Skip to content

Je demokracie vhodným společenským systémem?

 V minulé úvaze bylo potvrzeno, že žádné lidské společenství – ať se to někomu líbí nebo ne – se neobejde bez vedení. To je potřeba pro chod a rozvoj společnosti a pro zajištění nejvyšší šance na její přežití. Princip života lidské společnosti postavený na vedení a vedených je neměnný od časů, kam až sahá lidská paměť. Je to dáno přirozeností života na této planetě, neměnnou platností přírodních zákonů. V minulé úvaze bylo také vyvráceno, že by idea pro-anarchistického anti-autoritářství měla nějakou šanci uplatnit se v praxi v horizontu delším, než pár měsíců. Nová úvaha má potvrdit nebo vyvrátit praktické uplatnění dalšího systému uspořádání lidské společnosti. A to – demokracie.

  Demokracie je státotvornou, politicky propracovanou formou ideje anti-autoritářství. Ve skutečné demokracii by stejně jako v anarchistické představě spravování lidských komun měl rozhodovat pouze většinový hlas rovnostářské společnosti. Hlas svobodných občanů, vložený důvěrně do rukou svých svobodně vybraných a vždy odvolatelných zástupců. Volení zástupci pak pravomocně rozhodují o důležitých věcech, týkajících se života a budoucnosti celé společnosti.

  I zde může někomu představa demokracie připadat sympatická a spravedlivá, podobně jako teorie anarchismu. Žel, sympatický a spravedlivý nám připadá i svět v pohádce a ta má do praktického života hodně daleko. Může tedy demokracie v reálném světě úspěšně fungovat?

  Stejně jako v případě pro-anarchistického anti-autoritářství, i zde budeme okamžitě konfrontovat kladnou odpověď zásadním argumentem o střetu hodných beránků a zlých vlků.

  Teorie demokracie, podobně jako teorie anarchismu, totiž počítá ve svých plánech pouze s lidmi hodnými a uvědomělými. Zlí, zákeřní, sobečtí a celkově bezcharakterní lidé v představách anarcho-demokratických rovnostářů chybí. Organizátorům lepšího “příští” se zřejmě skupiny nepřizpůsobivých občanů, lidově řečeno, “nehodí do krámu”. O to horší jsou pak následky nelítostné pravdy.

  Zlí, sobečtí a celkově bezcharakterní lidé jsou v morálně čistém a ušlechtilém světě pohádkové demokracie stejně nebezpeční, jako hladové šelmy v uzavřené kleci s bezbrannou kořistí. Za pomoci úlisnosti, sledování svých vlastních zájmů a zneužívání dobroty ostatních občanů se tato bezohledná individua dostanou velice rychle ke kormidlu moci. Jsou schopní, jsou silní, jsou zákeřní. Jejich vliv prostoupí celé politické spektrum demokratické společnosti. Politika se začne řídit jejich pravidly a ve prospěch jejich zájmů. Sen o líbezné pohádce míru a svobody se rychle rozpadá a kolotoč spojení autoritativních vládců a ovládaných občanů se opět roztáčí. Přírodní zákony o postavení silnějších a slabších se nikdy nezmění.

  Vynikajícím příkladem a prvním nezpochybnitelným faktem pro ukázku toho, jak dopadá demokracie v praxi, je současná globální nadvláda investičních spekulantů burzovního obchodu.

  Abychom však uvedli sice stejný, ale hmatatelnější příklad vnitřního rozkladu demokratizované společnosti, použijeme obraz současného Mexika.

  Tato země se už několik let potýká přesně s těmi skupinami lidí, které jsou popsány výše. Mafiánské kartely, sledující sobecky své vlastní zájmy. Silné, bezcharakterní a zákeřné. V tomto konkrétním případě nepodnikají v burzovním obchodě, ale v obchodě s drogami. Přesto se řídí stejnou strategií – zastrašováním či korumpováním výkonné moci a bezpečnostních složek, vše ve vlastním zájmu, pro dobro sebe sama, na úkor stability většinové společnosti.

  Ani rovnostářský anarchista, ani svobodomyslný demokrat nemají žádný účinný demokraticko-rovnostářský lék na toto reálné nebezpečí, podkopávající základy jejich pohádkové společnosti. Tím méně dokáží svobodomyslně zajistit její faktické přežití.

Anarchisté ani demokraté nechtějí brát realitu v úvahu a nechtějí realitou zatěžovat své příznivce.

  Anarchismus a demokracie, tedy anti-autoritářské systémy, mají jednu zásadní společnou chorobu. Vnitřní krizi. Společnost, která se ohání svobodou a rovností pro každého, se při sebemenším nebezpečí rozpadá. To už ale dávno věděl filozof Aristotelés, který demokracii nazýval “vládou lůzy”, a podle toho hodnotil i její budoucnost. Rozmáhání se drogových kartelů v Mexiku je jedním z učebnicových příkladů neschopnosti demokratického systému ochránit většinu před zlovůlí menšiny, a zajistit vnitřní stabilitu a kvalitativní rozvoj společnosti.

  Jak z toho ven? Anarchistům či demokratům nezbývá nic jiného, než se podřídit mafii a být ovládanými jako v mákem posetých provinciích Afganistánu. Skončí tak sen o rovnosti a anti-autoritářství. Nebo je tu druhá možnost. Rovnostářské komunity se spojí, zvolí si společné vedení a začnou vést s vnitřním nepřítelem občanskou válku. Jejich vláda, složená z politických a vojenských autorit, se však po válce už přirozeně své moci nevzdá. Vznikne opět pouto vedení a vedených, a celá koncepce anti-autoritářství zanikne jako v prvním případě.

  Ukažme si nezpochybnitelná fakta z nedávné historie, potvrzující výše zmíněné závěry o neudržitelnosti soudržnosti anarchistické či demokratické společnosti: židovské anarcho-komunistické osidlování Palestiny před rokem 1948 a kolaps “demokratického” Španělska třicátých let 20.století.

  Anarcho-komunistické osady židovských přistěhovalců v Palestině – kibucy – jsou mnohými označovány za jediný pravý (anarcho-)komunismus, skutečně uvedený do praxe. Jak už ale bylo řečeno, rovnostářské anti-autoritářské komunity se vždy vnitřně rozpadají. Z vnitrospolečenské krize a z hrozby všudypřítomného nebezpečí se rekrutují silnější a schopnější jedinci, kteří se ujímají vedení společnosti, a přirozeně se své moci už nevzdají. Přesně toto se stalo v Palestině při narůstajícím konfliktu Židů s původními arabskými obyvateli, před vyhlášením a po vyhlášení státu Izrael. Dnes kibucy – základy státu Izrael – živoří, vymírají. Poslední z nich musí být paradoxně dotovány státem, vedeným autoritami. To znovu neomylně potvrzuje fakt, že pojmy anti-autoritářství a demokracie jsou pouze nereálnou pohádkovou utopií, až podezřele naivně nepočítající s faktorem vnitřního a vnějšího nebezpečí.

  Vnitrospolečenská krize vedla k pádu i anti-autoritářské “demokratické” zřízení v republikánském Španělsku třicátých let minulého století. Nespokojenost španělských občanů s novými poměry v “rovnostářské” republice nezmírnila ani propaganda anarcho-demokratických intelektuálů. Jejich systém se zevnitř rozpadl a po několikaleté občanské válce se k moci dostalo silné a schopné vedení. Vedoucí “demokraté” a anarchisté přirozenou cestou znovu skončili mezi ovládanými.

  Můžeme argumentovat i (nejen) českými “demokratickými” režimy, které vedly a vedou “demokratizovanou” společnost k vnitřní nestabilitě a chaosu, k přirozenému rozvratu a zániku. Ať už roku 1938, 1948 nebo demokratizovaným “socialismem s lidskou tváří” pana Dubčeka roku 1968.

  Další nejznámější příklady. Italská “demokracie” se po první světové válce rychle změnila ve fašistický stát. Na vnitrospolečenskou krizi zašla i německá “demokratická” Výmarská republika, aby ji nahradil národní socialismus Adolfa Hitlera. “Demokracii” v Anglii rychle vystřídal autoritativní režim Winstona Churchilla.

Všechny tyto příklady opět potvrzují nezpochybnitelný fakt – demokracie nemá praktické uplatnění.

  Její politika vede vždy k vnitřní krizi, vlastnímu rozpadu a k opětovnému přirozenému vzestupu moci autorit. Pomineme-li původní kolonie anglosaských osadníků v Novém světě, demokracie prakticky nikdy neexistovala. A i v USA nakonec vedla k upevnění autoritativní moci mafiánských struktur obchodního, bankovního a burzovního sektoru.

  Jménem demokracie (či pod hesly svobody a rovnosti) se kdysi osvobodili poddaní z rukou feudálů, aby se mohli v tichosti rychle vnořit do nově budovaného otroctví. Otroctví továrníků, finančníků a bankéřů. Ti, díky vlastnictví obrovského množství majetku a investic, drželi a dodnes drží v hrsti volené zástupce lidu. Politiky, kteří hledí plnit jen svou kapsu a přání svých bohatých autoritativních pánů, a zcela přehlížejí potřeby občanů a zájmy společnosti. Demokracie je nejlépe korumpovatelným politickým systémem. Kleptokracií.

  Možnost “svobodných voleb”, jediná dnešní výsada demokracie oproti středověkým feudálním autokraciím, tak v konečném výsledku vychází naprázdno. Stejně naprázdno, jako vycházely volby za minulého režimu. Je jedno, koho zvolíte – moc si udrží stále stejní lidé..

  Přirozenou cestou vývoje jsme se dostali k systému, který dnes politologie korektně nazývá autoritativní demokracií. Moc si uzurpují vždy konkrétní jedinci a mafiánské skupiny v politickém zákulisí. Opět rozhodují sobecké zájmy bohatých a mocných, kteří nerespektují práva a potřeby svých poddaných. Demokracie je systémem plně závislým na tržním hospodářství a burzovním obchodu, a tím pádem je podřízen autokratické moci nadnárodních a nadstátních investičních a obchodních skupin. Vláda lidu byla a je v demokracii prázdným pojmem.

  Demokracie tedy není vhodná k vedení společnosti. Sama o sobě není schopná zajistit proklamovanou všeobecnou svobodu a po počáteční ostýchavosti se rychle mění v tvrdou autokracii s totalitními praktikami. Stejně jako anarchie se může vyskytnout jen jako velmi krátkodobý mezičlánek mezi pádem jedné centrálně řízené společnosti a vznikem řízené společnosti nové. Svým neautoritativním pojetím, hlásáním rovnostářství a svobody pro všechny, přímo nabízí vychytralým a bezohledným jedincům možnost chopit se lehce otěží moci a zotročit společnost pro své vlastní zájmy.

  S tím ovšem nemůžeme souhlasit. Ve společnosti musí přirozenou cestou fungovat řád a pořádek. Silné a schopné vedení musí vést společnost k jejímu konstruktivnímu rozvoji. Každý občan, ať vedoucí či vedený, musí cítit osobní zodpovědnost k celku. Chce-li společnost přežít a chce-li zajistit pozitivní budoucnost pro své potomky.

  Demokracie nám tyto základní pilíře fungování zdravé a důstojné společnosti nikdy nezajistí, podobně jako utopické anarchistické představy. Autoritativní síla dříve či později dosáhne moci. Situace doložená už od pravěku; v civilizací nedotčených podmínkách přírodních národů fungující dodnes.

  Otázkou tedy je: jak má vypadat vláda oné autoritativní síly? Jaká síla má nejlepší předpoklady pro zajištění vnitřní stability a přežití společnosti? Jaká síla nám zajistí konstruktivní vývoj?

%d bloggers like this: