Přejít k obsahu webu

Miguel Serrano – Proč jsem nacionálním socialistou

12/11/2020

V roce 1986 chilský spisovatel Enrique Lafourcade (1927 – 2019) v novinách El Mercurio zaútočil na Miguela Serrana pro jeho nacionálněsocialistické smýšlení. Miguel Serrano Lafourcadovi 14. září 1986 v těch samých novinách odpověděl.

Přeloženo podle anglického překladu s přihlédnutím ke španělskému originálu. Poznámky dle redakce.

* * *

Jak se věci mění! Do deníku El Mercurio jsem pravidelně přispíval více než čtyřicet let. Jako dopisovatel tohoto deníku jsem se v roce 1947 účastnil druhé chilské výpravy do Antarktidy. Pravidelně jsem do něj přispíval rovněž během deseti let, které jsem strávil v Indii, Jugoslávii a Rakousku. Dnes, v roce 1986, věnoval ten samý deník celou stránku tomu, aby na mě útočil a zesměšňoval mě. V roce 1947, a později roku 1951, při mé první návštěvě Evropy, ředitel El Mercurio, Rafael Maluenda, nezapomenutelný přítel a spisovatel, vždy otiskl mé články o Hitlerovi a Berchtesgadenu, protože respektoval mé názory, které jsem nikdy nezměnil. Co se v naší zemi změnilo? Dnes už o vzájemném respektu nelze mluvit; nikdo neuznává hodnoty druhých, natož úspěchy a splněné povinnosti. Nelze ani mluvit o tom, že by lidé vytrvali ve svých názorech, či že by vůbec měli nějaké ideály. Změnilo se něco velmi důležitého, něco bylo navždy ztraceno. Gentlemani zmizeli a s nimi vzájemný respekt, čest a věrnost, a hlavně přátelství. Dřív byli lidé přáteli i přes své názorové rozepře, byli přáteli, protože byli Chilany, protože byli gentlemany. Naše země zdědila ze Španělska něco, co ji nyní stahuje dolů. Nikoli z vizigótské strany Španělska, ale ze Španělska různorodé krve, dokonce by se dalo říct opačné krve. A toto dědictví můžeme to pojmenovat jedním slovem: Závist. Touha ničit vše výjimečné, krásné, tvůrčí, tvořivé. To, co přimělo Gabrielu Mistral[1] se velmi kreolským stylem vyjádřit: „Nebudu žít v Chile, protože by mi říkali podomácku ‚La Gabi‘ a nebrali by mě vážně.“ Snad i toto vedlo Claudia Arraua[2] k přijetí amerického občanství.

Ve stejných novinách, které se mě pokusily zesměšnit, budu pro tentokrát psát o svých názorech, protože mám právo se bránit.

Trocha historie

Nacionálním socialistou jsem se stal roku 1938 po vraždách chilských nacionálních socialistů. Tehdy jsem byl pouhý mladý spisovatel bez jakýchkoliv vazeb na politické strany. Z důvodu smrti mého mladého přítele, spisovatele Héctora Barreta,[3] který se stal socialistou, jsem v oněch dnech inklinoval k levici. Byli jsme velmi mladí a proto také hodně emocionální. Stejně jako můj strýc Joaquin Fernández y Fernández, můj děd Joaquin Fernández Blanco, můj praděd Pedro a jeho bratr Domingo Fernández Concha, a jako můj strýc, básník Vicente Huidobro Fernández, jsem i já byl součástí skutečné aristokracie, patřící k dobrému plemenu Chile a Španělska, a tudíž jsem stejně, jako oni, nemohl být součástí plutokratické a ekonomické pravice této nebo jakékoli jiné země. Naše rodina inklinovala blíže k levici, či spíše k chudším, k pokorným, k „vznešeným, kteří jsou vespod“, těm pravým, kteří nemají nic, jen čest a věrnost. Když jsem byl mladý, otec mi říkával: „Vznešenost může být nalezena v obou extrémech, ve skutečné aristokracii i prostém lidu, nejhorší jsou plutokraté a snobové.“

Toto je krátký příběh, můj příběh a stejně tak příběh Chile. Příběh již zapomenutých let, několika temných dekád, které byla snaha vymazat, ale které drží své kořeny ukryty. Ony události naší politické a sociální historie, jak jsem detailně vyložil v mé knize Adolf Hitler: The Ultimate Avatar.

Nacionální socialismus

Přijal jsem nacionální socialismus, protože jsem byl socialista. Ale jiný druh socialisty, sociální nacionalista, ne internacionální socialista a marxista, jako můj přítel Héctor Barreto.

Svůj názor jsem nikdy nezměnil. Z toho důvodu například nepodporuji ekonomický model, monetaristický super kapitalismus, který byl Chile spolu s lichvou vnucen domácími vlivnými skupinami skrze peněžní půjčky, a rovněž zahraničními bankami, úroky připomínajícími věčnou noční můru. Toto úrokové otroctví přijali a uplatňovali také marxisté v Sovětském svazu poskytováním půjček svým satelitům. Půjčky placené krví, jako v případě Kuby. Je patetické poslouchat Fidela Castra stěžujícího si na půjčky amerických bank, když zároveň musí platit ještě vyšší úroky svým ruským pánům, penězi a krví kubánských vojáků v Africe.

Marxisté ani kapitalisté nikdy nebojovali proti zájmu kapitálu. Činil tak pouze jeden politický systém, jeden národ: Nacionální socialismus (sociální nacionalismus) Hitlerova Německa. Tento systém zakázal lichvu, zrušil „zlatý standard“ a místo něj zavedl „pracovní standard“.

Kdyby nacionální socialismus ve světě zvítězil, neexistovala by dnes žádná chudoba, žádné utrpení, žádná korupce, žádné kapitalistické vykořisťování ani marxistické otroctví. Svět by poznal, co nacionální socialismus skutečně byl, skutečná sociální spravedlnost, to nejbližší k ráji na zemi, ke kterému se lidstvo může v této době a na tomto světě přiblížit.

Nepřátelé

Kdo byli a stále jsou nepřátelé nacionálního socialismu? Nepochybně ti, kteří tehdy i dnes jsou nejvíc ovlivněni tímto systémem, který na jedné straně zrušil lichvu, úrokové otroctví, a na druhé bojoval s marxistickým bolševismem, diktaturou nesmírného utrpení a pekla. Obě ideologie, kapitalismus i marxismus, byly přitlačeny ke zdi, a proto se spojily, aby společně vedly válku za zničení jejich úhlavního nepřítele.

Pro mladého Chilana oněch let bylo obtížné pochopit společnou nenávist a pevné spojenectví mezi kapitalisty a marxisty proti německému nacismu a italskému fašismu. „Proč?“ ptali jsme se tehdy. Hitler nám ve své neobyčejné knize Mein Kampf poté vysvětlil, že v marxistickém Rusku stejně jako ve světě kapitalistické demokracie je pouze jedna ruka, která vše ovládá. Důkazem budiž skutečnost, že obě očividně rozdílné ideologie respektují zájem kapitálu jako něco posvátného. A kdo je tedy pánem všech peněz světa a tajně drží moc nad sověty? Mezinárodní Žid.

Vzbudili-li tyto poznatky v chilské mládeži bez životní zkušenosti jakékoli pochybnosti, vše se během mé více než dvaceti leté diplomatické kariéry potvrdilo. Jako velvyslanec své země jsem cestoval po celém světě s volným přístupem k mnoha dokumentům a utajovaným informacím. Jako velvyslanec Chile jsem nikdy nevyjadřoval své názory na veřejnosti, abych tak neuškodil své zemi.

Proti Hitlerovu Německu mobilizovalo více než sto dvacet národů světa. I Chile bylo nuceno s Německem, kterému toho tolik dlužíme, přerušit vztahy. Velký prezident Juan Antonio Ríos tak učinil se smrtí v duši. Vím to moc dobře, protože jeho ministrem zahraničí byl můj strýc, Joaquín Fernández. Přerušil vztahy s Německem a já přerušil vztahy s ním, viníce ho za podepsání onoho dokumentu.

Pán blesku a hromu

Pro ty, kdo podporovali nacionálněsocialistické Německo, bylo již ke konci druhé světové války jasné, že naprosté selhání kapitalismu a marxismu, ke kterému by v krátkodobém horizontu nevyhnutelně došlo, nebylo překvapivě vidět, protože nepřítel začal vymýšlet strašlivé zločiny, které Hitlerovo Německo nikdy nespáchalo. Byl to jediný způsob, aby všichni zapomněli na spravedlivý režim, který skoncoval s úrokovým otroctvím kapitalismu, lichvou a marxismem. Byla to třetí cesta mezi kapitalismem a marxismem, která mohla uštědřit smrtící ránu Pánům obou systémů, kteří připravují zotročení lidstva k prospěchu rasistického a sionistického mesianismu, vůči kterému byl Hitlerův rasismus jen dětskou hrou.

Jiní poskytli přesné a nevyvratitelné důkazy o lži šesti milionů Židů zavražděných během holokaustu nacisty: francouzští profesoři Paul Rassinier a Faurisson, Britové Hardwood a David Irving, americký profesor Butz a dokonce i respektovaní židovští autoři a historici. Jiní prokázali, že Deník Anny Frankové je falzifikát, napsaný perem, které v té době ještě neexistovalo, že existují dva originály, oba napsané někým jiným. Nechci zde opakovat, co jsem již do detailu popsal při jiných příležitostech a v mých knihách The Golden Thread, Esoteric Hitlerism a Adolf Hitler: The Ultimate Avatar. Nezbývá mi než popsat mé zděšení nad umíněností, zaslepeností a zbabělostí těch, kteří i tváří tvář faktům i nadále podporují lži, které jim vnutili majitelé světových médií a peněz. Páni blesku a hromu, hrůzy a prokletí, šiřitelé otroctví a neštěstí.

Obdobně zpochybňují pravdivost Protokolů sionistických mudrců navzdory tomu, že otázka pravosti již byla dávno vyřešena, a dokonce při soudním sporu v Bernu Židé prohráli a museli švýcarským knihkupcům zaplatit náhrady škod.

A ještě jsem se ani nevyjádřil o slavném „lovci nacistů“, Simonu Wiesenthalovi, který je lhář. Podařilo se mi to dokázat, když jsem byl velvyslancem v Rakousku. Jménem své vlády (ministra zahraničí Gabriela Valdése) jsem ho požádal o důkaz jeho tvrzení, že chilský diplomat nabídl k prodeji pas patřící Martinu Bormannovi. Dodnes na tento důkaz čekáme. A právě takový člověk, vymýšlející podvody vůči nevinným lidem, je oslavován jako „statečný lovec“. V podobných případech neexistují žádná lidská práva, ani Vicaría de la Solidaridad[4] nepošle své právníky, aby hájili tyto domnělé „zločince“. Ještě méně lidských práv má Rudolf Hess, kterému nepomohl ani papež, který protestoval proti jeho čtyřicet let trvajícímu mučení, které je „zneužitím moci“ mnohem horším, než to v Jižní Africe.

Průnik do jižní Patagonie

Tyto noviny se mě snažily zesměšnit kvůli všemu, co jsem právě napsal. Naštěstí mám zákonné právo na tyto posměšky odpovědět. Dalším tématem, které chci nastínit, je vztah mezi Araukánci a Izraelem. Je skutečností, že skupina Araukánců odešla do Izraele, a že v jižním Chile, v Pucónu, je araukánsko-izraelská církev Nuevo Pacto (Nová smlouva). A je také pravda, že Židé do naší země neustále a ve velkém počtu vstupují za podpory CONAF[5] a s vědomím našich ozbrojených sil. Je také pravda, že Židé, kteří k nám přijíždějí jako turisté a „batůžkáři“ jsou většinou členové izraelských ozbrojených sil nebo zpravodajských služeb. Argentinci nás již několik let varují před takzvaným Plan Andinia, podle kterého má chilská i argentinská Patagonie připadnout Židům. Vytvoření nového hlavního města tohoto regionu je tak prvním a důležitým krokem.

Spisovatelé

To jsou důvody, proč jsem, byl a budu nacionálním socialistou, hitleristou.

Pokud jde o spisovatele Knuta Hamsuna a Ezru Pounda, je nespornou skutečností, že oba rovněž byli příznivci nacismu. Na konci druhé světové války je takzvaní „spojenci“ poslali do vězení a do psychiatrické léčebny. Ezru Pounda na třináct let. A za to jsou odpovědni ti samí lidé, kteří si dnes ztěžují, že Rusové dělají to samé svým oponentům a některým Židům, kteří tam ovšem zůstávají jen krátce, než jsou puštěni na svobodu nebo vyměněni za chilské Corvalany.[6] Knut Hamsun před válkou obdržel Nobelovu cenu. Ezra Pound, největší básník naší doby, nikdy Nobelovu cenu nezískal, protože podporoval Hitlera a Mussoliniho. Avšak stejná cena byla udělena komunistům jako Pablu Nerudovi. Jsem si jist, že ani já nikdy neobdržím žádnou cenu, ze stejných důvodů, pro které ji neobdržel Ezra Pound. Vím to a smířil jsem se s tím, protože znám moc Pána blesku a hromu. A navzdory tomu považuji za svou povinnost vytrvat ve stejném duchu až do konce svých pozemských dní; protože nerozumím „umění pro umění“, ani „poesii pro poesii“. Skutečnou poesií je ideál, je to sen spravedlnosti, je to čest a věrnost. Celé mé dílo, počínaje prvními řádky až po ty současné, se řídila tímto pravidlem. Proto jsem básník. Protože jsem básníkem života. Je to rovněž důvod, proč jsem na straně Hitlera, protože on byl také básníkem života, protože žil svou myšlenku do konce.

Na závěr několik slov k Lafourcadovi: v této zemi je už tak málo spisovatelů a ještě méně těch, kteří pochází jako já ze starých časů, které dříve obdivoval, jak sám napsal, aby na sebe vzájemně házeli špínu, když jsme bezmocní, skutečně nenáviděné oběti systému, který jsem právě popsal. A právě proto, že patřím do oněch časů a proto, že jsem starý gentleman starobylého Chile, bych mu rád řekl, aby přestal míchat osobní záležitosti — které by jinak mohly být čestnými a upřímnými rozdíly v názoru — aniž by pošpinil památku a pověst některých dam, které ani nikdy neznal; protože tohle gentleman ani muž nedělá. Kronikář a spisovatel, který byl mým přítelem, a kterého Lafourcade obdivuje, Joaquín Edwards Bello[7] by to nikdy neudělal. Ani Luis Sánchez Latorre,[8] držitel chilské novinářské ceny, kterého Lafourcade cituje, statečný představitel poctivosti a přátelství, v tradičním stylu chilské starší generace a obránce skutečných hodnot umění.


[1] Gabriela Mistral (1889 – 1957), chilská básnířka a nositelka Nobelovy cenu za literaturu v roce 1945.

[2] Claudio Arrau (1903 – 1991), chilsko-americký klavírista, považovaný za jednoho z nejlepších klavíristů 20. století. Serrano se o svém přátelství s Arrauem rozepisuje v článku Mi amigo Claudio Arrau.

[3] Héctor Barreto (1916 – 1936), chilský spisovatel a přítel Serranův, který prostupuje celým Serránovým dílem jako bájný Iásón.

[4] Chilská katolická lidskoprávní organizace působící během režimu Augusta Pinocheta.

[5] Corporación Nacional Forestal, nezisková organizace starající se o chilské lesy spadající pod chilské ministerstvo zemědělství.

[6] Narážka na výměnu ruského disidenta Vladimira Bukovského (1942 – 2019) s generálním tajemníkem chilské komunistické strany Luisem Corvalánem (1916 – 2010), který byl uvězněn vojenskou juntou. Roku 1974 u nás vyšla kniha Rozhovory s Luisem Corvalánem.

[7] Joaquín Edwards Bello ( 1887 – 1968), chilský spisovatel a novinář se silnými sympatiemi k fašismu a nacionálnímu socialismu.

[8] Luis Sánchez Latorre (1925 – 2007), významný chilský novinář.

„Od žížaly po nadčlověka“: Tři these k pojetí antropocentrismu u Sávitrí Déví

24/10/2020

Tento příspěvek od Juliany R. původně vyšel na stránkách Délského potápěče a může velmi dobře posloužit jako doplnění knihy Sávitrí Déví, Obžaloba člověka.

* * *

Ukrutnost ke zvířatům je jednou z nejvýznačnějších neřestí a známkou nešlechetného národa,“ napsal Alexander von Humboldt (1769-1859). Jeho výrok o dvě staletí předstihl mnohem proslulejší vyjádření Mahátmy Gándhího (1869-1948), že velikost morálního pokroku národa lze posuzovat podle jeho zacházení se zvířaty. Von Humboldt vyjádřil duchové tíhnutí germánského romantismu k přírodě, kdežto Gándhí – i přes svoje ekumenické směřování – tehdy promluvil jako představitel jednoho z „východních náboženství milosrdnosti“. Kamsi mezi německou romantiku a indickou etiku života, jež obě dospěly ke stejnému závěru, by bylo možné umístit náhled Sávitrí Déví.

Pojmy „antropocentrismus“ a „biocentrismus“, rozpracované v Obžalobě člověka, patří ke klíčovým pojmům její filosofie. Sávitrí konstatuje, že Západ (jímž rozumí bělošské země a semitský svět) se až na několik výrazných výjimek, jako bylo vegetariánské učení pýthagorejců či zooetika nacionálního socialismu, vyznačuje postoji soustředěnými kolem člověka. Patří k nim odnože židokřesťanství a islámu, ale právě tak i volnomyšlenkářský humanismus či komunismus. O posledně jmenovaném podotýká: „Je to [jen] křesťanská doktrína o radosti z práce pro bližního, osvobozená od těžkého břemene křesťanské theologie.“ Antropocentrismus, domnívá se Sávitrí, byl zazděn do základu evropské civilisace, když křesťanský bůh postoupil od vyvoleného „národa“ k vyvolenému „druhu“, ale nikoli dál, aby objal veškerý život. Occident tak vyhloubil „nepřekonatelnou průrvu“ oddělující člověka od zbytku tvorstva. Zvířata a rostliny zbavil duše a stal se – alespoň obecně a teoreticky – hluchým k jejich blahu či bolesti. Sávitríinu myšlenku bychom mohli ilustrovat výrokem Pia XII., jenž ve 20. století vybídl své ovečky, aby nelitovaly zvířata naříkající na jatkách „o nic víc než kov zvučící pod kovadlinou“. Jako variace na totéž téma pak znějí výroky karteziánských vivisekcionistů ze 17. století, že týrané zvíře křičí bez bolesti stejně, jako bez citu řinčí rozbité hodinky.

Aniž by se Sávitrí uchylovala ke zjednodušení nebo idealizaci, zdůrazňuje, že Východ se vydal odlišnou cestou: stal se biocentrickým. „Asijská náboženství milosrdnosti“ – tedy hinduismus, buddhismus a džinismus, ne však antropocentrické konfuciánství – místo propasti mezi člověkem a ostatním stvořením spatřuje povlovný přechod. Převtělování duše z jednodušších tvorů do vyvinutějších (případně i naopak, v závislosti na činech) s sebou teoreticky nese uvědomění, že živé bytosti jsou bratry. V praxi však, dodává Sávitrí, asijské biocentrismy nezřídka vedou k lhostejnosti vůči jednotlivému „vtělení“ a k víře, že utrpení je spravedlivým důsledkem karmických prohřešků. Vycházejíc ze zážitků evropské i indické každodennosti navíc podotýká, že naši individuální zooetiku určuje spíše vrozená láska nebo neláska ke zvířatům, a nikoliv vštípený světonázor. – Biocentrický je podle ní rovněž egyptský kult Atona, sluneční energie a světla, jež dopadá bez rozdílu „na žížalu i nadčlověka“.

Následující esej nemá být polemikou se Sávitríinými názory – jejichž myšlenkové podstatě stěží lze něco vytknout –, nýbrž jejich doplněním. Autorka Obžaloby argumentuje filosoficky, bez zvláštního zřetele k historickým jednotlivostem. Aniž bychom zpochybňovali těžiště jejích názorů, tedy představu antropocentrického Západu a biocentrického Východu, pokusíme se předložit tři these, které pojetí occidentálního antropocentrismu poněkud problematizují.

Značka pro pokračování textu

Alfred Rosenberg – Stopa Žida v dějinách [1] – Diaspora

04/10/2020

První kniha Alfreda Rosenberga, týkající se židovstva, jeho historie a charakteru, Stopa Žida v dějinách, poskytuje jedinečnou příležitost k pochopení židovské otázky, tak jak ji tehdejší nacionální socialisté chápali. Jako obžalobu židovského charakteru. Právě toto Rosenbergovo dílo je dokladem jasných a věcných argumentů, které formovaly nacionálněsocialistický názor na židovstvo.

Náš český překlad vychází z anglického překladu Alexandra Jacoba s přihlédnutím k německému originálu. Jedná se o pracovní překlad, komentáře vítány. Další kapitoly budou následovat.

První kapitola Rosenbergovy knihy Stopa Žida v dějinách. Poznámky v hranatých závorkách dle anglického a českého překladu.

* * *

Plýtvat slovy na podstatu židovské otázky se dokonce i dnes zdá zbytečné, ale zakořeněné fráze se zdají mít přímo nezměrnou sílu a vitalitu. Dokonce i lidé, kteří se židovskou otázkou zabývají, věří, že Židé byli nuceni opustit svou domovinu a odvlečeni do Babylonu a později do Říma. Tyto dva případy jsou zcela správné, ale také jediné. Dávno před zničením Jeruzaléma a před narozením Krista můžeme Židy vidět roztroušené po všech zemích tehdy známého světa. (Dávno před exodem lze vysledovat židovské bankovní domy v Mezopotámii). Ze své vlastní iniciativy cestovali z Babylonu dále na východ; v té samé době dávno žili na Jónských ostrovech, v Malé Asii, a, můžeme-li věřit prorokům,[1] ve Španělku, kam dorazili spolu s Féničany.

Avšak zpráv z té doby je pomálu; nicméně pozdější zprávy dokazují, že Židé po tisících rádi opouštěli svou zemi, ve které se museli sami živit orbou, pěstováním vína a menšími, méně výdělečnými činnostmi. O tom pohovoříme později. Zde můžeme říci, že Židy lze nalézt ve starobylých koloniích Féničanů, například Týru a Sidónu. Rozšířili se po celé Sýrii a zvláště početní byli v Antiochii, Seleuce, Laodicee a Damašku. Byli přitahováni dále do Malé Asie, kde se usazovali při karavanních stezkách a pobřežních městech. Takto žili v Kappadokii, ve Frýgii, v Tarsu, v Tralle. V Iónii byli zvláště početní v Smyrně, Efezu, Milétu, stejně jako v Halicarnassu a Knidu. Jejich kolonie se rovněž rozkládaly na Kypru, Rhodu, Paru, Krétě, Soluni, Korintu, Spartě a v Attice.[2]

V Itálii máme židovskou přítomnost poprvé doloženou v Římě ze zpráv z roku 139 před Kristem. Protože v té době existovala v Římě početná židovská komunita, museli se zde Židé usídlit dávno před tím. Židé rovněž žili ve velkých počet v Severní Africe, zvláště v Egyptě, kde se soustředili v Alexandrii a brzy tvořili silnou menšinu. Díky tolerantní vládě Ptolemaia Sótéra,[3] mohli Židé zakládat své osady všude — a tak židovské osady stály kolem celého Středozemního moře. Tyto židovské kolonie mezi sebou čile komunikovaly a přitahovaly nové osadníky z Palestiny, čím dál víc se podílely na aktivitách při obchodních stezkách a tak měl Strabón[4] zcela pravdu, když napsal, že v době narození Krista, neexistovalo místo, kde by Židé nesídlili — a vládli.

Toto krátké nastínění, jež lze dle libosti rozšířit, má za cíl demonstrovat, 1) že židovská emigrace z Palestiny započala už během starověku a neustále rostla, a 2) že tato emigrace byla dobrovolná. Nikdo Židy nežádal, tím spíše nutil, aby se usídlili mezi jinými národy. Židé, jakoby posedlí nějakým pekelným úsilím, se stěhovali z jedné země do druhé, a „po několika málo staletích“, jak píše židovský historik Herzfeld, „žili Židé ve všech místech od Médie po Řím, od Pontu po Perský záliv, od Makedonie po Etiopii, a ve všech těchto různorodých zemích nebylo jediné významné středisko obchodu, ve kterém by nebyli Židé přítomni.“[5]


[1] Izajáš 66:19, „Vložím na ně znamení a ty z nich, kdo vyváznou, vyšlu k pronárodům, do Taršíše, do Púlu a Lúdu, k těm, co natahují lučiště, do Túbalu a do Jávanu, na daleké ostrovy, které zprávu o mně ještě neslyšely ani nespatřily moji slávu; budou hlásat moji slávu mezi pronárody.“

[2] Herzfeld, Handelsgeschichte der Juden im Altertum, Braunschweig, 1879. [Levi Herzfeld (1810-1884) byl německý rabín a historik]

[3] [Ptolemaios I. Sótér („Spasitel“) (přibližně 367 př. n. l. – přibližně 283 př. n. l.) byl makedonský generál Alexandra Velikého, který po Alexandrově smrti vládl Egyptu (323 př. n. l. – 283 př. n. l.) a založil ptolemaiovské (lágovské) dynastie]

[4] [Strabón (přibližně 64 př. n. l. – přibližně 24 n. l.) byl řecký geograf a historik, známý zejména díky svému sedmnáctisvazkovému dílu Geografika.]

[5] Op. cit., str. 274.

Rudolf Hess – Přísaha Adolfu Hitlerovi

20/04/2020

Dne 25. února 1934, se po celém Německu shromáždil asi milion představitelů nacionálněsocialistické strany, aby složili přísahu Adolfu Hitlerovi. Níže předkládáme překlad anglického překladu úryvku projevu, který při této příležitosti pronesl Rudolf Hess, a jenž byl rozhlasem vysílán celému národu. Zdroj: „Der Eid auf Adolf Hitler“, Rudolf Hess, Reden (Munich: Zentralverlag der NSDAP, 1938), str. 10-14.

* * *

Němečtí muži, německé ženy, němečtí chlapci, německé dívky, více než milion z vás se shromáždil na všech místech Německa!

Dnes, v den výročí vyhlášení stranického programu, společně složíte přísahu věrnosti a poslušnosti Adolfu Hitlerovi. Ukážete světu, co vám samotným je již delší dobu zcela zřejmé, a co jste v posledních letech, byť často nevědomě, vyjadřovali.

Skládáte svou přísahu při příležitosti svátku, jež Německo oslavuje vůbec poprvé: Den hrdinů. Spouštíme naše vlajky na památku těch, kdo žili jako hrdinové, a kdo jako hrdinové také zemřeli. Spouštíme naše vlajky před velikány minulosti, před těmi kdo bojovali pro Německo, před miliony co bojovaly ve světové válce, před těmi kdo zemřeli připravujíce cestu pro novou Říši. Předně při této příležitosti budu jmenovat Horsta Wessela, protože ten se pro nás stal symbolem, skrze nějž vzpomínáme na všechny soukmenovce „zastřelené Rudou frontou a reakcí.“

Běda národu, který selže v uctění svých hrdinů! Takový národ nebude mít žádné hrdiny. Hrdinové bují ze samotné podstaty svého národa. Národ bez hrdinů je národem bez vůdců, protože pouze heroický vůdce je skutečný vůdce, schopný ustát výzvy těžkých časů. Vzestup a pád národa lze rozhodnout přítomností nebo absencí vůdce.

Nechceme ani zapomenout na matky, ženy a děti, které daly to nejdražší, často svého chlebodárce, a nesly svůj osud s tichým hrdinstvím.

Na bitvu připravení mužní hrdinové a tichá obětavost matek a žen jsou pro nás Němce svatými příklady věrnosti. Vlajky, jež nyní opět stoupají, jsou symboly této věrnosti, která je pro nordické lidstvo těsně spjata s hrdinstvím!

Je po vás požadována věrnost nejen ve skutcích, ale i v charakteru. Věrnost charakteru často požaduje neméně hrdinské ctnosti jako věrnost vašich činů. Věrnost charakteru je neotřesitelná věrnost, věrnost neznající žádné pokud nebo ale, žádnou slabost. Věrnost charakteru znamená absolutní poslušnost, nezpochybňující výsledek rozkazu ani jeho důvod, ale spíše uposlechnutí pro poslušnost samotnou. Taková poslušnost je vyjádřením hrdinského charakteru, vede-li rozkaz k osobní nevýhodě nebo dokonce odporuje osobnímu přesvědčení. Síla Adolfa Hitlera jako vůdce je taková, že téměř vždy pracuje skrz sílu jeho přesvědčení; zřídkakdy rozkazuje. Přesto musí vědět, že když vydá rozkaz, nebo dovolí, aby byl vydán, tak bude absolutně uposlechnut i tím nejposlednějším v našich řadách.

Síla a efektivita dobré organizace je ještě větší, přetrvá-li disciplína. Čím větší poslušnost i v menších věcech, tím jasněji pochoduje napravo nebo nalevo, dle rozkazu vůdce, o to jistěji může Vůdce podniknout kroky k naplnění nacionálněsocialistického programu.

My všichni nacionální socialisté pracujeme pro naplnění tohoto programu, stejně jako jsme pracovali pro získání kontroly nad státem. Bojovali jsme za duše rolníků, za duše dělníků, za duše střední třídy, za duše mužů, za duše žen, za duše starých, za duše mladých — my, členové hlavní organizace NSDAP stejně jako muži Pracovní služby, vůdci přidružených organizací strany jako ženskou nacionálněsocialistickou organizaci. Se stejnou vůlí mladí muži a ženy usilují o ten samý cíl, stát se těmi, kdo nás nahradí jakožto páni německého osudu.

Hitlerova mládeži, dala jsi Vůdci tu samou absolutní věrnost, jako dali mladí němečtí dobrovolníci před dvaceti lety u Langemarck, jež požadovala jejich hrdinskou smrt pro náš národ a Říši. Z mladých od Langemarcku jste učinili svůj vzor. Máte to štěstí, že můžete žít v Říši, o které nejlepší válečníci roku 1914 mohli pouze snít — Říši, jež zůstane na celou věčnost sjednocena, budete-li konat svou povinnost. Konat svou povinnost pro vás znamená: Poslouchat bez otázek Vůdcovy rozkazy! Budete nejlepší živou upomínkou na mrtvé soukmenovce prvních let války, pokud ve svých řadách udržíte disciplínu.

Čím víc vůdce Hitlerovy mládeže požaduje po svých chlapcích disciplínu, tím víc ji sám musí projevovat. Musí ji od nich požadovat především, když jeho chlapci touží po velkolepé svobodě nebo divokosti. Pro mládež dneška by mělo být jednoduší přijmout disciplínu a podřízenost — kombinovanou s uznáním úspěchů starší generace — protože starší generace je generací světové války. Vím, jak jste byli pronásledováni, pomlouváni, nenáviděni a zesměšňováni kvůli vaší víře ve Vůdce. Vím, kolik vašich mladých soukmenovců obětovalo své mladé životy! Vím to velmi dobře!

Ale také vím, že všechno nebezpečí a soužení, kterým Hitlerova mládež trpěla, i v těch nejkomunističtějších  čtvrtích v letech před naším uchopením moci, se nedají srovnávat s nebezpečím a soužením, které frontový voják prožil za jediný den! Nikdy na to nezapomeňte, když váš Vůdce, jenž pro nás prošel bojištěm, od vás požaduje sebedisciplínu.

Politickým vůdcům řeknu to samé, co jsem řekl minulý rok při přísaze vašim soukmenovcům v Gau Thuringia: Buďte věrni Hitlerově duchu! Při všem, co děláte, ptejte se sami sebe: Co by udělal Vůdce. Pokud podle toho budete jednat, nemůžete jednat špatně!

Být věrný Hitlerově duchu znamená vědět, že vůdce má nejen práva, ale především povinnosti. Být věrný Hitlerově duchu znamená být vždy vzorem. „Být vůdce znamená být příkladem,“ stejně jako Hitler a jeho práce jsou příklady pro vás. Být věrný Hitlerově duchu znamená být skromný. Být věrný Hitlerově duchu znamená zůstat svědomitým nacionálním socialistou v dobrých časech i v těch špatných. Být svědomitým nacionálním socialistou znamená myslet pouze a jen na celý lid nacionálněsocialistického Německa. Znamená to být bez ohledu na cokoli vždy služebníkem nacionálního socialismu Adolfa Hitlera, být plně uvědomělý, upřímný následovník Vůdce před vším ostatním.

Buďte vždy služebníky celku celého hnutí, a nikdy nezapomínejte na to, že pouze celé hnutí, nikoli jeho část, může zaručit vítězství a záruku budoucnosti.

Buďte si vždy vědomi toho, že kdekoli jste, vděčíte Vůdci za jeho vůdcovství, umožňující každé vítězství. Kdekoli jste, pracujte pro jeho hnutí a tak pro Německo. Pamatujte, co Adolf Hitler řekl: nesejde na tom, zda člověk zametá ulice nebo je profesorem, dokud pracuje pro celek a plní svou povinnost.

Odměnou za vaši práci je pocit splnění vlastní povinnosti pro hnutí, pro Adolfa Hitlera, pro Německo.

Vy všichni, ať už jste političtí vůdci, členové SA, SS nebo Hitlerovy mládeže, sdílíte společnou hrdost: být členy NSDAP Adolfa Hitlera!

Jste všichni pionýry a obránci nacionálněsocialistické armády hnutí. Všichni jste nezbytní a navzájem rovni. Každý z vás je v historii jedinečným jako sám nacionální socialismus. Svým charakterem jste nacionálními socialisty.

SA, SS a političtí vůdci mají společnou tradici ztělesněnou ve „Staré gardě“. Zahrnuje všechny ty, kdož bojovali, obětovali se, strádali, riskovali nebo dávali své životy pro vzkříšení Německa pod nacionálním socialismem. Stará garda má tu čest, že mohla krvácet a obětovat se pro budoucnost našeho národa. Vysloužili jste si vděk všech těch, kdo se těší z požehnání života v nové Říši. Je to Říše vedená lidmi, jež sdílejí touhu po národní svobodě, sociální komunitě a míru v důstojnosti a cti.

Političtí vůdci! Vůdci Pracovní služby! Vůdkyně žen, vůdci Hitlerovy mládeže! Vůdkyně BDM! Nyní složíte přísahu Adolfu Hitlerovi!

Vaše přísaha není jen pouhou formalitou; neskládáte tuto přísahu někomu, koho ani neznáte. Neskládáte ji v naději, ale s jistotou. Osud vám skládání této přísahy ulehčil bez podmínek nebo výhrad. Nikdy v historii žádný národ neskládal přísahu vůdci s tak absolutní jistotou, jako ji skládá německý národ Adolfu Hitlerovi. Máte to ohromné potěšení složit přísahu člověku, jenž je ztělesněním vůdce. Skládáte přísahu bojovníkovi, který po víc než celou dekádu ukazoval své vůdcovství, který vždy jednal správně, a který vždy zvolil správnou cestu, i v časech, kdy větší část jeho hnutí nedokázala pochopit proč.

Skládáte přísahu člověku, o kterém víte, že následuje zákony prozřetelnosti, které poslouchá nezávisle na vlivu pozemských sil, který správně vede německý národ, a který povede osud Německa. Skrz vaši přísahu se vážete k člověku, který — a to je naše víra — nám byl seslán vyššími mocnostmi. Nehledejte Adolfa Hitlera svou myslí. Najdete ho silou svých srdcí!

Adolf Hitler je Německo a Německo je Adolf Hitler. Ten, kdo přísahá Hitlerovi, přísahá Německu!

Přísahejte velkému Německu, jehož synům a dcerám po celém širém světě posílám naše nejlepší přání.

[Po celém Německu skládají lidé přísahu.]

Toto bylo největší společné skládání přísahy v historii!

Vůdci zdar!

Otto Dietrich – Vůdce a německý národ

15/10/2019

Dr. Otto Dietrich byl Hitlerovým tiskovým mluvčím, který Hitlera provázel v letech bojů i po nástupu nacionálněsocialistického režimu k moci. Dietrichovo pojednání níže je součástí knihy Adolf Hitler aus dem Leben des Führers, která česky vyšla jako Obrazy ze života Vůdce v nakladatelství Naše vojsko roku 2010, ze které jsme pojednání níže převzali. V něm Dietrich líčí postavení Adolfa Hitlera k německému národu a postavení národa ke svému Vůdci. Jak poznamenává Randall Bytwerk v předmluvě k anglickému překladu: „toto pojednání je dobrým příkladem nacistického zbožštění Hitlera. Ten je popisován jako člověk, který německý národ oslovil svou mystickou, nadpřirozenou silou.“ Na Bytwerkových stránkách je také zveřejněno několik fotografií, které text v knize doprovázejí.

Vztah německého národu k Vůdci vzbuzuje v Němcích radostnou hrdost a v cizincích žasnoucí údiv. Nikde na světě nemilují milióny lidí takto fanaticky svého vedoucího představitele. Jejich láska však současně není přehnaná a vyumělkovaná, ale pramení z hluboké a silné víry, z nekonečné důvěry, jakou mívají děti ke svému otci.

Nadšení obvykle trvá jen několik let, ale tato láska pramení ze samého nitra, a když jednou vzklíčí, již nikdy nezahyne a přetrvá staletí. Je jak obrovská, intenzivní záře, jež nikdy nepohasne. Nerozhořela se naráz, nepodnítily ji překvapivé a strhující události, vyrostla pomalu, ale jistě. Existuje trvale, každou hodinu a v každém příslušníku německého národa. Vždy, když si vzpomeneme na Vůdce, rozvine se v nás tato láska a právem říkáme: „Hitler je Německo — Německo je Hitler.“ Nikdy nebyl jakýkoli státník tak hluboce zakořeněn v srdcích svého lidu jako tento muž, který nepřišel zvenčí, ale zrodil se z našeho národa, prošel jeho strastmi a žil s ním. Když se někdo zeptá na jméno tohoto kdysi neznámého frontového vojáka, odpoví mu celý německý národ: „Je to Adolf Hitler!“

On byl svědomím národa, jeho ústy promlouvalo utrpení a vzdor poníženého národa, on ztělesňoval vůli Německa k životu i v hodinách nejhlubšího ponížení. Adolf Hitler vždy říkal jen to, co si v hloubi své duše myslel celý národ, nikdy neučinil nic, co by nechtělo učinit národní společenství. Nebyl, není a nikdy nebude diktátorem, který národu vnucuje své osobní názory a svou libovůli. Je skutečným Vůdcem a to představuje nejvyšší ocenění, jaké lze o člověku vyslovit. Proto ho lid miluje, proto mu důvěřuje a proto je šťasten, že poprvé v dějinách v tomto muži našel sám sebe.

V tom tkví tajemství nesmrtelnosti Adolfa Hitlera a nezničitelnosti jeho díla. Cesta, kterou nastoupil, je neměnná. Vlastně již nejde o člověka Adolfa Hitlera, ani o jeho dílo, ale o samotný německý národ, jenž se v něm projevuje. V Hitlerovi miluje národ sám sebe, v něm si plní svá nejtajnější přání, v něm se nejsmělejší národní myšlenky stávají skutečností. Každý jednotlivec to takto cítí, a proto není Adolf Hitler nikomu cizí a naopak není nikdo cizí Vůdci. Hovoří s ním dělníci a rolníci, nositelé Nobelovy ceny a umělci, bojovníci a snílci, šťastní a zoufalí, a ke každému z nich Vůdce promlouvá jeho jazykem, všichni mu rozumějí a on rozumí jim. Nikdo se před tímto velkým mužem nestydí a on nikomu neporoučí, nikoho nepřemlouvá, ale vyzývá, stejně jako jednotlivce vyzývá vlastní svědomí. Člověk nemůže neposlechnout a následuje Vůdce, protože jinak by se protivil vlastnímu srdci a zůstal by nešťastný. Dobrovolně se děje to, co se stát musí a žádný z národů zeměkoule není víc svobodný, než německý.

Národ nikdy neunaví naslouchání slovům Vůdce, a když Říšský stranický den v Norimberku trval dvakrát tak dlouho, národ před ním stál poslední den stejně pozorně jako první a naslouchal. Když Vůdce projíždí Německem, stojí lid u silnic a jásá stejně jako na začátku. Matky mu podávají vstříc své děti, aby se podíval na budoucnost Německa. Kdyby to bylo nutné, položili by za něj lidé život, stejně jako to udělaly stovky stranických druhů v letech bojů.

V čele národů bývali císaři, králové, vládci, lidový hrdinové a krutovládci, chytří i velcí mužové, ale doposud nikdy – Vůdce. Jen Němcům se ze všech národů světa dostalo takové štěstí. Dokud toto ostatní lidé světa nepochopí, neporozumí tomu, proč se německému národu rozzáří oči, proč davy jásají, proč srdce zprudka bijí a proč paže letí vzhůru, když před německý národ předstoupí Adolf Hitler. Tyto vnější projevy vyjadřují trvalou a zvláštní spjatost mezi lidem a jeho Vůdcem. Z ní čerpá Hitler sílu ke svému dílu, tak jako národ čerpá sílu z pohledu na něj.

Mimořádně zřetelně si tohoto vztahu povšimnete, pokud sledujete Vůdce a vedle něj německou mládež. Každý, kdo mohl s Vůdcem strávit delší dobu a provázet ho několik dní, týdnů a měsíců, prožil nezapomenutelné epizody.

Mezi Štětínem a Paswalkem, dobrých deset kilometrů od nejbližší obce, se na venkovské silnici v bouři a dešti shromáždila německá mládež, protože od kohosi kdesi zaslechla, že tudy dnes bude projíždět Vůdce. Již se stmívalo, když se konečně přihnal Vůdcův automobil se dvěma doprovodnými vozy. Posádka již z dálky viděla mezi stromořadím velký shluk lidu, a když auta přijela blíže, ukázalo se, že to jsou děti mávající vlajkami. Mladí zapálili bengálské ohně a rozestavili hlídky, které jim měli včas nahlásit příjezd kolony. Ačkoli času nebylo nazbyt, Vůdce nařídil zastavit a v tom okamžiku byly vozy obklopeny přibližně stovkou dětí, které skákaly na stupátka a dokonce i na chladiče a na kapoty, jen aby přes okénka zahlédly toho, koho toužebně vyhlížely. Poté, co prozkoumaly všechna tři auta, objevil konečně jeden z bystrých hochů Vůdce. Zakřičel z plna hrdla: „Tady je, všichni sem!“ A v tu chvíli to vypuklo. Muži z doprovodu museli zasáhnout, protože někteří chlapci se dokonce pokoušeli vyšplhat na tenkou plátěnou střechu. Vůdce mladistvého houfu, onen hoch, který Vůdce objevil, pronesl krátkou řeč, jasnou, svěží a dynamickou. A pak uvolnil místo dívce. Hluboce se uklonila a vlastními verši vyjádřila radost z toho, že se místní omladina mohla setkat se svým Vůdcem. Na závěr předala Adolfu Hitlerovi košík s nádhernými, červenými jablky. Hluboce dojatý Vůdce ji pohladil po plavých vlasech a děvče se rozplakalo, přemoženo obrovským štěstím a radostí. Autokolona se pomalu rozjela dětským zástupem a zadními okénky byly ještě dlouhou dobu vidět dětské paže nadšeně na rozloučenou mávající praporky.

Vždy a na všech manifestacích stojí právě mladí v prvních řadách. Způsobní, skromní žáci se rozestoupí tak, jak jim nařídil učitel nebo vedoucí – čekají v rovných řadách a ani se nepohnou. Jiní, smělejší, obsypou větve stromů, šplhají na pomníky nebo výklenky v domovních fasádách, někteří se jako sloupořadí soch rozmístí na hřebeny továrních zdí, usadí se na stožárech a lucernách a jakmile zahlédnou přijíždějícího Vůdce, zaplní vzduch svými radostnými výkřiky. K nejoblíbenějším místům mladých nedočkavců patří ostré zatáčky, které svými těly šikovně ještě zúží, aby donutili vozy k co nejpomalejší jízdě. Ovšem ještě lepší je, když někde na silnici najdou místo s rozkopanou vozovkou. V takovém případě je zcela jisté, že Vůdce tudy bude muset projet krokem a mladí ho dokáží zcela obklopit. Téměř vždy je opravdu náročné proklestit si cestu dál, a když se konečně zástup rozestoupí, děti se rozběhnou o závod a za chvíli kolonu opět zastaví a nadšeně pozdravují.

V jistém jihoněmeckém městě vytvořily večer po shromáždění desetitisíce příslušníků Hitlerjugend špalír. Čím větší vzdálenost Vůdcův automobil urazil, tím více se obě křídla špalíru tiskla k sobě, takže nakonec zbylo jen tolik místa, aby se vůz pomalu prosmýkával vpřed. Chvíli to ještě šlo, ale náhle tlačenice zesílila, chlapci s pochodněmi v první řadě již nápor nedokázali zadržet a přepadli do aut a ve svém svatém nadšení vrhli Vůdci a jeho doprovodu pořádnou porci kouře do obličeje. Ještě štěstí, že vozy nezačaly hořet. Teprve po čtvrthodině se Vůdce podařilo vyprostit z tohoto nadšení mladého houfu.

Zábavná podívaná je na mladé, kteří se pokoušejí Vůdce vyfotografovat. Stojí připravení se svými malými fotoaparáty, prsty na spoušti, třesou se nervozitou a vzrušením. Na první pohled je jasné, že tyto přístroje zvládnou slušný snímek jen s notnou dávkou štěstí. Ale přesto je s podivem, že mnoho fotografií je opravdu zdařilých. I v tomto případě je zřejmě štěstěna nakloněna mladým, protože na druhé straně si mnozí zkušení, byť amatérští fotografové stěžují, že se v davu a všeobecném ruchu a nadšení ke kloudné fotografické příležitosti vůbec nedostanou. Na cestě po Horním Slezsku zdravili Vůdce obyvatelé jisté obce a jednomu z malých děvčat se dostalo té cti, že mu směla předat kytici a přednést malou básničku. První verš oddeklamovalo bez zaváhání, ale pak rozčilením ztratilo niť a začalo se bezradně rozhlížet. Náhle se dívka pozdvihla na špičky, podala Vůdci květiny a řekla: Hitlere, tady máš, všechno jsem zapomněla!“ a utekla pryč.

Silnice. Lidé namačkaní na sobě. Čekají, někteří již několik hodin. Vyhlížejí Vůdce. Všichni ho chtějí vidět, muži i ženy. „Dneska je to jako svátek,“ říká starší žena a má pravdu, protože Vůdce do městečka přijíždí poprvé.

Ze střech a štítů vlají prapory a nad ulicemi jsou napnuté girlandy. Celé město se obléklo do slavnostního hávu. A pak přijíždí Vůdce . . . Dav se zavlnil, na několika místech se řada pořadatelů prohnula pod tlakem nadšených houfů. Paže letí Vůdci vstříc, všichni se usmívají nebo pláčí dojetím a nadšením. Ženy zdvihají své děti, nad hlavami lidí se třepetají malé ručičky, září oči, smějí se ústa a zaznívají nadšené hlásky: „Heil Hitler!“ Dívka, která je zde ve službě, psala domů rodičům: „… načínám další arch papíru a z toho, co teď napíši, budete mít jistě radost. Představte si, moji milí, viděla jsem Vůdce, jen to uvažte, Vůdce!!“

Co se jen skrývá v oněch slovech: „jen to uvažte, Vůdce!!“ Jaká hrdost z nich čiší, jaká láska dítěte německého národa k Vůdci! Dívce se splnilo horoucí přání. Dostalo se jí cenného daru, na který bude vzpomínat po celý život. Setkala se s Vůdcem. „Jen uvažte …!!“

A tak je to všude. V Bavorsku, Východním Prusku, Slezsku i Porýní.

Po jedné falcké silnici kráčeli dva muži. Měli namířeno k nočnímu městu. Vyrazili ze vzdáleného tábora pracovní služby a čekala je ještě dlouhá cesta k železniční zastávce, Ale to jim nevadilo, byli dobře naladěni a vesele si pískali do kroku. Šli domů, na dovolenou, zaslouženou po několika měsících usilovné práce. Minula je kolona automobilů. „Těm se jeden,“ poznamenal jeden z mužů, „budou doma rychleji než my.“ „Hele, mávají na nás!“ vykřikl druhý.

Auta skutečně zastavila a čekala, až k nim poutníci doběhnou. „Kam? – Odkud? Nastupte!“ Muži nevycházeli z údivu. Vždyť ten, kdo na opuštěné okresce zastavil dvěma mužům pracovní služby a hodlal je svézt, byl sám Vůdce. Nechal si vyprávět o jejich životě, zajímal se o tábor pracovní služby a chtěl vědět veškeré podrobnosti. Ale to už dojeli do městečka. Automobily zastavily. Při loučení se Vůdce jednoho z mužů zeptal: „Brzy bude pršet a vy nemáte kabát?“

„Nemám, můj Vůdce, byl jsem dlouho bez práce.“ Vůdce si svlékl svůj šedivý cestovní plášť a pověsil ho svému soukmenovci přes ramena. Než se udivený muž vzmohl na slovo, byla již kolona pryč.

Mladí dělníci velkého závodu nastoupili na dvůr. Vůdce kráčel před jejich řadami a každému z mladíků se zkoumavě díval do očí. Oslovil jednoho z nich: „Jste člen strany?“

„Ne!“

„A jste v SA?“

„Ne, jsem v Pracovní frontě.“

„Kde jste byl dříve?“ zeptal se Vůdce po chvíli.

Plavovlasý mladý muž uhnul pohledem, pak se napřímil a zajíkavě řekl: „Byl jsem u mladých komunistů, můj Vůdce.“ Neříkalo se mu to lehko. Upíraly se na něj všechny pohledy. Trapná chvilka. Vůdce stiskl mladému muži ruku a s úsměvem pronesl: „Ale dnes jste všichni u mne, chlapci.“ Mladý dělník, červený v obličeji odpověděl: „Přísahám bohu, na to se můžete spolehnout, můj Vůdce!“

A takových epizod, dokládajících sounáležitost každého jednotlivého příslušníka německého národa s Adolfem Hitlerem, je nekonečná řada.

V Hamburku, při manifestaci u příležitosti lidového plebiscitu, se zábranami protlačil válečný invalida se synem a prosil: „Chtěl bych Vůdci zahrát.“ SS-mani muže pustili dál a invalida se postavil pod okno, chvějícími se prsty vytáhl z šedého pouzdra nástroj a zahrál písničku. Tisícihlavý zástup mlčky a nábožně poslouchal. Tóny vyluzované pouličním muzikantem se donesly až k Vůdci. A Vůdce naslouchal. Adolf Hitler si invalidu zavolal a vyslechl si jeho příběh: „Čtyři roky jsem nezaměstnaný,“ řekl muž na závěr, „mohl byste mi, můj Vůdce, opatřit práci?“ Vůdce pokynul jednomu z adjutantů. Stačily dva telefonáty a pak Vůdce prohlásil: „Ohlaste se zítra tam a tam, můžete ihned začít pracovat.“ Zpráva se čekajícím davem rozlétla rychlostí blesku. Vůdce byl odměněn nekonečnými a bouřlivými ovacemi.

Nezapomenutelný byl i den, kdy se Vůdce dostavil na pohřeb obětí těžké exploze v muniční továrně Reinsdorf. V dlouhých řadách ležely rakve padlých hrdinů práce. Vlajky stažené na půli žerdi, mlčící truchlící v černém. Na vyhrazeném místě se shromáždili nejbližší pozůstalí. Naskýtal se obraz nekonečného zármutku plačících matek, sester, otců, a bratrů. Poté se objevil Vůdce a smuteční slavnost započala. Bolest rodinných příslušníků obětí rvala srdce. Zaznívaly proslovy řečníků a duchovních, dohrála píseň o dobrém kamarádu a třeskly čestné salvy. Tu se Vůdce odpoutal od svých průvodců a sám přešel až k rodinám mrtvých. Natáhly se k němu stovky paží hledajících útěchu. Nikdo z přítomných nezapomene na hluboce pohnutou Vůdcovu tvář, na Adolfa Hitlera, dojatě stojícího uprostřed bolestně zasaženého zástupu. Pak začal hovořit s jednotlivými muži a ženami nebo jim jen mlčky tiskl ruce. Kruh kolem něj se stále zužoval. Slzy usychaly, zlomení lidé se napřimovali. Tu vzal Vůdce do svých útěšných rukou hlavu staré matky, jež ztratila syna, onde prohodil několik vřelých slov s mladíkem z Hitlerjugend, jemuž zahynul otec. Pozůstalí nebyli sami, Vůdce jim dodal novou útěchu a odvahu a utěšil je v jejich bolesti. Když na závěr truchlící pozdvihli své paže k pozdravu a mlčky Adolfu Hitlerovi poděkovali, měli k sobě národ a Vůdce náhle i v této hodině hlubokého zoufalství neskutečně blízko.

Vůdce a německý národ . . . Jindy se ve frankfurtské hale konala manifestace. Vůdce uvnitř mluvil k tisícovkám shromážděných lidí a mezitím se venku jistá žena protlačila k jeho vozu a na místo, kde podle jejího mínění sedával Vůdce, položila malou kytičku konvalinek – byla právě zima. Když se po ukončení shromáždění dala kolona automobilů do pohybu, vpadl do kypícího volání slávy jasný, pronikavý hlas: „Ty konvalinky jsou ode mne!“

Mohli bychom vyprávět stovky a tisíce podobných historek, dojemných i veselých. Všechny však mají stejný obsah: Stal se zázrak, jaký národ zažije pouze jednou ve svých dějinách. Vůdce a lid jedno jsou a spojuje je láska veliká, přirozená, samozřejmá a zářící. Každou minutou zesiluje a tryská z hlubin duše.

Jaká nekonečná síla, jaké nekonečné požehnání pro oba, národ i Vůdce, Vůdce a německý národ!

Sávitrí Déví – korespondence s Aldousem Huxleym

03/08/2019

V textu níže naším čtenářům přinášíme překlad korespondence mezi Sávitrí Déví a Aldousem Huxleym. Jejich korespondence se týkala egyptského faraona Achnatona, kterému Sávitrí věnovala několik knih, z nichž jedinou do češtiny přeloženou  je Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství. Text byl přeložen podle anglického originálu ze stránek Archivu.

* * *

Nejstarší dochovaný dopis Sávití Déví se týká náboženství a filosofie faraona Achnatona a jeho adresátem je nečekaně známé jméno: Aldous Huxley (1894 – 1963), spisovatel zajímající se o duchovno a filosofický mysticismus. K jeho nejznámějším dílům patří klasická dystopie Konec civilizace (1932); Věčná filosofie (1945), přehled myšlenek východních a západních mystiků; a Brány vnímání (1954), jedné z prvních prací o významu psychedelických drog v mysticismu.

Sávitrí tento dopis uveřejnila v Předmluvě ke své knize A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (1946).[1] Huxley k publikování části korespondence svolil. Sávitríina obhajoba Achnatonova světského mysticismu očividně vychází z Nietzscheho kritiky mimosvětských náboženství a jeho nabádání zůstat věrný zemi, tělu a k hmotnému světu obecně.

