Skip to content

Žijeme v demokracii?

Mnoho otázek se mi honí hlavou, když sleduji narůstající totalitní moc dnešního režimu a jeho arogantní, pokrytecké chování vůči nám, jeho kritikům. Nechceme se spokojit se zaběhlými pravidly mocných, které ovlivňují životy nás všech. Nás – českých občanů.

  Kritikům dnešního režimu, mezi něž se počítám i já sám, se nelíbí to, jak byly tímto režimem určeny práva a svobody nás, občanů tohoto státu, a jak jsou následně v praxi uplatňovány.

  První otázka zní, zda by někdo z představitelů a tvůrců současné totalitní politiky dokázal skutečně definovat výraz, za kterým se dnešní režimní nomenklatura schovává, a kterým se při prosazování totalitárních praktik zuřivě ohání. Tím výrazem je dnes už víceméně zprofanované slovo demokracie.

  Demokracie znamená v překladu vládu lidu. Má jistá pravidla, stanovená státní Ústavou, jejíž součástí je i Listina základních práv a svobod – tedy jakási bible všeobecné světové demokracie. V současné době se naše tzv. demokracie nachází v útlumu, neboť dochází k soustavnému porušování těchto rádoby nedotknutelných, Ústavou zaručených práv a svobod jednotlivého člověka, a společnosti celkově.

  Dokáže tedy někdo ze současných zákonodárců, volených zástupců lidu, vysvětlit definici oné demokracie, které údajně slouží a kterou tak plamenně vzývají, pakliže realita skutečné, Ústavou a Listinou základních práv a svobod definované demokracie je od té jejich na hony vzdálená? Dokáže někdo ze současných vládnoucích soudruhů předstoupit před nás, obyčejné lidi, a pomocí logiky a pravdivých argumentů v diskuzi se svými kritiky obhájit současné kroky vlády, vedoucí očividně k opačnému významu demokracie – tedy k omezování práv a svobod českých občanů a české společnosti.

  Jistě. Nyní někdo přirozeně namítne: “Bože, ten nácek zase kecá. Ohání se právem, svobodou a demokracií a sám by nás chtěl nejraději přivázat ke stromu a mlátit řetězem. Jen ať mu dají, jen ať ho zavřou, až zčerná!”

  Takovéto reakce jsou časté. A je to dobře. Ukazuje to, že lidem nechybí ještě cit pro logiku. Pokud jim současný režim vykresluje své odpůrce a kritiky jako nejhorší zlo, které kdy kráčelo po této Zemi, a straší své občany jako malé děti tím, že jim ono zlo zalepí ústa, nasadí pouta a uváže je řetězem, logicky je takový občan na straně režimu (který vypadá ve světle mýtů a lží o svých odpůrcích jako ten méně nebezpečný) a odmítá práva a svobody kritiků režimu řešit. Navíc, jako spravedlivému člověku, kterých je u nás v českých zemích naštěstí ještě většina, mu přijde volání po právech a svobodě “vyznavačů totality”, jak jsme prezentováni politiky i médii, jako zavrženíhodné, a věru bezcharakterní pokrytectví.

  S takovýmto občanem nemohu než souhlasit a jsem rád, že ještě existuje dost těch, co mají jasnou mysl a cit pro logiku a spravedlnost. Být to jinak, společnost by byla ztracená a snahy o odstranění nespravedlnosti a neřádu z tohoto světa by se minuly účinkem.

  Takto stále hoří plamen naděje. Lidé se chopí iniciativy a postaví se zlu. V tom nám historie nabízí nespočet příkladů. Jen je třeba lidem zlo popsat, dostatečně jim ho odhalit. Pokud toto někdo nedokáže; pokud není schopen jemu dostupnými prostředky upozornit své okolí na všudypřítomné zlo, pokud nedokáže logicky a spravedlivě podat lidem argumenty, proč a z jakých důvodů se mají zlu postavit a eliminovat ho, proč a z jakých důvodů mají obětovat své pohodlí, pohodlí své rodiny a svých blízkých, potom nikdo nemůže čekat, že se za ním jeho okolí postaví a že společně půjdou vstříc svému osudu. Člověk nežije věčný život a nechce zbytečně umírat. Proto si rozmyslí to, zda obrazně skočit do neznámých vod. Tedy – zda bude riskovat vlastní život. Zda se mu to pro nabízený ideál vyplatí, nebo ne.

  Hlavně je třeba si uvědomit, že obrázek, který o svých kriticích dnešní režim vytváří, je hodně vzdálen obrazu člověka, za kterého se většina lidí ochotně postaví a bude s ním chtít bok po boku bránit svou budoucnost, svá práva, své svobody.

  V žádném případě není vhodné se chovat jako člen sekty a nějaký elitář. Jsem-li politický idealista, který má vlastní názor na utváření a budoucnost společnosti, ze které jsem pokrevně vzešel a jsem tedy její neoddělitelnou součástí; jsem-li idealista, který má vlastní názor na vnitřní i zahraniční politiku politického zřízení, které mé společnosti vládne – na území, kde jsem se narodil -, nebudu se přeci od společnosti a od země oddělovat a chovat se přezíravě. Naopak. S pocitem pevného ideálu v srdci a s pocitem zodpovědnosti a solidarity ke krvi a zemi mého původu, budu tento ideál šířit dál, do co nejširšího okolí. A to z toho prostého důvodu, že svým ideálem chci pomoci celé společnosti, a chci změnit k lepšímu formu vlády, která v mých očích tuto společnost zanedbává a vede ji do záhuby.

  Nemám ideál jako fetiš, který budu doma v tajnosti skrývat a tiše velebit. Mám ideál jako politickou doktrínu, kterou chci předat společnosti. A mým svatým úkolem bude tento ideál šířit a donekonečna vysvětlovat, až jej pochopí i ten nejposlednější člověk. Odklon od fetiše, sektářství a domnělého elitářství však ještě některým jedincům dělá problém, a zbytečně tak svou arogancí a nerozumem ničí práci a snahy ostatních.

  Ale k podstatě této úvahy. Jak už bylo řečeno v úvodu, jedna z mých otázek jako politického idealisty zní, zda by představitel a zmocněnec současného vládnoucího režimu dokázal definovat onu tzv. demokracii, za kterou se totalitární praktiky dnešního státu schovávají. Zda by dokázal vysvětlit, co si představuje pod slovem demokracie a zda by uměl tuto svou definici pojmu demokracie, a od ní odvozené chování a praktiky stávajícího režimu logicky, spravedlivě a rozumnými argumenty obhájit.

  Můj názor je, že velmi těžko. Už jen z toho důvodu, že pravá demokratická politika je postavená na svobodné soutěži politických stran a názorů, na soutěži svobodného myšlení. Na jejich základě má lid vybrat toho politika, který dokáže v celé plejádě konkurenčních názorů a poznatků obhájit zrovna ten svůj názor, a to svobodnými politickými diskuzemi s lidmi, svobodnými občany. Tito občané pak volí toho zástupce lidu, který jim dokázal upřímně a logicky nejlépe ze všech argumentovat a zodpovědět jejich otázky a nesrovnalosti v pohledu na uspořádání budoucnosti celé dané společnosti. Ano. Tomuto se říká skutečná demokracie.

  Že my žijeme v naprosto odlišném, totalitárním Systému, který svobodnou politickou soutěž potlačuje a kriminalizuje určité politické skupiny jako za předlistopadového režimu, přestože se halasně chlubí svou údajnou demokratičností, ukáže navazující úvaha – Kormidlování pseudodemokracie.

Reklamy
%d bloggers like this: