Skip to content

Anti-autoritářství vs autorita – potřebujeme jako společnost mít vedení?

 V předešlé úvaze bylo potvrzeno, že za dané otřesné politické situace máme ústavní i přirozené právo na změnu stávajícího režimu. Změny vlády, a vůbec změna celého jednoho politického systému za druhý, s sebou přináší také obvyklé otazníky. Od pochybností nad legitimitou vztahu vedení a vedených, až po spor o ideál řízení lidské komunity.

  Jak víme, lidské společenství je založené na přirozeném sdružování se. Už od pradávna žil člověk v přirozených komunitách – rodových, či kmenových svazech. Stejně jako je tomu v přírodě u zvířat, také u lidí vždy slabší a méně schopní hledají podvědomě ochranu u silnějších a schopnějších. Není na tom nic neobvyklého. Ti nejsilnější a nejschopnější potom mezi sebou soupeří o přirozenou moc ve společnosti, o její vedení. Přesně podle neměnných zákonů Přírody.

  Tento princip přirozeného výběru není nijak nehumánní, jak by se mnohému pseudobojovníkovi za lidská práva mohlo zdát. Stačí se i dnes podívat do světa na zaběhlé tradice uspořádání kmenových společenství přírodních národů v Amazonii, na Nové Guiney i jinde. I v Evropě byli dříve Keltové, Germáni či Slované sdružení v kmenech, které vytvářely svou vlastní komunální politiku, které řídily přirozeným způsobem vlastní společnost. Na principu vztahu vedení a vedených. Čelních představitelů a soukmenovců. Tento standard přetrval s různými korekturami dodnes. Vymanit se z této přirozenosti znamená postavit se přírodním zákonům a tím i popřít vlastní nárok na existenci. Protože ať chceme nebo ne – je to Příroda, ze které jsme vzešli, jíž jsme neoddělitelnou součástí a do jejíhož lůna se po smrti opět vrátíme.

  Princip života lidské společnosti postavený na vedení a vedených je tedy neměnný už od časů, kam až sahá lidská paměť. Není to z důvodu příkazu nějakého erudovaného myslitele. Je to dáno přirozeností života na této planetě.

  Přesto, že genialita Přírody už byla potvrzena nesčetněkrát, vždy se najde nějaký oponent, který začne vytvářet podhoubí vzdoru. Začne šířit myšlenky, že být vedeným je velmi nespravedlivé a že vedení nepotřebuje člověk k životu. Na to dají hlavy dohromady stejně zapálení kvazihumanističtí a rádoby svobodomyslní intelektuálové a vzrušeně celé roky debatují o – nesmrtelnosti brouka. Abychom těmto debatám hned z kraje předešli, uvedeme si pádný argument.

  Lidská společnost není složená jen z lidí hodných a uvědomělých, se kterými naši “anti-autoritáři” jako s jedinými ve svých představách kalkulují. Vyskytují se v ní i lidé vypočítaví, egoističtí, nemorální a společnosti tedy velmi nebezpeční. Tito “lidé” za použití jejich úlisnosti a nerespektování morálních pravidel mají snadnou možnost dostat se v rámci přirozeného boje o moc velmi rychle k nadvládě nad těmi “hodnými”. Společnost, která nemá silné a schopné vedení, je zcela bezbranná proti podobným lumpům. Slova o lásce a humanitě, jakkoli dobře míněná, proti tomuto bezcharakternímu zlořádu nic nesvedou. Slavní “anti-autoritáři” tedy skončí jako pomyslní beránci ve spárech vlčí smečky. Opět vyhraje schopnější a silnější. Přírodní zákony se nepřelstí.

  Praktický příklad tohoto nebezpečí nalezneme ve středověkých monarchiích, kde jistí vypočítaví “obchodníci” za pomoci zlata a umění vtírat se, byli přijati za rádce a finančníky monarchů a prakticky tak ovládali chod dějin. To pokračuje i v dnešních “demokraciích”, ovládaných stejně bezcharakterními investory a vypočítavými lobbisty.

  Jediná možnost anti-autoritářů proti nebezpečí rozvratu jejich systému je tedy spojit se dohromady. Vytvořit homogenní, na řádech a pravidlech postavenou komunitu, která se pak lépe může bránit případnému nebezpečí. Tím pádem ale padá smysl celého anti-autoritářství. Opět se na přirozeném základu sdružování se a obnovením vztahu vedení a vedených zakládá staronová, centrálně řízená společnost. Kdo studoval lidskou historii, potvrdí setrvačnost této přirozenosti vývoje, datovanou už od pradávna. Anti-autoritářská anarchie není a nebyla nikdy řešením. Anarchie je pouze krátkým mezibodem mezi pádem jedné řízené společnosti a přirozeným, neodkladným vznikem řízené společnosti nové.

  Řád a pořádek je cílem a přáním člověka. Nikdy ne nestabilita a chaos. Kdo by chtěl oponovat, ať si položí otázku: chci mír? Mír je právě synonymem řádu a pořádku. Kde vládnou nestabilita a chaos, nikdy mír nenastane.

  Řád a pořádek je tedy to, o co usilujeme. Jedná se o další přirozenost, bez které by pro lidský druh neexistovaly ideální podmínky pro tvorbu, rozvoj, život. Řádu a pořádku ovšem můžeme dosáhnout pouze za pomoci silného a schopného vedení. A jen se silným a schopným vedením můžeme uvažovat o míru, o udržení morálních a kulturních tradic společnosti a o našem dalším pozitivním vývoji. Slabé a nerozhodné, či dokonce žádné vedení vedou k nestabilitě a chaosu ve společnosti. A tím i k jejímu rozvratu a zániku.

  Můžeme argumentovat špatně trénovaným a nesoudržným fotbalovým týmem, který je zcela rozdrcen perfektně připraveným, kvalitně vedeným a jako jeden muž spolupracujícím soupeřem. Můžeme argumentovat demoralizovanou vojenskou jednotkou bez velitele, kdy skvěle připravený a dobře organizovaný protivník nad ní s převahou zvítězí. Můžeme argumentovat podnikem bez vedení a s nic nekonajícími pracovníky, kteří jsou převálcováni silným konkurentem se schopným managementem a dobře motivovanými zaměstnanci.

  Řád a pořádek; silné a schopné vedení; zodpovědnost jednotlivce k celku; konstruktivní rozvoj, který společnost sleduje. To jsou pevné základy, na kterých musíme stavět. Chceme-li přežít a chceme-li zajistit pozitivní budoucnost pro své potomky.

  Opozicí vůči tomuto přirozenému uspořádání života a potřeb společnosti jsou už výše zmiňovaní “anti-autoritáři”, většinou inklinující k anarchismu. Nesmyslnost a neudržitelnost jejich ideálu “svobodné”, neovládané společnosti jsme si vysvětlili na teorii střetu beránků a vlků, na neochotě většiny lidí žít v nejistotě a úpadku, a na v argumentaci předložených střetech chaosu a řádu v praxi. Anti-autoritářství a anarchismus, jak jsme poznali, je buďto utopií či rovnou podvodem.

  Každá společnost tedy potřebuje pro zajištění nejvyšší šance na přežití a vlastní rozkvět silné a schopné vedení. Pro-anarchističtí anti-autoritáři ho společnosti nezajistí. Co ale taková demokracie? Je demokracie pro vedení společnosti tím správným řešením?

%d bloggers like this: