Skip to content

Kormidlování pseudodemokracie

 Jak bylo napsáno v první části úvahy o dnešním režimu a jeho představitelích: nedomnívám se, že by se mělo jednat o skutečnou demokracii a demokraty, a proto tedy ani jejich pokrytecké, hysterické výkřiky na obranu jejich setrvání u moci, které jsou formulovány právě do sloganů o “obraně demokracie”, netřeba brát vážně a netřeba si dělat starosti s tím, zda touha po změně současného režimu se bude charakterizovat našimi nepřáteli jako protidemokratická.

  V závěru prvního dílu úvahy byla položena řečnická otázka, zda je dnes zachována svoboda slova a názoru, zda se dnes zákonem brání svobodná, demokratická soutěž všech politických stran, hnutí a jejich myslitelů. Právě události z doby nedávné nás, české občany, ujistily o tom, že tyto základní práva demokracie a svobody, zakotvená v české Ústavě a všeobecné Listině základních práv a svobod (která je součástí naší Ústavy) jsou dnešním režimem zcela neskrývaně, ba přímo pompézně pošlapávána. Česká vláda, jménem českého státu, dává tedy všem na obdiv, jak umí vládnout totalitními praktikami, jak se umí vysmívat výsostným znakům skutečné demokracie, a jak nedemokratická a pokrytecká tedy je.

  V dnešní době jsme svědky toho, že politicky nekorektní skupiny jsou perzekvovány, politicky nekorektní ideje a názory jsou kriminalizovány a umlčovány. Proč? Čeho se naši úctyhodní, totalitní mocí zaslepení pseudodemokraté bojí?

  Jedním ze znaků správného vládnutí je řádná a uvědomělá společnost. V řádné a uvědomělé společnosti by však ti, kteří se zuřivě ohánějí demokracií a lidskými právy, nezakazovali dle jejich slovníku primitivní, hloupé a groteskní politické strany, hnutí, názory. Ty by byly pro obveselení všech uvědomělých a řádných občanů. Známe to všichni – nemožného hlupáka a primitiva odněkud z mokré čtvrti, s věčným deliriem, nebere vážně nikdo. Ten člověk se právě svým veřejným projevem před celou společností znemožní a není možné, aby jeho řeči bral někdo vážně.

  Pokud se dnešní režim označuje demokratickým a nemá své voliče jen za primitivní hlupáky, které je třeba oslovit jednou za čtyři roky před blížícími se volbami, ale věří ve zdravý rozum občana, potom nemůže myslet vážně onu hysterii kolem šíření kritických opozičních myšlenek.

  Jsou tedy dvě možnosti. Buďto nás, české občany, má naše vláda opravdu za hlupáky a primitivy, nebo vidí ve skutečné politické opozici odvážné, inteligentní a hlavně pravdu mluvící idealisty. Ti se tím pádem pro dnešní byrokratický, zkorumpovaný a slaboduchý vládnoucí režim stávají vysoce nebezpečnými a je třeba je okamžitě, v zájmu zachování dobře vyhřátých míst u koryta moci, tvrdě potlačit a odstranit lidem z očí.

  Protože věřím, že český, potažmo evropský člověk ve většině případů dokáže uvažovat vlastním rozumem a má cit pro spravedlnost a logiku – a svůj idealismus také přirozeně stavím právě na této skutečnosti – je mým právem se domnívat, že naše společnost hloupá, primitivní a groteskní není. Proto nevěřím ani tomu, že by dala svůj osud do rukou někomu, kdo by tomuto popisu odpovídal, a kdo by byl účasten svobodné politické soutěže, se všemi svými odpůrci. Soutěže, která je dnes zakazována, a právě proto mohou dnes prolhaní jedinci vládnout této společnosti.

  V hlouposti a primitivnosti našich kritických a ideových názorů to tedy není. A proto tímto vládnoucím režimem prezentované definice nás, politické opozice, jsou samozřejmě lživé a zavádějící. Tak, jako se lhaním a podvody vnutila do přízně voličů současná parlamentní smetánka, tak ta samá smetánka lhaním a podvody denuncuje své skutečné politické kritiky, aniž by jim dovolila obhajobu, která by v demokratickém systému byla samozřejmostí.

  Celá tato pseudodemokratická fraška, která se skutečnou svobodou a demokracií nemá nic společného a jen ukazuje, jak vypadá ryzí Kocourkov v praxi, se pomalu dostala do stádia, kdy lidé musí vybírat mezi donekonečna se opakujícími kandidáty. A to prakticky pod neustálým tlakem výhrůžek zpravidla dvou nejsilnějších stran.

  Občanovi je naháněn strach, co hrozného se mu stane, pokud zvolí “tu druhou možnost”. Že se jedná o jednu stranu za osmnáct a druhou bez dvou za dvacet, a národ i stát budou vypadat stále stejně zbědovaně, je ovšem těmto profesionálním bardům mainstream-politické scény naprosto ukradené. Tento šířící se totalitní dualismus, kdy se v “demokraciích” celého světa vybírá menší zlo ze dvou nejsilnějších kandidátů, je až do očí bijící: “Oba stojíme za nic, ale pokud nás nezvolíš, vyhraje ten druhý..”

  Nejedná se tedy o důsledek hlouposti lidí, že dnešní politika vypadá, jak vypadá. Skutečným viníkem je totalitní režim, který nepřipouští možnost svobodné politické soutěže. Zástupci politických idejí, kteří nabízejí lidem opravdovou změnu a chtěli by se stát vůdci politických změn, jsou denuncováni, trestáni a umlčováni.

  Vládne nám tedy novodobá šlechta s absolutní mocí. A svým poddaným se odcizila takovým způsobem, že kdekterý přivandrovalec je jí stokrát milejší. Podle toho vypadá i její vláda. Podle toho vypadá i potlačování opozice.

  Pánové u kormidla moci ví velice dobře o tom, že rozum, logika a spravedlnost je to, co žene lidské dějiny už po staletí kupředu. Pánové u kormidla ví i to, že občan používá rozum a má cit pro logiku a spravedlnost. Je jim známo i to, že my, kritici ze skutečné politické opozice máme pravdu a dokázali bychom, pokud bychom žili ve svobodné a demokratické zemi, občany přesvědčit o zhoubném vlivu dnešních byrokratů a pseudodemokratických pokrytců u moci, a zároveň nabídnout vlastní řešení.

Ukažme si názorně na jednoduchém příkladu, jak vlastně dnešní režimní pseudodemokratická politika vypadá.

  Představme si dnešní politiky celého politicky korektního názorového spektra jako posádku na lodi, která má za úkol plout s lodí naloženou pasažéry – občany, dostat je do bezpečných vod a nakonec i do vzdáleného cíle cesty – vrcholu lidské civilizace. Aby dokázali mocipáni z lodní posádky ukormidlovat svou výnosnou parlamentní kocábku za všech časů i nečasů, aby se udrželi na vlnách své absolutní moci za každou cenu, musí vést se svými voliči – cestujícími – podivnou hru.

  Ani jeden z těchto chytráků (strana) k funkci kormidelníka (vláda) nepřistupuje se zodpovědností, ale pouze s přáním, aby mohl jako člen posádky lodi zůstat co nejdéle. Nevšímá si ani tak plavby, cíle cesty, stavu lodi a pohodlí cestujících, stejně jako si jich nevšímali všichni kormidelníci před ním. Brázdí s lodí vodní plochu nekoordinovaně sem a tam, a věnuje se bohatýrsky všem vymoženostem kormidelníka, které tato funkce nabízí. Není totiž jisté, zda se u kormidla udrží i po příštích volbách. Přijímá tedy štědré nabídky lobbistů, užívá si lodních večírků, a vede zákulisní boje s dalšími kandidáty na funkci kormidelníka. Na dotazy a stížnosti cestujících odpovídá vyhýbavě, otráveně, očividně znuděně – a hlavně přezíravě. Jiné je to ovšem, blíží-li se volby. To se tvář celé posádky ozdobí širokým úsměvem, srdce se otevře i tomu nejmenšímu pasažérovi a naše lodní elita, s kritiky uzavřenými pěkně pod zámkem v podpalubí, opět sladkými řečičkami a zároveň sršením špíny jeden na druhého (aby se později na večírcích znovu objímali) vedou volební kampaň mezi cestujícími.

  Cestující s otázkami, kam že se to vlastně pluje, a zda ony útesy tamhle v dáli nebudou pro loď a pasažéry nebezpečné, jsou označeni za radikály, extrémisty a odpůrce “demokracie”. Jsou špiněni takovým způsobem, že pod nátlakem této hysterie podlehnou ostatní pasažéři žádostem posádky, a souhlasí s odvlečením těchto “šiřitelů nebezpečných nálad ve společnosti” do podpalubí. Posádkou vykládané hrozby o údajné vzpouře na lodi a jistojistém vplutí do rozbouřených a nejistých vod tak nechávají vyděšené, a na kymácející se lodi velmi nejisté cestující u přesvědčení, že jinak divná a bezcharakterní posádka, která – byť dělá očividné a opakující se chyby – se neustále v cyklech střídá u kormidla, bude přeci jen lepší než ti, kteří chtějí podle vyprávění posádky pouze zkázu lodi a záhubu všech jejích pasažérů. Ti ať jsou v podpalubí, či – budou-li zlobit – raději rovnou hozeni do vody.

  Ano. Takto vypadá současná, nejen česká “státní demokracie”. Vládne zde jedna posádka, aliance několika stran, ze které občan smí jednou za čtyři roky volit kormidelníka, tedy vládu. Tím splní svou demokratickou povinnost a je uchlácholen, že “demokracie” existuje. To, že ona pokoutná posádka řízení lodi nerozumí ani za mák a totalitářsky potlačuje všechny, kteří na to chtějí upozornit a chtějí změnu rozpadající se lodi, posádky i cíle plavby, se však už obyčejný pasažér, občan-volič, nedozví. Režimní nomenklatura zuřivě brání kritikům tohoto pro ně tak výhodného politického systému nahlodat mysl občana. Kritika se k němu tedy nedostane a on žije nadále jako obelhávaný důvěřivec ve svém snu, že vše je asi tak, jak má být, a že “nějak bylo, nějak bude”, hlavně, ať v pořádku doplujeme. Tápá a mlčí jako pravidelně podváděná žena, ovšem bez jediného důkazu o nevěře partnera, doufající v představách ve vysněný, relativně klidný svazek.

  Podvod, lži a perzekuce. Výsady a hlavní pilíře současného režimu, který se hrdě, ale neprávem nazývá demokracií. Že se o žádnou demokracii nejedná, že jde pouze o nelegitimní, nekončící totalitní psychoteror vládnoucí vrstvy a obyčejný podvod na důvěřivost lidí, je každému rozumně uvažujícímu člověku jasné. Dá se však něco dělat, nebo je osud naší společnosti už nezvratně v rukou vládních byrokratů?

Na to se pokusí odpovědět třetí, závěrečný díl mé úvahy o současném režimu.

%d bloggers like this: