývá k překonání lidstva — je důležitější než „individuální štěstí“ kolem kterého dělá „buržoazie“ takový povyk; zejména to je způsob života těch, jejichž osobní štěstí je neoddělitelné od uvědomělosti vlastních práv a povinností jakožto Árijců, tedy jejich hodnoty v přirozené hierarchii lidstva.

* * *

 

. . . Sekera zmrzačila lesy,

otrok plazí a modlí se, kde kdysi zpívaly meče;

A všichni bozi Erinny odešli. . . .[4]

 

Před třiceti lety jsem poprvé četla stručný a dojímavý popis o soumraku evropského pohanství, jež francouzský básník vložil do úst starého irského barda. Zoufale jsem vzlykala, protože jsem — v roce 1919 — nemohla dělat nic, abych hrdé a nádherné bohy dávno minulých dní přivedla zpět. Už v mém nejranějším dětství jsem byla vůči křesťanským hodnotám rebelkou; duše pro níž křesťanská etika neznamenala nic víc než pošetilost a zvrácenost — nebo „pózu“; pro mě poselství křesťanství neznamenalo nic. Milovala jsem bohy dávného severu, stejně jako Řecka a árijského východu, milovala jsem je s vášnivou, nostalgickou láskou. Ve svém srdci jsem si udržovala zdravé válečnické ideály, jež tito bozi ztělesňovali, a opovrhovala jsem ponurým lidstvem, v němž jsem žila — přesně tím lidstvem, jež se snažilo vnutit mi skrze křesťanské učení nebo principy francouzské revoluce svou zoufalost a svou odpornou shovívavost.

Tehdy jsem si ještě nebyla vědoma nacionálního socialismu pučícího v Německu, jen několik stovek mil od mého rodného města. Nevěděla jsem, že mám předurčeno jednoho dne oslavovat toto inspirující Hnutí opožděného probuzení árijských bohů v uvědomělé neumírající rase, jež je kdysi stvořila. Začala jsem se o toto Hnutí zajímat teprve o deset let později, a přesto jsem svým srdcem byla již v té době nacionální socialistkou. Můj pokračující boj se světem kolem mě a s jeho křesťanským „humanismem“ a demokratickými hodnotami — mířené na člověka — nebyl ničím jiným, než bojem tohoto nového Hnutí se stejnými hodnotami, stejnou tradicí, stejnými principy, jež byly výsledkem staletí úpadku; boj se stejně odporným světem vychloubajícím se svou nevyléčitelnou nemocí a pokrytectvím ve jménu „morálního pokroku“.

Kéž bych to v roce 1919 věděla! Nemohla bych tehdy sice nic udělat, protože mi bylo teprve třináct, ale osušila bych své slzy a s nadějí a důvěrou bych hleděla na pomalu povstávajícího Vůdce za Rýnem a jeho hrstku následovníků. Místo truchlení nad minulostí, jež se nikdy nevrátí, bych v přítomnosti a budoucnosti hledala věčnou krásu, pro kterou jsem truchlila a ušetřila si tak svých deset let trpkosti.

 

* * *

 

Jak jsem již řekla, nacionální socialismus není jenom jedním z novodobých „ismů“, naopak není vůbec novodobý; je to jediná politická ideologie, jež je mnohonásobně víc než jen politická. Je to jediný systém zabývající se sociálními otázkami a vládou, ekonomikou a teritoriálními problémy, národním blahobytem a mezinárodními vztahy našich dnů — a snad i všech dnů — ke kterému může být kdokoli, kdo v první řadě nemiluje nic jiného než krásu, bez výhrady přitahován; nebo by měl být bez výhrady přitahován.

Žádný skutečný milovník krásy si nemůže pomoci, aby necítil trpkost, ne-li přímo naprostou sklíčenost, ve světě, ve kterém, hrubě řečeno, je vše krásné přidržováno jeho vlastním druhem. A takový byl do nedávna i náš svět; dokud z beznaděje pomalu upadajícího lidstva jako zázrakem nepovstalo nové Německo pod vedením Adolfa Hitlera, žijící obraz toho, čím se celá árijská rasa — přirozená elita světa — mohla znovu stát, jen kdyby byla ochotna následovat svého skutečného přítele a Zachránce. A co víc, za poslední čtyři roky tento znovuzrozený národ prožil strašlivou pohromu. Trpěl; byly časy, kdy člověk mohl uvěřit, že tento národ dosáhl svého dna, že dále si již žádný člověk nemůže zachovat svou víru v sebe sama a svůj osud. A přes invazi, vleklou okupaci s celou svojí demoralizací, hladem, ponížením, denacifikací: tento národ veškerá příkoří ustál a neztratil svou víru. A ti hodnotní mezi mučedníky této země jsou dnes víc než kdy dříve úžasným příkladem toho, čím se árijská rasa může stát, je-li znovu posílena doktrínou čisté krve a oprávněné rasové hrdosti. Víc než kdy jindy musíme milovníky krásy obdivovat a cítit se šťastni, že jsme nalezli zemi, kde nezměněná krása Přírody je rovna nadčlověku, univerzální kráse malé části lidstva; země, kde několik set tisíc, ne-li přímo několik milionů mužů a žen naplnilo smysl své rasy — stvoření „nadlistva“ — tak nepochybně a prostě jako svůj smysl naplňují krásná zvířata lesů, nebo stromy, nebo vzdálené hvězdy na nebesích.

Nacionální socialismus tento zázrak vykonal. Toto nové Německo, jež dnes vyvstalo ze svých děsivých ruin, věc nezničitelné věčné krásy, je zcela určitě dílo Adolfa Hitlera; produkt lásky, jež ho vedl k intuitivní znalosti několika věčných pravd a k jejich nemilosrdnému uplatnění v naprostém přetvoření celého národa. A tento zázrak je jedinečný. Snad nic, krom právě krátkodobého uplatnění nacistické ideologie na vládu a vzdělání, ani na chvíli nezastavilo nevyhnutelný úpadek lidstva, natož aby umožnilo vzestup nadřazené rasy ke své zapomenuté dokonalosti proti všemocnému toku času. Pokud Západ jednoho dne znovu povstane, bude své znovuzrození datovat od zrození Nacionálněsocialistického hnutí, nebo přinejmenším od 30. ledna 1933, tedy dne, kdy se Hitler chopil moci. A nepovstane-li již nikdy, pak nadále zůstane skutečností, že jediná možnost na jeho znovuzrození byla poskytnuta naším Führerem.

Jak to? A jak to, že z tolika jiných politických, sociálních a náboženských změn, jež se na tomto či jiném kontinentu udály, ani jedna z nich nezanechalo stopy? Odpověď je prostá. Všechna ostatní politická hnutí, dokonce i největší náboženství starověku a novověku, akceptovala — nebo se to snažili utajit — tragickou skutečnost fyzického úpadku lidstva, tedy, že se s tím nedá nic dělat a usilovala o kultivaci lidské osobnosti, povznést člověka na etické a duchovní úrovni nebo dokonce navzdory těmto skutečnostem zlepšit jeho materiální životní standard — což je absurdní.

Veškeré recepty na morální, intelektuální, duchovní nebo sociální vývoj fyzického úpadku lidstva jsou pokrytectvím. Stejně jako podobná „šarlatánská“ řešení slouží i tato k naplnění kapes nebo k podpoření jinak bezcenných jmen. Je-li fyzický úpadek nenapravitelný; nemůže-li být rasa, i jen oslabená nebo zvulgarizovaná, již nikdy obnovena — nemůže-li být i jen trochu jedu eliminováno z těla rasy — je tu pouze jediné řešení k problémům lidstva: vyhynutí; pouze jedna idea k prosazování s nejvyšším možným nasazením: klášterní idea; pouze jediný požadavek, či spíše příkaz, musí být dán mužům a ženám před tím, než klesnou na úroveň zvrhlých opic: „Přestaňte se rozmnožovat a opusťte tuto planetu co nejdříve! — Zemřete důstojně, dokud snad v sobě ještě máte vznešenost svých předků, abyste chápali, že smrt sama, je pouze snesitelná budoucnost; radši smrt než věčný úpadek.“

Je-li tu však pro člověka nějaká naděje, pak musíme spasení hledat ne v sociálním, ekonomickém, morálním nebo duchovním povzbuzení zdegenerovaného lidstva, ale především v zastavení této degenerace; v navrácení zdraví, bez kterého neexistuje morálka, duchovno, krása, nic za co by stálo žít. Měla by se hledat v celosvětové politice systematického zdravého početí a zdravého života, avšak ještě před tím v politice zdravého početí a života užitého v přirozené vůdčí rase světa, Árijcích, pro kterou by úpadek, je-li tento úpadek definitivní, znamenal z lidského pohledu obrovskou pohromu. Náš Führer vše toto popsal mnohem lépe než já nebo kdokoli jiný v skvostné 11. kapitole první části své knihy Mein Kampf, jež obsahuje jádro naší věčné filosofie. Se strhující výmluvností čisté, objektivní pravdy spojené s neotřesitelným přesvědčením hájí nemilosrdnou politiku očištění a zesílení árijské rasy — tedy omezení sexuálního života s vyhlídkou početí zdravých dětí čisté krve — jež je slavným úspěchem nacionálněsocialistického režimu. Je to jediná rozumná alternativní politika vůči systematickému vyhynutí. A je to jediná politika, která může — která musí — vyústit v znovu stvoření lidstva, jež může umělec skrz na skrz obdivovat a bez výhrad milovat.

 

* * *

 

V historii náboženství můžeme nalézt podle mě velmi zajímavou a důležitou skutečnost — skutečnost, které si nikdo, aspoň co mi je známo, až doposud nepovšiml. Ze dvou velkých náboženství Indie, bráhmanismu a buddhismu — dva typické produkty árijské mysli v tropickém prostředí — není prvně jmenované ničím jiným než věčným přesvědčením o čistotě krve a rasové hierarchii — naším přesvědčením — užitým na zemi, kterou obývá mnoho ras; a druhé jmenované je nejnemilosrdnějším důsledným náboženstvím vyhynutí, jež člověk kdy poznal.

A zatímco navzdory všem pokusům o potlačení, ať už zevnitř nebo z venčí, rasové politiky zosobněné v prastarém kastovním systému se v Indii zachovala do dnešních dnů, tak extrémně malá, ale stále hodná aristokracie krve — nejjižnější a nejvýchodnější výspa árijského lidstva ve světě — politika vyhynutí žalostně selhala. Pouze ti jedinci nadřazené rasy se této politiky drželi a kráčeli s ní až do úplného konce s odvahou a přirozenou důkladností jim vlastní.[5] Pro miliony Untermenschen, kteří se postupně stali buddhisty v celé šířce a délce Asie, se toto velké náboženství nenásilí a cudnosti zredukovalo na pouhé rituály a mytologii, aniž by mělo jakýkoli vliv na jejich životy. Žádná filosofie nemůže Untermenschen naučit, aby se se nemnožil. Jejich počty se dají snížit sterilizací, nikoli náboženstvím. Nespočetné davy a chabá kvalita následovatelů nejlogičtějšího náboženství vyhynutí na světě to dnes, po dvou a půl tisíci letech, dokazuje až příliš dobře. Hlavním výsledkem kázání filosofie vyhynutí na celosvětové úrovni by bylo snížení počtu jedinců nadřazené rasy, vytvářejíc tak místo pro neomezený nárůst nižších ras a jejich konečné ovládnutí Země; jinými slovy, snížení lidské úrovně a vytvoření nikoli ničeho, ale ohavného; nikoli svět, ve kterém se krásné divoké zvíře může plížit v znovu zasazených lesích, v prachu zapomenutých měst, ale . . . čínské a indické slumy.

Filosofie vyhynutí může tudíž být vyjádřena pouze individuálním přístupem těch mužů a žen, jenž ztratili veškerou naději v životních možnostech a veškerý zájem v materiálním člověku. Je to pouhý výsledek osobního odhodlání nepřispívat pokračující zhoubě světa, nedovolit své vlastní krvi ztratit se v proudu úpadku. Neposkytuje žádné praktické východisko pro lidské problémy, jež jsou nakonec problémy přežití nadřazené rasy. A tudíž zápas za zachování nebo obnovení čistoty krve — náš zápas — zůstává jediným možným.

Co je mě známo, tak byl tento směr brán vážně pouze dvakrát v historii naší rasy: ve starověké Indii někdy před šesti tisíci lety po invazi árijských dobyvatelů ze severu, nositelů kultury naprosto odlišné od civilizovaných domorodců, kde si poprvé uvědomili nebezpečnost míšení krve a vymysleli kastovní systém, nebo — pokud již v tu dobu existoval, jak si někteří lidé myslí — ho upravili na rasovém základě,[6] aby tak ochránili svou čistotu a hodnotu své nedávno nabyté vlády nad jižním subkontinentem; a v našich časech nacionálněsocialistické Německo. V prvním případě toto směřování vyústilo v mimořádné zachování árijské krve a kultury v této rozlehlé tropické zemi — velké téměř jako celá Evropa — hustě obývané čtyřmi sty miliony lidí neárijského původu, primitivními negroidními nebo mongoloidními kmeny[7] počínaje až po vysoce vyvinuté Drávidy. Ve druhém případě ze zoufalého Německa 20. let dokázala povstat plně uvědomělá aristokracie krve, pravá elita světa, jež druhá katastrofa, mnohonásobně horší než v prvním případě, nedokázala potlačit nebo demoralizovat.

Případ Indie však není ve světové historii žádným úspěchem. Člověk musí žít v zemi mnoha ras — a zvláště v naší době, kdy učení o rovnosti infikovalo celý svět — aby si uvědomil celou velikost nacionálního socialismu. Pro většinu Evropanů postrádajících rasové povědomí je jedenáctá kapitola Mein Kampfu (pokud ji vůbec četli) pouze vyjádřením „Hitlerových předsudků“. Pro většinu z nás je tato kapitola stěží něčím víc než krásnými, povznášejícími stranami, na kterých lze dosvědčit pravdu pouze v nepřátelství Árijců a Židů. Pro mě to je přesně tím a mnohem víc. Vyvolává to vzpomínky několika tropických výsep árijské rasy; bizarní scenérie: jednoduché a dokonale čisté místnosti domků s doškovou střechou v jedné bengálské vesnici (nebo v jižní Indii, kde je kontrast mezi Árijci a Neárijci stále ještě velmi nápadný) a v té místnosti bíle oděný muž, jeden z mála bráhmanů ve vesnici, stěží snědší — a někdy dokonce světlejší — než většina Italů nebo Francouzů, s hnědýma a někdy i šedýma nebo modrošedýma očima a rysy stejnými jako mají čistí Árijci Evropy. Tento muž mi citoval verše s Rgvédy, písní, jež kdysi pěli árijští pěvci pro slávu bohů Světla a Života, „Zářící“, ještě před tím než přišli do Indie; písně s nepřímými zmínkami o podivuhodných pamatovaných dálavách jejich arktického domova, polární záře.[8] Mluví novosásnkrtským jazykem, blízkým ve svých kořenech němčině, angličtině, řečtině i latině — árijským jazykem. A rituály jeho náboženství jsou tytéž, jež vykonávali posvátní Seveřané a oprávněná hrdost, jež jako bráhman pociťuje — jako člen nejvyšší kasty Indie — je jejich rasová hrdost, po šest tisíc let přežívající uprostřed cizího prostředí skrze zužující se, avšak nepřerušený, proud čisté krve. Zmínila jsem rovněž cizí prostředí, všude kolem jeho klidného domku: temní muži a ženy rozličných rasových typů, s rysy naprosto rozdílnými od rysů bráhmana, procházející po zaprášené, horkem spalující cestě s břemeny na hlavách nebo pracujících na rýžových polích; či sbírajících odpadky — pestré úrovně hierarchizovaného lidstva, od ctěných kast přímo pod bráhmany, až po nejhorší „nedotknutelné“; úrovně, jež neodpovídají různým odstínům bohatství, ale pouze většímu či nižšímu poměru skutečné či domnělé árijské krve (kterou nejnižší kasty naprosto postrádají).

Kultura odrážející se v písních Rgvéd a válečnické filosofii Bhagavadgíty, kterou bráhmani udržovali naživu, je jediná starověká árijská kultura, která do dnešních dnů vítězně odolala dopadům křesťanství a islámu, tj. dvěma velkým náboženstvím lidské rovnosti, jež vyrašily z judaismu. Árijci, kteří ji do Indie přinesli, si ji udrželi a navždy prosadili mezi jejími masami, předně proto, že navzdory vší nepřízni zachovali sebe — svou krev — čistými a ty, kdo se stali vinnými svým hříchem míšení, čekal těžký trest — nikoli ztrátou života, ale své kasty se vším, co to zde v Indii znamená. A v rozsahu, ve kterém selhali a spáchali tento smrtelný hřích, stala se jejich kultura „zkamenělou“, abych zopakovala výraz použitý Führerem v jedenácté kapitole Mein Kampfu; otupenou; pro veškerý praktický smysl mrtvou.

Během mých let prožitých v Indii, jsem si kolikrát nemohla vybavit celé pasáže z Hitlerovy slavné knihy, přesto jsem stála tváří v tvář žijící skutečnosti, plynoucí z existence árijské menšiny ve víc než početné neárijské populaci; tváří v tvář tradiční zbožné úctě Neárijců k Árijcům — úcta postřehnutelná v maličkostech denního života a v samotném duchu současného jazyka: například ve skutečnosti, že světlá pokožka je pro indickou dívku jakékoli kasty známkou velké kvality; nebo že ve všech jazycích Indie mají slova arya a anarya jak rasový tak i morální význam, kdy arya znamená „vznešený“ a anarya „opovrženíhodný“, „nízký“.

Kolikrát jsem nežasla nad uctíváním zbožštělého árijského hrdiny Rámy, indickými davy všech ras! A, stojíc naproti kamenným pilířům v jednom z nádherných chrámů daleko na jihu, obklopena kouřem kadidel a prapodivnou hudbou bubnů a píšťal, kolikrát jsem nezavřela oči a nenechala své myšlenky toulat zpět, do předaleké Evropy, kde se Adolf Hitler dostal k moci a začal budovat novou civilizaci na pradávné ideji árijské nadřazenosti! Sledovala jsem ladné indické ženy, jak kráčí podél nekonečného zástupu sloupů, nesouce oběť na velkém mosazném podnosu, své černé vlasy měly zkrášlené jasmínovými květinami. Naučí se plavovlasé dcery Severu opět někdy uctívat árijské bohy? Celý život jsem na to čekala. Přesto se aspoň znovu učili mít v úctě sebe sama a své pohledné, čistokrevné krajany, neosobní božskost rasy. A to jediné bylo důležité. Na zbytek bude čas později.

 

* * *

 

Druhý historický úspěch nesmrtelného Weltanschauungu rasové čistoty, jmenovitě stvoření nového Německa — či spíše zformování jádra nového „árijství“ — je snad ještě větší úspěch než prvně jmenovaný. Říkám větší, protože je těžší oživit duch lidu poté, co zhoubný cizí náboženský systém, filosofie a etika, který ho po jeden a půl tisíciletí kazil, než ho udržet na živu uprostřed cizí masy, která ho akceptovala, nebo aspoň respektovala, či ctila, hodnoty, který tento duch vytvořil. Větší také proto, že se tento zázrak uskutečnil skrz mimořádnost a nadlidskou vůli, a lásku, jednoho člověka — Adolfa Hitlera.

Je pravdou, že ve své dobře známé politické formě je nacionální socialismus ve skutečnosti starší než si většina lidí myslí; v roce 1904 — tedy kdy bylo Hitlerovi pouhých patnáct let — shromáždil Hans Krebs nejlepší germánské elementy v zemi, kterou západní demokracie později pokřtily jako Československo, do strany, která následovala ty samé bezprostřední cíle a nesla to samé jméno jako nesmrtelná NSDAP, do které se později včlenila. Avšak je a zůstane Hitlerovou nehynoucí slávou, že před novověkým árijským světem zdůraznil filosofický a — byť se to na první pohled může pro mnohé zdát podivné, jsem v pokušení říci — náboženský obsah nacionálního socialismu; že představil a prohlásil Weltanschauung čisté krve nikoli za pouhé hledisko tragické naléhavosti, ale věčnosti. A proto mu všichni provoláváme slávu, jemu, jakožto inspirovanému organizátorovi vzkříšení Západu, ba dokonce, jakožto Spasiteli celé árijské rasy. Jiní němečtí vlastenci se správnou vizí stejných politických skutečností, zakládali strany. On vytvořil mládež nového Německa; probudil nejlepší elementy v zemi k novému uvědomění; učinil Německo hodno stát se vůdcem árijského světa — hodnotnější než kdykoli dřív právě teď, kdy jemu a jeho principům zůstává věrno i po mnoha letech pronásledování. A navíc, právě on přiměl rasově nejuvědomělejší mezi cizími Árijci vítat vůdcovství Německa, ba dokonce bažit po něm, a — jsou-li důsledně upřímní — bojovat za něj; jak jsem již jednou před tím řekla, on učinil z Německa v jejich očích svatou zemi. A krom malé nacionálněsocialistické menšiny si to Němci samotní zřejmě vůbec neuvědomují.

Zmínila jsem se již o skvělé mládeži nového Německa. Všechna velká hnutí se zaměřují na průpravu mládeže. „Podchytit mládež,“ říkávají jezuité. Nacionální socialismus nejenže „podchycuje mládež“, usiluje o její vytvoření; usiluje o její připravenost, nikoli pouze od dětství nebo narození, ale od samotné chvíle početí, stát se ztělesněním nejvyšší ideje dokonalosti — fyzického zdraví a krásy; morálního zdraví a krásy; charakteru; zvučné a jasné inteligence, pevně spjaté s celistvostí života; ona lidská elita v každém ohledu. Žádné jiné hnutí nikdy trvale nehlásalo skutečnost, že veškeré vzdělání naprostá ztráta času, neexistuje-li pro něj primární fyzický základ vznešeného těla. Tato vznešenost je Bohem nařízena, ne člověkem stvořena, sídlící nikoli v úpadku titulů předků, ale ve zdravém vzestupu nesmíšené árijské krve. Žádné politické hnutí, natož nějaké náboženství — krom starověkého árijského náboženství stále přítomného v Indii — nikdy svým následovníkům nevštěpovalo tak důrazně, že akt života je velmi vzdálený od toho, aby byl pouhou zábavou, ale že je důležitý, smrtelně důležitý; svatý obřad, kdy se dva jedinci stávají skutečným pojítkem mezi celou minulostí rasy a její budoucností, kněz a kněžka Věčného života; akt, který by měl být dovolen pouze silným, zdravým a hodnotným mužům a ženám bez poskvrny, nemá-li se z toho aktu stát výsměch a rouhání.

Opovážit se naléhat na tuto pravdu a opovažovat se vynucovat zákony na její prosazení ve světě, který tuto pravdu za posledních dva tisíce let zapomněl; mít odvahu prohlásit, že spojení mezi dvěma mladými a zdravými lidmi čisté krve, jakkoli posvěcené ceremonií, nebo bez ní, je něco chvályhodného, zatímco manželství Árijce s mužem či ženou jiné rasy nebo spojení dvou lidí jakékoli rasy (včetně čistých Árijců), kdy jeden, nebo oba, nejsou zdraví, je zločin, ať už ho křesťanství nebo jakákoli jiná rovnostářská a individualistická víra promíjí; zdůrazňovat to jako základní princip vlády velkých států, podporovat sterilizaci nezpůsobilých, bezbolestnou eliminaci spodin lidstva a zakazovat veškerá hanebná spojení, ať už na základě zdraví nebo rasy, což je něco, za co by měl zdravý svět být nacionálnímu socialismu nekonečně vděčný. Všeobecné obviňování, které se nám namísto toho dostává, pouze dokazuje, do jaké míry celý svět zdegeneroval — a vskutku i árijská rasa — pod zdlouhavým vlivem takových na člověka orientovaných přesvědčení jako je křesťanství a ideologie „volnosti“ a rovnosti. Pouze to dokazuje nesmírnost fyzického stejně jako morálního úpadku Západního světa — protože pouze nemocní lidé mohou upřímně něco namítat proti drastickým opatřením vedeným za obnovení zdraví vlastní rasy.

To mi připomíná slova mně řečená v roce 1946 jedním z nejlepších Angličanů, jakého jsem znala, upřímným nacionálním socialistou, který byl zrovna propuštěn po šesti letech internace pod zákonem 18B.[9] „Co může člověk očekávat od těch milionů imbecilů?“ řekl mi tento gentleman mluva o většině svých krajanů. „Co jsou zač, že by měli jednat nebo myslet jinak? Většina z nich je produktem opileckého chtíče sobotních nocí; a zbytek jsou bastardi s židovskou krví. Co od takových lidí můžeme čekat? Pokud někdo skutečně touží po elitě, musí si ji sám systematicky pěstovat, přesně tak jak činili v Německu.“

Ano, když většina dnešních lidí mluví o „elitě“, má na mysli to co sami nazývají „morální“ nebo „intelektuální“ elitou. My máme na mysli všehovšudy jednu — předně a hlavně elitu fyzickou. My víme, že neexistuje žádná „morální“ nebo „intelektuální“ elita, jež zároveň není elitou fyzickou.

Bezpochyby existují i výjimky, které nejsou fyzicky silné a zdatné, ale které mohou být užitečné, a to velmi, i jinak, nesou-li v sobě správný duch. Duch obětování se pro něco většího, než jsou oni sami. Ale takoví lidé by měli zůstat výjimkami a nikdy by jim nemělo být dovoleno kazit zdravý průměrný celek komunity. Zvláště by jim nikdy nemělo být dovoleno rozmnožovat se, jakkoli chytří nebo ctností mohou být, nemají-li dokonale zdravé tělo nebo nejsou-li rasově čistí.

Nebyla-li by žádná válka, či nebyla-li by prohrána, nacionálněsocialistický režim by od roku 1933 stále neomezeně trval a rozšířil by se po celé Evropě. Člověk si může jen stěží představit, jaký nádherný svět by se pod takovým režimem, vedeným Führerovými nástupci, setrvávajícími pevně a striktně na principech, jež on vytvořil, na Západě vyvinul po padesáti nebo stovce let. Z nové politiky sexu s ohledem na přirozenou vznešenost narození — čistotu krve, zdraví a síly — by vyvstala generace ztělesňující stále více a více Nietzscheův ideál nadčlověka; lidské bytosti s tělem Olympana a mentalitou tak vysoce převyšující mentalitu průměrného člověka dneška tak jako on převyšuje šimpanze; lidský druh ve své původní dokonalosti, nebo — jak jsem v pokušení říci — zcela nový druh; druh žijících bohů na Zemi.

Nebyl by tento přenádherný výsledek hodný svého vzniku, i přes trochu bezohlednosti v prvních fázích zápasu? Pro nás, zcela určitě ano; pro nás, zcela jistě je. A my jsme připraveni pokračovat v této cestě při první další příležitosti, kvůli tomu samému ideálu.

Cokoli náš Führer dosáhl v Německu, nedosáhl za padesát let, ale za šest — v letech 1933 až 1939 (kdy válka přerušila všechno konstruktivní plánování). Byla to příliš krátká doba, aby člověk mohl vidět dopady této politiky zdraví, vznešeného narození, kterému se tak důsledně věnoval. Člověk mohl pouze pozorovat, jaký efekt měl nacionální socialismus na lidi již tehdy žijící — a mnoho z nich již dospělých — tedy v době kdy se Adolf Hitler dostal k moci. Ale to samo o sobě bylo něco úžasného. Už toto samo o sobě byl slibný počátek nového světa — formování pravé elity.

Vždy budu litovat, že jsem se nevrátila do Evropy v čas, abych spatřila pochod Hitlerovy mládeže v ulicích německých měst, abych byla přítomna na velkých výročních sjezdech strany — například toho v Norimberku, v září 1935 — a abych žila v povznášející atmosféře oněch slavných dnů. Znám však lidi, kteří v těch dnech žili. Mluvila jsem s lidmi, kterým tehdy bylo mezi patnácti a pětadvaceti, a kteří při slavnostních příležitostech u stranických standart zdravili Führera, kráčejícího mezi dvěma nepříčetnými davy; lidé, kteří by i teď dali vše, udělali vše, aby se nacionální socialismus dostal zpět k moci. A mluvila jsem i se staršími lidmi, kterým tehdy bylo mezi třiceti a čtyřiceti, nebo dokonce víc. Skutečnost, že si všichni z nich udrželi své přesvědčení až do těchto dnů, dokazuje, že toto přesvědčení nebylo pouhým produktem mladického nadšení, nebo „masové sugesce“, jak se nám to snaží nahovořit naši nepřátelé, ale bylo výsledkem něčeho hlubšího. Dokazuje to, že se člověka může na tyto následovníky Adolfa Hitlera spolehnout. Osobně jsem nikdy a nikde nepotkala tak dobré lidi, ať už z fyzického nebo charakterového hlediska. Oni jsou pravou elitou světa, ať se to mnohým čtenářům může zdát zvláštní či až úžasné, jsou vskutku ve většině případu navenek rozpoznatelnou elitou.

Často jsem v jejich přítomnosti vzpomínala na slova — hodna jakéhokoli starověkého Řeka — vyřčená ke mně roku 1948 v Sársku esesmanem: „První povinností nacisty je být krásný.“ Tato slova se mohou nejdříve jevit jako podivná, ale jak moc pravdivá jsou, když si člověk uvědomí, co všechno v sobě obsahují! Pro lidskou bytost, muže či ženu, nemůže být nic skutečně „krásné“, aniž by to nebylo zdravé a silné; a přesně to stojí na pozadí většiny našich ctností, očekávaných u toho, kdo sdílí naši ideologii. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by nereprezentoval německou věrnou nacionálně socialistickou menšinu a nesplňoval vysoká kritéria krásy. Potkala jsem mnoho těch, kteří mi připomínali řecké bohy, nebo — blíže naším časům — sochy Arno Brekera, plné síly, vyrovnanosti a nedotčeného půvabu. Uvědomila jsem si, jak veškeré výtvory tohoto sochaře ztvárňují nový svět, který kolem něho nabýval tvaru, se svými novými aspiracemi, svou novou duší; jak je například „Zvěstovatel“ skutečným zvěstovatelem našeho Nového řádu, projekcí německé živoucí mládeže v nesmrtelném bronzu.

Tato mládež nezemřela. Pouze dozrála během těchto čtyř otřesných let; víc než kdy dřív, stala se tvrdou, duchapřítomnou, nepřemožitelnou A snad vyrůstala ve větším opovržení k podřadným — oné nesmírné většině lidstva (včetně milionů Árijců), které nemělo chuť nebo mozek, aby myslelo samo za sebe a přiznalo si, že my „jsme měli pravdu“, ale radši spolkne jakoukoli propagandu namířenou proti nám Židy nebo jejich agenty v tisku nebo rádiu a kinech. Nacionálněsocialistická menšina zatím pozoruje a v důstojném tichu čeká, vědouc, že znovu povstane a až nadejde její čas, bude znovu vládnout.

V přesném slova smyslu to není pouze jejich fyzický vzhled, kterého si pozorný pozorovatel všimne. Je to vyzařování jejich osobnosti; známka hodnoty v jejich tvářích, jakožto nadřazených mužů a žen; záře inteligence a odvahy v jejich očích. A to platí jak o starších tak i o sotva adolescentních, tehdy v roce 1933, kteří prošli skvělou fyzickou průpravou nového Německa. Jak jsem se už zmínila dříve, v dnešních dnech se těm, kdo zůstali věrni našim ideálům, pevně a odhodlaně a připraveně, nevyplácí nazývat se nacisty. Těm, jejichž celoživotní usilování, jejich celá osobní filosofie, by nemohla být jinou než tou naší: morálně ne menší než fyzicky zdraví, silní a důslední, nebojácní — nejlepší své země. A spolu se zdravím a rasou, jsou to právě tyto kvality charakteru, které dodávají jejich tvářím takovou krásu, a které člověku dávají v jejich kruhu pocítit přítomnost lidí, jež jsou mnohem víc než zbytek lidstva. Ve dnech, kdy národní socialismus triumfoval, celkem velký počet Němců, dokonce i ve vyšších pozicích, této úrovně nedosáhl — jinak by vše vyšlo dobře a válku bychom nikdy neprohráli. A ti, kteří jsou dnes na této úrovni, zůstávají připraveni zformovat v budoucnu skutečnou nepřemožitelnou Stranu, hodnou vést navěky celý svět pod Hitlerovým vedením.

 

* * *

 

Některé z nejkrásnějších vzpomínek dlužím mé krátké zkušenosti v nacionálněsocialistickém zápase, který pomalu znovu začíná. Jsou to vzpomínky na lidi, se kterými jsem se setkala; vzpomínky na lidi z celého sociálního spektra — studenti, prodavači, dělníci, lidé svobodomyslných profesí — a všech úrovní vzdělání v úzkém knižním smyslu slova, ale kteří v mých očích byli součástí pravé aristokracie; přirozené aristokracie krve a charakteru, předurčeni (aspoň doufám) v našem novém světě nahradit umělou aristokracii peněz, postavení nebo vědomostí. Jak jen je miluji!

Jeden druhému rozumíme, ať je naše úroveň vzdělání jakákoli, za prvé proto, že věci, o kterých jsme mluvili, nebyli většinou v knihách k nalezení, a také proto, že z těch několika málo základních knih jsme všichni četli ty stejné. Ne vždy jsme se nutně shodli na každém detailu, ani každý z nás nebyl přesnou kopií druhého — jak je tomu v případě mnohých komunistů, přičemž jsem osobně znala aspoň několik neruských — protože každý myslel sám za sebe; ani jsme se všichni nedostali k nacionálnímu socialismu z těch samých důvodů; každý z nás přikládal nejvyšší význam tomu, v čem ho náš Weltanschauung, nebo jeho uplatňování, nejvíce přitahovaly. Ale shodli jsme ve všem podstatném a, jak již jsem několikrát řekla, všichni jsme byli — všichni jsme — v srdci pohané, spousta z nás, věrná menšina. (Kdysi existovala i celkem nekonzistentní skupinka lidí, kteří věřili, že mohou být jak pravými křesťany, tak nacisty. Porážka — a následná intenzivní propaganda na straně církví — mnohým z nich pomohla poznat nekompatibilnost těchto dvou filosofií a tedy i změnit celkový názor. Kdyby náš Weltanschauung triumfoval i dále bez porážky, nikdy by jim na mysl nepřišlo, jak proměnliví byli — nebo jak z křesťanského hlediska jsme v názorech „špatně!“)

Vzpomínám si — s nostalgií, kterou člověk cítí při pomyšlení na vlastní ztracené možnosti — na pozoruhodného mladého Němce, třiadvacet nebo čtyřiadvacet let, studenta fyziky, kterého jsem potkala ve vlaku asi měsíc před mým zatčením. Obdivovala jsem logiku, znalost a sebejistotu, se kterou hovořil s jiným studentem o změnách toku elektrického proudu. Po té co jsem se ujistila, že mohu, jsem se vložila do rozhovoru. (Kdysi jsem sama byla studentkou vědy, stejně jako studentkou umění.) Brzy jsme začali mluvit o jiných věcech než elektřině a mohla jsem ho tak lépe poznat. Je to vážný mladík, málomluvný, ale mnoha myšlenek a silných pocitů, a dobrý nacionální socialista se všemi ctnostmi, které sebou tato chvála nese. Setkala jsem se s jeho matkou, rozkošnou německou ženou, rovněž sdílející naše ideály, a záviděla ji, jakého skvělého syna dala našemu Hnutí. Jmenoval se Herr F.

Jednou jsme šli po ulici, směřujíce od jeho domu k Rýnu a před námi se táhla velká část města. „Měla jsi to tady vidět za ‘našich dnů’,“ řekl mi mladík. (Většina města je nyní v troskách.)