 

Aldous Huxley píše Sávitrí Déví:

Llano, Kalifornie[2]

27. listopadu 1944

 

. . . Ani se necítím zcela šťasten ohledně přírodního náboženství, jakkoli vznešeného a universálního, jak nesporně bylo Achnatonovo uctívání slunce. Takové náboženství tvrdí, že člověk je v podstatě ve světě doma. Ale zcela jistě je pravdou, že člověk musí získat právo být ve světě doma, a to tak, že nejprve pro svět a pro sebe zemřel. Pouze skrz obětavost lze vnímat věčnost v čase, prožít nirvánu v samsáře. Kdybych měl posuzovat podle Achnatonových hymnů na slunce, tak podle všeho Achanton věřil v možnost poznání Boha, aniž by člověk nejprve musel zemřít pro svět a pro sebe sama. Avšak všichni mistři Východního i Západního duchovna by to považovali za iluzi. Achnatonovo naléhání na „žití v pravdě“ a jeho kult jednoduchosti a přirozenosti připomínají taoismus. Ale zatímco taoismus neustále mluví o vlastní nicotnosti a pokoře, a vštěpuje praktikování druhu jógy zaměřeného na očištění mysli, která je tak schopna poznat pravěké Tao nebo Božství, nad osobním Bohem a hmotným světem, Achnatonovo uctívání slunce podle všeho nic z toho neobsahuje. Právě kvůli těmto důvodům je pro mě obtížné sdílet vaše vysoké mínění o kultu Atonu. Achnaton ve mně vzbuzuje pocit, že je jedním z těch, kteří se slovy Williama Laweho, obrátili k Bohu, aniž by se odvrátili od sebe. Jeho náboženství je tudíž pouze polovičním pravým světovým náboženstvím. . . .[3]

 

Sávitrí Déví píše Aldousi Huxleymu

Kalkata[4]

5. červenec 1945

 

Nemohu říct nic, krom toho, že osobně v náboženství hledám něco jiného než vy a všichni, kteří nejsou „v podstatě ve světě doma“.

Bůh, ke kterému Achnaton dosáhl, aniž by, jak píšete „musel zemřít pro svět a pro sebe sama“, byl neosobní, imanentní Bůh, neoddělitelný svou podstatou od zbytku vesmíru — „Teplo a světlo Kotouče“ totožného se samotným Sluncem; Kosmická energie, neoddělitelná a v konečném důsledku identická s tím, co se naším smyslům jeví jako „hmota“; zdá se, že se jedná o jediného Boha, ke kterému můžeme dnes vzhlížet, a přitom se zcela držet závěrů moderní vědy. Zároveň se jednalo o Boha neodlišitelného od samotného mladého Proroka Slunce; Boha „v jeho srdci“, jak sám praví ve svých hymnech, a poznatelnému pouze tomu, kdo je „Jeho synem, přibližující se mu bez přestání“.

Takový Bůh, uchopený v materiálním světě — v ohnivé kouli Slunce — a zároveň v hlubším Já, se mi zdá právě tím samým Jedním, kterého tolik proroků Východu a Západu uchopilo ve svých hlubších Já — „Princip sjednocení všeho“, jak jste ho charakterizoval v mnoha částech vaší knihy.

A pokud pro vás „svět“ znamená pouze tuto materiální zemi se všemi jejími potěšeními a přepychy, pak bych ve svém skromném mínění řekla, že Achnatonova sláva — ba dokonce jeho jedinečná pozice mezi velkými náboženskými učiteli všech dob — leží přesně v oné skutečnosti, že aniž by se obrátil zády k příjemnostem tělesného života, ke krásám forem a barev, k vytříbeným požitkům smyslů, dosahuje uvědomění Jedné skutečnosti ve středu toho všeho a skrze všechno, zcela přirozeně — jakoby bez úsilí.

Je možné, dokonce pravděpodobné, že mnoho z těch, kteří si uvědomili Božské, by tak neučinili, kdyby šli v jeho stopách. Je možné, že stěží nějaký člověk je tak přirozeně vyrovnaný, aby toho byl schopen. Ale nechápu, proč věříte, že jeho cesta, následovaná důsledně až do konce, „nemůže“ člověka vést ke konečnému cíli Božského vědomí, a proč Náboženství kotouče, se svou spontánní radostnou moudrostí, je, ve vašich očích, „pouze polovičním pravým světovým náboženstvím“. Nemůže snad ten samý argument být použit proti jakémukoli náboženství, které se záměrně straní jedné polovině reality — konkrétně reality překrásného přirozeného světa, ve kterém byl Achnaton, vskutku „doma,“ jako všichni lidé, kteří se zdají být především umělci?

A nemohu si pomoci, ale věřím, že těch několik málo lidí, kteří skutečně jsou „v podstatě ve světě doma“, a kteří zároveň mohou získat a skutečně získají v tomto světě a skrz něj vědomí jeho věčné Podstaty; ti, kteří, stejně jaké Achnaton, „transcendovali překrásný svět forem a barev — svět smyslů — aniž by přestali cítit jeho věčné hodnoty“ (dovoluji si zde citovat slova z mé dosud nepublikované knihy), jsou úplnější, harmoničtější, obdařenější božskou elegancí víc, než velcí lidé, kteří musí „zemřít pro svět“, aby mohli ho transcendovat. Přístup většiny takových lidí k Bohu je zdá se hlavně metafyzický a etický. Achnatonův přístup je v podstatě estetický. Samotný racionalismus tohoto přístupu se zdá být výsledkem Achnatonova smyslu pro krásu, stejně jako myšlenkou morální pravdy. Takový z něj mám pocit a přesně tak jsem se ho snažila popsat ve své knize.

Pokud ale „světem“ myslíte zvláště ony úzké vztahy a zájmy, které stojí člověku v cestě k jeho naprosté oddanosti principům, ke kterým se hlásí (a tudíž způsobu, kterým se vyvíjí jeho duše), pak bych řekla, že nikdo „nezemřel pro svět“ úplněji než Achnaton sám. S klidnou nezaujatostí odsunul stranou své nejvyšší královské zájmy; ba dokonce se zřekl veškeré naděje na přežití svého překrásného náboženství jako organizovaného kultu mezi lidmi — kterýžto kdyby zvítězil a udržel se v Egyptě, mohl být dodnes snad jedním z největších živých Kultů Západu. Bez výčitek se všeho toho zřekl, uvědomujíc si, že pravda je cennější nežli úspěch. Nelze snad toto nazvat „zemřením pro svět a sebe sama“? A byl-li toho schopen, není pak přirozené předpokládat, že bylo-li by nutné vzdát se obyčejných radostí tohoto světa pro tu samou pravdu, učinil by tak se stejnou lehkostí?

Avšak samotná podstata jeho náboženství učinila podobné sebezapření zbytečným. A opakuji, že je to přesně ono smíšení pohanského joie de vivre,[5] racionálního myšlení a lásky universálnější, než té hlásané ve všech evangeliích na člověka soustředěných náboženství — lásky všech tvorů v Něho, Kdo je krmí a září nad nimi — přesně to spojení, jednoho člověka, estetického životního postoje, předcházející postoje Řeků, a takové milující laskavosti, které se rovnají jen někteří z největších indických učitelů (avšak bez asketismu svého a křesťanského); naplnění harmonického života — fyzického stejně jako duchovního — v kterém je všudypřítomné imanentní Božství neustále pociťováno, a kvůli čemuž na Achnatona nahlížím jako na osobu v historii jedinečnou, což mě utvrzuje v tom, že zcela zasluhuje titul, který si ve svých hymnách nárokuje, konkrétně „Syn Slunce“, tj. „Syn Boží“.

Se všemi svými znalostmi taoismu — o kterých mám jen zběžnou představu díky anglickému překlady Tao te ťing a doprovodnými komentáři v angličtině — věřím, stejně jako vy, že Achnatonovo naléhání na „žití v pravdě“ a jeho kult „jednoduchosti a přirozenosti“ taoismus připomínají, či spíše že moudrost čínských mudrců připomíná Achnatona, který je předchází o celých osm set let. Sama ale nevidím žádný velký rozdíl mezi Lao-c‘-ovím „původním Tao“ nebo Božstvím, a Achnatonovým „Šu“, tj. „Teplem a světlem — Energií — „Kotouče“; jeho „Ka“ neboli Duše Slunce, která se, jak jsem se vyjádřila na začátku, zdá být neosobní Podstatou vší existence, hmotné stejně jako nehmotné — nikoli osobním Bohem jakékoli podoby.

Pouze přístup mladého faraona k Bohu na mě působí — a zamlouvá se mi — jakožto přístup spíše umělce, než metafyzika.[6]

 

Aldous Huxley píše Sávitrí Déví:

Llano, Kalifornie[7]

3. únor 1946

 

. . . Snad jsem v pochopení Achnatona selhal; ale přesto se mi zdá, že nevyřešil nejzákladnější z lidských problémů — smířit věčnost s časem — jehož skutečné řešení lze nalézt jinde. Například v Lao-c‘, v zenu, Eckhartovi. . .[8]

 


[1] Savitri Devi, A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (London: The Philosophical Publishing House, 1946). Všechny následující anglická vydání nesou název Son of the Sun: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (San Jose, Cal.: Supreme Grand Lodge of A.M.O.R.C., 1956). Tato vydání neobsahují Předmluvu z prvního vydání.

[2] Pouze domněnka. Huxley v době sepsání dopisu pobýval v Llano, v Kalifornii, ale mohl ho samozřejmě sepsat jinde. Viz Aldous Huxley, Letters of Aldous Huxley, ed. Grover Smith (New York: Harper and Row, 1969), str. str. 511-512.

[3] A Son of God, str. ix.

[4] Sávitrí byla tak zdrcena blížící se vojenskou porážkou Osy za Druhé světové války, že v říjnu 1944 opouští Kalkatu a až do července 1945 cestuje po celé Indii, kdy se opět do Kalkaty vrací. Sebou na cestě měla rukopis knihy A Son of God, kterou začala psát v Kalkatě v květnu 1942. Knihu dokončila v Novém Dillí dne 24. ledna 1945. Sávitrí se v té době snažila naprosto vyhýbat novinám a veškerým novinkám o dění v Evropě. Je také pravděpodobné, že nebyla ve spojení ani se svým manželem, A. K. Mukherdžím, v Kalkatě. Huxleyho dopis, na který odpovídá, je datován ke dni 27. listopadu 1944, tudíž musel dorazit v době Sávitríiny nepřítomnosti. Je rozumné se domnívat, že Sávitrí Huxleyho dopis četla a odpověděla na něj krátce po svém návratu do Kalkaty. Viz Savitri Devi, And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews, ed. R. G. (Atlanta, Georgia: Black Sun Publications, 2005), str. 36-38.

[5] Francouzsky „radost ze života“ — pozn. překlad.

[6] A Son of God, str. x-xii.

[7] Pouze domněnka. Viz Letters of Aldous Huxley, str. 538

[8] A Son of God, str. xi-xii

Výročí 100 let od narození Miguela Serrana

10/09/2017

Dnešního dne si připomínáme 100 let od narození chilského spisovatele, diplomata a jednoho z nejdůležitějších myšlenkových představitelů národního socialismu po druhé světové válce, Miguela Joaquín Diego del Carmen Serrano Fernándéze.

Jak sám Miguel Serrano vzpomíná v první knize své autobiografie, Memorias de él y yo (str. 19):

„Narodil jsem se v Santiagu Nové Extremadury, ve staré ulici Santo Domingo 661, ve 3:45 ráno 10. září 1917. Ve znamení panny. Evropou v té doby hřměly děla první světové války. Narodil jsem se zavřenýma očima, nedýchal jsem ani nekřičel. O mnoho let později mi otec řekl, že na mě museli vylít džbánek studené vody. Onen džbánek mi ukázal a řekl: „Tenhle džbán tě přivedl k životu.“ Ležel někde na nábytku. Nic z toho se nestalo mě, ale dítěti, které se později mnou stalo. Zanechala nějaké stopy? Bude mi voda, jež mi kdysi dala život, jednoho dne vzata? Ona velká vlna, jež potopila Atlantidu?“

Od onoho zářijového rána uběhla řada let a z Miguela Serrana se stal spisovatel a básník, jeden z členů významné chilské literární generace 38. Po masakru nacionálních socialistů v Dělnické pojišťovně v roce 1938, se tehdy ještě spíše na komunismus orientovaný Serrano stává nacionálním socialistou a svou novinovou činností podporuje státy Osy ve druhé světové válce.

Po válce se stává diplomatem a působí několik let v Indii a v Evropě, kde se setkává s významnými osobnostmi své doby – XIV. dalajlámou, spisovatelem Hermannem Hessem, psychologem Carlem Jungem, filosofem Juliusem Evolou nebo básníkem Ezrou Poundem Po zvolení Salvadora Allendeho prezidentem je z diplomatických služeb propuštěn a tak se plně věnuje psaní knih. Po svém návratu do Chile začíná už zcela otevřeně psát knihy s tématikou esoterického hitlerismu. Právě tato činnost ho připravila o veškerá uznání, která mohl jako spisovatel v Chile nebo ve světě získat. Zemřel 28. února 2009. Život tohoto chilského autora je však mnohem bohatší a zajímavější, než nám dovoluje vylíčit tento krátký text, a proto naše čtenáře odkazujeme na rozsáhlý článek Crisse Salazara, Dlouhý život dlouhé ságy, pojednávající o Serranově životě a díle.

Dílo Miguela Serrana bylo po dlouhou dobu mimo španělsky hovořící svět málo známé, a těch pár knih, co bylo do angličtiny přeloženo, bylo velmi těžké sehnat. Dnes se naštěstí zástup čtenářů a zájemců o dílo tohoto chilského autora rozšiřuje, a tak je možné sehnat velkou část knih i v angličtině. Některé z nich jsou ke stáhnutí ZDE.

Do češtiny bylo doposud přeloženo pouze několik krátkých článků a úryvků z knih: první kapitola Ultimate Avatar, část knihy The Son of the Widower, články Falsifikace Hermanna Hesse, Smrt Ezdy Pounda, Ezra Pound a anděl, Hitlera & Jung.

Pro zájemce o další autorovy knihy doporučujeme navštívit oficiální stránky Miguela Serrana, kde jsou k dispozici všechna španělská vydání. Anglické překlady lze sehnat následovně:

Letos na jaře vydal Alex Kurtagić oficiální anglický překlad Serranova The Golden Thread.

Australské vydavatelství Karla Younga, Hermitage Helm Corpus, vydalo celou Serranovu hitlerovskou trilogii (The Golden Thread, Ultimate Avatar a Manu) a dále Son of the Widower, Maya: Reality is an Ilusion. Krom Serranových knih vydalo i několik dalších s nacionálněsocialistickou tématikou, z nichž doporučujeme hlavně Youngovo dílo Third Reich Pilgrim.

Poslední vydavatelství, které se zabývá vydáváním Serranových knih je americký Club 55, který vydal nový překlad Nos: Book of the Resurrection, Serrano: the early years (obsahující nový překlad k El/Ella: Book of Magic Love a The Ultimate Flower, a také dosud nepřeložený Nietzsche and the Eternal Return), The Resurrection of the Hero a Hitlers UFO against the New World Order. Krom těchto knih vydávají i knihy o armanismu, nacionálním socialismu a židovské otázce.

Miguel Serrano byl autor nesmírně plodný, jeho dílo je rozsáhlé, plné symbolů, krásně poetické, ale také náročné, protože na své čtenáře klade nároky ve znalostech historie, mytologie, náboženství, filosofie i literatury. A snad proto je tak zajímavé a krásné, a čtenář se k němu rád vrací znovu a znovu. A o to víc v tomto případě určitě platí i to, co Serrano o knihách míní: „Ve vztahu k lidem se mi vždy zdálo, že knihy mají své zvláštní osudy. Vždy směřují k lidem, kteří na ně čekají a dosáhnout k nim ve správnou chvíli. Jsou vyrobeny z živého materiálu a vrhají světlo skrz temnotu dlouho po tom, co jejich autoři zemřeli.“ (Miguel Serrano, C. G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships, 1966, str. 4)

A tak k nám i Serranovo dílo vrhá ze vzdálených And světlo skrz temnotu dneška.

Sávitrí Déví – Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství

17/03/2017

Krátký text Achnatonovo věčné poselství (Akhnaton’s Eternal Message) je první publikace Sávitrí Déví o egyptském faraonovi Achnatonovi, kterému Sávitrí dále věnovala další dvě knihy (Joy of the Sun (Radost Slunce)) a Son of God (Boží syn)) a jednu divadelní hru (Achnaton, A Play). Znovu se pak k Achnatonovi vrací ve své zřejmě nejdůležitější knize Lightning and the Sun (Blesk a Slunce), kde ji Achnatonův život slouží coby příklad archetypu „člověka mimo čas“. V knize Impeachment of Man (Obžaloba člověka) Achnatona vychvaluje za jeho universální filosofii s pozitivním vztahem ke zvířatům a životu vůbec. Ve svých vzpomínkách na věznění v okupovaném Německu, v knize Defiance (Vzdor, str. 346 a dále), nicméně přiznává, že Achnatonův kult a filosofii využívala jako „přípravnou půdu pro nové náboženství Života, které půjde ruku v ruce s naším Novým světovým řádem.“ Protože prastaré náboženství starověku nebylo tak okaté, jako nacionálněsocialistické myšlenky, navíc by lidem současnosti dovolilo nahlížet na křesťanství jako na „hloupé a iracionální, až barbarské,“ zatímco v náboženství Slunečního kotouče by lidé mohli spatřit nejen kvality křesťanské víry, ale také veškeré kvality pohanství. Neméně vypočítavý byl Sávitríin důraz na mírové poselství Achnatonova kultu, které mělo přinést válkou ztrápené Evropě novou naději.

 

Tato krátká práce byla vydána roku 1940 Sávitríiným manželem A. K. Mukherdžím na 8, Esplanade East, Kalkata, tedy v jeho pracovišti, kde tehdy rovněž vydával deník The Eastern Economist (Východní ekonomik). Byla vytištěna J. N. Dey v Express Printers, 20A, Gour Laha St., Kalkata.

Tento text připravil a na Archivu Sávitrí Déví publikoval R. G. Fowler, který v anglickém originále opravil několik chyb, zápis, aktualizoval citace a přidal dvě poznámky, které jsou takto označeny, stejně jsou označeny i poznámky českého překladu.

Při přípravě českého překladu jsme se snažili co nejvíc vycházet z českých překladů Achnatonových Hymnů, tedy z překladu Břetislava Vachala a Františka Lexy.

* * * * * * * * * *

JEDNOU z nejzajímavějších a pravděpodobně nejstarších snah jednoho člověka oživit duch skutečného náboženství ve společnosti ztuhlé formalismem — snaha za posledních třicet let často probíraná několika málo specializovanými odborníky, ale jinak víceméně neznámá širší veřejnosti — byl pokus krále Achnatona v Egyptě, během první poloviny XIV. století před Kristem.

Značka pro pokračování textu

Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre

23/10/2016

zidia-a-ich-kriticke-zobrazenie

Před nějakou dobou vyšla na Slovensku velmi zajímavá kniha Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literature, kterou lze koupit i na českém guidemedia. Knihu doporučujeme všem našim čtenářům, kteří se zajímají o otázku Židů v našich zemích a v Evropě, protože tato kniha znovu dokládá známý fakt, že Židé po celou svou historii vzbuzovali ve všech rozmanitých národech kritiku a odpor. Stejné bylo i smýšlení představitelů slovenského národa, jejichž názory tato kniha dnešnímu slovenskému a českému čtenáři zprostředkovává velmi kvalitní formou.

Anotace knihy:

Do literárnej pozície bezcharakterného úžerníka, či akéhosi „peňazovládcu“, bol v európskej literatúre mnohokrát štylizovaný práve archetyp žida. Obraz „zlého žida“ sa v európskej literatúre objavuje pravidelne už od stredoveku. Jedno z najznámejších zobrazení židovského úžerníka predstavil Wiliam Shakespeare v dráme „Kupec Benátsky“, vydanej v roku 1598. V tejto dráme vystupuje postava úžerníka Shylocka, ktorý požaduje od svojho dlžníka, aby mu splatil dlh vyrezaním mäsa zo svojho tela.

S kritickým zobrazením židov sa od 18. storočia stretávame aj v slovenskej literatúre a v článkoch slovenských národných buditeľov. Kniha „Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre“ mapuje toto kritické zobrazenie židov v staršej slovenskej literatúre, ale aj v článkoch a citátoch slovenských národných dejateľov od 18. storočia do prvej tretiny 20. storočia. Ako boli v týchto spisoch zobrazovaní židia? Najčastejšie zobrazenie predstavuje archetyp žida ako krčmára a úžerníka, teda ako šíriteľa alkoholizmu a majetkového úpadku slovenského ľudu. Úžera, alkoholizmus, morálny rozklad, podpora maďarizácie a zväčšujúca sa chudoba slovenského vidieka, sa v niektorých dielach slovenskej klasickej prózy, stali obžalobou pôsobenia židovských krčmárov.

Táto kniha rozsiahlo dokumentuje negatívne zobrazenie židov v dobovej slovenskej literatúre a publicistike. Obsahom knihy sú citáty a články slovenských národných buditeľov o židoch.

Téma kritického zobrazenia židov v staršej slovenskej literatúre a publicistike doposiaľ nebola komplexne spracovaná. Literárno-vedecký výskum sa tejto téme venoval zväčša len okrajovo alebo ju „takticky“ obchádzal. Túto medzeru v poznaní slovenskej literatúry má vyplniť práve kniha „Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre“. Táto kniha veľmi podrobne a obsiahlo mapuje negatívne zobrazenie židov v staršej literatúre, publicistike a v citátoch slovenských dejateľov.

Celá kniha je rozdelená na päť častí. Prvé dve časti knihy sumarizujú kritické citáty slovenských národných dejateľov o židoch. Tretia časť knihy obsahuje prepisy celých prozaických diel, v ktorých vystupuje negatívna postava žida. Ako jeden z príkladov je tu uvedený aj prepis poviedky „Spod židovského jarma“ od Vavra Šrobára. Štvrtú časť knihy vyplňujú príklady dobových článkov o židoch. V poslednej časti knihy nájde čitateľ recenzie literárnych diel, v ktorých vystupuje negatívna postava žida (napríklad román „Krčmársky kráľ“ od Martina Rázusa).

Táto kniha predstavuje veľké množstvo poznatkov o kritickom zobrazení židov v slovenskej literatúre a publicistike od 18. do polovice 20. storočia. Kniha tak vhodným spôsobom vypĺňa doteraz neprebádanú oblasť slovenskej literatúry

* * *

  • — Netolerantnosť židovská nemá medzí, tak ako vypínavosť a bezohľadná drzosť, ktorá rastie pomerne k sile a vážnosti, aké nadobúda si semitické plemeno. (Svetozár Hurban Vajanský 1881)

(Citát pochádza z článku „Židovská otázka na Slovensku“, ktorý vyšiel v Slovenských pohľadoch v roku 1881).

  • — Bohatstvo Židov nie je bohatstvom zeme, v ktorej bývajú, ale je bohatstvom vražednej rasy, vedúcej hrozný boj proti všetkému, čo nenáleží k nej. Boj ten je rozsiahly, organizovaný, povedomý a skoro na celej čiare víťazný. Ako neobstojí ďatelina pred kukučinou, tak neobstojí agrárny ľud slovenský pred židovstvom, ktoré nežije samo sebou z pôdy, ale ako parazit z iných organizmov. (Svetozár Hurban Vajanský 1881)

(Citát pochádza z článku „Židovská otázka na Slovensku“, ktorý vyšiel v Slovenských pohľadoch v roku 1881).

  • — Druhou veľkou vinou dnešného úpadku sú Židia. Ich vzrast na Slovensku. Oni sú najhorší cudzopasníci zo všetkých. (Ondrej Kalina Smetanay, 1895)

(Citát pochádza z brožúry „Skaza ľudu slovenského“, ktorá vyšla v roku 1895.)

  • Kdekoľvek je nejaká špinavá otázka, úžera, podludníctvo, sprenevera, musí byť v tej spoločnosti Žid alebo Židia. Ale čo je materiálna škoda proti duševnej škode, proti znemravňovaniu spoločnosti? (Michal Bodický, 1920)

(Citát je z článku „Židia II.“, ktorý bol uverejnený v Národných novinách 7.9.1920.)

  • — Len jedno vám poviem. Kráľom židovstva je rozhodne Rotschildovská família. Jeden v Londýne, druhý v Paríži, tretí vo Viedni a štvrtý vo Frankfurte býva, 30.000.000.000 ani vypovedať, tridsať tisíc miliónov zlatých majú majetku. Všetky pozemky v Rakúsku sa cenia na 4500 miliónov. Nasledovne Rotschildovci by mohli šesť takých krajín kúpiť, ako je Rakúsko. (Andrej Hlinka, 1900)

(Citát je z reči „O cirkevno-politických zákonoch“, ktorú predniesol Andrej Hlinka, a ktorá bola následne publikovaná v Ľudových novinách pre kresťanský slovenský ľud 19.10.1900).

  • — „Nuž či náš ľud kresťanský sa nestal otrokom toho národu, ktorý svoju kliatbu ešte neprestál, národa židovského? (Michal Miloslav Hodža, 1845)

(Citát je z kázne „Nepi pálenku“, ktorú Michal Miloslav Hodža predniesol veriacim 9.marca 1845).

  • —Pokiaľ pozoruje človek po celý život žida, ako bohatne a veľkú spoločenskú moc nadobúda klamaním a úžerou, ľahko sa pokazí, klesá v ňom totižto cena pravdy, poctivosti a čestnosti. Slováci dobre vypozorovali, že kto sa mnoho so židmi stýka, kazí sa. Karel Kálal (1900)

(Citát je z cestopisného článku „O působení židu na Slovensku“, ktorý vyšiel v časopise Osvěta, rok 1900, číslo 3.)

Sávitrí Déví – Židé a Věk temna

16/10/2016

Úryvek z 16. kapitoly knihy Blesk a slunce, podle anglického originálu „The Jews and the Dark Age“ ze stránek Counter-Currents. Poznámky dle originálu, případné naše komentáře jsou patřičně označeny.

* * *

Postupující Věk temna současného cyklu je vládou Židů — negativního živlu; vládou těch, kdo ničí věčné hodnoty kvůli „lidským“ a také kvůli svým vlastním sobeckým zájmům; vládou „ničitelů kultur“, jak správně poukázal Adolf Hitler; starověkých „kvasinek rozkladu“. Je jen přirozené, že tyto „kvasinky rozkladu“ budou čím dál činorodějšími — a živějšími — jak se současný cyklus času blíží svému konci.

Mezi křesťany je rozšířena víra — nebo po dlouhý čas byla — že pokud se Židé znovu stanou pány Palestiny, jejich „Země zaslíbené“, tak „konec světa“ — tedy konec současného cyklu — je blízko. Mohamedáni v této události také spatřují doklady ohlášení příchodu dlouho očekávaného „Mahdího.“[1] Díky anglické prožidovské politice, mají Židé od roku 1948 v Palestině vlastní stát. Pokud kolektivní víra mnoha generací Západu a Blízkého východu odpovídá skutečnosti (a kolektivní víry takové podstaty většinou do jisté míry skutečnosti odpovídají), tak je velký konec nedaleko. Existence tohoto podivného — současně ultramoderního a neuvěřitelně archaického — izraelského státu je „znakem naší doby“, či spíše symbolem mocnější a nebezpečnější reality, jež je skutečným „znakem“. A tato realita je právě stále se stahující stisk Židů na krku celého světa.

Pravda o židovském státu v Palestině je stále ta, které Adolf Hitler rozuměl — z poloviny díky své znalosti sionistického hnutí, z poloviny díky své intuici o přirozeném nepříteli árijského lidstva jako takového — a kterou také popsal, čtrnáct let před založením tohoto státu, tedy že Židé nezamýšlejí nikdy žít ve své nezávislé zemi (která je stejně pro všechny Židy příliš malá), ale že pouze usilují „vybudovat organizaci mezinárodního zločinu, ke které by neměly přístup žádné jiné státy. Útočiště recidivistů a vysokou školu budoucích zločinců“.[2] Jinými slovy, Palestina může být mystickým — a skutečným — centrem světového Židovstva, ale židovské nebezpečí nemá žádný „střed“. Je všude a o to je těžší s ním bojovat, protože většina lidí ho odmítá vidět nebo odmítá jako „nehumánní“ ty jediné metody, skrz které může být toto nebezpečí neutralizováno.

Člověk si potřebuje přečíst známé Protokoly sionistických mudrců[3] nebo novodobější projev rabiho Emanuela Rabinoviče z Budapešti, z 12. ledna 1952, před „Mimořádným koncilem evropských rabínů“,[4] aby se sám přesvědčil o celosvětových snahách Židů na snížení biologické úrovně všech nežidovských ras, zvláště Árijců, a židovské snaze obsadit všechny klíčové pozice v ekonomice, politice, kultuře a duchovním životě všech vůdčích národů. Je to právě ta zřejmá skutečnost této dvojí snahy — přítomnost mezinárodního Žida (nebo organizací zcela pod jeho kontrolou) za všemi „duchovními“, „kulturními“ nebo politickými hnutími, nebo myšlenkovými proudy, které dovolují, povzbuzují, nebo logicky vedou k míšení ras; za všemi či téměř všemi „literárními“, „uměleckými“, komerčními nebo „zdravotními“ obavami — je jediný cíl. Povzbuzení sexuálních zvrhlostí a všech možných druhů neřesti, aby tak poskytli hloupou zábavu nebo lásku prázdných spekulací, jinými slovy, aby snížili fyzickou, intelektuální a morální úroveň jedince; a spolu s tím neustále se zvyšující počet (a vliv) Židů (nebo lidí zcela pod židovskou kontrolou) ve světě financí, průmyslu a světové politiky — skutečnost, o které pokud si je někdo zcela vědom a naprosto připraven proti ní bojovat, „se nikam nedostane“; do očí bijící skutečnost, že v tomto ohyzdném světě po roce 1945 se nic nestalo bez židovského přičinění nebo svolení, což posiluje, alespoň v s, přesvědčení, že jak Protokoly sionistických mudrců, tak nedávný projev Rabinoviče a další podobné věci, jsou pravými dokumenty. Stejně pravé, jako mnohem starší Bible a Talmud, které Židy prohlašují za „Bohem vyvolený národ“.

V tom pravděpodobně přebývá celý význam vzestupu a dočasného vítězství a světovlády Židů jakožto „znaku naší doby“; celé je to založeno na lži; celé je to živené lží; je to nejlogičtější znak pokročilého Temného věku, který se čím dál víc stává Věkem lží.

Pravdou je, že neexistuje žádný „Bůh“, krom imanentního, neosobního božství Přírody — Života; universálního Já. Žádný kmenový bůh nemůže být „Bohem“. Kmenoví bozi jsou více či méně božští do té míry, do jaké ztělesňují a vyjadřují více či méně božskou kolektivní duši. Jahve, kmenový bůh Židů, je málo božský, je negativní stejně jako oni sami — protože oni jsou typickým negativním lidským elementem našeho časového cyklu. Skrz řadu lží, vedli Židé v posledních 3000 letech a zvláštně v posledních 2400 letech stále intenzivnější kampaň za zvrácení věčných, přirozených hodnot — tj. kampaň proti pravdě — s pocitem vlastní vyvolenosti. Skrz ústa svých proroků a „filosofů“ nechali prohlásit Jehovu za „Boha všeho lidstva“; a následně skryli tolik, kolik jen mohli z jeho odporných rysů pomocí chytrého využití křesťanského mýtu o Pavlovi z Tarsu a dalších Židů, položidů[5] a judaizovaných Řeků; všichni do jednoho zdůrazňovali znovu a znovu staré, velmi staré popření jednoty Světa života a prohlásili „veškeré lidstvo“ rozdílné ve své podstatě od zbytku stvoření — a tudíž od všeobecných zákonů Života — aby tak podpořili falešné učení, že „jedna krev“[6] proudí žilami „všech národů“, a aby tak zabili myšlenku (a instinkt), přirozené, na Boha orientované rasové hierarchie. Kázali pokoru a odpuštění a pacifismus (všem, kromě sebe samým), aby tak mladé, válečnické árijské rase uloupili vitalitu; aby tak zahubili její zdravou hrdost. Dnes víc než kdy jindy, horečně podporují mládež árijské rasy, aby si tropila posměch z „nacistických předsudků,“ aby pohrdala čistotou krve, a aby se ženila a vdávala vně své rasy (tedy z impulzů „individuální lásky“) — aby tak rasa zmizela; povzbuzují je k věčné zkáze, jak skrze staré pověry „člověka“ v podobě mnoha moderních forem těchto pověr, tak srze celkovou atmosféru jemné korupce, ve které se svět po toce 1945 doslova topí.

Musí zvítězit — a zvítězí — alespoň dočasně. Jinak by nemohl nastat Konec. Musí vidět — a uvidí — svůj sen — svůj prastarý sen jednoduché nadvlády nad mírumilovnou, „šťastnou“ směsí milionů zmetků a ještě více milionů, které dlouhotrvající rozklad učinil ještě odpornějšími, než jsou oni sami — vlásek od jeho naprostého naplnění. Jinak by poměr hanebnosti — poměr nepravdy — nebyl naplněn. A nenastal by tak čas, aby přišel „Kalki“ — Mstitel.


[1] Viz začátek 16. kapitoly.

[2] Mein Kampf, v překladu Slavomíra Michalčíka (2016), str. 248.

[3] V češtině naposledy vyšly roku 2015 v nakladatelství Adama B. Bartoše — pozn. překlad.

[4] Publikovaného díky Einar Åberg, Norrviken, Švédsko (dnes se však běžně soudí, že celý tento projev byl výmyslem amerického autora Eustace Mullinse — pozn. překlad).

[5] Timoteus, věrný následovník Pavla z Tarsu, byl položid.

[6] Viz „Skutky Apoštolů“, 17:26.