Skip to content

Ludwig Klages o Židech

16/04/2016

Přestože byl německý filosof Ludwig Klages svými názory silně proti Židům a křesťanství, nezískal si v národně socialistických kruzích mnoho přízně. Níže předkládáme překlad anglického překladu několika úryvků z jeho díla o Židech a judaismu. Všechny aforismy převzaty ze stránky věnovaných životu a dílů tohoto filosofa. Čísla na začátku odpovídají pořadí aforismu na zdrojových stránkách, stejně tak zachováváme názvy jednotlivých aforismů. Poznámky dle redakce.

* * *

32. Život a bytí. Veškerá lidská existence je nějakým způsobem spojena se životem: a toto platí i v případě, že tento život degeneruje (jako u nečistých ras) nebo je parazitický (jako u Žida). (Rhythmen und Runen. Leipzig. 1944., str..289)

33. Pravý vládce tajných společností. Mezi hlavními tajnými společnostmi můžeme nalézt rosekruciány, ilumináty, svobodné zednáře, „Odd Fellows“ a B’nai B’rith. Vzdělanějším třídám jsou poskytovány moderní deriváty jako . . . Einsteinův kult a freudismus. Pro jen částečně vzdělané hlupáky tu máme H. P. Blavatskou, Anny Besant, Rudolfa Steinera a Krišnamurtího. Pro lidi chudé na duchu existuje Křesťanská věda Mrs. Eddy, Oxfordské hnutí a bibličtí fundamentalisté. Všechny tyto skupiny, spolu s ještě větším počtem nižších organizací, jsou maskami humanismu. Židovstvo je středem, který jim všem vládne. (Schroeder, H. E. Ludwig Klages Die Geschichte Seines Lebens. Bonn. 1966-1992., str. 1345)

38. Odpověď na antisemitismus. Nikdy jsem nevěřil tomu, že nacisté patří k nadřazené rase. Avšak musím také dodat, že jsem vždy odmítal přijmout tvrzení o „vyvoleném lidu“ jiné rasy. V obou případech je tato arogance stejná, ale s jedním podstatným rozdílem: poté, co vedlo proti celému lidstvu válku po víc než tři tisíce let, dosáhlo Židovstvo konečně naprostého vítězství nad všemi národy světa.

Tudíž nechci mít nic společného se současným podlézáním téměř celého civilizovaného světa těm, kdo zbytek lidstva nenávidí (Tacitus mluvil o křesťanech, ale zcela jistě myslel Židy, jak je zřejmé každému pozornému čtenáři jeho díla). Pohrdám vším tím podlézáním Židům. (Schroeder, H. E. Ludwig Klages Die Geschichte Seines Lebens. Bonn. 1966-1992., str. 1350)

39. Proroctví židovského přítele. Lehce bych mohl popsat tucet stran… s příběhy o životě Richarda Perlse. Narodil se jako Žid, ale nakonec se zřekl judaismu, náboženství, které začal nenávidět. Jeden rok před svou smrtí, která nastala, co si pamatuji, roku 1897, mi řekl: „Herr Klages, starověký svět byl zničen judaismem, stejně jako bude zničen svět moderní!“ Když jsem se vůči tomu vyjádřil skepticky… pouze odpověděl: „Jen počkejte — budete žít a uvidíte, jak se mé proroctví naplňuje!“ (Schroeder, H. E. Ludwig Klages Die Geschichte Seines Lebens. Bonn. 1966-1992., str. 196)

43. Velký podvodník. Pro Žida je veškeré lidství faleš. Mohli bychom dokonce říct, že židovská tvář není nic jiného než maska. Žid není lhář; on je samotnou lží. Díky tomu můžeme říct, že Žid není člověk… Žije pseudoživot ghúla, jehož úspěchy se vztahují k Jahvemu-Molochovi. Užívá podvod jako zbraň, se kterou vyhladí celé lidstvo. Žid je samotným ztělesněním nelidských sil destrukce. (Rhythmen und Runen. Leipzig. 1944., str 330)

Značka pro pokračování textu

Směrnice proti kulturnímu levičáctví

08/02/2016

Následující článek nám zaslal náš čtenář L. M., jemuž tímto děkujeme za podporu! Český překlad zmiňované knihy vydala minulý rok redakce webu Hrdost.net. Knihu Směrnice si lze objednat přímo na stránkách Hrdosti.

***

Je jasné, že evropská kultura a evropská politika si v posledních několika stoletích – a především ve století minulém – prochází hlubokou krizí. Ty síly, hodnoty a myšlenky, které Evropu dlouho činily nadřazenou ostatním částem světa a držely ji na výsluní, jsou dnes dávno pryč. Místo toho se v Evropě – a co hůře, v myslích Evropanů – rozmnožil nebezpečný mor. Na rozdíl od středověku se dnes ale nejedná o nemoc, která by se dala léčit léky a dodržováním hygieny. Morem hubícím Evropu je totiž světonázor, který je svou povahou cizí evropské duši.

Julius Evola, autor Směrnic

Skutečnost, že Evropa byla po dlouhou dobu kolébkou mnoha světových velmocí vládnoucích společně prakticky celému světu, není náhodná. Ze všech světadílů to totiž byla právě Evropa, kdo v sobě dokázal zachovat v nejčistší podobě árijskou krev a od ní neoddělitelný weltanschauung a tvůrčí postoj k životu. A protože v evropském člověku hlasitě doznívaly ozvěny tohoto starověkého árijského dědictví, byly evropské národy schopné nejen vytvořit a udržet kulturní a společenský řád na svém území, ale i mimo ně. Není to zase tak dávno, kdy bylo přirozené být si toho všeho vědom a být hrdý na svou rasu, svou krev a na nehmotné dědictví, které naše rasa vybudovala. Dnešní situace ale – bohužel – představuje přesný opak.

Z kdysi velkolepých koloniální velmocí se dnes stávají multikulturní země popírající význam vlastní kultury a plné imigrantských ghett, a z evropského člověka se stal chudák, který si neuvědomuje vlastní hodnotu a trpí destruktivní sebenenávistí a pocity viny. Není těžké rozpoznat, že na árijskou duši dnes působí cizorodý světonázor, který do ní uměle zanáší tyto cizorodé emoce.

Od poloviny čtyřicátých let minulého století se už v souvislosti s Evropou definitivně nedá použít slovo „árijský“. Naopak, v oficiální politice i mnohých hnutích a událostech, které pomáhaly formovat podobu evropské společnosti, se projevuje světonázor, který po desítkách let inkubační doby přešel do stádia akutního projevu choroby – židovský marxismus, potažmo jeho zmutovaná podoba, novolevicový kulturní marxismus.

Rozdíl mezi dnešní Evropou a Evropou v době, kdy ještě vládla světu, je podobný jako mezi nemocným a zdravým člověkem. Evropské velmoci dříve čerpaly sílu z vědomí vnitřní plnosti a z působení vyššího řádu, jenž formoval společnost i člověka a jistým způsobem z nich aktivně vyzařoval; dnešní evropské státy se naopak vyznačují vnitřní prázdnotou, která způsobuje kolaps vnějších struktur a jejich destruktivní tlak na nitro člověka. Pokud se člověk dostane do takového sevření, samozřejmě trpí a touží po nalezení léku, který by jej z takové situace osvobodil. Bohužel, stejně jako v kapitalistické medicíně, člověk nevnímající hlubší souvislosti a vidící jen symptomy, obvykle sahá po řešeních, která jeho situaci mohou jedině zhoršit, protože příčinu choroby nechávají netknutou.

Jedním z takových pseudořešení je příklon ke kulturnímu levičáctví a jeho představě, že je to společnost, kdo člověka utlačuje, že je ji třeba rozbít a tím se osvobodit. Tato představa, která je nejhlubším kořenem židovského kulturního marxismu, nepředstavuje léčbu, ale jen hlubší fázi otravy. Ve skutečnosti totiž nevede k vyřešení prvotního problému, ale pouze k dodatečnému požidovštění mnoha našich lidí. Dnes už proto vůbec nejde o to, zda je někdo etnickým Židem či nikoli: většinu vojáků marxistické mašinérie tvoří zmatené judaizované duše našich lidí, kteří nevidí jinou cestu. Příklon k novolevicovému světonázoru ale nechává celý problém prohnívat do stále hlubších a hlubších úrovní. Například v dnešní době si Evropa prochází tvrdou zkouškou imigrace a rozkladu hodnot, na nichž naši předkové vystavěli naši civilizaci. Aby se mohla uzdravit a znovu načerpat sílu, musí najít jiné úplně řešení: striktně árijské a antilevicové.

Jaké ale je takové striktně árijské řešení? Už delší dobu je mi jasné, že řešení nemůže být čistě politické a aktivistické, ale že musí být založeno na vnitřní proměně člověka. Zatímco levičákům je vlastní omlouvat – a dokonce oslavovat – nedokonalost člověka, my jsme už dávno věděli, že to, co je potřeba, je nadčlověk. Před druhou světovou válkou i v jejím průběhu jsme se snažili vydat směrem ke stvoření vyššího člověka, nadčlověka, který by v sobě v nejčistší podobě nesl kulturotvornost a všechny ostatní árijské přednosti. Řešení musí směřovat někam tímto směrem, ale zároveň by mělo překonat zaměření jen na biologickou rasu a fyzickou krev a zahrnout i árijskou duši a ducha.

Není moc knih nebo článků, které by mířily tímto směrem. O to větší radost jsem měl, když jsem se dal do čtení Evolových Směrnic, nedávno vydaných v českém překladu. Autor v nich představuje názor, že případná obnova Evropy musí být založena na obnově vyššího člověka, jež musí vycházet z vnitřní proměny – vnitřního zformování se. Evola tímto náš nacionálně socialistický weltanschauung posouvá na novou úroveň; a troufám si říci, že správným směrem. Jak máme možnost vidět, problémy jako je imigrace a z ní vyplývající rasové míšení, jsou jen následkem hlubší otravy. To, čím skutečně trpíme, ještě pořád není skutečná otrava krve, ale světonázorová otrava mysli. Je na čase rozpoznat, že právě ona je příčinou úpadku Evropy. Byly to myšlenky kulturního marxismu, co otrávilo evropského ducha a mohou to být jen myšlenky árijské, co může vést k jeho ozdravení a vymýcení onoho levičáckého jedu. Proto je tak důležité zamýšlet se především nad vnitřní a světonázorovou obnovou nadčlověka.

Už podle svého názvu nejsou Směrnice konkrétním politickým programem, ale právě spíše obecnými směrnicemi. Nepodávají tedy hotové řešení, ale vytyčují správný směr. Jsou, slovy autora, „určeny zejména mládeži, která by měla převzít pochodeň a odkaz těch, kteří nepadli. Měla by se poučit z chyb minulosti a umět správně rozpoznávat a přezkoumávat všechno, co bylo a dodnes stále je poznamenané nahodilými okolnostmi, (…) nelpět přehnaně na tom, co patří minulosti – byť si to vzpomínku zaslouží – a co již postrádá aktuální hodnotu a neosobnost vůdčí ideje, a nepodléhat svodům falešného politizujícího realismu.“

Tím samozřejmě není myšleno obrátit se zády k minulým pokusům o vzdor vůči marxistickému zlu, ale spíše revize starších postupů a myšlenek pro dnešní dobu. Evola sám připomíná, že v těchto minulých pokusech se projevovala přítomnost prvků vlastních árijskému duchu a nikoli židovskému kulturnímu marxismu a jeho ideálům, proto je na místě se těmito prvky nechat pozitivně inspirovat. Tyto minulé podoby vzdoru byly nicméně přizpůsobené své době a plně ji reflektovaly. Dnes se doba ale změnila a bez důkladného zrevidování starých postupů se proto nemůžeme obejít; a rozhodně bez něj nemůžeme uspět.

V první řadě Směrnice podávají vodítka vnitřní orientace – změny myšlení a vztahu k různým skutečnostem, jimž musíme čelit. Nejsou však jen o těchto „vnitřních“ záležitostech, ale zdůrazňují rovněž důležitost politického boje – bez něj by levice měla volné pole pro svou destrukci, mohla by dokončit své úsilí o otravu naší krve a úplné vyhlazení naší rasy. Bez vnějšího působení je šance porazit levicové síly pouze na individuální úrovni, ale nikoli na úrovni celospolečenské. Pokud toho chceme dosáhnout – a my chceme! – nemůžeme se vnějšímu boji vyhnout.

K politickému úsilí ale není možné přistupovat bez pochopení a z pozice nějakého „hurá aktivismu“. Žádná politická akce nesmí vycházet z nějakých nejasných emotivních důvodů, ale z jasného přilnutí k árijské ideji a celkovému árijskému světonázoru. Činy konané ze strachu, z pocitů nedostatku nebo z touhy po materiálním zisku mohou poskytnout jen iluzi nějaké činnosti, mohou ukolébat „jednodušší“ jedince představou, že se „něco děje“. Ve skutečnosti však nic neřeší a árijský světonázor v život neuvádějí. Aby politická činnost mohla mít sílu porazit chaos tvořený kulturním marxismem, musí být prodchnutá árijským duchem.

Corneliu Codreanu, vůdce legionářského hnutí

Kde hledat odraz takového ducha dobře víme. Jako další vzor pro každého „politického vojáka“ Směrnice nabízejí rumunské legionářské hnutí. Toto hnutí, v němž došlo k výjimečně tvořivému propojení válečnického přístupu s duchovním asketismem a pevnou disciplínou, nám jako svůj odkaz zanechalo zářný příklad toho, že aspirace k výšinám ducha není nespojitelná se schopností konat ve vnějším světě, a že i s málem peněz i lidí – a navzdory nesmiřitelné nenávisti okolí – lze dosáhnout mnoha velkých úspěchů.

Vůdce legionářského hnutí Corneliu Codreanu byl toho názoru, že se každá společnost skládá z vnější společenské hierarchie, rasových životních sil a ducha. Italský fašismus dle něj kladl důraz na hierarchii, německý nacionální socialismus na rasu a její vitální síly, zatímco legionářské hnutí postavilo do popředí ducha; v konečném důsledku však musí být zahrnuty všechny tři složky. To je důležitá myšlenka, kterou se můžeme nechat inspirovat, protože v sobě nese uvědomění si i hlubších úrovní a součástí árijského člověka než je jen fyzická krev a biologická rasa. Navíc nám ukazuje, že v nejtěžších podmínkách a proti nejtvrdšímu odporu přicházejícímu ze všech stran je možné najít sílu jen v ryzí Ideji a v boji za ni. Ani síly pramenící z pevně organizované struktury, ani síly rasové nemohou být tak silné jako síly, jež probouzí inspirující Idea.

Směrnice jsou pro náš boj v mnoha ohledech výjimečnou knihou. I přes svůj nevelký rozsah obsahují poměrně důležité postřehy a myšlenky, které nám mohou poskytnout ukazatele na cestě od marxistického rozkladu k árijskému řádu. Rozhodně tuto knihu doporučuji k přečtení každému, kdo obnovu árijské Evropy myslí alespoň trochu vážně!

Robert Faurisson — „Křižáci“, jejich lži a zbabělost

18/01/2016

Překlad krátkého článku od Roberta Faurissona.

* * *

Pamatujete rok 1990 a první křížovou výpravu proti Iráku, podporovanou Velkou lží o údajných masakrech kuvajtských dětí, a poté druhou výpravu z roku 2003 a Velkou lež o údajných zbraních hromadného ničení (slabé kopie Obrovské lži údajného „Zničení evropských Židů“).

Po 25 let se Amerika a příliš mnoho evropských zemí chovalo v Iráku, Libyi, Afganistánu, Sýrii, Mali a Palestině (počínaje průnikem sionismu do země na konci 19. století) jako „křižáci“.

Nedávno filosof Michel Onfray ve Francii částečně zopakoval to, co jsem často tvrdil o naší neustálé válce proti jistým zemím muslimského světa. Podle Onfraye jsme za posledních 25 let zabili 4 miliony muslimů (pro toto číslo neuvedl žádný zdroj).

Jsem nakloněn k tomu poznamenat: muslimové nemůžou zůstat nečinně přihlížet tváří v tvář válkám, které proti nim „křižáci“ od roku 1990 vedou. Sami muslimové jsou ozbrojeni pouze zbraněmi chudých: kulkami a noži. Nemáme žádné právo nazývat je „zbabělci“. Naopak, my jsme ti, kdo bojují jako zbabělci. Přiletíme do jejich země s našimi nadzvukovými letadly, shodíme bomby na vojáky i civilisty bez rozdílu a zase odletíme, zatímco si v klidu usrkáváme z plechovky Coca-Colu.

Ironicky se ve francouzských školách, a nejen tam, učí, že během DOBRÉ VÁLKY 1939-1945 naši slavní Résistants vraždili německé vojáky nebo francouzské collaborateursà la balle et au couteau” (kulkou nebo nožem). Slavné „Chant des Partisans“ obsahuje ošklivou větu: „Ohé, les tueurs à la balle et au couteau, tuez vite!“ (Hej, vy ozbrojeni kulkami nebo noži, zabijte rychle!) Autoři textu této písně byli dva Židé, Joseph Kessel a Maurice Druon. Oba válku přežili.

Důsledkem těchto vražd měli Němci dle mezinárodního válečného práva právo porpavit tisíce nevinných civilistů v represáliích. Z počátku i Charles de Gaulle vyjádřil nad takovým druhem války nelibost, ale aby nakonec potěšil komunistickou stranu a Židy, jádro našeho „Úžasného odporu“, tak souhlasil.

„Věčná válka pro Věčný mír“ jak by řekl Američan Haary Elmer Barnes! „Le Mensonge d’Ulysse“, jak by řekl Francouzs Paul Rassinier!

Oba byli mimořádnými revizionisty.

  1. prosince, 2015

Ludwig Klages – Věčný zápas

03/01/2016

Úryvek z textu německého filosofa, Ludwiga Klagese.

* * *

Rodíme se do bitvy, a ať už zvítězíme nebo budeme přemoženi, tak v bitvě zahyneme. Protože už během magických mlh našich školních dní, formuje se Válečný duch, oděný v zbroj, s bledou tváří smrti, a krví potřísněnými vlasy; jeho oči přivyklé samotě, a již si skrze oblaky dýmu všude kolem uvědomující téměř nepostřehnutelné obrysy nadcházejícího zápasu. Běda těm, kdož v hodině bitvy jsou neozbrojeni a naprosto nepřipraveni k boji! Kolik slabých mužů, marnících svůj čas v hledání potěšení a frivolními úvahami, kteří sebe sama ochotně klamali, jako klamali celý svět, vzpomenou na slova prince Hamleta: „Z kloubů se vymknul svět; ó, kletý cíl, / že zrozen jsem, abych to napravil!“ Poté z rozpadnuvšího se světa vyvstane opět bezprecedentní zápas mezi starým a novým, a vášně současnosti, jež se tiše plíží, zjistí, že v božím dopuštění, jako by na svět přišlo samo peklo. Spravedlnost a nespravedlnost jako by v slepé zuřivosti svými podstatami splynuly. Ale konečně bude čas zázraků, a spravedliví obdrží své spravedlivé odměny; a nové, přesto velmi staré slunce bude svým světlem prozařovat ony hrůzné scény. Hrom se bude ozývat už jen na vrcholcích vzdálených hor; a tehdy bílá holubice vystoupá vzhůru po čistém modrém nebi; a sama Země bude zářit jasnějším světlem nebes.

Rosenberg proti Klagesovi

07/12/2015

Po nástupu národního socialismu k moci, se museli představitelé režimu nějakým způsobem vypořádat s jinými myšlenkovými a filosofickými systémy. Jedním z nich byla také filosofie Ludwiga Klagese, které horlivě oponoval přední filosof národního socialismu, Alfred Rosenberg. Český překlad pořízen z anglického překladu ze stránek věnovaných Klagesovi a jeho filosofii.

* * *

I.

Úryvek z Gestalt und Leben, projev Reichsleitera Dr. Alfreda Rosenberga, z 27. dubna 1938 při zahájení letního semestru University v Halle:

Není mým záměrem využít této příležitosti a analyzovat filosofii Ludwiga Klagese. Nehodlám zde Klagese vyvracet, jak byste čekali, ale prozkoumat jeho koncepci života, jak stojí sama o sobě a jak stojí v kontextu našeho germánského života.

Přesto se nesmíme mýlit v tom, že Národně socialistické hnutí nijak „nepodporuje“ filosofii Ludwiga Klagese, a rozhodně „nestojí na jeho straně“[1]; právě naopak, tísní nás potřeba znát jasnou odpověď na zásadní otázku: nyní, když se Říše zotavila z vážné nemoci, jež ji téměř zničila, jsou Klages a jeho kruh následovníků ochotni smířit se s tímto znovuzrozeným německým způsobem života?

Jak jsem před chvílí naznačil, nezamýšlím využít toto fórum jako příležitost vychutnat si věčnou kritiku, protože musím odolat pokušení účastnit se těchto nepodstatných polemických sporů. Namísto toho využiji tuto příležitost k citování několika výroků, jež Klages ve svých různých knihách použil, a k jejich konfrontaci s výroky, jež byly formulovány oficiálními mluvčími Národně socialistického hnutí za posledních téměř dvacet let našeho zápasu, během něhož naše hnutí nepřetržitě přehodnocovalo své nejzákladnější principy.

Za celou svou kariéru Klages zformuloval pouze jednu základní myšlenku, a bylo by ode mě nevhodné snažit se trivializovat tento ústřední princip, když ten určil směr celého jeho spekulativního života. Právě naopak, filosofie Ludwiga Klagese stojí a padá výhradně na základě platnosti zásadního předpokladu, jenž zmiňuji, a jenž lze být shrnut následovně: původní hřích lidstva se udál v momentě, kdy byl extatický, vnější formou obtěžkaný a rytmicky pulsující život, z nějž se člověk těšil během primordiálního [„Pelasgian“] stadia existence, napaden „duch“ (Geist), entitou, jejíž podstata je vyjádřena ve fenoménech, jakými je třeba vůle k moci, cílevědomá činnost a diktát rozumu. Veškeré rozmanité hrůzy, jež utvářejí „Historii světa“ jsou podle Klagese nevyhnutelný důsledek tohoto napadení, této invaze. Ve svých výrocích, vzatých z jeho hlavních prací, výslovně uvádí, že historie lidstva jednoznačně odhaluje tu skutečnost, že právě v člověku, a pouze v člověku, se odehrává „souboj na nože“ mezi silami universální lásky a síly, jež se tlačí do sféry života z vnějšku časoprostorového kontinua. Tento vetřelec je duch, síla, jež usiluje oddělit póly života, aby tak zničila život odtržením duše od těla a těla od duše.

Značka pro pokračování textu

R. G. Fowler – Nepřítel a vzor

22/10/2015

Překlad krátkého textu od R. G. Fowlera, správce Archivu Sávitrí Déví, pojednávajícího o názorech Sávitrí na svatého Pavla. Anglický originál na stránkách Counter-Currents.

* * *

Paul-249x300

Ve svém krátkém pojednání Paul z Tarsu, neboli o křesťanství a judaismu, Sávitrí Déví prohlašuje, že křesťanství není výtvorem Ježíše Krista, ale svatého Pavla.[1] Sávitrí dokonce zvažuje tu možnost, že Ježíš nikdy neexistoval. A i kdyby ano, tak celé učení, jež je mu přisuzováno v evangeliích, je podle ní jen neuskutečnitelná vize, ne základ organizovaného náboženství. Skutečným zakladatelem křesťanství byl podle ní svatý Pavel, původně znám jako Saul z Tarsu.

Pavel byl jak hluboce ortodoxní Žid tak muž kosmopolitního vzdělání a zkušeností. Pavel v souladu se svou ortodoxií následovníky Ježíše původně pronásledoval. Dokud nedošlo k jeho konverzi na cestě do Damašku. Podle Sávitrí tato konverze nebyla žádným zábleskem mystického porozumění, ale tahem politického génia. Pavlovo chápání nežidovského světa bylo mnohem lepší, než jeho nadřízených v Jeruzalémě. A ve světle tohoto porozumění pochopí, že by se křesťanství mohlo stát ideálním nástrojem pro ustanovení duchovní a ekonomické dominance Židovstva nad zbytkem světa.

Křesťanství židovské nadvládě přispívá alespoň dvěma způsoby. Zaprvé, křesťanství Židům dává zvláštní prozřetelnou roli v náboženství Nežidů. Zadruhé, křesťanství káže o rovnosti všech ras a lidí. To následně vede k míšení ras a úpadku národního vědomí mezi Nežidy. Dokud ale Židé zůstanou rasově uvědomělí a soudržní, budou postupně sílit a získají výhodu nad ostatními upadajícími národy.

Sávitríino vnímání Pavla je silně ovlivněno Nietzscheho Antikristem.[2] Stejně jako Sávitrí, popisuje Nietzsche Ježíše jako nerealistického idealistu, ne jako zakladatele náboženství. Ježíš byl „volnomyšlenkář,“ zcela lhostejný k hmotnému světu a pevných intelektuálních vzorů. Jeho učením byl jeho život. Nabídl „nový život, nikoli novou víru.“[3] Spása je způsob života, kdy člověk cítí, že je v nebi, zatímco je uprostřed pekla: „“Království nebeské“, toť stav srdce, — nikoli něco, co přijde „nad zemí“ nebo „po smrti“.“[4]

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Hitler a Indie

16/10/2015

Úryvek z 10. kapitoly knihy Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, anglický originál na stránkách Archivu.

* * *

Na druhou stranu jsem vždy byla příjemně překvapena porozuměním, se kterým se se jako hitleristka setkala u ortodoxních Hindů všech kast.

Na začátku tohoto pojednání jsem vzpomínala epizodu s mladým šúdrou s překrásným historickým jménem Khudirám, který projevil víc porozumění pro skutečné hodnosty — a mnohem jasněji oceňující roli Adolfa Hitlera — než všechny evropské a americké demokracie dohromady. Rovněž jsem citovala Satjánandu Svámího, zakladatele hindské misie, pro kterého nicméně bylo založení jednotné hindské fronty proti vlivům islámu, křesťanských misionářů a komunismu důležitější, než striktní dodržování ortodoxie. Tento muž považoval našeho Führera za „inkarnaci boha Višnua — jedinou na celém Západě.“

Ohledně tohoto tématu se mi vybavuje mnoho vzpomínek, které bych mohla zmínit, například o obdivuhodném brahmínovi z Puné, Panditovi Rajvadém, tak znalého v díle Nietzscheho, jako by to byly nějaké svaté texty (které dvakrát týdně před úzkým kruhem učedníků komentoval), a který také projevoval nejhlubší obdiv „králi čakravartinovi Evropy,“ jenž přišel „obnovit skutečný řád“ světa. Mohla bych se také zmínit o jiném, stěží obyčejném člověku — snad méně sečtělý, ale obdařený podivnou silou jasnozřivosti — kterého jsem potkala na začátku války v přátelské rodině, ve které byl guru, neboli duchovní vůdce. Tento světec mi řekl: „Váš Führer vítězí pouze proto, že mu strategii diktují sami Bohové. Každý večer se rozdvojí a přichází sem do Himalájí, aby obdržel své instrukce.

Bylo by zajímavé vědět, co by si Adolf Hitler pomyslel o tomto nečekaném vysvětlení vítězství německé armády. A tak jsem tomuto svatému muži řekla: „Je proto v tomto případě nezpochybnitelné, že v této válce zvítězí.“

„Ne,“ odpověděl, „protože přijde čas, kdy jeho generálové zavrhnou jeho božskou inspiraci a neuposlechnou ho — a zradí ho.“

A dodal: „A nemůže tomu být jinak; je-li skutečnou Inkarnací, pak není tou poslední Inkarnací — poslední tohoto cyklu“ — Bohužel!

To však není vše. Jak bych mohla zapomenout na atmosféru ortodoxních hindských rodin, jež jsem tak dobře poznala? Například když jsem byla v domě jednoho z mých švagrů, když ještě žil, byl to doktor v Medinipur,[1] kde jsem byla zrovna v době norské kampaně a na počátku kampaně francouzské? Všichni nadšeně souhlasili s mým návrhem, jít do chrámu bohyně Kálí — do „příbytku Kálí,“ jak se říká v bengálštině — a poděkovat Jí, která zároveň žehná a zabíjí pro triumfující postup skvělé Německé Říše. Do chrámu jsme šli v procesí, nesouce obětiny rýže, cukru, mouky, ovoce, červených věnců květin — namísto krvavé obětiny, kteroužto myšlenku rodina odmítla stejně jako já. Stále si vybavuji doprovod mladíka, který byl rovněž hrdý na svůj árijský původ, stojící před strašným Obrazem se zahnutými šavlemi. Vdechujíce kouř kadidla, uklidňována okouzlující hudebností sanskrtských liturgických formulí, jsem občas zavřela oči, abych v duchu lépe viděla impozantní fresku průvodu německých obrněných tanků na cestách Evropy. Upřeně jsem žila svou roli sjednotitele nejstarší žijící árijské civilizace Východu a onoho árijského Západu, který se Adolf Hitler snažil dobýt, aby ho tak navrátil zpět sobě samému a tak ho obnovil. Pak jsem se ohlédla po mých synovcích a neteřích, a mladých brahmínech, jejich sousedech a studentech, kteří mě doprovázeli. A snila jsme o dni, kdy konečně uvidím nového Císaře — věčného Císaře — Večerní země [Abendlandu = Západu], probuzeného a vynořujícího se ze své tajemné jeskyně, a poté, co bych ho svou napnutou paží pozdravila, bych mu pravila: „Mein Führer, přináším ti věrnost elity Indie!“

Tehdy se tento sen nezdál vůbec nemožným.

Jak bych mohla zapomenout na všeobecnou radost v Kalkatě — a nepochybně i ve zbytku poloostrova — po oznámení zpráv, že vojska Adolfa Hitlera vstoupila do Paříže, nebo o nějakých dvacet měsíců později po zprávách o ohromujícím postupu našich japonských spojenců k hranicím Ásámu a dál? I samy děti, prodavači novin, se zářícími tvářemi triumfálně lidem vyjmenovávaly dobytá města — každý den ve zprávách: Kuala Lumpur, Singapur, Rangún, Mandalaj, Akjab . . . Imphal na indickém území — jedno za druhým. Koloniální vláda zakázala poslech německého rádia. Lidé, kteří německy uměli, ho poslouchali tajně. Znám Hindy, kteří ho poslouchali, aniž by rozuměli jedinému slovu — jen aby slyšeli Führerův hlas. Cítili, že Ten, kdo mluví k árijskému světu „indoevropským“ jazykem, který neznali, rovněž mluví k nim — alespoň k rasové elitě jejich kontinentu.

* * *

To ale pořád není vše. Mnohem pozoruhodnější je ta skutečnost, že uctívání Führera v Indii přetrvalo dokonce i po pádu Třetí říše. Byla jsem tomu svědkem během svého pobytu v Indii v letech 1957 až 1960, a k mé radosti a navzdory stupňující se komunistické propagandě toto uctívání nacházím opět v roce 1971, a opakuji, že tomu tak je zvláště v prostředí nejvěrnější Tradici.

V knize věnující se Indii v kolekci „Small Planet,“ orientalistka Madeleine Biardeu, je sama zcela určitě vůči našemu Weltanschauungu nepřátelská, je povinna se o tom zmínit — s politováním, ne-li přímo s trpkostí. „V žádné jiné zemi,“ píše, „jsem neslyšela větší chválu na Hitlera. Němcům je blahopřáno jen z toho důvodu, že jsou jeho krajany.“[2] A je také povinna přiznat, že toto uctívání nelze jednoduše vysvětlit roztrpčením Hindů vůči britské nadvládě — které je dnes stejně už minulostí. Autorka má samozřejmě vhodné vysvětlení, jak by se také dalo čekat. Podle ní Hindové cítí a ctí přítomnost Božského ve všem, co je „veliké“ — dokonce i ve „velkém zlu.“ Jinými slovy, Hitler je osvobozen od morálního dualismu, jenž je stále téměř vždy pro Západního člověka základem hodnocení.

To je zcela jistě pravda. Ale není to dostatečné vysvětlení. Jediné ospravedlnění pro tuto chválu cizího árijského vůdce v Indii spočívá nikoli v oné skutečnosti, že Hindové jednoduše transcendují morální dualismus, ale v důvodu, který tuto skutečnost objasňuje. Tento důvod musíme hledat v hindském úzkém vztahu k Tradici, spolu s přijetím posvátných znalostí a s naprostou důvěrou v ně, byť samotný Hind tuto znalost sám nezískal. Právě ve jménu této víc než lidské vědy nachází tu skutečnost, že je zcela přirozené, že za jistých okolností nemusí něco, co by se v průměrném lidském měřítku zdálo jako „zlé,“ vůbec zlé být. Je to právě ve světle této doktríny nezbytného násilí, konaného bez vášně a touhy „v zájmu celého universa“ — tj. Života, nikoli „člověka“ — je tomu tak ve světle ctihodné Bhagavadgíty, která prohlašuje nevinnost násilí této podstaty, jenž ortodoxní Hindové mohou právě spatřovat v Pánovi Třetí říše — navzdory vší té propagandě o koncentračních táborech, která už po několik desetiletí zaplavuje zbytek lidstva celého světa — něco zcela jiného, než „ztělesnění Zla.“

Navíc je pro Hinda nemožné, aby ho přímo neudeřila podobnost ducha, existující mezi hitlerismem a nikoli filosofiemi nenásilí, které se oddělily od bráhmanského tělesa, nebo sekty hindských disidentů, ale právě s přísným a nejstarším bráhmanismem. Obě tyto filosofie jsou soustředěny kolem myšlenky čistoty krve a neomezeného přenosu zdravého života — a nejvíce života rasové elity; života, dovolující disciplinovanému člověku, aby povstal na úroveň boha. Obě filosofie velebí válku bojovanou s nezaujatým přístupem — „válku bez nenávisti“[3] — protože „pro kšatriju — nebo dokonalého válečníka SS — není nic lepší, než spravedlivý boj.“[4] Obě filosofie na Zemi ustanovily — jako všechny „tradiční“ doktríny — viditelný řád, vytvořený podle kosmických skutečností a kosmického Zákonu života.

Toto uctívání Führera, přežívající v Indii i navzdory obrovské nepřátelské propagandě dlouho po katastrofě roku 1945, je tím spíše důkazem — pokud je nějaký důkaz vůbec potřeba — že hitlerismus, zbavený svého podmiňujícího německého vyjádření, je rovněž spojen s primordiální — hyperborejskou — tradicí, kterou je bráhmanismus zřejmě nejstarší stále živou formou. Zcela bezpochybně je sní spojen tím, co navzdory zavedení křesťanství v Německu přežilo z velmi dávné a řádně germánské tradiční formy, pocházející ze společného Zdroje: posvátné „arktické otčiny“ Véd . . . a také Eddy.


[1] Často psáno jako „Midnapore“. Město v Západním Bengálsku.

[2] Madeleine Biardeau, L’Indie, řada “Small Planet”.

[3] Podtitul knihy vydané po válce o polním maršálovi Rommelovi

[4] Bhagavadgíta 2.31. Pro srovnání uvádíme překlad celého verše od Rudolfa Janíčka: „Uvažuj o své povinnosti a nechvěj se, neboť není nic lepšího pro válečníka, než aby vedl spravedlivou válku!“ A překlad podle Bhagavadgíta taková jaká je od Svámí Prabhupády: „Když uvážíš svou kšatrijskou povinnost, měl bys vědět, že pro tebe neexistuje lepší zaměstnání než boj motivovaný náboženskými zásadami; proto nemusíš váhat.

Julius Evola – SMĚRNICE

11/10/2015

Redakce webu Hrdost a Délský potápěč vydaly překlad knihu Julia Evoly, Směrnice:

Název: Směrnice
Autor: Julius Evola
Rok vydání: 2015
Počet stran: 61
Formát: brožovaná (A6)
ISBN: 978-80-260-8781-6

Jak objednat se dozvíte přímo na stránkách Hrdosti.

Sávitrí Déví – Marxismus, třída a hierarchie

10/10/2015

Úryvek z 8. kapitoly knihy Souvenirs et réflexions d’une Aryenne, anglický originál na stránkách Archivu.

* * *

Již dříve jsem trvala na nepravdivém základu marxismu, jmenovitě tvrzení, že člověk je redukován na produkt svého ekonomického prostředí. Nebudu toto téma znovu rozebírat. Je podle mě dostatečné, když zdůrazním nepřirozený charakter — v rozporu k fundamentálnímu zákonu všech zhmotnění ducha — přístupu, dle kterého je jakákoli bytost produktem něčeho vnějšího, něčeho co člověka v žádném případě nezajímá; to co v něm je méně podstatné, méně výhradně „jeho“; metafyzicky řečeno, méně trvalé: jeho potřeby a fyzické pohodlí. Takový přístup by z pohledu universálního řádu byl stejně absurdní ve vztahu ke zvířatům — nebo rostlinám — jako ke člověku. Žádná bytost nemůže být redukována na svůj vzhled a své nejhmotnější funkce, a tím ještě méně na výsledek působení „ekonomického prostředí,“ tj. posledních analýz, možností přijímání živin, na tento vzhled — a tyto funkce. I ta poslední rostlina čerpá svou existenci z toho, co je stálé — věčné — v semínkách, ze kterých vyklíčila. Prostředí zcela jistě může pomoci jejímu rozvoji, nebo tomuto rozvoji může naopak bránit; ale nemůže z rostliny učinit něco, čím není — změnit pryskyřník na pampelišku a obráceně — stejně tak nemůže zničit to, co je stálé a trvalé v člověku, ve viditelném světě i mimo něj, tj. jeho fyzické a také duševní dědictví: jeho rasu.

Nikdo není natolik šílený, aby popíral vliv prostředí na život člověka: na jeho povolání; na příležitosti, které má nebo naopak postrádá k realizaci svých možností. Ale redukovat jeho celou bytost na „výsledek vlivu prostředí,“ a zvláště pak jen na prostředí „ekonomické“ a nádavkem toho vybudovat celou politickou filosofii na tomto úplném zvrácení procesu přechodu od podstaty k existenci, je jako navrhovat lidem činu moudrost v opačném směru, jinými slovy, převrácení původní a neosobní kosmické Moudrosti. Znamená to tudíž konat proti Tradici.

Dostatečným důkazem, je-li takový důkaz třeba, je několik málo slov, jež s oslepující jasností shrnují metodu a cíl marxistů: „třídní boj“ a „diktatura proletariátu.“

Je pravdou, že v pozdním Věku temna, ve kterém již dlouhou dobu žijeme, ztratily „třídy“ svůj význam. Ztratily ho proto, že již více neodpovídají kastám, tedy, že stále méně a méně reprezentují skutečné odlišnosti v charakteru a vlohách mezi lidmi, ze kterých se tyto kasty skládají, odlišnosti související s dědičností. Není tudíž zcela špatné — a snad je to dokonce i velmi žádoucí — že dnešní třídy zmizí v naprosté změně společnosti — změně, jež by směřovala k co největšímu možnému obnovení ideálního řádu. Pro toho, kdo chce odporovat všeobecnému úpadku — který pouze lidé fanaticky věřící v „pokrok“ odmítají všude kolem nás vidět — se zvláště jedná o naléhavé ukončení skandálního obchodu s privilegii. Tento stav se nezrodil včera. Jeho základy zřejmě byly položeny v západní Evropě — alespoň ve Francii — v šestnáctém století s prvním získáním šlechtických titulů za peníze. Tento stav byl posvěcen a posílen Revolucí roku 1789, která byla (částečnou) revolucí lidu, ale sloužící k prospěchu buržoazie a pod jejím vedením, tedy výsledkem Revoluce bylo nahrazení moci odvozované výhradně z narození za moc udělovanou výhradně penězi. Nic nemůže být naléhavější, než tento stav změnit. Nemáme na mysli to, že bohatý člověk je vinen, protože zbohatl, nebo že mu jeho rodiče odkázali své jmění. Samozřejmě není vůbec nutné, aby tyto peníze získal vykořisťováním utrpení nebo neřestí, tedy na úkor společnosti. Ale je vinen, jakmile nabyde přesvědčení, že mu tyto peníze dávají jiná práva, než ty, vyplívající z vlastností a kvalit zděděných v jeho krvi a tudíž zděděných v jeho bytí. Stane se vinen, představuje-li si, že může vše oprávněně koupit penězi, včetně odpovědnosti za vládu a poslušnost svých krajanů. Jinými slovy není potřeba „bojovat,“ tím méně odstranit buržoazii, nebo aristokracii, nebo třídu pracujících nebo rolníky. Všichni mají svůj raison d’être a svou úlohu. Je pouze nezbytné postarat se o to, aby každý člověk byl skutečně na svém místě a také o to, že na něm zůstane.

Z pohledu ideálního řádu, odrážejícího a symbolizujícího nehmotnou hierarchii stavu Bytí — z pohledu věčného — je představa „třídního boje“ kvůli politické moci tudíž nesmyslná. Moc by měla náležet do rukou těch nejlepších — „aristoi“ — tedy těch, kteří jsou hodni a schopni takovou moc uplatnit. A pokud skutečnosti ztráty této moci odhalí nedostatky nebo selhání, a někdy dokonce hlubokou nezpůsobilost toho, kdo tuto moc drží, neznamená to, že aby byl této moci hoden, stačí, aby si ji pro sebe uzurpoval. „Třídní boj“ je představitelný právě pouze v době, kdy jsou „třídy“ od sebe nerozeznatelné, vyjma snad toho, co mají, a nikoli tím, čím jsou. Jinými slovy není „třídní boj“ představitelný, ledaže je to samotný majetek, nebo jen a pouze majetek, co určuje umělé „bytí“ každé třídy, namísto toho, co představuje skutečné bytí, tedy fyzické a duševní dědictví lidí dané třídy, které určuje, co mají právo vlastnit; ledaže, opakuji, „třída“ již víc neodpovídá jejich příslušné kastě.

„Boj“ — „zápas“; vrátím se k tomu ještě později ve spojení s něčím zcela jiným než s marxismem — se tak stává pouze prostředkem ustanovení jistého řádu ve společnosti, jež již déle nemá jakoukoli spojitost s věčnými principy. Pokud jsou tyto principy v hmotném světě ignorovány, musí nevyhnutelně dojít k násilí — k boji. Je tomu tak již od konce Věku pravdy. Je to právě smysl, který člověk tomuto boji dá — boji pro nebo proti ideálnímu Řádu — jenž nakonec tento boj ospravedlní nebo odsoudí.

Nicméně u marxismu tento boj vede k tomu, co marxisté nazývají „diktaturou proletariátu,“ jinými slovy vede k přechodu moci do rukou mas, tedy lidí, kteří jsou nejméně kvalifikovaní tuto moc držet. Směřuje tudíž k naprostému převrácení společenské hierarchie tak jak po všechny věky existovala, když odrážela, byť jen vzdáleně — nebo aspoň ukazovala jistý sklon odrážet — věčný řád. To samo o sobě by mělo stačit k charakterizaci marxismu jako filosofie v opačném směru; a pochopit snahy marxismu na vymýcení existujících elit a redukování samotných mas do stavu lidského magma, mnohem lehčího „k podřízení“ tudíž k manipulaci, výlučně ve směru ekonomické produkce.

[…]

Opakuji, že zde nepochybně existuje „podvratná činnost“ takového druhu vždy, když si člověk nebo přirozená skupina lidí — kasta; rasa; — motivovaná falešným odhadem svých „práv“ (nebo dokonce svých „povinností“) uzurpuje nebo snaží uzurpovat přirozené místo jiného člověka nebo skupiny; kdykoli, když například vladař odmítne duchovní autoritu, kterou je jeho království, nebo dokonce jeho civilizace, spojena — byť vzdáleně a slabě — s nejskrytějším a nejvyšším zdrojem původní Tradice. Podobným zločinem bylo, když se Filip Sličný, jinak skvělý král, podílel s papežem, jenž byl víc politik než kněz, na zničení Řádu templářských rytířů. To vše jen více či méně připravuje a předznamenává konečnou podvratnost: volání mas — a to mas všech ras; „světového proletariátu“ — po moci; a co je horší, předstírání, že od této masy, a jen a pouze od ní, pochází princip a ospravedlnění moci.

Tato podvratnost — jež Guénon nazývá „vládou šúdrů“ — je nejhorší ze všech po všechny věky. A je tím horší ne proto, že by nemarxista trpěl v komunistickém režimu větší nevýhodnou než pod jiným režimem, ale především proto, že v tomto režimu není vše jen otázkou nahodilých změn v rozporu s duchem skutečné hierarchie v hmotné společnosti, ale naprostého převrácení ideálních stavů a základních hodnot. Důsledkem toho taková společnost místo tendence odrážet to, co z věčného řádu může odrážet, jak by měla, odráží, symbolizuje, konkretizuje ve světě projevů, přesný opak. Pyramida, zobrazující nanejvýš racionální představu moudré, organické hierarchie ideální společnosti, obraz hierarchického stavu kosmické existence, hmotné i nehmotné, je ve svatokrádežném snu marxistů zcela převrácena. Tato pyramida se snaží držet svou rovnováhu — ach, jak velmi vratkou! — na tom, co by ze správného pohledu mělo být, a je, jejím vrcholem. A její přirozená základna je tvořena jejím umělým vrcholem; „vrcholem,“ který není jeden, protože je právě masou — beztvarou a těžkopádnou masou; masou vše drtící — a ne vrcholem.

Právě z metafyzického úhlu pohledu je marxismus nesmysl, ať už je klamná jemnost argumentů, na kterých ho jeho zakladatel, Mordechaj, známý jako Marx, zkoušel postavit jakákoli, počínaje ekonomickými a politickými úvahami, zabývajícími se produkcí, ziskem zaměstnavatelů, mezd pracujících, „nadhodnotou,“ atd. . . .Žádná dialektika nemůže učinit doktrínu v souladu s kosmickou pravdou, pokud v tomto souladu sama není. A (tentokrát v praktické rovině) žádná síla nátlaku nebo přesvědčování, nebo podmiňování, nemůže v dlouhodobém měřítku v průběhu cyklu stabilizovat specifický stav úpadku. Společenská pyramida nemůže po neurčitou dobu zůstat ve vratké rovnováze na svém vrcholku, se svou základnou ve vzduchu. Nemůže být ani „částečně poopravena“ aby tak získala rovnováhu — s vzrůstajícím klamem a tím spíše s čím dál menší odolností, jak se cyklus blíží ke svému konci; nebo jako pyramida, tažená setrvačností těch, kteří by chtěli tvořit její „vrchol,“ která se zhroutí, rozpadne a roztříští na kousky. A po tomto řádu v opačném směru bude následovat chaos, naprostá anarchie. Po vládě šúdrů — abychom použili barvitý jazyk, zabarvený hinduismem, autora knihy Krize moderního světa — přijde vláda čandalů; konec cyklu.

110. výročí narození Sávitrí Déví Mukherdží

30/09/2015