Francouzská invaze do Sárska

Historie vojenství je plná velkých bitev, hrdinských činů, epických vítězství a strašlivých porážek. Nejinak tomu bylo i ve druhé světové válce. Nebudu vám tu básnit o žádné bitvě, o které jste slyšeli již mnohokrát, ale o jedné malé nepovedené invazi v režii Francie, což by jednoho skoro až svádělo ke stereotypnímu vtipkování o francouzské schopnosti vést války.

Francouzská invaze do Sárska (Saarland) na počátku druhé světové války je dodnes velmi málo známá neúspěšná vojenská operace. Dne 19. května 1939 podepsali vojenští představitelé Francouzské třetí republiky a Druhé polské republiky dohodu, podle níž měl jeden stát podpořit druhý, útokem na Velkoněmeckou říši, pokud by byl druhý stát napaden. Nejvyšší francouzský velitel pozemních sil generál Maurice Gamelin přislíbil, že většina jeho vojáků by invazi do Německa uskutečnila do 15 dnů od začátku mobilizace. Francie s Anglií také přislíbily okamžité nasazení vzdušných sil v případě války.

I přes slib Spojenců, zůstávala francouzská válečná strategie proti Německu defenzivní, počítajíc s tím, že se nepřítel oslabí dříve, než francouzská armáda nabyde plných sil, aby mohla převzít iniciativu. Během první světové války zahynulo 1,5 milionu Francouzů a pro francouzské velení bylo nepředstavitelné, vystavit se opakování něčeho podobného. Generál Gamelin prohlásil, že nelze tuto válku otevřít novou Bitvou o Verdun; nákladnými a zbytečnými frontovými útoky. Jeho zástupce, generál Alphonse Georges, slíbil, že odstoupí, pokud by invazi měl vést. Francouzská válečná filozofie se dá shrnout jako „skoupá na krev; extravagantní na ocel.“ Vzhledem k tomuto druhu uvažování, byly všechny francouzské operace na pomoc Poláků velmi opatrné až vyhýbavé.

Dne 1. září, po hraničních provokacích a odmítnutí domluvy na řešení Gdaňského koridoru, napadla Velkoněmecká říše Polsko.  O šest dní později vyzval polský generální štáb generála Gamelina, aby jednal co nejrychleji, doufajíc, že Němci odkloní své jednotky z invaze na západ. V té době ovšem Francouzi teprve začínali mobilizovat (i přesto, že už 3. září vyhlásili Německu válku) a naprostá většina těžkého dělostřelectva byla ještě ve skladech. Francouzské síly, čítající 85 divizí, byly rozptýleny na hranicích, vyčkávajíc možné útoky ze Španělska a Itálie; také střežily dlouhou hranici s Německem. I přes to všechno si byli Francouzi vědomi, že čest si žádá činu, který by napadenému Polsku pomohl.

Pokud by francouzská vojska mohla projít přes Belgii, mohli by Spojenci zaútočit na západní stěny Německých obraných zdí (Siegfriedova linie), ale Belgie pořád trvala na své neutralitě. Severní cesta tak zůstala uzavřena a generál Gamelin měl tedy jen malý výběr, kde by zaútočil na 145km dlouhé hranici mezi Rýnem a řekou Moselou v Sársku, přímo proti velmi silnému německému opevnění. Jako invazní síla byla určena 2. skupina armád s velitelem generálem André Prételatem. Prételat byl náčelníkem štábu čtvrté armády roku 1918 a od roku 1934 byl členem Nejvyšší válečné rady, skupiny oddané defenzivní strategie.

V noci ze 7. na 8. září vstoupily lehké francouzské jednotky na Velkoněmecké území, 24km jižně od města Saarbrücken. Dne 9. září je následovaly silnější síly ze čtvrté a páté armády, zatímco třetí armáda postupovala pomalu na západ, k lesu Warndt. I když generál Gamelin slíbil, že použije většinu svých vojáků, hranice překročilo pouhých 15 divizí; většina francouzských orgánů věřila, že je využíváno pouze 9 z 85 divizí soustředěných na severovýchodě.

Francouzi získali výhodu proti žalostně nedostačujícím německým silám na západě. Adolf Hitler zariskoval a vše vsadil na Schlieffenův plán, ovšem opačně; všechny síly vrhnul proti Polsku a na západě nechal pouze nutné síly, předpokládajíc, že Francouzi budou příliš pomalí a k žádnému většímu útoku se neodhodlají. Německé síly na západě tvořilo 25 divizí, které nebyly dostatečně vybaveny. Všechny mechanizované a motorizované jednotky se účastnily bojů v Polsku; celou německou vojenskou sílu na západě tedy tvořily pouze pěší jednotky bez tanků a letadel, s malou podporou dělostřelectva.

I přesto došlo na západě jen k malé potyčce. Francouzská opatrnost vedla k zastavení útoku, stála-li četa proti jedné automatické zbrani. Dělostřelectvo na obou stranách chrlilo granáty na protivníkovu stranu a Francouzi měli k dispozici moderní těžké tanky Char B a obrovskou podporu pěchoty, ale francouzská vláda, obávající se odvety proti Paříži, odmítla svolit k akcím i za podpory britského letectva (Royal Air Force). Na této chybě se podepsalo i francouzské uvažování o tancích. Němci velmi správně pochopili, že tanky jsou zbraní samou o sobě a tedy v německých strategiích hrály vždy prim a často vedly útok padesát kilometrů před pěchotou. Francouzské velení ovšem tank bralo pouze jako podporu pěchoty, ne jako samostatnou zbraň, či-li první šla vždy pěchota a za ní až pomocné sbory s tanky.

Zatímco se Poláci postupně všude vzdávali, 2. skupina armád postupovala. Od začátku invaze postoupila o pouhých 8km a obsadila 20 opuštěných německých vesnic. Generál Gamelin rozkázal generálu Prételatovi zastavit před Siegfriedovou linií a připravit se na ústup v případě německého protiútoku přes Belgii. O pět dní později bylo jasné, že Polsko padlo pod údery německých kladiv a z východu se do Polska hrnula Rudá armáda. Do konce měsíce Polsko definitivně padlo.

Žádná Stuka nebo tanky nebyly z polské kampaně vyslány na západ kvůli Gamelinově „invazi“. Dne 30. září nařídil generál Prételat ústup svých vojáků pod rouškou noci. Do poloviny října bylo na západě už 70 německých divizí a 16. října Němci zaútočili na zbytkové francouzské síly a znovu obsadili celé své území, které francouzská 2. skupina armád zabírala dva týdny. V této neúspěšné kampani byly ztráty na obou stranách minimální; většina francouzských ztrát byla způsobena německými minovými poli a pastmi.

Francouzské vrchní velení si dokázalo jen stěžovat, že Polsko nebylo schopno vydržet až do jara, kdy plánovali Francouzi zaútočit.  Později generál Gamelin ospravedlňoval pramalou snahu své vlády tím, že Francie a Polsko neschválili své paralelní politické smlouvy a nedokončili smlouvu vzájemnou, i když Francie smlouvu o podpoře svého spojence podepsala už 4. září.

Vzhledem k tomu, že se Francie spoléhala na velký počet záložníků, její vojska byla rozptýlena a především měla přísně obrannou mentalitu, žádný silnější útok proti Německu by zřejmě nebyl možný, i přesto němečtí pozorovatelé věřili, že rozhodné francouzské úsilí na Rýnu by mohlo změnit celý průběh války. Stojí za zmínku, že Velká Británie měla také závazek, ve kterém slibovala Polsku válečnou podporu, ale zmohla se jen na shazování propagandistických letáků na území Polska a v době francouzského útoku nebyly dokonce britské expediční síly ani zmobilizované.

Zdroje:

Horne, Alistair. To Lose a Battle: France 1940, 1969.

Kimche, Jon. The Unfought Battle, 1968.

Liddell Hart, Basil H. History of the Second World War, 1999.

Shirer, William L. The Collapse of the Third Republic: An Inquiry into the Fall of France in 1940, 1969.

Weinberg, Gerhard L. A World at Arms: A Global History of World War II. Cambridge, 1994.

Jackson, Julian. Pád Francie: Nacistická invaze 1940 , 2006