„Ano,“ odpověděla jsem, „vše bylo ’tehdy’ nádherné; že?“

„Bylo. A měli jsme pro co žít. Byli jsme šťastní.“

Řekl mi jak v osmnácti, v roce 1943, vyhrál první cenu v šermířské soutěži pro celý Kreis.[10] „Tehdy pro nás sport ale nebyl jen pouhým sportem. Byl součástí širší a vyšší průpravy, naší průpravy jakožto Němců a Árijců. Soutěžit s dalšími v síle, dovednostech a vytrvalosti; tvrdě a dobře pracovat; chodit na pikniky na venkov, po stovkách, nebo i ve větších počtech, a pozorovat jak slunce stoupá nad kopce a lesy naší Otčiny; pochodovat ulicemi a zpívat naše nádherné písně, stávali jsme se novým národem,“ řekl mi, „a my jsme to věděli; cítili. Byli jsme tak šťastni! Pak na nás dolehla pohroma a vše se zdálo nenávratně ztraceno . . . Nebyla to naše chyba. Kdyby to záleželo na nás, mladé generaci, Führer by už dávno byl Führerem celého světa. Ale v řadách starší generace byli zrádci.“

„To vím až moc dobře. Ale nevěříš snad, že vše je nenávratně ztraceno?“

„Proboha ne! Žádná síla na Zemi nemůže zabít zdravý národ odhodlaný žít.“

A v jeho temných očích se zablýsklo, jak promluvil. Natáhla jsem k němu ruku a řekla: „Přeji si, aby každý Němec, ba každý Árijec, mluvil jako ty.“

„Mluví jich tak víc než si myslíš,“ odpověděl.

Zeptala jsem se ho, jak se jeho kamarádi studenti dívají na dvě nebezpečí demokracie a komunismu.

„Kdo v jedno nebo druhé může vážně věřit? Odpověděl. „Podporovatelé demokracie jsou pouze ti, kteří se z okupace pro sebe snaží vytěžit nějaký zisk — lidé naprosto k ničemu, které jsme v našich časech trestali, a kteří nyní hledají záminku, aby nám to mohli vrátit. Jediní podporovatelé komunismu jsou zase ti, kteří nikdy nežili v ruské zóně.“

Herr F až do nedávna v ruské zóně žil. Dohodli jsme se, že mi s přáteli pomůže tajně přejít hranici, abych mohla navštívit východní část Německa. Po mém návratu by mě pak představil skupince studentů s našimi názory a snad bychom — opatrně — „něco začali“.

Byla jsem zatčena ještě před tím, než se tyto velké projekty mohly uskutečnit.

 

Vzpomínám si na postarší prodavačku, Fräulein E — která na svůj věk vypadala mnohem mladší — a se kterou jsem se při své cestě rovněž setkala. Měla velmi výmluvnou tvář, vyzařující obrovské odhodlání a vlídnost (které se málokdy dají nalézt spolu) a dobromyslnost. Bledě modré oči, které se na dálku mohou zdát velmi chladné, ale také ožívající jako tělo pod dopady slunečních paprsků — podle toho co Fräulein E slyší nebo říká, nebo na co myslí. Šla se mnou pár kroků, jak jsme obě měly cestu z nádraží někdy ve francouzské zóně, když jsem ji řekla, že jsem do Německa přijela napsat knihu. Zastavila mě a pohlédla na mě.

„A máte v úmyslu psát pravdu?“ zeptala se.

„Samozřejmě.“

„V tom případě . . .“ řekla a náhle se zarazila.

„Co, ‘v tom případě’?“ zeptala jsem se.

Upřeně se na mě zadívala. „Vím, že bych vám to neměla říkat,“ pokračovala; „Koneckonců, zrovna jsem vás potkala, neznám vás a může být tedy z mé strany hloupé — a nebezpečné — mluvit. Ale vypadáte, jako někdo komu člověk může věřit. Celý život se pohybuji v obchodu a znám lidské tváře. Tak tedy: ve vaší knize . . . nepište o věcech, o kterých si nejste úplně jistá . . . nebuďte k nacionálnímu socialismu nespravedlivá.“

Cítila jsem, jak se má tvář rozzářila, ale snažila jsem se ovládnout. „Co vás přimělo k tomu říct mi to?“ Zeptala jsem se. „Myslíte, že chci být k něčemu nebo k někomu nespravedlivá?“

„Ne, ale mnoho lidí je, aniž by chtěli, protože jsou ovlivněni mnoha předsudky. A tolik špíny už na nás bylo naházeno — tolik špíny! — všemi možnými pisálky z celého světa! Pouze si přeji vám říct, protože jste cizinka, ‘už na nás víc špíny neházejte.’“

Obdivovala jsem ženinu nebojácnost — přece jen mě vůbec neznala. Viděla pouze můj britskoindický pas, když jsem ho ukazovala úředníkovi ve vlaku.

„Jste nacionální socialistka?“ Zeptala jsem se. Je to jediná osoba v celém Německu, které jsem tuto otázku položila takto zpříma. Její odvážná řeč mi to jen odsouhlasila. Její odpověď nebyla o nic méně smělá. „Ano, jsem,“ odpověděla.

„Stejně jako já,“ odvětila jsem. „Nebojte se, že bych se mohla být zaujata lžemi proti Führerovi nebo proti nám; slyšela jsem spoustu řečí a plivání od těch, kdo je pronášeli. Má kniha bude obžalobou našich nepřátel.“ Jak jsem mluvila, dostala jsem se za hranici možných slov.

„Mohu vám skutečně věřit?“ zeptala se Fräulein E a znovu mě celá ohromená zastavila a zírala na mě. „Vám, cizince a právě teď — kdy je proti nám celý svět!“

„S tím světem opic a jejich tak říkajíc ‘názorem’ si vůbec nelámu hlavu,“ odpověděla jsem. „Vím, že se mým slovům těžko věří, ale můžete aspoň věřit tomu, co píši.“

A vytáhla jsem jeden z mých letáků, zatáhla ji do opuštěné ruiny (byly jsme ve městě, kde je takových míst spousta) a ukázala jí ho. „Tohle jsem napsala já,“ řekla jsem.

Konečně mi uvěřila a byla viditelně pohnuta, když vzala mé ruce do svých a řekla: „Jsem šťastna, že jsem vás mohla potkat, šťastnější než mohu slovy vyjádřit. Ale moje nebohé dítě, jak tady vůbec můžete chodit s takovými nebezpečnými věcmi?“

„Zatím mě žádný Němec nezradil.“

„A žádný pravý Němec ani nezradí,“ odvětila. „Ale i přesto, buďte opatrná. ‘Oni’ by na vás mohli přijít. Zřejmě vás neustále sledují. Nicméně nemá smysl na to teď myslet. Pojďte, vezmu vás za několika mými dobrými přáteli. Rádi vás poznají.“

„Řekněte mi něco o našich slavných dnech,“ požádala jsem ji, jak jsme procházeli polorozbořenými ulicemi. „Přeji si, abych tenkrát přijela.“

„Byla byste v Německu šťastná. Neumíte si ani představit, jak nádherné to tady bylo. A teď, jen se podívejte, co nám udělali — naši křesťanští nepřátelé; ti, kteří nás přišli ‘napravit’, ‘dovzdělat’, jak říkají.“ A ukázala přitom do jedné ulice, ve které (jako v mnoha dalších ulicích tohoto města) nezůstal stát ani jediný dům. „Jen se na to podívejte! Ale pomsta jednoho dne přijde. A pak Německo znovu povstane z ruin a slavné dny se opět navrátí!“

A znovu jsem, snad už po milionté, musela obdivovat nezdolný nacistický duch.

Pak mi ukázala zbytky toho, co kdysi bývalo jejím obchodem, na rohu ulice naproti kostelu. Kostel ji připomněl jednoho člověka a jeden incident. Než mi o tom, ale řekla víc, zeptala se mě, jestli jsem křesťanka.

„Já? Proboha ne! Vím, že vůči nám není nic tak v protikladu jako právě křesťanská filosofie a tak na církev nahlížím jako na našeho největšího nepřítele.“

„Přesně! to vždy říkala, i když se mnou mnozí nesouhlasili. V tom případě ti povím o mém příteli W, který byl duchovním, ale hodně zvláštním — duchovní a zároveň bojovník našeho Hnutí, můžeš-li si představit takovou kombinaci; člověk, který by přes svou hnědou uniformu klidně přehodil kněžské roucho (přes vojenské boty a pistoli a vše ostatní) a běžel do kostela na kázání. Kázal vždy s duchem nacionálního socialismu a slovo ‘amen’ na konci bylo snad jediná věc, která dokazovala, že stál na kazatelně. A pak jednoho dne mluvil z kazatelny jiný kněz a můj přítel W — bez svého pobožného převleku — byl tentokrát mezi posluchači. Kněz, který byl skutečný křesťan, ne jen někdo snažící se církevní davy připravit na novou dobu, začal pomalu pronášet narážky vůči režimu. Můj přítel W si vyndal bloček a pero a začal si podrobně psát vše, co kněz řekl. Pak si na něj počkal venku před kostelem, a když kněz vycházel ven, zastavil ho.

‘Prohlásil jste tohle vše?’ zeptal se.

Jawohl.’

‘Naznačoval jste, že politika naší vlády je „podlá“? Podívejte, vše co jste vyslovil, jsem si napsal.’

‘Dobře, řekl jsem to. Ale . . .’

‘Tady není žádné „ale.“ Řekl jste to nebo ne?’

‘Řekl.’

‘A „nežádoucí lidé“, o kterých jste nepřímo mluvil, myslel jste asi Führera a jeho spolupracovníky?’

Jawohl, skutečně je, musíte-li to vědět!’

‘Dobře . . . Takže jsi pěkná svině!’

A v ten moment mu W vlepil takovou facku, že byla slyšet až na druhé straně ulice. A pak další. A další — ‘plesk! plesk!’ — a několik dalších, než se kněz svalil na zem do prachu: ‘To tě naučí říkat něco proti Führerovi. Nejsi dobrej pro nic, ty lumpe!’“

Vyprskla jsem smíchy, neschopna přestat se smát několik minut. Tak dobře jsem se nenasmála hodně dlouho. „Nádherné!“ Vykřikla jsem; „To snad nemůže být lepší! No teda, kéž bych tohle viděla! A v jakém roce se to stalo?

„V roce 1942, vzpomínám-li si dobře.“

„Tehdy jsem byla v Kalkatě. Vím, že jsem hodně promeškala, ale tohle! Tohle samotné by stálo za tu cestu. Jak bych si to jen užila! Jak se k tomu stavěli lidé?“

„Myslíš lidi, kteří zrovna vycházeli z kostela? Taky si to užívali. Půlka z nich se smála jako pominutá, přesně jako se směješ teď ty. Přešla jsem ulici a šla pogratulovat mému příteli: ‘Dobrá práce, Herr W!’ řekla jsem mu. ‘To ho naučí. Člověk nemůže nechat tyhle proradné lidi říkat jakékoli nesmysly, jaké mají na jazyku, zvlášť ve válce,’ řekla jsem a všichni kolem souhlasili.“

„A kde je Herr W teď? Mohu se s ním setkat?“ Otázala jsem se. „Strašně ráda bych ho potkala.“

„V roce 1945 ho odvezli do koncentračního tábora. Od té doby o něm nikdo neslyšel.“

Po mé tváři přešel stín. Pomyslela jsem na tohoto upřímného obhájce násilí ve službě našich ideálů, jak tráví čtyři roky v jedné z těch pekelných komnat, o kterých jsem psala v jedné z předchozích kapitol. Čtyři roky! A za co? Za to, že je tím čím je — čím všichni jsme — člověkem, majícím odvahu zavrhnout navždy falešní hodnoty vnucené vznešenějším rasám Evropy jako nějaké „morální standardy“ před téměř 1500 lety; mluvit a jednat podle standardu silnějšího; být pohanem v křesťanském světě. A znovu jsem cítila, jak mocné jsou síly stojící proti nám. A znovu jsem si byla vědoma toho, jak hořce je nenávidím.

Vím, že příběh o Herr W není jedním z těch, který pro nás získá nějakou přízeň u našich nepřátel. Většina z nich bude tento incident s duchovním považovat za „strašný“ — a o mě budou přemýšlet stejně, když jsem si ho tak užila. Ale koho zajímá, co si myslí? Jak v první, tak i ve druhé fázi našeho zápasu se nesnažím získat jejich souhlas, ale podrobit si je. Tento příběh jsem zde přepsala pouze proto, abych ukázala, jaká obrovská propast leží mezi námi a křesťanským světem; abych ilustrovala čistou, brutální upřímnost našeho přístupu v porovnání přístupu „slušných“ lidí. Žádný z těchto lidí by na denním světle nevyčinil svým oponentům, tak jak to učinil Herr W. Ne. Zůstali by pouze „šokováni“ a zticha — i kdyby měli moc. Nejdříve by proměnili životy svých oponentů v utrpení a pak ho při první příležitosti předali úřadům k ještě horšímu zacházení než je pár facek a kopanců. Tedy vlastně by se k nim chovali přesně tak, jak se zachovali k Herr W. Nemohu nevzpomenout na slova Friedricha Nietzscheho na jiné téma: „Křesťanství nezabilo Éróta“ — boha fyzické lásky — „dalo mu pouze napít jedu“ — a tak lásku pošpinilo.[11] To samé bychom mohli prohlásit o násilí: křesťanství nezabilo fyzické násilí; pouze ho pošpinilo — učinilo ho nepřímým, zbabělým a hanebným.

A ráda bych věděla, zda vůbec nějaké silné, základní instinkty nepošpinilo.

 

* * *

 

Fräulein E mě vzala do cukrárny patřící Ms — jejího dobrého přítele — a představila mě: „Vrať se sem v šest hodin, až bude zavřeno, a promluvíme si. Je tu teď moc očí a moc uší. Buď tu přesně, budeme na tebe čekat,“ řekli mi. Tak jsem tedy přišla v čas a zůstala tam celý večer.

Ten rozhovor si stále pamatuji. Vzpomínám si na jejich krásné tváře, čistotu, sebevědomí, jistotu — a inteligencí —, se kterou se mnou mluvili, vědomi si věčnosti naší ideje. „Jak nás tihle lidé mohou ‘změnit’, ‘dovzdělat’, jak aspoň předstírají?“ ptal se Herr M, odkazujíc na demokraty. „Jak? Teď, když nám Führer dal pro co žít, něco co je současně věčné a jasně srozumitelné; něco, pravdu, které už nemusíme dále jen ‘věřit’, ale kterou můžeme vidět v celé její zářící čistotě našima vlastníma očima? Vše co se stalo od roku 1945, jen dokazuje, jakou pravdu jsme měli — a máme, úplnou a věčnou — o židovské otázce, rasových principech, právu nejlepších vládnout, i v dalších věcech. Stále víc a víc Němců uznává, že jsme skutečně měli pravdu — aspoň ve svém srdci — víc, než kdy dřív. Je ale dobré vědět, že aspoň někteří cizinci se stále drží naší ideje, navzdory naší porážce.“

„Všichni Árijci by měli. Ale když si ji od počátku nedrželi ani všichni Němci, i když jim byla od počátku řečena pravda, i přesto, že měli tu výsadu mít ve svém středu Führera, co můžeme očekávat od ostatních Árijců, krmených lžemi ze židovského tisku?“

„To je pravda.“

Mluvili jsme dlouhé hodiny. A tisíckrát jsem si v mysli porovnávala tuto aristokracii čisté krve, jež je zároveň i elitou charakteru a inteligence — pravá elita — s tzv. „intelektuály“, těmi zahálčivými obchodníky prázdných frází, puntičkáři, lidmi přednášející cizí poezii, které znám až příliš dobře. „Jaký rozdíl!“ Pomyslela jsem si.

 

Herr M mě představil dvěma lidem, kteří patří k těm, kteří na mě udělali snad největší dojem: muž v středních letech, bývalý Ortsgruppenleiter[12] a nyní mučedník naší věci, Herr H,[13] o kterém jsem již mluvila v jiné kapitole,[14] a asi čtyřicetiletá žena, Fräulein B, také jedna z nejlepších nacionálních socialistek, které jsem kdy potkala. Po několik dní jsem zůstala jejich hostem.

Stěží jsem kdy viděla skutečnou indickou jogínovu tvář tak překrásnou jako tu Herr H — klidnou; vyzařující světlo a sílu; milující, v takovém neosobním způsobu; znalou; tvář, která přehlíží hloupost a šerednost dnešního světa, nikoli kvůli snu, nikoli kvůli „nějakému“ ideálu, ale kvůli neotřesitelnému přesvědčení — kvůli Skutečnosti; která vyjadřuje jasné, téměř fyzické uvědomění o pravdě, bez nenávisti, bez lítosti, beze strachu.

Jeho běžné rysy jsou přesně ty, patřící nejčistším Árijcům. Herr H mohl být v mládí stěží pohlednější. Není to však jen tohle, ale také neviditelná záře této tváře, která nemůže neoslnit kohokoli, kdo byť jen trochu naslouchá němému hlasu tohoto muže. Když jsem vkročila do místnosti, okamžitě jsem věděla, že jsem v přítomnosti někoho nadřazenějšího. Od Herr M jsem věděla, že Herr H strávil tři roky v jednom, nebo spíše ve dvou, nejhorších antinacistických koncentračních táborech, které tou dobou v okupovaném Německu byly. Vím, že se z něj v těchto táborech stala fyzická troska. A byla jsem tudíž ohromena, když jsem v jeho tváři neviděla ani nejmenší náznak trpkosti, nebo nenávisti. A když jsem mu řekla, co cítím o mučednictví Německa a pronásledování lidí jako je on, a prosila ho, aby mi kvůli mé knize řekl něco ze svých zkušeností v pekelných komnatách, odvětil, že „tisíce jiných trpěli mnohem víc“ než on.

„Je škoda, že tu není Herr ten-a-ten,“ řekl. „Je jedním z nejnešťastnějších esesmanů, který v roce 1945 padl Spojencům do rukou. Měsíce ho věznili v Dachau. Pokud sbíráte informace o zvěrstvech demokratů z první ruky, on by vám něco mohl říct. Až se vrátíte tak vás představím.“ Avšak i já jsem padla do rukou našich nepřátel. Dříve, než jsem se „mohla vrátit“.

Herr H, zaměstnáním architekt, mi ukázal několik nádherných skic, které nakreslil během svého věznění. Jedna skica byla namalována na hrubý kus žlutého papíru se stopami od spáleného uhlí z kuchyňského ohně. „Neměli jsme žádné tužky ani pera,“ vysvětlil mi. A přesto byla skica, znázorňující stáje, ve kterých vězni ve Schwarzenbornu žili, nakreslena přímo mistrovsky. Obdivovala jsem jeho nezaujatou mysl — mysl skutečného umělce — která vedla ruku v takových podmínkách tábora a hladu, o kterém jsem psala na předchozích stránkách. Ale co jsem na Herr H obdivovala nejvíc, byl jeho klid; ne klid lhostejného člověka, ale člověka, jehož jasná vize rozpozná, i přese všechny hrůzy nejtemnější Evropy dneška a včerejška — i přese všechny hrůzy, které zdrtily jeho tělo a navždy jeho osobu zničily — zdrcující akci a reakci nadlidských neviděných sil, zavázaného přinést dříve či později Nový řád, za který bojujeme; klid pohanského válečníka, který je zároveň mudrcem.

Vždy jsem byla přesvědčena, že nacionální socialismus je vhodnější k naplnění vyšších aspirací západní elity, než dostatečně přizpůsobené náboženství importované z Palestiny, které Evropa před staletími bláhově přijala. Existoval-li někdy živý důkaz této skutečnosti, pak jím byl Herr H.

Na zdi jsem viděla portrét mimořádně pohledného mladíka. Herr H sledoval, jak ho obdivuji. Vypadal jako on. Mohl to být on, snad když mu bylo pětadvacet. „To je mé jediné dítě,“ řekl.

„Jak překrásný je to chlapec!“ Nemohla jsem si odpustit říci.

„Jehož mužná duše byla stejně nádherná jako je tvář,“ odpověděl jeho otec. „Typický mladík našeho nového Německa. Ale teď je mrtvý. Zemřel za Německa a naši Ideu,“ dodal klidně a hrdě.

A Fäulein B, věrná stará přítelkyně Herr H, jež byla rovněž přítomna, začala chlapce také vychvalovat. Dobře ho znala.

Takže Herr H byl sám. Pro dobro velké neosobní ideje Velkého Německa a znovuzrozeného árijství, neztratil jen své zdraví, ale také svého jediného syna. Sám, žijící nejistě v jedné malé místnůstce s přítelem uprostřed ruin. A z vůle dobrosrdečných šampiónů demokracie a „lidství“, nemoci pracovat jako architekt či vůbec nějak pracovat. (Jeho přítel ho musel s velkými těžkostmi podporovat.) A přesto zůstával klidný a sebejistý, vědouc, že máme pravdu, a že on sám učinil maximum pro naši věčnou věc Pravdy a pro lepší lidstvo — klidný a sebejistý, bez pomoci jakýchkoli nadpřirozených nadějí nebo útěchy; bez čehokoli, co by ho podpořilo, krom vlastní víry v neměnné Zákony života, víry v božskou misi své země, víry v Adolfa Hitlera, Führera árijského světa pro všechny věky, které mají teprve přijít, ať již je jeho lid nyní poražen, nebo ne. Verše Bhagavadgíty — starodávného mistrovského díla árijského génia — mi v tu chvíli proplouvaly myslí: „Starej se pouze o činy, nikdy o ovoce, jež přinesou. Nedopusť, aby se plody činu staly tvým motivem,“[15] a „bez připoutání neustále vykonávej činy, jež jsou tvou povinností, protože konáním činů bez připoutání, dosahuje člověk vskutku Nejvyššího,“[16] a „moudří by měli jednat bez připoutání, toužíce pouze po blahu světa.“[17] A zároveň se mi vybavila zlatá slova psaná v tom samém duchu naším Führerem — slova, která jsem byla předurčena říci o dva měsíce později před svými soudci v Düsseldorfu: „. . . naše myšlení a konání nesmí být v žádném případě určováno přízní nebo odmítáním dnešní doby, nýbrž závaznou povinností vůči pravdě, kterou jsme poznali.“[18] Svěřila jsem se Herr H a Fäulein B, o čem jsem přemýšlela.

„Ano,“ řekl Herr H, „stará a nová vyjádření jsou vázána být stejná, protože pravda, na které je náš Weltanschauung postaven, je věčná.“ Přešel do rohu místnosti a začal dávat na stranu spoustu věcí, aby mohl vyndat a ukázat mi svou kopii Mein Kampfu, kterou si tam schovával. Zatímco ji vyhrabával ven, Fräulein B mi ukázala krásný Führerův portrét vyrytého do přívěsku z průhledného, skla podobnému materiálu. Zbožně jsem přívěsek uchopila a prohlížela si ho. Vím, jakou má takováto upomínka slavných dní dnes cenu. Nedají se vůbec nalézt a jsou schovány ve vlastnictví lidí, kteří je umějí ocenit. Byla jsem tedy ještě více pohnuta, když mi Fräulein B řekla, „Je to vaše; nechte si to.“ Byla jsem přemožena radostí z představy, že bych si takovou věc mohla nechat. Dala mi to, přestože měla zřejmě jen jeden jediný. „Znáte mě sotva pár hodin, a přesto mi dáte něco takového!“

„Jste toho hodna,“ odvětila; „to vím s jistotou.“

„A ať nikdy nepřestanu, navždy a navěky!“ řekla jsem já, když jsem si portrét přikládala k mým rtům, jako by se jednalo o nějaký svatý předmět.

Celým svým srdcem jsem Fräulein B děkovala za tento dárek a za spontánní důvěru, kterou mi projevila.

„Co vás vede k tomu, že o mě smýšlíte tak vysoce?“ Nemohla jsem se nezeptat. Ona jen odpověděla: „Skutečnost, že jste také pohanka, jako Herr H a já.“ A vyslovila ta samá slova, jaké jsem pronášela během posledních dvaceti let; ta samá slova, která musím napsat i v této knize, protože jsem stále víc a víc přesvědčena o jejich pravdě: „Pouze naprostý árijský pohan může být skutečným nacionálním socialistou.“

Od té doby jsem přívěšek vždy nosila a mám ho na sobě i teď ve vězení.[19]

Zbytek dne jsme strávili diskusí nad nejkrásnějšími pasážemi Mein Kampfu a já se snažila ukázat, jak se mi úžasně pravdivě jeví hlavní teze v knize obsažené (rasové teze) ve světle krátké historie světa, starověku i novověku. Ale je to má interpretace křesťanství jakožto „rafinovaná židovská past nastražená Árijcům“, co mě těsně sblížilo s Fräulein B.

„Víš, že i jako dítě jsem v kostele odmítala zpívat hymny opěvující Jehovu nebo Izrael s tím, že jsem Němka a nechci, aby se mi vnucovalo cizí náboženství? Jak já jen rozumím vaší nostalgii po olympských bozích stejně jako těch severských!“

„To jsem ráda,“ odvětila jsem. „Jen další nacionální socialisté jako jsme my, rozumí tomu, jak důležitou roli hrála tato touha v mém vývoji. Ale představte si, že lze mezi evropskými Árijci nalézt i přesně opačný přístup! Slyšela jste někdy o náboženské sektě v Anglii, jejíž členové se zvou ‘Britští izraelité’?“

„Ne.“

„No, tato sekta skutečně existuje. Její stoupenci nejsou Židé — přestože někteří z nich mohou samozřejmě být míšenci. Avšak znám některé z nich, kteří jsou plnokrevní Angličané — Keltové a Anglosasové; Árijci. Jenže oni se snaží dokázat — těmi nejfalešnějšími argumenty —, že oni a celý anglický národ jsou potomky nějakého ‘ztraceného kmene’ Izraele. Čistokrevní Árijci, snažící se ze sebe udělat Židy; chtějí být Židy! Slyšela jste někdy o nějakém hanebnějším nesmyslu než je tento?“

„Pravda, víc než 1500 let nás učili, že Židé jsou ‘Bohem vyvolený národ’. Můžete je vinit? Jak jste sama řekla, původní zločin leží v přijetí křesťanství.“

„Předposlední bod z Pětadvaceti bodového programu,“ řekla jsem, „přestože stanovuje, že strana jako taková je pro ‘pozitivní křesťanství’, hájil ‘svobodu všech náboženských skupin ve státě, tak dlouho, dokud pro něj nepředstavují nebezpečí a nestojí proti morálnímu cítění germánské rasy’. Alfred Rosenberg se snažil vysvětlit, co znamená ‘pozitivní’ křesťanství, a zdá se mi, že ho pouze zredukoval na základní morálku, kterou může přijmout každý Árijec. Ale jen málo lidí si je plně vědomo všeho, co je v onom čtyřiadvacátém bodu nepřímo vyjádřeno: ‘jakékoli náboženství. . . tak dlouho, dokud pro něj nepředstavují nebezpečí a nestojí proti morálnímu cítění germánské rasy.’ Je jakékoli náboženství, které dovoluje sňatek mezi svými následovníky bez ohledu na rasu, slučitelné s existencí státu, řízeného podle nacionálněsocialistických způsobů? A může snad někdo říct, že náboženství, které učí, že člověk je zrozen v hříchu, a že velebit pokoru a nekonečné odpuštění jako ctnost, ‘nestojí proti morálnímu cítění’ jakékoli zdravé rasy, tím spíš rasy germánské? Jak si přeji, abych zde byla během oněch slavných dnů; zdůraznila bych tento bod přede všemi, kteří si byli nejvíc vědomi újmy, kterou křesťanství způsobilo na tomto světě, a kteří zároveň tvořili Führerův doprovod. Aspoň bych se o to pokusila.“

„A oni by ti bezpochyby rozuměli a bezvýhradně souhlasili,“ řekla Herr H. „Ale nic by s tím zatím neudělali: ještě nenastal ten pravý čas. Co se strany jako takové týče, stojící za ‘pozitivním křesťanstvím’, s kterým, jak jsi sama řekla, si dal Rosenberg tolik práce ho vysvětlit, tak by se to dalo vysvětlit pouze tak, že v únoru 1920 nebylo možné to zařídit jinak. Byla spousta jiné důležité práce, která nás čekala, a která mohla být vykonána, ať už si člověk myslel o náboženství cokoli. K přilákání veřejnosti k nesmírnosti naší revoluce také v náboženské a filosofické rovině by v takovém období zápasu byla katastrofa. Vyvolalo by to obavy a způsobilo potíže. Ale po vítězství a pevném ukotvení režimu, jsme pomalu mohli vychovat nové generace tak, aby mysleli sami za sebe, a aby si tak uvědomili jak je křesťanství nekompatibilní s našimi ideály. Nicméně jsme prohráli válku a tak budeme muset na toto probuzení počkat o něco déle. Ale jednou přijde, tím jsem si jist. Přijde, protože náš Führer nepřišel nadarmo.“

Neochotně jsem své nové přátele po dvou dnech opustila. Tehdy jsem nevěděla, že je velmi dlouho neuvidím. Vždy jsme se zdravili: „Heil Hitler!“

„Mimochodem,“ zeptala se Fräulein B, „víte jak se takhle pozdravit na veřejnosti, aniž by to někdo věděl?“

„Ano, vím,“ odpověděla jsem a zopakovala formuli, která znamená to samé všem z nás, kteří ji používáme, ale zní jako prázdný nesmysl všem nezasvěceným, kteří by mohli poslouchat.

„Takže to znáte taky.“

„A kdo ne? Fräulein E mi to řekla. Myslela, že mi říká něco nového, ale někdo jiný mi to už řekl před rokem. Toužím spatřit ony dny, kdy se budeme moci svobodně pozdravit jak je nám libo, na veřejnosti stejně jako mezi svými.“

„Ano; já také. A ty dny jednou přijdou; naše intenzita záměru je přivede zpět — naše nesobecké činy, vedené společnou vůlí. Zatím však musíme čekat. Heil Hitler!“

„Heil Hitler!“

 

* * *

 

Mohla jsem mluvit o jiných představitelích árijské elity, ve které zdravím předzvěst vyššího — zdravějšího, silnějšího, lepšího, krásnějšího — lidstva a naděje světa. Během oněch měsíců jsem takovýchto lidí potkala mnohem víc. A některé jsem potkala i zde ve vězení, v řadách politických vězňů — navzdory všem snahám ze strany věznitelů držet mě od nich dál — a . . . může se to zdát zvláštní, i mezi členy německých zaměstnanců (Ti sice nemají „údajně“ mít nic společného s naší ideologií, ale sdílí ji mnohem víc lidí, než si okupanti myslí.) Nicméně těch několik málo příkladu, které jsem zde uvedla, a zvláště dva poslední, dostačují k ilustrování toho, co myslím pod pojmem všestranná elita.

Téměř jediní Árijci dneška v indickém kastovním systému, bráhmani, jsou členy ostatních kast nazýváni jako „bhúdéva“, neboli „bohové na Zemi“. Někteří z nich, ale velmi málo, jsou toho titulu skutečně hodni. Ale je to právě zde, v ruinách Německa, mezi skutečnými nacionálními socialisty temných dnů zkoušky, kde jsem se setkala s muži a ženami, kteří jsou, v plném slova smyslu nejlepšími příklady věčné velikosti panské rasy — živí „bohové na Zemi“.

Často jsem se snažila představit si, jak by náš svět vypadal, kdyby nacionální socialismus, znovu povstávající, nebyl držen jen v Evropě, ale vládl by po staletí na celé planetě. Spolu s úplnou separací ras, existovala by i přijímaná rasová hierarchie, s čistými Árijci přirozeně na vrcholu, jinými slovy „kastovní systém“ rozšířený na celé lidstvo — „každý člověk na svém místě“ podle božských nařízení Přírody a vůle slunce, abych citovala jeden z nejstarších hymnů, který může být s jistotou připsán jednomu autorovi[20]; něco na způsob toho, co můžeme vidět v Indii dnes, ale v mnohem větším měřítku a — kdyby Němci nebo jiní Severoevropané spravovali svět — něco mnohem lépe zorganizované. A nebylo by zde již víc oněch mezinárodních náboženství rovnosti, ale celosvětový návrat k různým národním pohanstvím — sjednocující nikoli pouze všechny lidské bytosti, ale všechen život, všechna stvoření — s uctíváním Životní síly ztělesněné ve slunci. Jak bych takový svět přivítala! A když si vzpomenu na onu úžasnou německou nacionálněsocialistickou menšinu, kterou miluji a obdivuji, nemohu si pomoci a musím si celým svým srdcem přát vidět jednoho dne takovou vládu na celém širém světě. Víc než kdy jindy si zaslouží vládnout. Víc než kdy jindy si zaslouží, aby byla zbytky lidstva nazývána menšinou „bhúdéva“ — „bohů na Zemi“.


[1] „Silnější je určen k panování a neměl by splývat se slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozený slaboch toto může vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým a omezeným člověkem. Neboť pakliže by tento zákon nevládl, nebyl by myslitelným žádný vyšší vývoj všech organických živočichů.“ (Mein Kampf, I, xi, str. 312; Mannheim str 285; Michalčík str. 206).

[2] Die Stimme der Ahnen, malá kniha o 37 stranách.

[3] Mein Kampf, II, i, str. 409; Mannheim str. 373; Michalčík str. 273.

[4] „. . . la hache a mutilé les bois,
L’esclave rampe et prie, où chantaient les épées,
Et tous les Dieux d’Erinn sont parties á la fois.“
—Leconte de Lisle, „Le Barde de Temrah,” Poèmes Barbares [Básně barbarské] (Paris: Alphonse Lemerre, n.d.), str. 70.

[5] Je pozoruhodné, že zatímco většina z prvních konvertitů ke křesťanství byli otroci nebo Židé — Neárijci a nejnižší árijské elementy římského světa — tak prvními a nejlepšími konvertity k budhismu byli Indové bráhmanské a kšatrijské kasty — Árijci.

[6] Sánskrtské slovo pro „kastu“ je varna (barva) a jati (rasa).

[7] Jako například Veddaové na Cejlonu, Santalové v Chota Nagpuru, Nagaové, Kašiové, Kukiové, Mišimové, Aborové a další kmeny v Ásámu.

[8] Viz již dříve vzpomínaný The Artic Home in the Vedes od Lókmánjaji Tilaka.

[9] Obranná směrnice 18B byla „nouzovým výnosem“ v Anglii, mající za cíl na začátku války a v jejím průběhu zatknout a internovat kohokoli podezřelého ze sympatií k nacionálnímu socialismu nebo „fašismu“. [Onou internovanou osobou byl zřejmě Elwyn Wright — pozn. angl. ed.]

[10] Kraj.

[11] Mimo dobro a zlo, §168.

[12] Místní skupinový vedoucí, stranická hodnost NSDAP, jejíž nositel velel stranické buňce na úrovni města nebo čtvrti — pozn. překlad.

[13] Friedrich Horn — pozn. angl. ed.

[14] Ve 4. kapitole (v anglickém originálu str. 81-85).

[15] Bhagavadgíta, 2:47.

[16] Bhagavadgíta, 3:19.

[17] Bhagavadgíta, 3:25.

[18] „. . . unser Denken und Handeln soll keineswegs von Beifall oder Ablehnung unserer Zeit bestimmt werden, sondern von der Verpflichtung an eine Wahrheit, die wir erkannten“ (Mein Kampf, II, ii, str. 435; Mannheim, str. 394; Michalčík, str. 288).

[19] Během Sávitríina věznění ve Werlu, byl přívěšek později objeven a zničen. (Defiance, str. 548). — pozn. angl. ed.

[20] Achnatonův Hymnus na Slunce, asi 1 400 př. n. l.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: