Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [10] – Božská pomsta

08/10/2021

V desáté kapitole Zlata v peci líčí Sávitrí setkání s německými nacionálními socialisty a nechává volný průběh svému fanatismu.

* * *

„Figure-toi Pyrrhus, les yeux étincelants,
Entrant à la lueur de nos palais brûlants,
Sur tous mes frères morts se faisant un passage,
Et de sang tout convert, échauffant le carnage.
Songe aux cris des vainqueurs; songs aux cris des mourants,
Dans la flamme étouffés, sous le fer expirants.“—Jean Racine[1]

 

„Was folgte, waren entsetzliche Tage und noch bösere Nächte—ich wußte, daß alles verloren war. Auf die Gnade des Feindes zu hoffen konnten höchstens Narren fertigbringen oder—Lügner and Verbrecher. In diesen Nächten wuchs mir der Haß, der Haß gegen die Urheber dieser Tat.“

—Adolf Hitler[2]

 

Bylo to v Bonnu na Rýnu, ani ne týden před mým zatčením.

Zašla jsem si do kavárny na šálek horké kávy a hlavně nalézt aspoň trochu klidný roh, ve kterém bych mohla posedět a psát, nerušena aspoň tak dlouho, jak mi to majitel kavárny dovolí. A tehdy jsem se seznámila se soukmenovcem, naprosto rozdílného od všech těch, které jsem až do posud v Německu, nebo jinde, potkala; soukmenovce úžasné živelné síly v lidském hávu — typického hospodského „tvrďáka“.

Seděl u stolu a popíjel s dalším mužem. Při mém příchodu jsem si ho nemohla nevšimnout. Vypadal jako jeden z Hermannových válečníků, navlečený do omšelých moderních pracovních šatů. Jeho hlava a ramena byly jako by patřily praturovi z dávných germánských lesů. V jeho bledých, šedomodrých očích, zářících pod huňatým obočím; v jeho plavém kníru a v jeho statné bradě byla síla a vůle, a bez pochyby také zamyšlenost. Ale ne vůle a zamyšlenost „obyčejného“ člověka — jedince; ale spíše celých zástupů zrovna probuzených k vědomí; mocný, primitivní, tichý, neviditelný zástup, jehož byl mluvčím.

Druhý muž, s běžnějšími rysy, avšak s méně výmluvnou tváří; lépe oblečený a méně divoký — méně „barbarský“ — po jeho boku vypadal jako jedinec; průměrný jedinec tohoto umírajícího světa dneška. V tom prvním, tvrdším, žila duše pravěkého Hercynského pohoří, a také duše šťastných německých továren ze dnů obnovy; „staré a nové,“ pomyslela jsem si; „Německo, které nikdy nezemře.“

Strašně moc jsem si přála s tímto mužem pohovořit, ale samozřejmě jsem tak neučinila. Pouze jsem seděla, jak nejblíže jsem mohla. Objednala si kávu, vyndala svoje věci a začala škrábat začátek odstavce. A v tu chvíli na mě onen muž promluvil — jako by mu to snad řekl jeho instinkt.

„Děláte domácí úkol, Madam?“ zvolal po chvíli přes hlavy půl desítky dalších hostů. Vzhlédla jsem a usmála se.

„Na to jsem už trochu stará; nebo snad ne?“ odvětila jsem žertem.

„Tak to musí být milostné psaní,“ odpověděl muž. Tentokrát jsem se musela z celého srdce smát.

„Ach, bože, ne!“ řekla jsem. „Nikdy jsem milostná psaníčka nepsala. Je to jen kniha.“

„Ach, kniha! Jaký druh knihy?“

A aniž by mi dal čas odpovědět, zeptal se ještě: „Nevadilo by vám, kdybychom si přisedli?“

„Vůbec ne, jen si přisedněte.“

A tak oba muži vzali svá piva a přisedli si ke mně. Jak přicházeli, všimla jsem si, že muž, který mluvil, je vysoký tak jak jsem předpokládala, ale jedna z jeho nohou byla zmrzačená. Pratur byl raněný. A v tom pohledu na takové obrovské silné tělo, zlomené tělo, bylo něco srdce vroucího.

„Co si s námi dáte? Pivo?“ Řekl muž, když si se svým společníkem přisedli.

„Děkuju.“

„A teď,“ pokračoval, „nám řekněte o čem je ta vaše kniha.“

„O dnešním Německu,“ odpověděla jsem.

Najednou se jejich výrazy změnily na tvrdé, rudé, přímé tváře. V jejich očích jsem mohla vidět vážnost, která tam před tím nebyla.

„Byla jste tady v těch krásných časech — před válkou?“ zeptal se.

„Želbohu ne. Přeji si, abych byla,“ řekla jsem. „Ale nebyla jsem tu.“

„Pokud jste nikdy neviděla ony slavné dny, tak si nemůžete uvědomit, co vše se změnilo. A nemůžete psát o dnešním Německu.“

Asi měl pravdu, napadlo mě. A znovu se mi vybavila ona krása, kterou jsem nikdy nespatřila, a mé srdce mě zabolelo neodčinitelnou vinou. Znovu mi byl do staré rány vražen nůž. Proč jsem přišla tak pozdě?

Smutně jsem na něj pohlédla a řekla: „Je pravda, že jsem tu tehdy nebyla. Nikdy jsem neviděla nádherné stranické sjezdy ani pochody Hitlerovy mládeže ulicemi; ani jsem nikdy neslyšela Führerův hlas promlouvající k německému národu (krom rádia). Všechny ty roky jsem byla desítky tisíc kilometrů daleko — v Indii. Ale studovala jsem Hnutí, jak jsem jen tak daleko mohla. A také jsem přímo z Německa dostávala hojně zpráv, které většina lidí ani neměla. Můj manžel byl majitel a vydavatel jediného nacionálněsocialistického periodika v indii, The New Mercury, čtrnáctideník dodávaný každému Němci v zemi, kteří si ho museli na příkaz německého velvyslanectví v Kalkatě předplatit. Časopis v roce 1937 zakázali.“ (To vše jsem mohla říct, aniž bych někomu vyzradila své tajemství; byly to přece jen dobře známé věci.)

Zahleděl se na mě s nesmírně zvýšeným zájmem. Jeho oči zářily.

„Ach, ach,“ řekl svému společníkovi, „slyšel jsi to? Pro pána, to musíš slyšet!“

Obrátil se zpět ke mně, než mohl druhý muž cokoli poznamenat a řekl: „V tom případě je to samozřejmě něco jiného. Zjevně nejste jednou z těch cizinců, kteří nás přicházejí vykořisťovat nebo litovat — k čertu s nimi! A i když jste neměla tu výsadu zde v oněch slavných dnech být, aspoň znáte pravdu.“

„Skutečně!“

„A ve své knize také napíšete pravdu?“

„V to doufám.“

„A jaký je váš nejsilnější pocit z Německa, které dnes můžete vidět? Líbí se vám?“

„Obdivuji vás,“ odpověděla jsem se přirozenou jistotou: „Obdivuji vás — skutečné, věrné Němce, tedy — ještě víc než ve slavném roce 1940; ještě víc než v roce 1942, kdy jsem čekala, že budu moci vaše armády přivítat v Dillí po té, co jsem považovala za triumfální pochod Ruskem.“

Jeho tvář se rozzářila do nejsympatičtějšího úsměvu.

„Máte pravdu,“ řekl, „úplnou pravdu. Jsme dobří lidé: tvrdě pracující, poctiví, milí a mírumilovní. Nikdy jsme tuhle válku nechtěli. To ty svině v zahraničí nám ji vnutili. To snad víte, ne? A my bychom ji vyhráli. Protože, přesto, že milujeme mír, umíme i bojovat, když musíme. Nebýt zrádců, tak bychom vyhráli.“

„Já vím. Třikrát nabídl Führer Anglii čestný mír a spolupráci na budování šťastné Evropy. A Anglie třikrát odmítla — poslouchaje příkazy svých pánů, Židů. Vím, že to není vaše chyba. A . . . mohu mluvit i nadále upřímně? Nebude to tady vašemu příteli vadit?“ Zeptala jsem se, nepřímo poukazujíc na druhého muže sedícího u našeho stolu.

„Jemu? Určitě ne. Je to můj starý kamarád. S námi jste naprosto v bezpečí.“ Doufala jsem, že jsem. Jeden nikdy neví. Ale přesto jsem pokračovala.

„Nemohu si zvyknout na ten pohled, na všechny ty ruiny kolem,“ pokračovala jsem. „Kamkoli jdu, křičí na mě příběh mučednictví velkého národa, který mohl zastavit úpadek vyšších ras; zachránit celý svět. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc nenávidím ty, ať už v Německu nebo v zahraničí, kteří na této katastrofě mají podíl.“

„Myslíte Židy?“

„Bezpochyby. Ale také, a i snad více, ty Árijce, kteří uvěřili židovským lžím, nebo kteří se spřáhli se silami mezinárodního židovstva kvůli svým malicherným motivům; všechny ty, kteří zradili nacionální socialismus nebo proti němu otevřeně bojovali.“

„A které z nich nenávidíte nejvíc?“

„Zrádce, o kterých jste před chvílí mluvil: ty, kteří navzdory tomu, že byli čistokrevnými Němci, tajně během války osnovali proti Führerovi, a kteří teď sedí ve vysokých pozicích díky protekci okupantů.“

„Dobře! Velmi dobře řečeno! Ano, to jsou ti lotři, se kterými si to vyřídíme nejdřív, až nadejde den zúčtování.“

„Na tento den se těším.“

„Já také. A nejen já — miliony!“

Najednou jeho oči ztvrdly a já v nich spatřila záblesk zuřivé divokosti — kterou jsem vítala. „Aspoň,“ pomyslela jsem si, „je tu někdo, s kým mohu mluvit, aniž bych se krotila. Někdo, kdo mě bude následovat až do konce; někdo, koho pohled na mé hluboké mediteránské barbarství — ona přežívající stopa starověkých Neárijců, kteří na březích Středozemního moře vzkvétali před příchodem Řeků a Římanů — nevyděsí; Seveřan, který by se mohl ve chvílích pohnutí měřit v chladnokrevném násilí s jakýmkoli Jihoevropanem.“

Usmívala jsem se.

* * *

 

Mezitím muž vypil své pivo, objednal si další a otočil se ke mně.

„Takže jste viděla, co ti lotři provedli naší ubohé zemi?“

„Viděla jsem Hamburk,“ odvětila jsem; „Viděla jsem Hannover, Frankfurt, Essen, Kolín nad Rýnem, Koblenz, Saarbrücken; viděla jsem Stuttgart a Ulm. A také vím, že města v ruské zóně — Berlín, Drážďany a další — jsou ve stejném stavu; všude je to stejné.“

„Viděla jste Düren?“

„Ne.“

„Je to mé rodné město, ne moc daleko odtud. Leží mezi Kolínem a Cáchami. Umíte si představit, kolik nevinných lidí, mužů, žen a děti, tam během jedné noci zabili svými fosforovými bombami? Dvacet dva tisíc! Nestačilo jim je zabít, vůbec ne. Upálili je za živa — uvízlí a doslova upečení v rozpouštějícím se asfaltu na ulicích v plamenech. Byl jsem tam — na dovolené z armády — a podařilo se mi utéct. Viděl jsem to peklo na vlastní oči a nikdy na něj nezapomenu. Stalo se to 16. listopadu 1944. Měla byste to tam vidět teď: kupa trosek. Jako zbytek Německa.“

„Nikdy nezapomenu,“ řekl znovu a po krátké pauze dodal: „a nikdy neodpustím.“

A znovu jsem v jeho očích zachytila ten záblesk živelné divoké zuřivosti.

Lehce jsem se usmála, když jsem si velmi živě vzpomněla na mou první cestu skrz Německa, můj první pohled na ruiny měst a moji žádost k nesmiřitelným Silám, Které vládnou vesmíru s matematickou harmonií — k Nedosažitelným[3], hluchým k hlasům zbožného strachu nebo liknavých výčitek: „Matko ničitelko, pomsti tuto zemi!“

„Ano,“ řekla jsem s co nejupřímnějším výbuch pocitů, velmi podobnému jeho, přesto tento výbuch pocházel z jiného zdroje, „já rovněž nikdy neodpustím těmto lotrům za jejich krutost a jejich odpornou pokryteckost; jejich pasování se do role soudců nad tzv. ‘válečnými zločinci’ v Norimberku, potom co udělali tohle vše — jakoby snad tohle nebyl válečný zločin nepředstavitelně horší než všechny zločiny, ze kterých je obviněn nacionální socialismus. Nikdy jim neodpustím jejich namyšlenost, jejich předstírání počestnosti, jejich lži o ‘spravedlnosti’ a ‘svobodě’, spolu s jejich fanatickou mánií ‘převýchovy’ všech těch, kteří nesmýšlejí jako oni. Kdo vůbec jsou, aby takhle mohli převychovávat lidi? Kdo vůbec jsou, že můžou mluvit o morálce a ‘lidstvu’?“

„Nenávidíte je jako já, že?“

„Ano, jako vy — ne-li víc.“

„Ale říkala jste, že jste byla v Indii. Netrpěla jste jako my tady. Neviděla jste to peklo.“

„Ne; ale celou dobu jsem na to myslela. Pronásledovalo mě to. Cestovala jsem z místa na místo, abych na to nemusela myslet, ale nedokázala jsem tomu uniknout. A pak přišel onen odporný soud — největší zločin dějin, byl-li zde někdy nějaký. Jakmile jsem se vrátila do Evropy, slyšela jsem, jak jeden druhému blahopřejí, jakoby se z jejich strany jednalo o akt spravedlnosti — svině! A to není vše. Barbarská destrukce nacionálněsocialistického Německa, ke kterému jsem dvacet let vzhlížela; pověšení nejlepších mužů Evropy jako „válečných zločinců“, dokonce i to vybledlo před myšlenkou, které jsem se nemohla zbavit: myšlenka na to, co mohli udělat mému Führerovi — jednomu mezi mnoha mými současníky, tomu, kterého jsem skutečně uctívala — kdyby ho dostali do svých spárů. Už jen ta myšlenka mnou otřásla . . .“

„Ano; parchanti!“ odpověděl muž. A jeho oči plály. „Ale,“ dodal šeptem, abych ho slyšela jen já. „Nebojte: on žije — a těší se dobrému zdraví.“

„Já vím,“ řekla jsem.

„A on se vrátí,“ pokračoval, stále tiším hlasem, „Až nastane Den božské pomsty, spatříte ho i vy.“

„Snad — budu-li toho v očích bohů hodna,“ odvětila jsem. A má tvář zářila radostí. „Vidět ho! Vidět ho v čele přislíbeného Posledního batalionu — ‘Třetí moci’ — řekla jsem, vybavujíc si vyřčená i vytištěná slova, která mi dala nový život a nový impuls i po mém příchodu do Německa.

„Ale kde je ona záhadná ‘Třetí moc’? Nevíte snad?“

Jeho oči nabyli výrazu nadlidské divoké radosti. Jeho tvář se stala nádhernou a strašlivou, jako tvář starého boha války. „jsem ‘Třetí moci,’“ řekl s ohromným nadšením, aniž by tentokrát snížil hlas; „Já jsem Poslední batalion; a skoncuji s nimi navěky — se Západem i s Východem, který je ještě mnohem horší; já, a miliony mně podobných. Nečekejte nic ze zahraničí. Ne, vše je zde — neviděno, bez známky podezření, ale čekající, připraveno udeřit. Je zde a přijde odtud. Vyvstane na německé půdě, na tisíce místech najednou, jako láva, chrlená tisíci vulkány, kterou nikdo nemůže zadržet. Převalí se přes Evropu ve vlnách ohně a plamenů, aniž by vůbec měli čas s tím něco udělat. Nenávist národa, který jim nijak neublížil, a který mučili a ponižovali, umlčovali a okrádali a rozsekali na kousky s nadějí, že budou mít Zemi sami pro sebe; tato nenávist je ‘Třetí mocí’. Žádná jiná.“ — „Žádnou jinou nepotřebujeme,“ dodal, dopíjeje sklenici, „Tak s nimi skoncujeme.“

„Leda že by s celou Zemí dřív skoncovala atomová bomba,“ dodal druhý muž. Bylo to poprvé, co něco řekl.

„Ta atomová bomba za nás odvede špinavou práci,“ odpověděl první. „Neboj, kamaráde; ty svině ji použijí na sebe navzájem a s námi se ani nebudou obtěžovat — na to je příliš drahá. My do jejich hry vstoupíme až tehdy, kdy už si budou myslet, že to skončilo. A pak sleduj, co se stane, ať už s atomovou bombou nebo bez ní! Bude to stát za to. Ne jako v roce 1940, ach ne! Bude to mnohem lepší!“

A jeho obrovská ramena se otřásla v hlasitém vzdorovitém smíchu. A jeho oči zase slabě zářily s divokou radostí, kterou prý vyzařuji dnes, když mluvím nebo přemýšlím o budoucím ponížení našich nepřátel. Dívala jsem se na něj s obdivujícím zájmem, se kterým se krásné ženy na sebe dívají do zrcadla. Ano, ten tvrdý, neomalený, nepopsatelný muž by rozuměl mému rozhořčení nad vším tím utrpením způsobeným těm, kteří myslí a cítí jako já. Nikdy by mi — nebo jiným — neřekl jak „příšerná“ jsem. Jaká úleva, setkat se s někým takovým po třech letech potkávání citlivých humanistů všech možných odstínů falše!

Muž objednal další tři sklenice piva, trvaje na tom, abych si dala ještě jedno, a pak pokračoval:

„Ano, mnohem lepší! Tehdy jsem byl s armádou ve Francii. Pochodoval jsem ulicemi Paříže pod tím jejich slavným ‘Arc de Triomphe’.

To byly krásné dny. Prošel jsem celou zemí, až dolů ke Španělsku. Užíval jsem si to. Všichni jsme si to užívali. Pili jsme a bavili se. Krásné dny, to vám musím říct! Ale chovali jsme se jako džentlmeni. Nikomu jsme neubližovali. A přesto: naše železná disciplína chránila poražené před excesy z naší strany. V Lyonu jsem viděl popravu našich čtyř vojáků za to, že si pomohli k hodinkám posázenými diamanty z jednoho místního obchodu. Udržovali jsme mezi sebou pořádek. A také jsme pořádek přinášeli do zemí, ve kterých jsme vládli. Byli jsme k poraženým štědří a milosrdní — dokud nás samozřejmě po setmění na ulicích nezačali jen tak pro nic za nic po desítkách zabíjet. Pak jsme ale museli jednat. Kdo by také nejednal? Prohráli jsme válku. Některým z nás se nepodařilo z Francie dostat dostatečně rychle a skončili jako zajatci. Byl jsem jeden z nich — a zraněný. Měla byste vidět, jak s námi zacházeli! Hůř než s prasaty!“

„Slyšela jsem příběhy od jiných vězňů, zvláště těch z Waffen-SS,“ řekla jsem.

„Ano — naši nejlepší chlapci — vydrželi víc, než by si kdokoli uměl představit. Kolik se jich nikdy nevrátilo z toho pekla koncentračních táborů, nebo z otrockých pracovních táborů uprostřed Afriky? Kolik z nich, po svém ‘osvobození’, bylo nuceno podepsat kontrakt na několikaletou službu v jejich ‘cizineckých legiích’ a pak byli posláni do Indočíny a na další místa, zemřít na tropické nemoci? To ví jen Bůh. Ale i my jsme si dost vytrpěli, my, řadoví vojáci Wehrmachtu. Řekl bych vám, čím vším jsem prošel, kdyby tady nezavírali už ve tři, a teď nebylo tři čtvrtě na tři.“

„No, věznili mě až do konce roku 1948. Teprve před třemi měsíci jsem se vrátil domů. A to pronásledování, které jsem tady viděl — jedno v jaké ‘zóně’ — snad neexistuje nikde jinde na světě; určitě ne v Evropě. Jak hezky tihle zatracení demokrati mluví o ‘svobodě’ a ‘spravedlnosti’! Svázali nám ruce a nohy, abychom se nemohli hýbat; umlčeli nás, abychom neprotestovali, a mezitím plundrovali naši zemi, odnášeli naše továrny kousek po kousku, káceli naše lesy, těžili naše uhlí, naše železo a ocel, prostě vše co jsme měli. A navíc náš národ nutili uvěřit, že to my jsme způsobili tuhle válku — lháři!“

„Ale musím vám říct, že den zúčtování se blíží; ten překrásný den, na který vy a já, a náš přítel tady, a tisíce dalších čekáme; den, kdy spatříme tyhle Johníky prchat v každé ‘zóně’, aby si zachránili životy, a proklínat svůj osud za to, co sami přinesli Německu; den, kdy uvidíte ‘Třetí moc’ v činu; kdy znovu budu v Paříži. Ale už nebudu ten samý člověk. A Paříž tentokrát bude v ruinách, stejně jako další místa, která jsme před tím ušetřili. Neušetříme nic a nikoho. Ukážeme těm lotrům, čím se milí, mírumilovní, neškodní Němci mohou stát po letech nelidského zacházení. Ano, nazývali nás ‘sales Boches’, a my se jen smáli, tak jako se dítě směje sprostým vtipům. Tentokrát se smát nebudeme. Ach, ne! Aspoň já se smát nebudu!“

Najednou zvýšil svůj hlas, a s očima, které se staly očima zraněné divoké šelmy, nepříčetné bolestí, nebo očima boha války doby kamenné žíznícího po krvi — inspirující oči, ve kterých chtíč po zabití (stejně starý a silný jako chtíč páření) zářil v celé své barbarské nádheře — řekl: „Tentokrát, až se vrátím jako dobyvatel, neušetřím žádnou z těch sviní. Ale podříznu hrdla každému z nich, víte? — přesně takhle“ (a ve strašlivém gestu si rukou třikrát nebo čtyřikrát přejel po krku) „a budu se dívat do jejich očí, žadonících o milost, a zůstanu hluchý jako kámen a stejně tak tvrdý; budu sledovat, jak je život pomalu opouští, budu se dívat na jejich tváří až do konce. A pořád to bude ode mě dobrosrdečnost v porovnání s tím, co oni dělali v roce 1944 a 1945 nám.“

Civěla jsem na tento výbuch živelné zuřivosti v muži mé vlastní rasy a mých ideálů se smíšenými pocity náboženské bázně a nadšení, která mě kdysi obklopila, když jsem stála na kluzké palubě lodě, uprostřed bouře v Severním moři, nebo když jsem jednou v noci pozorovala proud lávy na úbočí vybuchující sopky Hekly na Islandu.

Zavřela jsem oči a usmála se těm trpkým vzpomínkám, které se mi jednoho dne — a to jsem teď věděla — budou zdát jako noční můry v překrásném denním světle: tragédie Norimberku; tragédie Německa v troskách; a všechny hrůzy neúprosného pronásledování nacionálního socialismu, ze kterého jsem viděla jen málo, a slyšela mnohem víc. A vzpomněla jsem si, že jsem při své první cestě skrz tuto mučednickou zemi volala po božské pomstě. „Bohyně barvy bouřícího oceánu a barvy hvězdné noci, Temně-modrá, Matko ničitelko,“ myslela jsem si, když jsem hleděla na strašlivou tvář před sebou, „odpověděla jsi na mou prosbu? Projevuješ se mi skrz tyto divoké oči, slibujíc mi pomalou, přesnou, chladnou pomstu, za všechny ty, které miluji?“

V mysli se mi vybavila hustá láva Hekly, sunoucí se tři metry za den a spalujíce vše co ji přijde do cesty. Stejně pomalá bylo postupné narůstání mocného oceánu zlosti proti pronásledovatelům všeho, co jsem vyznávala; stejně pomalá, a stejně neodvratitelná, a ve své božskosti stejně nevybíravá. Ale tento oceán byl do jisté míry při vědomí. Každou svou molekulou mohl ke mně promlouvat — jako teď — a já mohla odpovídat. Rozuměl mi.

Natáhla jsem ruku k tomu strašnému, prostosrdečnému „tvrďákovi“ a znovu se usmála — nyní ne pouze abstraktní představě božské pomsty, ale na něj. „Ano!“ řekla jsem, „přesně tak! Ach, ani nevíte, jaké pro vás mám překvapení! Nezapomeňte ale ‘zlikvidovat’ ty zatracené antinacisty tady, než začnete trestat i vnější svět. To oni jsou nejvíc vinni za prohru ve válce, a původci veškerého utrpení v Německu.“

„Samozřejmě! Snad si nemyslíte, že bychom některého z těch zrádců ušetřili? Nebojte! Dostanou, co si zaslouží.“

Jeho oči změkly, když vzal mou ruku do svých velkých, drsných, silných rukou. Podíval se na mě s tváří, ve které už nebylo po vražedném pohledu ani stopy, majíc na rtech upřímný, milý, téměř láskyplný úsměv. A obracejíc se na svého kamaráda, řekl — zatímco mě pořád držel za ruku — „Líbí se mi. Mluví pravdu.“

„A taky ji píše!“ odpověděla jsem se smíchem.

„Ano, úplně jsem zapomněl na vaši knihu.“

„Nemluvím jen o své knize,“ řekla jsem. „Mluvím o tomhle. Teď vím, že mě nezradíte, takže si myslím, že vám to můžu ukázat — a jeden (nebo víc) vám dát, pokud byste chtěli . . .“

A ze své tašky jsem vytáhla papír, asi dvanáct palců vysoký a osm široký, jeden z pěti tisíc letáků — jeden z mých posledních — které jsem tady ve velkém množství roznášela. „Buďte však opatrní, ať vás to nikdo nevidí číst, „dodala jsem.“

„To je v pořádku! Nebojte se.“

Rozložil ho a uviděl velký hákový kříž, vyplňující čtvrtinu celé stránky. „Ale, ale!“ a chytře otočil část papíru s posvátným, a nyní nebezpečným symbolem a četl natištěný text:

 

Německý národe,

    Co ti demokracie přinesla?

    Během války fosfor a oheň.

    Po válce hlad; ponížení; útisk;

          demolici továren;

          ničení lesů;

          a teď — Rýnský status!

    Avšak, „Otroctví už nebude moc dlouho trvat.“

    Náš Führer je naživu a brzy se vrátí s nepopsatelnou silou.

    Vzdorujte našim pronásledovatelům!

    Doufejte a čekejte.

 

    Heil Hitler!

S. D.

 

„Pro pána boha, přece je to pravda — větší pravda by to už snad ani nemohla být!“ řekl. „A to jste napsala vy?“

„Ano.“

„A co znamená ‘S. D.’?“

„Mé iniciály, Sávitrí Déví. Mé celé jméno je Sávitrí Déví Mukherdží.“

Zasmál se, „napsala a podepsala, co! Úžasné.“ „Na to se musíš podívat,“ a obrátil se ke svému příteli, aby mu ukázal, co je na papíru napsáno. A mně pošeptal: „Hrajete nebezpečnou hru, má drahá. Překrásnou, ale nebezpečnou. Modlete se, aby vás ‘neskřípli’. A teď . . . další pivo, dáte si?“

„Ale . . .“

„Ano, ano, musíte si dát; na úspěch vaší mise; na návrat těch skvělých dní; na Jeho návrat . . .“

„Dobře.“

„Číšníku, tři další piva!“

„Ale my zavíráme,“ odpověděl číšník.

„To je jedno! Prostě je přineste! Nezabere nám to ani pět minut.“

Číšník spěchal zpět. Muž zaplatil. Zdvihli jsme své sklenice a velmi tiše jsme pronášeli:

„Na zničení našich nepřátel!“

„Na vzkříšení Německa!“

„Na Adolfa Hitlera, Weltführera!“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, když jsem tato slova pronášela, a znovu jsem si v mysli vybavila ty šťastné dny, kdy jsem očekávala, že německá armáda prorazí u Stalingradu a přes Pamír až do Indie, podél Dobyvatelské cesty, sjednocujíc tak celý árijský svět.

„Na co myslíte?“ zeptal se muž.

„Na naše slavné dny.“

„Vrátí se,“ řekl a položil mi ruku na rameno; „Či spíše, měl bych říct, vrátí se ještě slavnější dny; Nový řád, ale . . . tentokrát bez zrádců a Židů.“

Pak k nám přistoupil číšník, „omlouvám se, ale zavíráme.“

„Chtěli byste víc mých letáků?“ zeptala jsem se mužů.

„Pár bych si jich vzal,“ odvětil muž, který sotva promluvil. Několik jsem mu jich dala.

„Kolik jich máte?“ zeptal se druhý muž.

„Nevím. Původně jsem jich měla pět tisíc, ale větší část jsem jich již rozdala. Snad mi zbývá několik set.“

„Pět tisíc je na celé Německo velmi málo,“ řekl. „Rozdávejte je střídmě. Ten co jste mi dala, úplně stačí. Přečte si ho tisíc lidí. Desítky ho rozmnoží a znovu roznesou.“

Zvedli jsme se a potřásli si rukama.

„Mimochodem,“ řekl ještě na konec, „myslím, že jsem se vás neptal na národnost. Navzdory vašemu cizímu přízvuku jsem úplně zapomněl, že nejste Němka. Jaké jste tedy národnosti?“

„Árijské,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Nestačí to snad?“

„Ano, stačí,“ usmál se rovněž muž.

„Heil Hitler!“ řekla jsem šeptem, když jsme se rozcházeli, aniž bych se opovážila zvednout svou ruku k pozdravu, protože jsme byli na veřejném místě.

„Heil Hitler!“ odpověděli oba muži.

 

* * *

 

Od té doby často vzpomínám na sílu, kterou ten muž v sobě měl; trpkost, rozhořčení, nenávist národa, který trpěl víc, než si kdo dokáže představit, a který on ztělesňoval. Ano, tohle je ta síla, kterou na tomto napůl zničeném kontinentu příště vypustíme.

Vox populi, Vox Dei. Ten drsný, upřímný Němec, v zásadě dobrý, ale vyburcovaný k vražednému násilí špatným zacházením, je německým národem. Skrz jeho hlas, krev neznámých tisíců německých mučedníků za lásku k nacistické ideji, křičí pro pomstu. Je to božský hlas. V němž se rozeznívá kouzlo, které zničí demokracii i komunismus. Nic ho nemůže umlčet, ani oslabit jeho magickou sílu.


[1] „představ si Pyrrha, jak s planoucím okem
ve záři hořícího paláce
přichází, přes mrtvoly všech mých bratří
si cestu raze a ves v krvi skoupán,
vztek vraždy rozpaluje. Představ si
křik vítězů, sten umírajících,
jež plamen dusí, již ocelem hynou.“
(Jean Racine, Andromacha, jednání III, výjev 8, překlad Václav Kalbáč, V Praze: I. L. Kober, 1873, str. 48)

[2] „To co následovalo, byly strašné dny a ještě příšernější noci, věděl jsem, že je vše ztraceno. Doufat v milost nepřítele mohl leda tak šílenec nebo — lhář a zločinec. Během těchto nocí ve mně vzrůstala nenávist, nenávist proti vůdcům tohoto činu.“ (Mein Kampf, I, vii, str. 225; Michalčík str. 149)

[3] Durga, jedno ze jmen bohyně přírody, jak tvořivé tak destruktivní, v sanskrtu doslova „těžko přístupná“.

No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: