Skip to content

Čtyři vývojové cesty lidstva podle Adolfa Hitlera

Před zveřejněním eseje o Národním Socialismu Adolfa Hitlera je třeba uvést vysvětlující předmluvu, která položí základ k pochopení jeho národně socialistické koncepce fungování dané lidské pospolitosti.

Motto: “Příroda nezná žádné politické hranice” – A.H., M.k.

Mnoho lidí se celá léta zabývá otázkou přežití a vývoje lidstva. Existuje mnoho scénářů od různých idealistů a teoretiků, ovšem žádný z nich nebere v potaz to nejdůležitější – Přírodu a evoluci. Mezi životem na Zemi a životem lidí se dělá tlustá čára. V takto uměle navozených podmínkách je simulována budoucnost člověka, přičemž vznikají pro současnost ty nejnesmyslnější teorie, jako jsou třeba demokracie, anarchismus nebo marxismus.

Těmto rovnostářským, politicky korektním a hlavně nezodpovědným demagogiím dal Adolf Hitler valem.

Je všeobecně známo, že lidstvo se nevyvíjelo mimo ostatní přirozený život na této planetě, ale že jsme jeho nedílnou součástí. Člověka a jeho potřeby tedy nelze naprogramovat, jako u neživého, právě sestrojeného robota. Skutečnosti, které nechtějí nežidovští odpůrci Adolfa Hitlera pochopit.

Jsme tedy výsledkem velmi dlouhé a stále probíhající evoluce, která zapříčinila i dnešní stav: lidstvo se ocitlo v prozatímních ohraničených státo-právních útvarech s vyšší mocí. Tyto státní útvary nejsou konečnou, neměnitelnou formou. Svět nezkameněl. I nadále v nich pokračuje rozmnožování a vývoj lidských skupin. Jako jsme nežili stejně před sto lety, nebudeme žít stejně ani za sto let. Evoluce se nezastaví. Příroda se neřídí ani lidskými politickými hranicemi, ani lidským politickým, náboženským, či ekonomickým myšlením. Příroda není součástí lidí. Lidé jsou součástí Přírody.

Adolf Hitler s tímto vědomím konfrontoval podrobně čtyři zásadní cesty vývoje, s jejich výhodami i nevýhodami, kterými se může do budoucna lidská rasa ubírat. I když by někdo mohl namítnout, že po osmdesáti letech budou jeho výsledky neaktuální, opak je pravdou. Jsou aktuálnější více, než kdykoliv předtím..

Čtyři vývojové cesty lidstva podle Adolfa Hitlera:

Cesta první.

Omezení růstu porodnosti; tím čelit přelidnění a nevyhnutelné expanzi. Politika, která se od 19.století praktikuje nepřímo v západních demokraciích, v Číně od 20.století naopak přímo.

Princip omezování růstu porodnosti spočívá v tom, že každý stát má své omezené možnosti celkového počtu populace v daných hranicích. Andorra tedy jen těžko bude živit sto milionů občanů, jako naše planeta bude jen těžko živit sto miliard lidí.

Na první pohled se redukce populace zdá rozumnou. Příroda přeci také nenechá přežít každé mládě, které se narodí. Zde ovšem podobnost zákona přirozeného výběru s vizemi pseudohumanistů a politických teoretiků končí. V přírodním boji o život totiž vždy přežije mládě nejsilnější, nejschopnější, nejodolnější. Při umělém omezování růstu porodnosti je tomu jinak.

Podle Adolfa Hitlera probíhá v současné době na jedné straně podporování využívání antikoncepce a umělého přerušování těhotenství u zdravých evropských matek s vysokou pravděpodobností porození zdravého a silného potomka, na straně druhé se snaží moderní pseudohumanistická věda zachraňovat vše, co se narodilo jako slabé a nemocné. Zachování dnešního přístupu k porodnosti tak ovlivňuje bez nejmenších pochybností záporně budoucnost vyspělého lidského druhu a povede i nadále k jeho degradaci.

Dalším negativem je naprosto opačný a nezodpovědný přístup pseudohumanistů k tomuto problému v případě velmi činorodých etnik, zejména milých romských spoluobčanů a obyvatel Afriky. Zatímco u evropské civilizované rasy, záruky pokroku, jsou antikoncepce a interrupce velebeny a téměř neomezovány, návrh na umělou regulaci cikánské a černé porodnosti je naopak brán jako něco krajně nehumánního, rasistického a nepřípustného. Plně se přitom přehlíží fakt, že geometrickou řadou rostoucí cikánská a africká populace je zcela závislá na pomoci těch, kteří sami svou reprodukci uměle omezují. Toto kocourkovské irelevantní chování je smutnou výsadou demokratické a pseudohumanistické politiky.

Ono je totiž velmi sporné, zda i v budoucnu těmto etnikům zajistí klidný a “humánní” život dnes stále slabší, více degenerovanější a vymírající evropská rasa. Demokracie a humanismus jsou totiž postaveny na existenci bílého člověka. A pokud on ztratí svůj vliv, činorodá neevropská etnika se dočkají osudu, který dnes zaslepení pseudohumanisté a pseudoochránci lidských práv křečovitě oddalují.

Stáváme se tak smutnými svědky procesu, kdy neevropské skupiny, které ve svých komunitách demokracii a humanismus nikdy nepraktikovaly a praktikovat nechtějí, se nekontrolovatelně rychle rozmnožují. A to na úkor původního evropského obyvatelstva, na jehož předpokladu kulturní a morální vyspělosti a rozumu jsou demokracie a humanismus závislé. Největší hrozba ale nastane, až se výše zmíněná etnika stanou za krátký čas v Evropě většinou – následný Babylon nebude nikdo nazývat perlou lidské kultury, vědy a techniky, vrcholem civilizace. Stejně jako tak neoznačujeme oblasti, ve kterých tato etnika žijí a odkud k nám přicházejí..

Tato první cesta zatím tedy k přežití a zdravému vývoji lidstva určitě nepovede.

Druhá cesta.

Vnitřní kolonizace; tou zabránit nevyhnutelné expanzi. Princip vnitřní kolonizace je daný opět politickou hranicí státu a spočívá v přerozdělení vlastnictví půdy a zvýšení výnosnosti půdy na její maximální možnou míru.

Co to znamená? Opět si představme omezené hranice dnešních politických útvarů. Rodí-li se v nich stále více občanů a nechceme-li tento růst omezovat první cestou, musíme mít pro nové občany dostatečně zajištěn domov a chléb.

Pokud nastane situace, že třetinu pozemků našeho státu vlastní jeden majitel, jeho pozemky leží ladem a nejsou využívány v zájmu narůstající populace, ale pouze ke spekulacím s jejich cenou, je to pro stát a jeho občany krajně nevýhodné. Stejný problém nastává, vlastní-li stát dostatek půdy, kterou by bylo možno hospodářsky kultivovat, ale ta zůstává zcela nevyužita, zatímco občané trpí hlady a žijí v sociálně nevyhovujících podmínkách.

Politika vnitřní kolonizace tedy vede jednak k apelu na vlastníky pozemků, aby je začali maximálně využívat a přispěli tak k zajištění obživy pro národ – pokud ne, budou jim pozemky odebrány a využity státem. A potom vede k apelu na stát – ten by měl kultivovat svou ladem ležící půdu pro zajištění potřeb národa.

Vnitřní kolonizace je bezpochyby evolučním, přirozeným jevem, který utvořil politické útvary do podoby, ve kterých je dnes známe. Má však i své nevýhody.

Tato politika se stala základním pilířem zejména pro marxisty, s jejich kolektivizací a plošným vyvlastňováním. O půdu jste v zájmu rovnostářství přišli, i když ji vaši dědové pracně zorávali už stovky let. V kapitalismu zase demokratická vláda ochotně prodává půdu do rukou cizího nadnárodního kapitálu, čímž zcela nepokrytě a bezohledně přehlíží zájmy svých občanů, jejichž předci ji vydobyli vlastním potem a krví. Půda je tak sice v ekonomickém zájmu kultivována, státu ani národu už však nepatří.

Existují ale i konkrétnější a nenapravitelná negativa. Jak upozorňuje Adolf Hitler, lidská společnost se vyvíjí a s ní i její potřeby.

Pár příkladů. Zatímco před sto lety stačila dvanáctičlenné rodině k životu jedna větší světnice, dnes obývá stejnou plochu rodina tříčlenná. Zatímco před sto lety žili lidé povětšinou o bramborách, luštěninách a chlebu, a jednou za týden si dopřáli v neděli maso, dnes se stravovací návyky vlivem propagandy konzumního způsobu života radikálně mění. A s nimi tedy i nutnost zajistit větší plochu pro produkování dnes vyžadovaných množství a druhů potravin.

Odlišné potřeby od minulých časů se ale týkají i oblasti technologických pokroků, jako je třeba automobilový průmysl a doprava (vyžadovaná plocha na výrobu automobilů, vyžadovaná plocha na růst silničního spojení), nebo elektronický průmysl (vyžadovaná plocha na výrobu televizorů, počítačů, ale i praček, sušiček, mikrovlnných trub atd.) – to vše je dnes příčinou i důsledkem růstu potřeb lidí, který si uzurpuje i čím dál větší plochu půdy pro jejich zajištění.

Jenže je tu i další problém. Zároveň s růstem potřeb lidí se zvyšuje i růst demografický. V konečné fázi by bylo nevyhnutelně nutné vnitřní kolonizaci spojit s první cestou, omezením růstu porodnosti, aby byla zajištěna půda pro produkci. Omezení porodnosti ovšem povede nejen k nutnému vyrovnávání počtu, či dokonce postupnému nedostatku dělníků pro práci na ušetřené půdě, což zapříčiní stagnaci rozvoje společnosti a ekonomickou recesi se všemi jejími následky, ale povede i k již výše zmíněné degeneraci a tedy degradaci lidského druhu.

Rozhodne-li se pak přemnožený kontinent na jih či na východ od Evropy k velké migraci z důvodu hladu a nedostatku místa, degenerované a v rozvoji ustrnulé obyvatelstvo malých národů ve svých pevně stanovených hranicích jen těžko odolá tomuto nepřátelskému náporu.

Chatrnost této politiky byla v praxi demonstrována během jen pár týdnů trvajícího německého tažení západní Evropou roku 1940.

Pokud se však nepřistoupí k omezení růstu porodnosti, nebude produkce na hranicemi omezené ploše za krátký čas schopná zajistit potřeby obyvatel, i když bude mít dostatek dělníků. Modernější technologie a omezení konzumu sice pomůžou k oddálení maximální ekonomické vytěžitelnosti půdy, jednou tuto její hranici už ale stejně nebude možno překročit. Nastane tedy stagnace rozvoje společnosti jako v prvním případě, spojená se sociálními nepokoji, vlivem pádu ekonomiky.

Příroda tedy nakonec opět sama rozhodne, kdo zemře a kdo přežije. Bídou a sociální krizí oslabený národ je však i v tomto směru lehkým cílem pro několikanásobnou nepřátelskou přesilu. Umělá politika v přísně ohraničených státech tedy povede v obou případech, při omezení porodnosti i při neomezení porodnosti, staletí budovanou civilizaci k neodkladnému zániku.

Zde by podle Hitlera mohl někdo namítnout, že k maximálnímu zalidnění planety dospěje lidstvo tak jako tak. Podle něj je však nelogické, proč by už dnes neměla být využita rozlehlá půda obývaná žádnými, anebo jen primitivními národy. Na úkor vyspělých evropských národů, které by tak pod dojmem slepého pseudohumanismu už dnes omezovaly sami sebe a obrazně se tak sebemrskačstvím trestaly za to, že jsou schopnější, chytřejší, pracovitější. Což se šedesát let po válce stalo běžnou praxí, v zájmu nesmyslné politické korektnosti.

Také by nebylo od věci připomenout pseudodemokratům a pseudohumanistům, útočících na Adolfa Hitlera, že sami pocházejí ze zemí a národů, které cizí půdu obsazovaly a ještě v době, kdy Hitler svůj Mein kampf psal, okupovaly polovinu světa. Za to, že dnes na Hitlera mohou útočit, tedy nevděčí demokracii a humanitě, ale nehumánní evoluci. Jejich schopnější, chytřejší a pracovitější předci dokázali povznést civilizační úroveň dané komunity nad průměr ostatních tvorů na této planetě. Třeba lidojedů z Afriky nebo Nové Guineje.

To se však nestalo navždy a tak dnes hrozí, že do sebe zahleděná pseudohumanistická elita, řízená zájmy finančního světa, přivede civilizovanou společnost do zkázy chaosu a barbarství.

Jak píše Adolf Hitler:

Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasy by musely v důsledku své omezené půdní plochy zredukovat své rozmnožování už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně-brutálnější národy by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru, dále se rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se stane jednou majetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.

V dosud ještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžiště rozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude ovládán podle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s neutuchající vůlí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující.”

Ani vnitřní kolonizace tedy přežití a zdravý vývoj lidstva nezajistí.

Třetí cesta.

Koloniální, expanzivní politika; využití přirozené evoluce. Vzhledem k tomu, že Adolf Hitler tuto teorii rozvádí v Mein kampfu jako kritickou reakci na konkrétní německou zahraniční politiku konce 19.století, zobecním ji a vysvětlím pro čtenáře v 21.století.

Koloniální, expanzivní politikou rozumíme získávání nové půdy pro rozrůstající se populaci národa. Tento evoluční jev utvářel prakticky od počátku celou historii lidstva. Pokud by se první lidé soustředili jen na jeden ohraničený prostor, a v něm by hned od počátku omezovali svou porodnost, menší přírodní katastrofa by daný lidský druh nenávratně smetla z povrchu Země. Stejně tak by lehce podlehl útoku početně silnějšího nepřítele.

Evoluci se nevyhnul a nevyhne žádný živý organismus na této planetě.

Tím, že se člověk neomezoval jak v rozmnožování, tak ve využívání prostoru, mohl dosáhnout morální a kulturní kvality, a pokroku v oblasti vědy a techniky, což dnes naivně považujeme za jakousi z nebes darovanou samozřejmost.

Nyní může namítnout pseudohumanista, demokrat, či zastánce Židů, že tato cesta je “krajně nevhodná”, ba přímo zavání rasismem a “extremismem”.

Omyl. Kdyby nefungovala evoluce a expanze člověka, nebyl by dnes pseudohumanista pseudohumanistou, ale nahatý by sbíral kořínky někde poblíž své jeskyně a humanismus by jej vůbec nezajímal. Kdyby nefungovala evoluce a expanze člověka, nikdy by nevznikly Spojené státy americké. Původní demokraté však už od počátku na území dnešních USA expandovali do teritorií obydlených původním indiánským obyvatelstvem, které během expanze buďto podlehlo, nebo skončilo ve vymezených rezervacích, kde přežívá dodnes.

Bavit se o tom, zda posledních více jak sto dvacet let židovské alije, imigrace Židů do Palestiny, při které je původní palestinské obyvatelstvo sionisty systematicky vytlačováno, hubeno a zavíráno do rezervací obehnaných betonovou zdí, můžeme nazývat zářným příkladem humanismu, antirasismu a tolerance, je prakticky zbytečné. Rozdíl je pouze v tom, že židovská expanze je umělá, nepřirozená. Jako by se Bretonci začali za asistence USA stěhovat do střední Evropy s argumentem, že nemají vlastní stát a tak si jej na bývalém území jejich předků vytvoří. Na úkor již zde žijících Středoevropanů.

Podobně umělá a nepřirozená expanzivní politika v dnešní Evropě ale doopravdy funguje. Neschopná a líná neevropská etnika jsou podporována v jejich expanzi na evropskou půdu, přičemž Evropanům je demokraty zakazováno se tomuto přílivu bránit. Činorodější, avšak kulturně nižší rasy tedy ovládnou Evropu. Přesně, jak varoval Adolf Hitler. A to jen proto, že jsme uměle omezováni jak v přirozeném rozmnožování, tak v přirozené expanzi.

Koloniální, expanzivní politika, postavená na evolučních a zodpovědných principech, je schopná zajistit přežití a zdravý vývoj lidstva. Pokud nevadila a dodnes nevadí demokratům, ani Židům, neexistuje žádný jiný důvod, proč by se Evropané, nositelé lidství, sami měli nadále omezovat a trestat.

Pokud pseudohumanistům, demokratům a Židům nevadí jíst chléb, který pochází z původně cizí, krví a mečem vydobyté půdy, nemělo by vydobytí půdy vadit ani nám, Evropanům.

Čtvrtá cesta.

Politika průmyslu a obchodu pro cizí potřeby; tím zabránit nevyhnutelné expanzi. Touto cestou se vydávaly dříve evropské mocnosti, od Řecka, Makedonie, Říma, Španělska, Holandska, Francie, až po Anglii a Německo. Hitler v rozboru této cesty opět konfrontuje bývalou německou politiku konce 19. a počátku 20.století. Tvrdí, že “mírové soutěžení národů”, jak tehdy němečtí pacifisté nazývali globální kapitalismus, je ten největší podvod na německém národu.

Hitler představuje Anglii jako aktuální příklad této čtvrté cesty. Anglický národ, žijící staletí na malém ostrově, žije z koloniálních obchodů svého světového impéria. Jak Hitler upozorňuje, ani tato cesta se nevyhne boji, který si pacifisté tolik nepřáli. Anglie své koloniální panství a prvenství ve světovém obchodu nezískala žádnou mírovou cestou, ale svou surovou bezohledností. Pokud by některý stát začal mezinárodním obchodem ohrožovat elitní ekonomické postavení Anglie, ta se bude okamžitě bránit. Narážel tak na představy německých vládních pacifistů konce 19.století, že zvolením si čtvrté cesty vývoje, namísto expanzivní politiky, se vyhnou konfliktu. První světová válka ale potvrdila, že Anglie konkurenci nesnese a využije všech způsobů, jak se jí zbavit.

Ale toto nemají být ta pravá negativa této cesty.

Je třeba si uvědomit, že podstata přežití a rozvoje lidského druhu není předurčená uměním obchodu a hromaděním bohatství. Většina lidí si stále neuvědomuje, že lpění na kapitalistickém volném trhu není ta pravá cesta, a vývoj lidské společnosti v západním světě to jen potvrzuje.

Adolf Hitler předkládá vysvětlující argumenty:

Stát nemá být souborem hospodářských smluvních stran na určitém vytyčeném životním prostoru, který plní ekonomické úkoly, nýbrž organizací fyzicky a duševně stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepší udržení jejich druhu a dosažení cíle jejich bytí..

..Pokud u nějakého národa nebo státu začne ekonomika převažovat nad pudy sebezáchovy, stane se lákavou příčinou poroby a útisku.”

Současná realita západních demokracií. Parlamentářské vlády těchto na globálním kapitalistickém hospodářství zcela závislých států se staly vykonavateli poroby a útisku rasově homogenních národů, které v dávných dobách paradoxně svou krví a pudem sebezáchovy dopomohli vzniku těchto států. Svou pro-ekonomickou politikou, která je odvozována nikoliv od potřeb národa, ale od potřeb nadnárodního finančního sektoru a burzovního spekulantství, likvidují poslední zbytky předpokladu zachování lidské civilizace.

Nikoliv materiální hodnoty, ale ideální ctnosti podmiňují schopnost k vytvoření státu. Teprve pod jejich ochranou může vzkvétat hospodářství tak dlouho, až se se zánikem státotvorných schopností zhroutí také ekonomika; proces, který můžeme právě dnes sledovat v tak hrozně smutné podobě (tehdy ve Výmarské republice, dnes třeba v Japonsku – pozn.PO).”

Politická korektnost dnes tyto ctnosti evropských národů permanentně potírá. Poroba a útisk čeká každého, kdo by se na rodné hroudě odvážil hlásat hrdost na svůj původ a historii. Hrdost na to, že jeho předci nestáli frontu na sociálním úřadě, ale že tvrdě pracovali, bili se a umírali za to, aby následné generace měly naději na život. Za to, aby zajistili další rozvoj člověka. Pokud vyhyne rasově homogenní národ, který si kdysi za účelem svého přežití a rozvoje stát vydobyl, padne přirozeně s ním i jeho stát.

Starost o záchranu vlastního dítěte udělá hrdinku i z neduživé matky. Pouze starost o zachování druhu a státu, který jej ochraňuje, hnalo ve všech dobách muže proti oštěpům nepřátel.”

Hitler věděl, že za pomíjivé hospodářské zájmy státu se nikomu umírat nechce. Což dnes dobře vidíme v případě amerického odporu k válce v Iráku.

Lidská historie a příklady na obchodě závislých říší Řeků, Římanů, Peršanů, Féničanů, Aztéků, Inků a jiných, nám stále dokazují pravdivost a nevyhnutelnost myšlenek Adolfa Hitlera:

Průmysl a obchod má být pouze prostředkem státu; stát má být pouze prostředkem k zachování a vývoji lidského druhu”.

Ani čtvrtá cesta tedy nezajistí přežití a zdravý rozvoj člověka. Ve světě, kde má zlato větší hodnotu než lidský rozum, nás žádná budoucnost nečeká. Současné Anglie a USA, a západní demokracie vůbec, nám toho budiž důkazem.

Nyní víme, že jedinou možnou cestou ke zdárnému vývoji lidstva je cesta třetí, cesta tzv. koloniální, expanzivní politiky. Technologicky nejvyspělejší část lidstva, s největšími poznatky v oblasti vědy, která by v daleké budoucnosti dominovala životu na Zemi, může expanzivní cestu dále aplikovat a pokoušet se kolonizovat i jiné planety, anebo vymyslet nejméně degenerativní proces při prosazení umělého omezení porodnosti a vyrovnávání počtu narozených a zemřelých osob. Aby však k nejvyššímu stupni vývoje lidstvo došlo, musí se nejprve zbavit vlivu nesmyslných, politicky korektních, pseudohumanistických teorií o svém bytí.

Jak ovšem zajistit, aby se člověk už dnes zbytečně nesesunul zpět do časů primitivního barbarství a chaosu, ke kterému na kapitalismu závislá demokratizovaná společnost spěje mílovými kroky? Jak prosadit fungování lidské společnosti, která nebude řízena vyšší mocí burzovního spekulantství a nadnárodního finančního sektoru s jeho úrokovým otroctvím? Jak se vymanit z blížící se záhuby civilizovaného člověka?

%d bloggers like this: