Přejít k obsahu webu

Gnostický původ myšlenek Alfreda Rosenberga

06/11/2022

Z anglického originálu James Biser Whisker, „Gnostic Origins of Alfred Rosenberg´s Thought“, který vyšel v The Journal of Historical Review, podzim 1983 (Vol. 4, No. 3), strany 335-355.

Následné pojednání Whiskerovo, se zaobírá spíše zjednodušeným popisem jednotlivých křesťanských gnostických herezí pro jejich odkazy v díle Rosenbergově, Mýtus dvacátého století. Některé informace v tomto textu nejsou již z pohledu současného vědeckého bádání aktuální, ale jako obecný přehled jednotlivých herezí je postačující – tyto chyby nijak neopravujeme. Pro zájemce na konci textu připojujeme odkazy na českou literaturu, která se tématu gnose věnuje podrobněji.

Poznámky dle redakce.

* * * * *

V minulosti bylo řečeno, že křesťanští odpůrci judaismu mají pouze dvě možnosti: buď to Krista odžidovštit nebo ho popřít. Houston Stewart Chamberlain se po vzoru mnoha teologů střední Evropy 19. stol. pokusil dokázat, že Ježíš byl Árijec, který žil v isolované oblasti Galileje a byl rasově odlišný od zbytku národů tohoto regionu.[1] Autor Základů devatenáctého století se snažil dokázat, že isolovaná skupina nordiků byla oddělena od hlavního proudu svého národa, a že Kristus byl potomkem těchto nordiků. Polní maršál Ludendorf[2] a další pouze popírali Ježíšův význam a byli jak protikřesťanští tak protižidovští. Tyto dvě tradice společně přijímaly myšlenku, že Bible, jak Starý tak Nový zákon, jsou doslovná historie.

Rosenbergovo myšlení se opírá o třetí možnost, jejíž kořeny sahají až do předkřesťanského myšlení a praktik, které jsou na Západě obecně známé jako gnosticismus. Stejně jako mnoho jiných obecných pojmů, používají mnozí i gnosticismus pro širokou škálu filosoficko-teologických myšlenek. Kvůli úspěchu západní církve, včetně jejích novějších protestantských forem, se o těchto systémech, které byly v dlouhodobém boji o náboženskou nadvládu v rámci křesťanství poraženy, uvažuje pouze ve zcela negativním smyslu. Označení jako markiónský, gnostický, manichejský a bogomilský jsou hanlivá.[3] Většina toho, co o nich bylo známo, bylo buď tajně střeženo, nebo se o nich člověk dozvěděl čtením vyvrácení jejich odpůrců nebo ze spisů inkvizice, včetně výslechů (většinou nevzdělaných členů daných herezí na mučidlech) těch, co byli z kacířství obviněni.

Ve 20. století došlo ke dvěma zásadním změnám, které změnily naše znalosti o různých „kacířstvích“. Jedním z nich bylo objevení významných dokumentů a traktátů buď předních gnostiků, nebo jejich nejbližších žáků a následovníků.[4] Druhým vývojem byl zájem představitelů Třetí říše o tato hnutí, a následné studium ideologie z hlediska gnostických myšlenek. K významným pracím, které podle všeho reinterpretují nacionálněsocialistické hnutí v tomto smyslu je Pauwelsovo a Bergiersovo Jitro kouzelníků (původně ve francouzštině a následně přeloženo do mnoha jazyků), Ravenscroftovo Kopí osudu a Cup of Destiny, a Angebertovo The Occult and the Third Reich.

Většina autorů, kteří znovuobjevili gnostiky a jejich vliv na Třetí říši, vycházela z toho, že její vůdci drželi základy znalosti v tajnosti, obvykle ve svatyních a rituálech SS, a že toto zvláštní poznání nebylo nikdy určeno k masovému šíření. Pouze několika zvlášť vybraným členům SS mohla být svěřena tato odvěká tajemství. Ještě před vznikem Třetí říše šířil Rosenberg svůj text o původu nacistické ideologie (ve skutečnosti napsaný ještě před vznikem NSDAP). Jeho Mýtus dvacátého století se velmi dopodrobna zabývá jednou obzvláště gnostickou sektou, katary (svatými nebo čistými), ale zastavil se u toho, že nabídl zjednodušenou verzi katarské náboženské filosofie jako nového náboženství (nebo obnoveného náboženství) Německa.

Je mým záměrem v následujícím textu pojednat o tom, že Mýtus dvacátého století Alfreda Rosenberga je typickým gnostickým dílem, které se snažilo připravit půdu pro pozdější práce, jež by Německo vrátily v čase do doby, kdy zjednodušené, protižidovské náboženství bylo na Západě mezi prostým lidem běžným jevem. Nebylo koncipováno jako konečné vyhlášení nového nordického náboženství, ale mělo sloužit jako testování reakce veřejnosti, předzvěst toho, co mělo přijít. Na počátku dvacátých let nebyl Rosenberg připraven nabídnout konečné prohlášení své filosofie. Výzkum potřebný k jejímu úplnému vytvoření ještě nebyl dokončen. Byl to příslib věcí budoucích. Bylo to hledání, které lze v Rosenbergově pojetí připodobnit k tomu, když král Artuš poslal rytíře kulatého stolu na výpravu za svatým grálem.

Legenda o Grálu

Každý německý školák znal nazpaměť velký lidový příběh o Grálu. Parsifal Wolframa von Eschenbach bylo jedním z největších literárních děl německého (nebo jakéhokoli jiného) jazyka. Na první pohled je to známý příběh hledání dokonalé lásky a vykoupení čistého rytíře. Koncem 19. stol byl zpopularizován skladatelem Richardem Wagnerem. Málokteré dílo hrdinské literatury mělo větší vliv na národně uvědomělé Němce než právě Parsifal.

Wagnerova opera začíná se zestárlým rytířem Gurnemanzem, který připomíná legendu o Grálu. Titurel neúspěšně bojoval s pohany, když ho náhle navštívila skupina andělů. Svěřili mu do opatrování svatý grál, z něhož pil Kristus při Poslední večeři; a Longinovo kopí, jímž římský setník probodl Ježíšův bok, když v agonii visel na kříži. Titurel vybudoval velkou pevnost na Monsalvatu, kde tyto poklady uložil, a shromáždil kolem sebe rytíře čistého srdce, které tyto velké talismany nebeské moci střežili. Tito rytíři vyráželi do celého světa bojovat proti nespravedlnosti a tyranii.

Klingsor se o členství mezi těmito rytíři ucházel, ale nedokázal ze svého srdce vymýtit chtíč a vášeň, a proto byl odmítnut. Poté vybudoval velikou zahradu zla, v níž prostřednictvím tělesných lákadel, poskytovaných spoustou krásných žen, vylákal čisté z jejich pevnosti a zotročil je ve svých zlých službách. Titurel poslal Amforta, aby na ono zlé místo donesl posvátné kopí a ukončil tak jeho pokušení. Klingsor poslal krásnou Kundry, aby Amforta pokoušela. Ta ho svedla a předala posvátné kopí Klingsorovi. Zlý čaroděj jím Amforta zranil, a přestože Amfortas unikl, rána se mu nehojila. Amfortas věřil, že byl odsouzen za svůj tělesný hřích.

Na scéně se objevuje nevědomý prosťáček Parsifal, který hledá svou identitu a osud. Po krátké scéně, v níž je odhalen Svatý grál, se vydává na Kilngsorův hrad. Kundry je poslána, aby ho svedla, ale náhle má Parsifal vidění a je ochromen. Je mu řečeno, že pokud podlehne Kundryným svodům, nebude Amfortas uzdraven a rytíři Grálu zachráněni. Odmítne Kundry a odejde. Klingsor se ho pokusí zabít kopím, ale to se vznáší nad mladíkovou hlavou. Smyslný ráj se zhroutí a Klingsor zmizí.

Po mnoha letech se Parsifal vrací ze svého putování po světě. Zjišťuje, že Kundry na sebe vzala roucho kajícnice a Gurnemanz se stal poustevníkem. Je Velký pátek. Dozvídá se, že Titurel zemřel a že Amfortas stále leží zraněný a neschopný přijmout svaté přijímání. Parsifal se vydá na Monsalvat, dotkne se Amfortovy rány posvátným kopím a rytíře uzdraví. Kopí a Grál jsou uloženy do svatyně.

Legenda o Grálu se vykládá dvěma způsoby. Obecně je vnímána jako příběh křesťanské lásky a vykoupení lidstva. Druhý výklad je mýtický. Praví se, že Grál obsahuje zašifrované poselství, které he známo jen několika málo lidem, a kterému rozumí ještě méně lidí. Právě tento výklad přejímá Ravenscroft ve svém The Cup of Destiny (1981) a Angebert ve svém The Occult and the Third Reich (1974).

Lucifer byl knížetem nebes, než jeho hříchy přiměli Boha, aby ho svrhl do pekla. Při sestupu do podsvětí spadla na zem jeho koruna a z ní vypadl obrovský smaragd. Z něj si lidé starověku vyrobili pohár, používaný při okultních rituálech. Zde nacházíme tuto nejstarší relikvii přijímanou křesťany i gnostiky. Pohár byl obkroužen obvyklými zvláštními znameními, symboly, runami a podobně, které znázorňovaly vzestup člověka různými stupni až do konečného stavu blaženosti. Grál se stal posvátnou nádobou zasvěceného poznání. Na svém vnějšku vyjevoval velkou pokladnici prapůvodního vědění a tradice, která spojovala minulost s budoucností. Toto prapůvodní poznání může člověka přivést do přirozeného a jediného pravého stavu, do prapůvodního stavu vědomí.

V Německu mnozí považovali Grál za ztracenou, posvátnou knihu árijské rasy. Byla jim svěřena od dávných dob a byla ztracena a příležitostně znovu nalezena. Co přesně obsahuje, nebylo známo, a protože byla psána v symbolech, výklad těchto run se mohl v jednotlivých dobách lišit. Byl to jeden velký poklad Árijců všech dob. Od věků k věkům byl sjednocujícím prvkem, jediným artefaktem, který poskytoval zdůvodnění pro existenci rasy.

Nedávný film Excalibur [1981] přinesl podobnou, vysoce sekularizovanou interpretaci mýtu o Grálu. Grál je ve filmu prezentován jako jakýsi prostředník mezi vládcem a poddanými, magický vysílač, který zaručuje, že král a země jsou jedno a že jeden druhému bude sloužit ve zcela přirozeném vztahu. Je to však právě duchovní rozměr Grálu, který dovoluje toto mýtické spojení.

Grál vznikl před křesťanstvím. To je absolutní skutečnost, jejíž přijetí je nezbytné pro pochopení jeho významu jakožto artefaktu pro NSDAP a její vůdce, zejména SS. V Rosenbergově Mýtu dvacátého století lze Grál považovat za příčinu německého odporu k některým aspektům křesťanství, zejména k římskému katolicismu. Lze na něj pohlížet jako na něco, co německému národu, nebo alespoň jeho významné části, poskytlo směr, když byl národ konfrontován s ortodoxním učením západní církve, které mu bylo cizí.

I když si autoři nedávných prací, zejména Angebert a Ravenscroft, a v menší míře Pauwels a Bergier, povšimli významu katarů od 12. do 14. století, nezašli ve svém výzkumu dostatečně daleko. Je pravda, jak ještě uvidíme níže, že „čistí“ po určitou dobu uchovávali Grál a další související artefakty, ale ty byly relativními opozdilci, jak ve smyslu doktríny, tak v zájmu o Grál a jeho uchování.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [3] – Radostná moudrost

21/10/2022

Třetí kapitola knihy Obžaloba člověka od Sávitrí Déví.

* * * * *

Pesimistický panteismus, zakořeněný v doktríně zrození a znovuzrození — která se zdá být základem hindského myšlení —, je jednoznačně filosofií zabývající se posmrtným životem. Stejně jako na člověka soustředěné víry vzniknuvší na Západě z judaismu (víry založené na víře v transcendenci božství). Západní volnomyšlenkářství se, jak jsme již poukázali, ve všech svých rozličných formách drží křesťanské etiky, zatímco se zbavilo křesťanské metafyziky. Zabývá se čistě tímto světem, ale nikdy nekázalo ani nepožadovalo takovou lásku jako lásku k celému lidstvu. A každý z jeho aspektů, od Descarta až po Karla Marxe, je na člověka soustředěná filosofie jak jen nějaká filosofie může být.

Na druhou stranu starověká sociální a etická moudrost Číňanů, soustředěná kolem posvátného pokračování a rozšiřování lidské rodiny — skutečné, věčné čínské náboženství pevně zakotvené v povědomí milionů, spíše než na lidových přírodních kultech nebo importovaných náboženstvích — je moudrost nesmírně soustředěná kolem člověka. Tento pohled je lidský — sociální, ne kosmický. Je to nejvíce racionální náboženství lidstva, bylo-li zde kdy nějaké. Ale rozhodně nic víc než náboženství lidstva.

A co se týče aspektu indického náboženství, jež zdá se uniklo obecnému pesimistickému trendu hindského myšlení, zatímco přijímá myšlenku jednoty života, nebo která vymizela před tím, než se všeobecný trend pesimismu objevil; protože životní postoj vyjádřený například ve starých védských hymnech, ve kterých árijští dobyvatelé žádají své bohy o početné mužské potomstvo, o stáda krav a o sílu ke zničení svých nepřátel v bitvě, zcela jistě nemůže být obviňován z nádechu zabývání se oním světem. Stejně tak ale nemá nic společného ani s universální láskou tak jak ji chápal dobrý král Ašóka (budeme-li krásné prastaré písmo brát tak jak bylo napsáno). Je to produkt zdravé, válečnické, zvířata obětující rasy, duchem velmi blízké Homérovým Achájům — bez pochyby jedné z nejinteligentnějších a na estetiku zaměřených bytelných ras starověku, ale určitě ne rasy obdařené jemnějšími ctnostmi Indů „buddhistického období“. A zdá se jen spravedlivé poznamenat, že něco z oné doby více či méně přetrvalo až dodnes.

Jinými slovy, kdysi existovaly a stále existují filosofie „věrné této zemi“ a soustředěné kolem něčeho užšího než je lidstvo (například kolem národa, třídy nebo rodiny). Existovaly a stále existují filosofie stejně prosté jakéhokoli lidského blahobytu. Existovaly a stále existují náboženství a filosofie s pozadím víry nebo spekulace o onom světě, z nichž některé jsou soustředěné kolem člověka a jiné kolem života.

Nevíme však o žádné historické civilizaci, založené na radostné pozemské moudrosti, zahrnující v sobě aktivní lásku ke všem živým tvorům; založenou na náboženství tohoto světa a tohoto života masa a krve, která by nebyla ani na člověka soustředěnou ani pesimistickou, ani postrádající skutečnou universální laskavost v buddhistickém slova smyslu. Víme pouze o několika málo jedincích, kteří nám čas od času takovou filosofii předložili, kteří se k takovému náboženství hlásili — vědomě či nevědomě —; několik málo jedinců, z nichž nejstarší a nejvýznačnější byl Achnaton, král egyptský a Zakladatel Náboženství kotouče na počátku čtrnáctého století před Kristem — možná jediný člověk, který kdy snil o vybudování světové civilizaci na základech radostné moudrosti, na kterou jsme nepřímo poukázali.

Základ jeho „Učení o životě“ byl neobyčejně jednoduchý. Především to byl nadšený obdiv umělce pro krásu naší Mateřské hvězdy. Bylo to také tvrzení, že z této viditelné záře našeho Otce — slunce — pochází všechen život a síla na zemi, a pokud musíme něco uctívat, pak nejlépe Jeho, či spíše Jeho „ka“, tedy duši: energetický Princip u kořene všeho stvoření. A zdá se být rovněž vědecky neotřesitelným, protože naznačoval rovnocennost tepla a světla a všech různorodých druhů energie o nicméně než — nakonec — rovnocennost energie a toho, co se naším smyslům jeví jako hmota; rovnost „Tepla-a-světla-kotouče“ (Achnatonův Jediný, věčný, neosobní bůh) a ohnivého slunečního kotouče samotného. Uctívání slunečného kotouče ve skutečnosti znamenalo uctívání imanentní, kosmické Energie.

A pokud víme, nebyl k tomuto Náboženství kotouče vysloveně připojen žádný etický kodex. Ale Achnatonovo přesvědčení, zatímco zcela akceptovalo skutečnost bohem nařízené rozmanitosti, a prosazující separaci ras na náboženských základech,[1] zcela jistě vyjadřovalo nejširší možnou a nezaujatou lásku, nikoli jenom vůči člověku, bez ohledu na rasu nebo národnost, ale také vůči všem živým tvorům bez ohledu na druh. Toto náboženství nahlíželo na všechny jako na děti a spoluvěřící v jednoho universálního „Otce-a-Matku“ — slunce; a ve dvou hymnech, které se nám zachovaly, a ze kterých můžeme získat naše jediné přímé znalosti o duchu tohoto náboženství, o jeho zázračném zrození a růstu, o radosti z toho být naživu v překrásném prosluněném světě, a náboženském nadšení tvorů, kteří všichni svým vlastním způsobem milují slunce, a kteří jsou všichni jedním dechem vyzdvihováni, a to jak lidé, tak čtyřnožci, ptáci, ryby a dokonce i rostliny.

A ačkoli bohužel z tohoto šťastného kultu světla a hmatatelné krásy nezůstalo nic, můžeme bez vážnějšího rizika z toho, že bychom tak udělali chybu, říci, že kdyby přežilo, stalo by se snad nejradostnější vírou v celosvětovém měřítku, činící nemožným upírat zvířatům (a rostlinám) právo na naši plnou aktivní lásku v každodenním životě. Ať už mohly být Achnatonovy osobní názory týkající se smrti jakékoli, a o kterých podle všeho nikdy nekázal — je z jeho hymnů jisté, že si cenil krásy tohoto vždy se měnícího světa, a více než čehokoli jiného krásy jakéhokoli živého organismu, mistrovského vzorku, který Teplo-a-Světlo mohlo za příznivých podmínek stvořit. Život jednotlivce, konečný a krátký jak určitě je, byl v jeho očích vzácný, protože je krásný. A bez jakýchkoli dohadů o hluboké podstatě života, nebo o jeho údajném „vyšším smyslu“; bez jakékoli teorie o duši všech tvorů a jejich konečném osudu, by byl člověk prodchnutý láskou mladého krále zcela určitě znepokojen nad myšlenkou utrpení jakéhokoli tvora — zvláště co se jeho fyzického utrpení týče. Byl by nucen zasáhnout ve prospěch hladového psa z ulice, kotěte bez domova, příliš zatíženého koně, osla, velblouda nebo vola, kterého by na své cestě potkal, a pro všechny z nich by byl nucen udělat to, co by upřímný křesťan udělal pro hladovějícího člověka, dítě bez domova, nebo lidského otroka se kterým se špatně zachází a který je přepracovaný.

Na člověka soustředěná víra, založená na předpokladu zvláštní hodnoty člověka očividně bez jakéhokoli pomyšlení na ostatní živé tvory, nám nařizuje milovat všechny lidi jako sebe sama. Existující víry universální lásky, soustředěné kolem myšlenky „osvobození“ tvorů z vězení konečné osobitosti, mohou být interpretovány oběma způsoby; pouze pár lidí skutečně vedou k universální dobročinnosti (rozšířené na všechny živé bytosti) a pro ostatní spíše zůstává omluvou pro všeobecnou lhostejnost k utrpení. Víra založená čistě na plném vědomí si krásy denního světla a idyličnosti života jako takového, stranou všeho metafyzického; víra založená na synovském a dceřiném uctívání jemné Esence života — Energii — zářivé hvězdy, původce a spravovatel našeho planetárního systému, a taková víra podle nás logicky implikuje aktivní soucit — hřejivý druh pocitu — pro vše živé. Pokud si člověk vskutku naplno uvědomí toto bratrství všech živých tvorů v otcovství-a-mateřství životodárného slunce, a pokud je člověk šťasten z toho, že je naživu a že vidí Jeho krásu, pak zdá se nemůže nic jiného, než maximálně pomáhat všem tělům obdařených životem k žití a užívání jeho celého rozsahu; člověk musí přispět tím nejlepším možným způsobem v každodenních okolnostech, čímkoli nezbytným aby byli, a zůstali tím, co pro ně jejich hluboká definitivní přirozenost zamýšlela být: překrásnými žijícími hymny radosti na Jeho nádheru, Jehož záře a pohyb určuje všechen život na zemi.

Je to právě tato radostná moudrost, kterou hlásíme následovat, a to do té míry, že je kompatibilní s přírodním bojem za přežití, tedy zákony vládnoucími Životu na všech úrovních. Nemusí být možné — či dokonce ani základní —, že by všichni lidé měli být stoupenci této víry jen z lásky a úcty k největší historické postavě, která ji jako první kázala a podle ní žila. Ale duch tohoto náboženství se zdá být jediným duchem hodným společnosti budoucnosti, společností lepší než je ta naše; společnosti, ve které by rostoucí intelektuální agnosticismus — který je už dnes přítomný mezi vědecky smýšlejícími lidmi — vyloučil ukvapená metafyzická ujištění, ale ve kterém by se na zřetel více brala práva všech těch, kdo trpí (a zvláště těch, kdo jsou vykořisťováni), což by tak logicky člověka přivedlo k tomu, že by všechny vnímající stvoření zahrnul do okruhu svého aktivního soucitu.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – 1938

24/06/2022

Kapitola 1938 z knihy Na věky věků (Forever and ever) Sávitrí Déví.

* * * * *

A roky šly dál. A Tvá ohromující moc se jednoznačně rozšířila nad stále větší Říší. A celý širý svět — pošetilý svět — při pohledu na Tvou velikost zažíval rostoucí pocit posvátného úžasu — a já Tě zbožňovala o to víc.

Z mnoha tisíc mil daleko, kde Osud rozhodl, že bych měla zůstat, jsem mluvila dle Tvého ducha ve jménu věčné pravdy. Sama jsem kráčela po Tvé cestě, vždy na paměti, že jednoho dne se vrátím a uvidím Tě ve Tvé slávě. Že jednoho dne mně mezi všemi, připadne nevyřčená výsada, říci Árijcům všech podnebí v jazyku budoucnosti; neznámý význam Tvého příběhu.

Cestovala jsem a mluvila. Od plesů v indických městech, ze stínů pod banánovníky, po celém indickém venkově, tam všude jsem v nesčetných lidech s temně černýma očima probouzela jak odvěkou věrnost k árijským bohům a nenávist k modernímu jhu peněz — a mezi árijskou menšinou naši společnou rasovou hrdost. Mluvila jsem o soumraku západního pohanství a o raných dnech temného věku, ve kterých židovská víra v člověka převládala nad árijskou vírou v život. A citovala jsem hořká slova, kterými měl císař Julián, umírající na bitevním poli, vyjádřit zoufalství svého srdce nad tím, že pokus kterým se pokoušel svět zachránit z úpadku, byl marný: Ach Galilejče, zvítězils!“ Uchvátila jsem východní árijství, tiché, ale ve staré kastovní Indii stále živé — věrné ve své očekávané nehybnosti. Celým svým srdcem jsem bojovala s vírou v člověka — židovskou vírou, bez ohledu na to jak se odíval. A mluvila jsem o Tvém překrásném Počátku a o nadcházejících dnech, ve kterých rasová aristokracie Východu a Západu stane pospolu dvorana božské pravdy zachovalá v prastarém árijském písmu. A mnohokrát jsem Tě citovala, Duši nového světového probuzení; Syna a Mstitele árijských bohů, jak germánských tak řeckých, Spasitele, který konečně odpověděl na šestnáct set let staré volání toho, kdo selhal.

V prostředí tropů zněla z mých úst Tvá věčná slova, Tvá slova pravdy a hrdosti. A mnoho potemnělých tváří se rozjasnilo, a mnoho lidí tleskalo, protože v těch slovech mohl dav rozpoznat Moudrost, jež Indii vládla v pradávných, dávno minulých dobách. A mnoho světlejších tváří v davu — tváře se vznešenými rysy a pozornýma očima — na mě upřeně hledělo, protože v těch slovech mohli slyšet a cítit ozvěnu árijské Moudrosti, jež jejich předci sebou přinesli ze vzdáleného severu, aby se stala moudrostí všech zemí. A jednou, když jsem skončila svou řeč, přistoupil ke mně starý muž a nepřímo poukázal na Tvá slova, když řekl: „Z jakých nejposvátnějších Písem dávných časů jsi tuto pravdu citovala?“

A do mých očí se vedraly slzy, když jsem měřila most, jímž jsi Ty překlenul proud času mezi naším světem a jeho nejvzdálenějším mládím, mezi Tvým milovaným lidem a plavými válečníky jejich rasy — naší společné rasy —, jejichž árijská sláva kdysi dávno naplňovala Indii; přes nesmírnost prostoru, mezi Tvou milovanou zemí a jakoukoli zemí, kde žije a vládne duch árijské rasy. Náhle jsem si vzpomněla, že stojím na samotné hranici árijského světa — stěží sto mil od Barmy a Číny. A mé srdce poskočilo, když jsem vyřkla Tvé jméno.

* * *

A poté jsme potkala nejmoudřejšího z jižních Árijců, tichého Přítele, který rozuměl smyslu Úsvitu, a který psaným slovem a myšlenkou; a trpělivým činem v temnotách plánoval a připravoval úžasné rozšíření Tvého velkolepého Nového řádu do celého světa.

A tento Moudrý muž mi řekl: „Vrať se tam, kam tě volá povinnost! Vrať se, čas nadešel; jdi přímo za Ním, Vůdcem Západu, pouze On sám pochopí tvou spalující víru, pouze On sám uvítá tvou lásku a nenávist a dá ti všechny prostředky, abys mohla činit to nejlepší, co můžeš. Nezůstávej zde; jdi přímo za Ním, jenž je Životem a Vzkříšením; za netušenými poli radostného činu bez výčitek a odpočinku!“

„V průběhu jednoho roku nebo o trochu déle, kdy vykonám vše, co jsem mohla; kdy v nesmírné Árjárvartě ještě více lidí pochopí, proč jsem vůbec přišla, a kteří budou připraveni oslavovat naše šířící se světlo, tak pak půjdu — a svým bratrům povím: ‘Hleďte! Východním způsobem a se slovy Východu, a s oním porozuměním, jež mi dalo vaše osvobození od všech pout, jsem uspíšila naplnění pradávného snu o árijské nadvládě; váš velký sen o celosvětové moci!’“

Ale Moudrý mi odpověděl: „Běž nyní: za rok bude příliš pozdě!“

Proč jsem mu jen nevěřila? Vědoma si Tvého velkého pohanského Úsvitu, proč jsem jen zůstávala tak daleko od nebezpečí a povinnosti? Co mě tak zaslepilo před všemi znaky blížící se hrozivé bouře? Navzdory veškeré mé lásce a nenávisti, co mě drželo zpět? Zlý osud — nebo velkolepé plány, o kterých žádný člověk nemohl vědět? Plán samotných všemocných bohů?

Sávitrí Déví – Zlato v peci [14] – Proti času

06/05/2022

V poslední kapitole Zlata v peci Sávitrí srovnavá přitažlivost komunismu a nacionálního socialismu ve věku Kalijugy a hlavně pojetí Filosofie hákového kříže jako myšlenky pro lidskou elitu.

* * *

„Ustanovil jsem čtyři kasty, podle rozdílného rozdělení přirozených vlastností a schopností.“

—Bhagavadgíta[1]

„Když společnost dosáhne bodu, kdy majetek určuje postavení, kdy se bohatství stane jediným pramenem ctností, vášeň jediným poutem mezi mužem a ženou, faleš pramenem úspěšného života, sex jediným prostředkem zábavy, a kdy jsou vnější požitky zaměněny za vnitřní náboženství . . . tehdy se nacházíme v Kalijuze – ve Věku temna.“

—Višnupurána[2]

„Es mag hier natürlich der eine oder andere lachen, allein dieser Planet zog schon Jahrmillionen durch den Äther ohne Menschen, und er kann einst wieder so dahinziehen, wenn die Menschen vergessen, daß sie ihr höheres Dasein nicht den Ideen einiger verrückter Ideologen, sondern der Erkenntnis und rücksichtslosen Anwendung eherner Naturgesetze verdanken.“

—Adolf Hitler[3]

Vezmeme-li v potaz nízkou kvalitu — netřeba říkat, že beznadějnou kvalitu — lidstva en masse kdekoli v dnešním světě, nemůže být pochyb, že je-li hlavním cílem propagandy získat co největší počty lidí, bez ohledu na rasu, zdraví, charakter a intelektuální kapacity — bez ohledu na fyzickou a duševní hodnotu —, pak má komunismus nad nacionálním socialismem ohromnou výhodu, a mnohem větší šanci na bezprostřední úspěch.

Komunismus primárně apeluje na nejzákladnější, ne-li přímo elementární lidské touhy: na touhu „žít dobře“, tj. žít v pohodlí a hojnosti.[4] „Proletáři všech zemí, spojte se!“ říkají komunisté. Spojte se kvůli čemu? Vyrvat moc z rukou těch, jež je nyní vykořisťují; jíst dosyta každý den; žít ve zdravějších podmínkách; mít větší podíl z blahobytu, který doposud produkovali ne pro sebe, ale pro ostatní. A pokud toto vše dostane, co pak? Pak budou „žít“ — jíst, pít a množit se kvůli individuálnímu uspokojení a požitku. Individuální požitek, za předpokladu, že není překážkou k sousedově rovnocenně oprávněnému požitku, je nejvyšší cíl, velký záměr života, v této filosofii soustředěné kolem člověka jako ekonomické jednotky. Jediná věc, která se v očích komunistů počítá, není ani země ani rasa, ale „lidstvo“ — suma všech lidských jedinců, kteří jen proto, že jsou „lidé“, tedy proto, že mají dvě nohy a žádný ocas, mají „stejná práva“ a stejné povinnosti; právo „užívat si“; povinnost pracovat, aby si svůj požitek zasloužili. A ekonomický problém, jehož řešení nakonec závisí na možnosti požitku pro všechny jedince na světě, je hlavní, ba dokonce jediný problém, jako blahobyt (materiální, v každém případě vždy podmíněn pouze materiálními okolnostmi) je cílem sám o sobě.

Je tomu tak, protože člověk ve světle komunistického Weltanschauungu[5] je pouze privilegované zvíře — věřící v jistou teorii biologického pokroku říkají: vzdálený příbuzný opice. (Řekla bych — mohla-li bych, jak to dělají komunisté, vzít v úvahu celé lidstvo jako jednu masu zaměnitelných jednotek — zdegenerovaní příbuzní bohů, v rychlejším nebo pomalejším stávání se opicí.)

Zdá se na první pohled podivné, že stoupenci takové filosofie příliš zdůrazňují, stejně jako křesťané, nepřekonatelnou propast mezi člověkem — jediné stvořené, vůči kterému bychom měli mít „povinnosti“ — a zvířetem. Komunisté samozřejmě nepřikládají tento rozdíl lidské nesmrtelné „duši“, ale spíše jeho schopnostem mluvit a „myslet“. Povyk, který natropí kvůli drahocennému „rozumu“, který tolik komunistů pocházejících z podřadných ras (a bohužel často také z těch nadřazenějších) zdá se tak zoufale postrádá, je vskutku neuvěřitelný.

Čím víc se nad tím člověk zamýšlí, tím méně se to zdá podivné. Křesťanství, lidumilné svobodomyšlenkářství — ony polovičaté reakce proti křesťanství, jinými slovy ona dekadentní forma křesťanství —, které zásobuje filosofické základy jak moderní demokracie, tak komunismu, je v základu víra soustředěná na člověka. Stejně tak islám. Očividně všechny víry přímo nebo nepřímo vycházející z judaismu nebo judaismem inspirovány — a snad také většina věr neárijského původu, i když nemají vůbec žádnou spojitost s judaismem — jsou soustředěny na člověka. Bylo by mnohem obtížnější s určitostí říct, jestli všechny na život soustředěné víry, starověké i novověké, jsou árijského původu, nebo aspoň nakonec vystopovatelné k árijské inspiraci. Mohl-li by člověk dokázat, že jsou, musel by tudíž předložit nejvýmluvnější argument ze všech ve prospěch neodmyslitelné nadřazenosti árijské rasy, ono fundamentální nacionálněsocialistické dogma, všude mimo náš okruh tolik rozebírané a kritizované s takovou hořkostí. V každém případě mnoho historických na život soustředěných filosofií a náboženství, ne-li všechna, jsou téměř určitě árijského původu.[6]

Židovský původ komunismu — marxismus — není pro nikoho tajemstvím. Člověk musí tudíž od takové filosofie očekávat, že bude soustředěna na člověka. Skutečnost, že je snad cyničtější než jiné — zvláště ony tajuplné víry, které tak kladou důraz na důstojnost lidské „duše“ — ji v očích skutečného umělce činí ještě odpornější, ale tím atraktivnější k lidským zvířatům, tj. většině lidstva.

Lidské zvíře — lidská bytost naší doby, v procesu stávání se zvířetem — je jedině rádo, když se mu řekne, že jeho sklon k zvířeckosti je přirozený a chvályhodný, a že je nadřazen ostatním zvířatům jen proto, že díky „rozumu“ může užívat plodů světa lépe než ony, a zvláště je (zvířata) vykořisťovat lépe než jakékoli z nich jako dravec. Průměrný člověk nadřazené rasy cítí, že je-li komunista, je to od něj velkorysost. Mohl by samovolně uvěřit v povinnost laskavosti ke všemu živému, ale staletí jeho křesťanské výchovy ovlivňují jeho podvědomí a naznačují mu, že se určitě „nejprve“ „musí“ obětovat „všem lidem“. Soukmenovec podřadné rasy je potěšen, že je mu nabídnuta rovnostářská, na člověka soustředěná filosofie, jež mu dává ilusi, že nad ním nic není, zatímco veškerá podlidská živá Příroda leží pod ním v jeho moci, existující pouze pro jeho potřeby a jeho potěšení. Mimochodem, na člověka soustředěné filosofie měly na tomto světě vždy větší úspěch než ty soustředěné na život. Podřadné rasy, jež jsou učeny věřit v na život soustředěná náboženství, jimi zpravidla nikdy nežily. Zacházení se zvířaty — dokonce i s krávou — mezi nižšími kasty Indie je typickou ilustrací tohoto faktu. A nadřazené rasy samotné, a je mi líto to říct, se často vzdaly na život soustředěných náboženství pro ty soustředěné na člověka, jak velmi dobře dokazuje hromadná konverzace severní Evropy ke křesťanství.

Dnešní přitažlivost komunismu je v mnoha věcech podobná přitažlivosti křesťanství z doby před patnácti stoletími. Jeho vláda nepotrvá tak dlouho — naštěstí —, protože jsme blíže ke konci současného historického cyklu, a tak se události i myšlenkové proudy střídají mnohem rychleji. Krom toho forma, ve které se věčné Náboženství hierarchizovaného života nakonec samo znovu projeví a zvítězí, jmenovitě nacionální socialismus, již existuje. Přesto je komunismus v krátké době zkoušky a příprav, ve kterých právě nyní žijeme, předurčen získat značné množství laciného úspěchu.

Značka pro pokračování textu

Rudolf Hess – Volba Adolfa Hitlera Vůdcem

20/04/2022

Když se 30. ledna 1933 Adolf Hitler stal kancléřem a NSDAP vládnoucí stranou, nebyla nacionálněsocialistická revoluce a zápas o absolutní moc v Německu ještě zcela dokonány. I po Zmocňovacím zákonu přetrvávalo nebezpečí, že by Hitler mohl být odvolán říšským prezidentem Hindenburgem. Tomu se ale již roku 1934 začalo rychle zhoršovat zdraví. Adolf Hitler proto 1. srpna prosadil návrh zákona, který by sloučil úřad presidenta a kancléře do jediného úřadu Vůdce a kancléře (Führer und Reichskanzler). Následující den Hindenburg umírá a Hitler uvádí tento zákon do praxe. Na 19. srpna 1934 bylo vyhlášeno lidové referendum, ve kterém byla Němcům předložena tato otázka:

„Úřad říšského prezidenta a kancléře jsou sloučeny. Následkem toho přechází veškerá moc říšského prezidenta na říšského Vůdce a kancléře Adolfa Hitlera. On sám nominuje svého nástupce.

Němečtí muži a německé ženy, souhlasíte s nařízením stanoveným tímto zákonem?“

Přes 38 milionů voličů (89%) vyslovilo souhlas, přes 4 miliony (10%) bylo proti.

Následující projev Vůdcova zástupce Rudolfa Hesse byl pronesen 14. srpna 1934, pár dní před lidovým referendem.

Zdroj: „Die Wahl Adolf Hitlers zum Führer,“ v Rudolf Hess, Reden (Munich: Zentralverlag der NSDAP, 1938) str. 52-63.

hess-hitler

Nacionální socialisté! Němečtí spoluobčané!

Málokdy jsem pronesl tak obtížný projev, jako je tento. Je to výzva pokusit se dokázat dobro něčeho tak samozřejmého, jako je Hitlerovo převzetí Hindenburgova postavení. Již čtrnáct let jsem přesvědčen, že Hitler je jediným mužem schopným řídit osud Německa. Jak si původní emocionální pocit nacházel novou oporu v nespočtu způsobů, kterými Adolf Hitler dokazoval pozoruhodné vůdcovské schopnosti, toto přesvědčení stále rostlo. Nyní, když vidím naplnění čtrnáctiletých nadějí, je pro mě těžké shromáždit různé důvody, které vysvětlují, jak se Adolf Hitler stal nejvyšším a jediným Vůdcem německého národa.

Ať už díky štěstí, nebo Prozřetelnosti jsem v létě 1920 našel malou místnost ve Sterneckerbräu, v níž jistý Adolf Hitler, o němž jsem nikdy neslyšel, pronášel projev k několika desítkám lidí. Jeho jasný, logický a přesvědčivý projev vytyčil nový politický program. Tento muž vyjadřoval mé vlastní nejasné pocity válečného veterána a jasně říkal, co je nutné pro záchranu národa. Srdcem frontového vojáka nastínil nové Německo, takové Německo, jak jsem si najednou uvědomil, které se musí stát skutečností!

Tento muž měl vášeň, přesvědčivou logiku a úžasné znalosti. Proudila z něj mocná víra — nikdy jsem nic podobného nezažil. Nejpozoruhodnější bylo, že jsem se já ani ostatní zcela racionální členové publika nesmáli, když mi se vší vážností vysvětloval, že vlajka nového hnutí, za které on a jeho hnutí bojují, jednou zavlaje nad Reichstagem, nad berlínským zámkem, vskutku nad každou německou budovou. Byla by vítězným symbolem nového, čestného, nacionalistického a socialistického Německa.

V té chvíli existovaly ve Sterneckbräu skutečně jen dvě možnosti. Buď bych toho blázna okamžitě opustil, anebo — což jsem také udělal — přijal toto přesvědčení: Pokud někdo může zachránit Německo, pak tento muž!

Své přesvědčení jsem vypověděl příteli a ještě ten večer jsem se stal nejvášnivějším obdivovatelem a věrným stoupencem tohoto Vůdce.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [13] – Ozvěny z ruské zóny

08/04/2022

V předposlední kapitole Zlata v peci Sávitrí líčí svá setkání s obyvateli ruské okupační zóny a jejich zkušeností s komunismem. Na závěr kapitoly srovnává přístup demokracie a komunismu k nacionálnímu socialismu.

* * *

“So ist die marxistische Lehre der kurzgefaßte geistige Extrakt der heute allgemein gültigen Weltanschauung. Schon aus diesem Grunde ist auch jeder Kampf unserer sogenannten bürgerlichen Welt gegen sie unmöglich, ja lächerlich, da auch diese bürgerliche Welt im wesentlichen von all diesen Giftstoffen durchsetzt ist und einer Weltanschauung huldigt, die sich von der marxistischen im allgemeinen nur mehr durch Grade und Personen unterscheidet.“

—Adolf Hitler[1]

„. . . die Frage der Zukunft der deutschen Nation [ist] die Frage der Vernichtung des Marxismus . . .“

—Adolf Hitler[2]

Nikdy jsem nenavštívila ruskou okupační zónu v Německu — bohužel. Ráda bych. Málem se mi to i skutečně podařilo — nebo bych to alespoň zkusila — kdybych nebyla zatčena v britské zóně před tím, než jsem se o to mohla pokusit. A je snad i lepší — z pohledu mé možné budoucí užitečnosti —, že jsem byla zatčena na této straně „železné opony“.

Setkala jsem se však s poměrně dost lidmi, kteří v ruské zóně byli, a dokonce i s některými, co tam žijí. Nikdy nebudu moci zapomenout na dojem, který na mě udělali. Jako první jsem potkala mladou ženu, vysokou, krásnou, oblečenou v jednoduchém černomodrém kabátu, majíc ve tváři výraz nekonečné úzkosti. Dali jsme se do rozhovoru, když seděla vedle mě ve vlaku jedoucím z Hannoveru. Řekla mi, že její otec byl Němec a její matka pocházela z jednoho z baltských států, tuším, že z Litvy. Její otec se znal se Svenem Hedinem. Mluvili jsme o Švédsku — kde nějaký čas žila — a o onom velkém příteli Německa a Führera. Náhle se mě po dlouhé pauze zeptala: „Věříte v sílu myšlenky?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Tak na mě dnes večer kolem osmé upřeně myslete,“ řekla. „Tehdy budu na hranicích.“

„Cestujete do ruské zóny?“

„Ano. A bojím se.“

„Proč nezůstanete zde, když věříte, že to pro vás není bezpečné?“

„Kdysi jsem tam žila,“ odvětila. „Nemohla jsem vydržet tamní prostředí a odešla jsem. Nemohla jsem však sebou vzít své dvě děti, které tam pořád jsou. A já o nich dlouho nemám žádné zprávy. Jsem neklidná. Chci je za každou cenu znovu vidět.“

V jejím hlase byla kontrolovaná, ale silná emoce a v jejích velkých modrých očích se, jak mluvila, objevily slzy.

„Budu na vás dnes v osm večer myslet a modlit se za vás jak jen budu moci,“ řekla jsem. Bylo ráno 26. října 1948. Pak jsem se ji zeptala na ruskou zónu. „Řekněte mi, jaké to tam je; horší než tady?“

„Mnohem horší.“

Během našeho rozhovoru jsem se již ujistila, že je celým srdcem nacistka. Téměř šeptem jsem se ji zeptala: „A co ‚starý‘ duch?“ Lehce se usmála.

„Navenek se jeví, že je mrtvý,“ odpověděla. „Ale žije ukryt v našich srdcích, i přesto, že o tom spolu nemluvíme, ze strachu, že by mohl někdo poslouchat. Lidé, kteří jsou — nebo předstírají, že jsou — opilí, někdy zpívají staré písně a Rusové nic neudělají.“

„A co komunismus? Má mnoho německých příznivců?“

„Žádného, kterého bych znala,“ odvětila. „Ti, kteří byli už svůj názor potom, co viděli, co to vlastně obnáší v praxi, změnili.“

„Takže, jestliže jednoho dne věci naberou neočekávaný vývoj, byli byste všichni připraveni přivítat znovuzrození Nového řádu?“

„Zcela jistě,“ odpověděla. A její tvář nabyla výraz nepopsatelné touhy. „Ale kdy? Kdy?“

„Možná dříve než si myslíme.“

„Ach, kéž byste měla pravdu!“ zašeptala.

Velmi potichu jsem ji dala jeden z mých letáků. Vložila si ho do časopisu a četla.

„Kde se vám to podařilo vytisknout?“ zeptala se mě hlasem stěží zřetelným, když leták dočetla.

„V zahraničí,“ řekla jsem.

Stiskla mi ruku. „Přeji si, abych sebou mohla vzít celý balík. Ale neodvážím se. Přesto si tento nechám. Namnožíme ho, tím si buďte jista. Tisíce si ho přečtou.“

„Takže jste v ruské zóně naživu!“

„A jak by tomu mělo být jinak? Snad vás ani na chvíli nenapadlo, že bychom mohli zapomenout? Nikdy!“

Jedna věta na mém letáku ji upoutala a ukázala na ni. „Sama to tady píšete, ne snad?“ šeptala: „Jsme zlatem v peci . . .“

„Ano, jste,“ odvětila jsem.

Upřeně se na mě podívala a řekla: „My jsme — vy jste v tom s námi. Vaše chvíle přijde, být svědkyní pravdy, za kterou i v utrpení stojíme, tak jako každý opravdový nacionální socialista.“

Cítila jsem se tímto vyznáním důvěry od někoho, kdo prožil tři a půl roku ve středu pronásledování poctěna vysoko nad svůj význam. Nevěděla jsem, že její slova byla prorocká. Následující stanice byla má cílová. Vystoupila jsem, zdravíc svou přítelkyni, snad naposledy. Ten večer jsem na ní myslela, a od té doby ještě mnohokrát.

Později na cestě do Mohuče jsem potkala studenta, který rovněž v ruské zóně žil a po krátkém rozhovoru jsem mu položila stejnou otázku: „Je to tam skutečně horší než v Západním Německu, jak říká tolik lidí?“

„Jemine,“ zvolal chlapec; „to bych řekl!“

„V západních zónách to je dost špatné,“ řekla jsem.

„Ano. Ale aspoň můžeme reptat.“

„Ale pouze velmi málo,“ odvětila jsem. „Například, zkuste na veřejnosti říct, že nacionálněsocialistický režim byl nádherný, a že by se vám nic nelíbilo víc, než kdyby se vrátil; a dívejte, co se stane — pokud bude na blízku nějaký policista nebo policejní informátor. Nebo zkuste starým způsobem zasalutovat příteli na rohu ulice . . .“

„Ano,“ přerušil mě, „samozřejmě, půjdete-li tak daleko. Ale člověk zde může vyjádřit mnoho ze svých pocitů, aniž by musel tak daleko zajít. A skutečně to lidé dělají. My jsme například mluvili více než půl hodiny a docela si rozumíme, ne? Znáte mě dostatečně na to, abyste mi aspoň trochu věřila; vaše poslední slova to dokazují. A já si myslím, že vím, co jste.“

„Ale já jsem neřekla vůbec nic.“

„Nemusíte to ‚říkat‘. Nikdo to ‚neříká‘. Avšak vám je dovoleno dávat to každému na vědomí, pokud chcete. ‚Tam‘ je to ale jiné.“

„Ale,“ odpověděla jsem, „co mě v první řadě irituje nejvíc, nejen zde, ve francouzské zóně, ale po celém Západním Německu (nikdy jsem nebyla ve Východním), je zákaz svobody slova; ta vnucovaná mlčenlivost, neustálý útlak.“

„To říkáte, protože jste přišla ze svobodného světa, mimo nebohé Německo, a protože jste nikdy nepřekročila hranice západních a východní zóny. Tam, za ‚železnou oponou‘, byste nemohla říct ani čtvrtinu toho, co jste řekla teď během naší krátké konverzace, aniž byste byla požádána na příští zastávce vystoupit a následovat policistu, který tam na vás bude čekat.“

„Ale kdyby mě nikdo neslyšel?“

„V ruské zóně vás vždy někdo slyší. Všude jsou tam informátoři, a nikdy nemůžete poznat kdo jím je a kdo ne. Rodiče nemohou věřit vlastním dětem, bratr bratru, ani manžel své ženě. Tady je nacionální socialismus pronásledován. Tam je drcen.“

„Vnitřně také?“

„Navenek. Vnitřně ho žádná síla na Zemi nemůže rozdrtit.“

„A jak na to reagují lidé?“

„Jsou zticha — navenek; mnohem tišší než tady, v západních zónách. Trpí víc.“

Položila jsem mu stejnou otázku, kterou jsem několik měsíců před tím položila oné ženě ve vlaku z Hannoveru: „A co komunisté?“ Odpověď byla stejná: „V ruské zóně nejsou žádní komunisté — vyjma hrstky, která Rusům podlézá a očekává, že oni jim zase hmotně vypomohou. Nebyl by v celém Německu žádní, kdyby po šest měsíců jen mohli ochutnat, co komunismus skutečně znamená, tak jako jsme my měli tu možnost po čtyři roky. Komunismus,“ dodal po odmlčení, opakujíc to co jsem si sama mnohokrát říkala, „zní spásně, a skutečně snad je nejblíže spáse pro národy, které jsou jak primitivní tak vykořisťované, jako sedláci v Rusku — nebo v Číně — po staletí. A jedná-li se navíc o národ podřadné krve, bude se jim tak komunismus jevit tím spíš. Ale žádný vysoce civilizovaný, organizovaný a uvědomělý národ lepší rasy, zvláště žádný národ, který, jako my, kdysi zažil nacionální socialismus, se nemůže k takovému systému přimknout. Dokonce i Rusové, kteří na krátký čas během naší okupace jejich země mohli náš režim zběžně zažít, si nemohou pomoci a cítí veškeré rozdíly mezi komunistickým hlediskem a naším.“

„A vy věříte, že byli snadno drženi ve světle nacionálněsocialistického světa, kdyby vyhrálo Německo válku?“

„Časem a s adekvátní propagandou a vzděláním, proč ne?“ odpověděl.

„A co ony sociální reformy, které, jak sami tvrdí, Rusové ve své zóně zavedli: rozdělení půdy mezi sedláky a tak dále, kvůli čemuž je mezi zahraničními komunisty takový povyk?“

„Ach, tohle!“ řekl student s kyselým úsměvem, „další část klamu! Sedláci se ve Východním Německu mají teď hůř, než kdykoli před tím. Ať už má být země jejich nebo ne, je to jedno. Jsou jí otroky. Jsou povinni vládě dát předem určené množství zboží, a to i v případě neúrody, kdy musejí nakupovat jídlo od šťastnějších sedláků, aby tak mohli dát podíl vládě a ještě měli co jíst. Někdy dokonce musí od jiných nakupovat zboží — například brambory —, které mají odvést jako daň. Měla byste zónu navštívit sama, a důkladně si ji prošetřit.“

„Ráda bych. Ale jak? Nemám povolení.“

„Kdybyste byla ochotna, mohu to pro vás zařídit s mými příbuznými, kteří se tam vracejí. Pouze když ono místo sama spatříte, budete schopna pochopit, jakou pravdu máte ve svém naprostém velebení německých nacionálních socialistů všech zón. Pouze tehdy poznáte, jakou pravdu máte, když říkáte: ‚Čtyři zóny, ale . . . stále jeden národ, a v srdci tohoto národa jeden Führer — náš Führer‘.“

Znovu jsem se s tímto mladým mužem setkala v jeho domě. Rozhodla jsem se zkusit to, co navrhoval. Ale zatčení zhatilo mé plány.

* * *

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [12] – Posvátný les

18/03/2022

Sávitrí se ve dvanácté kapitole Zlata v peci setkává s dalším německým nacionálním socialistou, se kterým rozmlouvá o „Slavných dnech“, válce a okupaci. O tom, jak NSDAP byla plná oportunistů a zrádců, kteří se zasloužili o porážku Říše („Nacista by neměl mít žádné slabosti.“). Společně doufají v lepší budoucnost a Hitlerův návrat.
Ve spojitosti s nedávným vydáním Obžaloby také zmíníme, že Sávitrí v této kapitole píše o svém názoru na lov a odsuzuje odlesňování prováděné v Německu okupačnímu mocnostmi.

* * *

„Es mag sein, daß heute das Geld der ausschließliche Regent des Lebens geworden ist, doch wird dereinst der Mensch sich wieder vor höheren Göttern beugen.“

—Adolf Hitler[1]

„Stěny v tomhle domě jsou tenké jako papír; můžete skrz ně slyšet každičké slovo, zvláště v noci, když je všude ticho. A člověk žijící v prvním patře je proradná svině. Kdysi předstíral, že je nacionální socialista — když se to vyplácelo. Ale jakmile začala okupace, tak se přidal k SPD[2] a nás teď veřejně odsuzuje. Dávejte si proto pozor, co říkáte.“ To mi řekl Herr A předchozí noc, když jsem proti němu seděla v pohodlném křesle po vyčerpávající cestě z jednoho konce Německa na druhý. „Ale,“ dodal, „zítra vás vezmu do lesa. Tam si můžeme promluvit bez obav.“

A teď jsme šli do kopce směrem k lesu. Ve skutečnosti jsme v něm prakticky byli, pouze jsme šli dále od hlavní cesty — dále od možných diváků, dále od možných posluchačů, možných zrádců a špiclů. Vzpomněla jsem si na to, co mi kdysi řekli v prvním německém městě, které jsem navštívila: „Toto je vskutku ‚země strachu‘. Nebohé Německo! Na jak dlouho?“

Šli jsme dlouho bez mluvení. Nikdy předtím jsem se s Herr A nesetkala. Přišla jsem za ním, protože mi ho doporučili nacisté v zahraničí, se kterými byl v kontaktu, aniž by je potkal. A vše co o mně věděl, bylo, že jsem strávila dlouhá léta v Indii; že jsem byla „in Ordnung“, tedy, že jsem také nacistka; a že jsem byla připravená se přímo nebo nepřímo podílet na podzemních aktivitách, cílených na posílení nacionálněsocialistického ducha a podkopání vlivu okupačních mocností v Německu. Takže jsme si měli rozhodně co říct, ale vyčkávali jsme.

Bylo jasné zářijové ráno. Skrz větve stromů, stále hustě pokryté zelenými listy, dopadaly na zem a na nás sluneční paprsky, vytvářející na zemi vzory — vzory, které se hýbaly, když větřík zahýbal listy —, a ptáci zpívali. Čím hlouběji jsme do lesa zacházeli, tím nadšeněji jsem se cítila. Po stovkách mil zřícenin, které jsem ode dne, kdy jsem vstoupila do Německa, viděla každý den, jsem se najednou ocitla v nedotčené svatyni míru. Bylo to osvěžující. A vědomí, že jsem s Herr A byli sami, že jsme přišli hledat klid od prodejné proradnosti člověka; ticho, tajemství a upřímný rozhovor o našich velkých, neosobních ideálech, tento pocit ještě umocňovalo. Byla jsem si vědoma, že skryté Božstvo lesa — neviditelná, neměnící se a nezdolná Duše země — je naším spojencem. A skutečně bylo.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [11] – Konstruktivní stránka

06/03/2022

V jedenácté kapitole Zlata v peci líčí Sávitrí Déví politiku Velkoněmecké říše v oblasti kultury, zemědělství, náboženství, hospodářství atd.

* * * * *

„Denn was hier verkündet werden mußte, war eine neue Weltanschauung, und nicht eine neue Wahlparole. “

—Adolf Hitler[1]

„Der Nationalsozialismus ist eine Weltanschauung, die in schärfster Opposition zu der heutigen Welt des Kapitalismus und seiner marxistischen und bürgerlichen Trabanten steht. “

—Gottfried Feder[2]

V dnešních Aténách, můžeme v pentelikském mramoru iónského sloupořadí „Gennadionské knihovny“ číst tato slova: „Helény jsou všichni ti, kdož sdílejí naši kulturu.“ Nepamatuji si, který mimořádný starověký řecký internacionalista jako první napsal tato hloupá slova a protože jsem ve vězení, nemohu si to ani vyhledat. Jsem si však poměrně jistá, že se jedná o výrok jednoho z mnoha těch — z příliš mnoha — zbytečných myslitelů, nesprávně stylizovaných za „filosofy“ alexandrijského nebo snad římského období, tedy kdy čas pohanského Řecka již upadal. Žádný Řek klasického období by nebyl tak hloupý, aby věřil, že jakákoli lidská bytost, která umí mluvit řecky a citovat řecké básníky, a zná řecké způsoby a osvojila si řecké záliby, by se mohla zvát Helénem. Dokonce i drsní, negramotní, ale inteligentní a mužní Řekové oněch nejtemnějších dnů ze všech v evoluci řeckého národa — dny turecké nadvlády — to velmi dobře věděli, protože nebyli dekadentní. Bohužel, to není klasické Řecko, ale internacionalistické, levantizované, skvělé, ale zesláblé Řecko helénismu a starších dnů, kdy ovlivnilo Řím a skrz něj celou Evropu. A bohužel rovněž navíc k tomuto nezdravému vlivu přibyl ještě zhoubnější, jmenovitě křesťanství. Říkám zhoubnější, protože falešná doktrína rovných příležitostí pro všechny lidi s ním byla nejen rozšířena, ale také posílena; schválená na základě údajné nadlidské autority.

Není tudíž divu, že když Evropa přestala být zbožná, bez toho aby přestala být hloupá, začala znovu v upadajícím helénství hledat rovnocenně rovnostářskou inspiraci, kterou ji křesťanství po tak dlouho poskytovalo. Amerika v odplatě Evropu následovala. Ze všech možných citátů od starověkých řeckých myslitelů, našel superdemokratický Nový svět jako nejvhodnějšího toho nad pilíři knihovny archeologické školy v Aténách, přesně toho, o kterém píši na začátku této kapitoly. V jejich myslích se, předpokládám, jednalo o očekávání; a také povzbuzení. Z hloubky minulosti, jež není tak vzdálená, ale jež tak vypadá, v očích mišmaš komunity stěží dvě stě let staré, jim hlas řecky mluvícího internacionalisty (a žil-li v době, ve kterém předpokládám, pak pravděpodobně sám nebyl ani čistým Řekem) praví: „Ano, zná-li díla Homéra, Aischyla a Platóna, může se i ‘vyvrženec’ stát ‘Helénem’ — jako se Polák, nebo Armén, či dokonce Žid, usazený ve Spojených státech, mluvící anglicky, čtoucí americké noviny a knihy, a užívající si americké filmy, může stát ‘Američanem’. Proč ne? Národnost je tvořena kulturou. Jinými slovy, je to to, co člověk zná a na co je zvyklí myslet, co z něj činí to čím je.“

Křesťanství — tak jako všechna tajuplná náboženství založená na zjevení — však šlo o krok dál. Přišlo s myšlenkou, že člověk je tím, v co věří. A dnes stále, striktně řečeno, je v křesťanské koncepci kulturní spřízněnost stále potlačována myšlenkou společné oddanosti morálním a metafyzickým dogmatům. S každým člověkem, věřícím ve spasení skrz Ježíše Krista se všemi danými důsledky, je — aspoň teoreticky — podle toho zacházeno jako s rovným až do té míry, že si může vzít a mít děti s kýmkoli, bez ohledu na rasu a zdravotní stav. Kultura je až na druhém místě. Řekla jsem však „aspoň teoreticky“; protože pro většinu lidí je stále důležitější „kulturní spřízněnost“ než demokratická rovnost. Pro pobožné jedince je spřízněnost víry součástí kulturní sounáležitosti.

Jestli však křesťanství nikdy neuspělo ve spojení všech lidí a smíšení všech ras na základě společné víry v další svět — pokud například dodnes nebylo schopno strhnout omezení na základě barvy pleti v zemích, kde stále existuje —, pak jeho pomalý a kradmý vliv uspěl v tom, že mnoho těch, kteří věří v „rovnost skrz kulturu“ rozšířených nyní na celé lidstvo, dokonce i na očividně podřadné rasy, má možnost s Árijci dříve či později sdílet „společnou kulturu“. Tento zkreslený postoj je zpátečnickou žalostnou mánií „vzdělaných domorodců“ nejvíce neárijských koloniálních zemí podél evropských hranic. A opakuji: žádný člověk árijské krve by nikdy nemohl uvěřit — tak jako naši demokraté nebo komunisté —, že jakýkoli člověk (bez ohledu na rasu) může „skrz vzdělání“ nasát moderní kulturu západní Evropy, pokud by ho na to staletí křesťanství podvědomě nepřipravila tím, že jeho předky učila, že všechny duše jsou si před zrakem křesťanského Boha rovny, a že se počítá jen duše, nikoli tělo.

Ona skutečnost, že, jak občanským tak, v případě souvěrců, náboženským zákonem, je všude na světě, vyjma kastovní Indie, primitivních společností majících striktní sexuální „tabu“ a v zemích, ve kterých existuje efektivní omezování na základě barvy pleti, dovoleno, že si kdokoli může vzít kohokoli, pouze dokazuje jak silně mezinárodní náboženství rovnosti — křesťanství a islám, obě pocházející z judaismu — připravila půdu pro moderní demokracii, jejímž logickým důsledkem je nakonec komunismus. Nejdemokratičtější a nejkosmopolitnější starověký Řek, pro kterého helénismus znamenal prostě helénskou kulturu, oddělenou od helénské národnosti a rasy, by nikdy nezašel tak daleko. Nikdy by nepřiznal, že například Číňan (jak jen může být svým způsobem vysoce civilizovaný) nebo Afričan by se mohli „podílet na řecké kultuře“, ať by citoval Homéra od srdce sebe líp. A byl by šokován nad některými manželstvími, která se v dnešní Evropě uzavírají. Lidstvo velmi zdegenerovalo od doby, kdy se vliv Židovstva — v křesťanství na celém světě a v islámu na Blízkém a Dálném východě a v Africe — v nebývalém rozsahu přidal k již existujícím silám rozpadu. Ale kořen úpadku leží v přístupu vyjádřeném ve starých slovech, jež jsem citovala výše, tedy v přístupu sestávajícího se z podceňování nebo úplného zanedbávání základního fyzického faktoru v kultuře, stejně jako v národu. Co člověk ví, a co si obecně myslí a dělá, v žádném případě neurčuje kým je. Právě naopak, je to fyzické pozadí, jež určuje lidský intelekt a morální tendence a skutečný význam toho, co si člověk myslí a co dělá a co si zvolí, že si bude pamatovat a co zapomene. A spíše než ekonomické nebo geografické prostředí, je fyzické pozadí člověka úplným dědictvím — jeho rasou; jeho krví.

Zakladatel nacionálního socialismu přišel světu v první řadě připomenout zapomenutou, avšak nejdůležitější pravdu; zničit nebezpečnou iluzi, která pomýlila Západní vědomí od úpadku klasického pohanství; odsoudit pošetilost jakéhokoli pokusu „germanizovat“ i ty Árijce, jež nejsou čistého germánského původu (tím spíše Neárijce) a vzdorem čtyřiadvaceti stoletím mýlky vyhlásit, že „rasa nespočívá na jazyku, nýbrž v krvi“.[3]

* * *

Značka pro pokračování textu

„Skvostná žíhavá kočka“. Krása v bioetice Sávitrí Déví

05/03/2022

Následující příspěvek od Juliany Reichmannové původně vyšel 4. 3. 2022 na Délském potápěči.

* * * * *

Chinese-Tiger-Art„Porovnali jsme krásu tygra s nadutou sprostotou lovce. Málo lidí – vyjma Velikánů, z jejichž tváří vyzařuje génius současně se svatostí – kdy představovalo exemplář vlastního druhu tak lichotivý, jakým je průměrný tygr pro čeleď kočkovitých.“ Těmito slovy přemítá Sávitrí Déví o štvanicích, jež zažila v Bengálsku. Nejde o jediný výrok v její Obžalobě člověka, kde ze srovnání člověka a zvířete vychází lépe čtvernožec – a to proto, že je nebo může být krásnější než lidé. Nacionální socialismus, jak myslitelka píše, „nadřadil krásného psa zdegenerovanému člověku“.

     Přívlastek „krásný“ autorka nepoužívá jen jako ozdobné, téměř nahodilé epiteton. Naopak: krása je klíčovým pojmem její etiky. Kdybychom se chtěli uchýlit ke strukturalistické metodě textové analýzy, napočítali bychom v Obžalobě, manifestu Sávitríiny biocentrické filosofie, 87 výskytů slova nebo jeho odvozenin na 146 stranách vlastního textu. Mnohem víc však záleží na tom, v jakém kontextu autorka krásu zmiňuje: obvykle ji vypočítává jako jeden z prvků tvořících „hodnotu“ bytosti či její „právo na život“. Podívejme se tedy na vztah krásy a morální ceny podrobněji.

     Stěží lze pochybovat, že takzvaná viděná krása, tedy půvab tvarů, barev, velikostí atd. a jejich celku, je v morálním hodnocení relevantním faktorem. Britský etik z přelomu sedmnáctého osmnáctého století Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury (1671–1713) dokonce ztotožnil estetiku s morálkou, když prohlásil, že soudy typu „toto je dobré/špatné“ ve skutečnosti nevypovídají nic víc než „líbí se mi to/nelíbí se mi to“. „Krásné“ živočišné nebo rostlinné druhy samozřejmě lidé chrání ochotněji než druhy nezajímavé či ošklivé – ekologické programy s touto skutečností musejí počítat. Kolektiv biologů z Přírodovědecké fakulty UK (Silvie Rádlová, Markéta Janovcová, Jakub Polák, Eva Landová a Daniel Frynta) v přehledové studii Emoce vyvolané zvířaty upozorňuje na počínání pražské zoologické zahrady, jež kompenzovala „škaredost“ čínských velemloků tím, že pro ně vytvořila přitažlivý moderní pavilon. Tak se jí podařilo upoutat pozornost návštěvníků k „ošklivému“ zvířeti, na jehož přežití by jinak laické veřejnosti příliš nezáleželo.[1] Jiné druhy, rody a čeledi – zejména „panda velká, velké kočkovité šelmy, sloni, nosorožci a velcí primáti[2] – naopak z průzkumů vycházejí jako pěkné, čemuž odpovídá obzvláštní ochota veřejnosti je chránit. Třebaže nám takový závěr příliš nelichotí, zdá se, že vnímáme souvislost mezi spanilostí a právem žít. Výjimku nepřestavuje ani Sávitrí. Nejdůsledněji biocentrické náboženství, kult slunečního kotouče-Atona, chválí slovy: „V Achnatonových očích byl konečný a krátký (a takový jistě je) individuální život drahocenný právě proto, že byl krásný.“

      Z citovaného výzkumu českých přírodovědců vyplývá také antropologická univerzálnost estetických preferencí: příslušníci různých ras a etnik posuzovali krásu či ošklivost zvířat jen s drobnými odchylkami. Jako jedny z nejpůvabnějších tvorů obecně hodnotili tygry. Právě bengálský poddruh této šelmy si zvolila za „exemplární jsoucno“ zvířecí krásy Sávitrí Déví. Mluví sice rovněž o nádherných psech či morčatech, ale „skvostná žíhaná kočka“ v textu dominuje a její fotografie zdobí i frontispis prvního (kalkatského) vydání Obžaloby člověka. V knize autorka opěvuje „dokonalý kousek z dílny tvůrčí božské Energie, vskutku královského bengálského tygra, nejnádhernějšího z obyvatel země, kteří jsou k vidění“. Co se vlastně nejen jí, ale i statisticky významné části lidstva na tygrech líbí? Podle citované studie je to kontrast achromatických barev (černé a bílé), dále chlupatost a mohutnost a v neposlední řadě fakt, že velké kočky odpovídají lorenzovskému schématu mláděte: mají relativně velkou hlavu, velké oči, vysoké čelo atp. Jak navíc podotýká Stanislav Komárek, třebaže jsou šelmy rodu Panthera značně nebezpečné, netrpíme vůči nim fobiemi,[3] které by narušovaly naše sympatie a obdiv. Roli může hrát i estetické oceňování divokosti oproti krotkosti a mrštnosti oproti lenosti, na něž upozornil – v inspiraci Hegelem – britský filosof Glenn Parsons. Jak známo, Konrad Lorenz a s ním celá nacistická biologie preferovali ferální zvířata před domestikanty, čímž poprvé valorizovali divokost v přírodovědě. Sympatie k volně žijícím (a zvlášť exotickým) druhům se však objevují přinejmenším už od dob romantismu.[4]

     Autorka tedy příznačně uvádí do souvislosti krásu tygra a ztrátu, kterou obnáší jeho zastřelení: „Samovolně se nám vybavilo majestátní, pružné žíhané tělo, ležící mrtvé u nohou bezvýznamného zvířete – míníme člověka –, jež ho právě zastřelilo. Krev pomalu prýští z malé ranky; sametové tlapy se roztahují ve smrtelných křečích; světélkující oči jakoby ze smaragdu nebo průzračného zlata navždycky slepnou pro Slunce, Otce veškerého života.“

     Můžeme konstatovat, že na Sávitríině postupu není nic výstředního. Evokace umírající tygra bude mít skličující či rozčilující dopad i na většinu jejích čtenářů – a je samozřejmě přijatelnější než líčení dokonávajícího rypoše lysého, tlustohlavce nebo třeba kyjonožce. Krása zkrátka patří k důležitým činitelům Sávitríiny (a jak jsme právě ukázali, nejen její) etiky.[5] Nyní se podívejme, jak konkrétně s ní autorka pracuje.

     Jak širokou definici pojmu vlastně autorka uplatňuje? Výslovně ji nikde nepodává. Zásadní se ukazuje tato vsuvka, utroušená jakoby mimochodem: „[…] Ve svévolném hubení krásných živoucích bytostí (a všechny živoucí bytosti jsou krásné) pro zábavu spatřujeme jeden z nejnechutnějších výrazů lidské ukrutnosti.“ Mohlo by se zdát, že Sávitríin pojem krásy se nekryje s estetickou libostí – a myslitelka zřejmě skutečně spatřovala „jistý druh“ spanilosti i v larvách potemníka (moučných červech). Ostatní pasáže Obžaloby však ukazují, že půvab chápe spíše v konvenčním smyslu. Krása „kožešinového“ zvířete prý činí jeho porážku obzvlášť strašnou. Na jiném místě nastiňuje hierarchii v říši života na základě vlastností: „Třebaže nemáme ve zvyku zabíjet nikoho, pokud se tomu můžeme vyhnout, zcela určitě bychom zahubili štěnici či blechu raději, než bychom připustili, aby namísto nich padl růžový keř – nemluvě o dubu nebo cedru. Právě tak bychom se raději vzdali libovolného počtu lidských tupců, než abychom souhlasili se smrtí zvířete, v němž se vtěluje síla, krása a snad také inteligence jednoho z nejnádhernějších nebo nejsympatičtějších živočišných druhů.“ Opět tedy zaznívá pisatelčin smysl pro výjimečnost.

     V její filosofii se půvab řadí ke kategoriím, v nichž je možné dosáhnout zvláště vysoké úrovně, a tím nabýt ceny coby pozoruhodný představitel daného typu. Platí to i o lidech: ti neobvykle krásní, zdraví nebo chytří mají oproti ostatním právo přivést na svět početnější potomstvo. Sávitrí totiž projevuje pochopení pro výjimečnost všeho druhu, zato jí nedává smysl „udržovat naživu tisíce lidských bytostí ani dobrých ani zlých, ani tělesně krásných, jež mohly stejně dobře zemřít“.

     Dále pro autorku krása představuje – v aristotelské terminologii – telos neboli účel, hodnotu žádanou pro ni samotnou, nikoli coby prostředek. Mít ke svému domácímu mazlíčku etický vztah podle ní znamená nechovat ho kvůli rozptýlení a potěše, které přináší nám, nýbrž kvůli němu samotnému. Moderní Evropané a Američané si prý ale pohříchu „nedrží [mazlíčky] pro blaho zvířat samých či proto, že by v nich jejich majitelé rozpoznávali krásu, tudíž by je považovali za hodnotná sama o sobě.“ Esteticky založená má být též ochrana rostlin: „Pádným důvodem – jediným důvodem –, proč se my sami zasazujeme nejen o zachování těch několika dosud existujících hvozdů, ale i o postupné obnovení lesů předchozích […], je krása stromů – krása života náležejícího do rostlinné říše právě tak jako života náležejícího do říše zvířat.“ Tato pasáž kontrastuje s oddílem, v němž se Sávitrí vypořádává s argumentací založenou na pouhé užitečnosti lesů, zadržujících vodu a bránících půdní erozi. Utilitární důvody jsou podle myslitelky sice věcně správné a účinné při přesvědčování mas, nicméně vyššímu člověku nemohou stačit. Nadčlověk hledá krásu neboli hodnotu podstatnou a imanentní.

     Půvab bytostí také zakládá nárok na naši lásku k nim: „Jediné, co může v člověku odkrýt nadřazeného tvora, je jeho schopnost […] spatřovat v každičkém čtvernožci či ptáku živoucí chvalozpěv na Slunce a milovat je proto, že jsou krásní.“ Anebo na jiném místě: „Nelze se o to více nepodivovat nad nadřazeností oněch několika, kdo […] pohlíželi na živou přírodu jako na cosi krásného, co má být milováno – ne jen jako na podřadnou formu života, na níž je třeba kořistit v zájmu rafinovanějšího lidského druhu.“ Shrňme, že krása pro Sávitrí znamená protějšek užitečnosti, účel namísto prostředku, absolutní hodnotu bytosti tkvící v ní samé namísto hodnoty relativní, závisející na okolnostech a jiných bytostech.

     Není to kategorie příliš antropomorfní? Ačkoli estetické názory na zvířata možná sdílíme i s příbuznými primáty,[6] stěží si lze představit, že bychom se na nich shodli s tak odlišnými formami života, jako jsou hlubokomořské ryby nebo členovci. A je vůbec „slušné“ hodnotit krásu živých, vysoce komplexních bytostí? Druhou otázku si klade torontský filosof (a vystudovaný biolog) Glen Parsons v eseji s názvem Estetická hodnota zvířat. Odpovídá si, že ano, bereme-li při posuzování krásy v potaz funkci daných tělesných částí či celku, a tedy i zájmy a záměry zvířete jakožto autonomní bytosti. Nic takového však Sávitrí nedělá: růžový keř je zkrátka sličnější, ergo cennější než štěnice – bez ohledu na vysoce funkční uspořádání tohoto zvířátka.

     A můžeme skutečně považovat krásu zvířat za účel místo prostředku? Netřeba podrobně představovat darwinovskou tezi, že vzhled organismu představuje jen jeden z nástrojů v boji o přežití (druhu) a že přírodní výběr časem vymýtí všechny nepotřebné znaky. Žádný tvor si totiž podle Darwina nemůže dovolit zbytečné investice energie, což je mj. důvod zakrňování. Tento předpoklad ale neplatí vždy, jak ukazuje Stanislav Komárek na příkladu tzv. excesivních struktur – nadměrně vyvinutých tělesných částí, které zvířeti spíše škodí, než pomáhají. Například zobák tukana tomuto ptáku ztěžuje ukrývání a příjem potravy, neboť ho nutí každé sousto nadhazovat.[7] Svému účelu, totiž zatraktivnění nositele, by přitom nepochybně sloužil i v mnohem menším provedení. Teorie účelnosti má i jiné trhliny. Odborník na biochromatismus L. Peterich si povšiml, že některé univerzálně platné aspekty zabarvení (oddělení teplých barev od studených neutrálním přechodem) se projevují bez ohledu na to, zda je daný druh schopný dané barvy na svém těle vidět, nebo ne.[8] A švýcarský zoolog Adolf Portmann dokonce věřil, že vzhled je tvůrčím sebevyjádřením organismu. Sávitríino pojetí krásy jakožto projevu skutečnosti, že každý jednotlivý tvor má svrchovanou, vnitřní hodnotu sám o sobě a nepotřebuje její potvrzení „zvenčí“, by v kontextu portmannovské biologie dávala poměrně dobrý smysl.

     Musíme také zdůraznit, že myslitelka nespatřuje v kráse (stejně jako ve zdraví, inteligenci či síle) jedinou ani nutnou podmínku práva na život. Je to vnímavost – vědomí sebe sama a světa, navíc v kombinaci se schopností cítit bolest –, co zakládá nedotknutelnost bytosti. „Každý tvar krásy, i neživý, je cenný sám o sobě. Oč cennější jsou pak stvoření vybavená smysly […].“ Zde se ostatně autorka dotýká další zásadní skutečnosti: krásou neoplývá jen živá příroda, ale rovněž svět jako celek. Jako jeden z argumentů proti abrahámovskému božstvu jí slouží skutečnost, že bůh křesťanů, muslimů a židů si cení pouze jediné částečky svého stvoření, člověka. „Veškerá nádhera hmotného světa; veškerá ladnost, síla a půvab miliónů čtvernožců, ptáků, ryb, stromů a plodů; majestát zasněžených hor, krása rozvíjejících se vln – to všechno a mnohem víc – není v božích očích hodno nesmrtelné duše lidského imbecila.“ Z neživých objektů myslitelka hovoří nejčastěji o nádheře Slunce. Tomu náleží (racionálně a sekulárně) zbožná úcta faraona Achnatona, zakladatele kultu slunečního kotouče, i Sávitrí samotné. Autorka – po faraonově vzoru, jak se domnívá – odvozuje hodnotu zvířat i rostlin prvořadě z jejich schopnosti otevřít se kráse života. Tu symbolizují hřejivé, životadárné paprsky, jež s povděkem přijímá tygr, žížala i lotosový květ. Slovem: schopnost žít a radovat se ze života s sebou v Sávitríině filosofii nesou též právo na život.

     Zdá se, že sklon považovat krásu za morálně významný faktor je v (bio)etice přirozený. Nepotlačuje ho ani Sávitrí Déví: krása patří k nejdůležitějším hodnotám jejího systému. Lásky a ochrany jsou však podle ní hodny všechny formy života.


[1] Silvie Rádlová, Markéta Janovcová, Jakub Polák, Eva Landová, Daniel Frynta. „Emoce vyvolané zvířaty I: Krása a estetické preference.“ Přehledová studie. Psychologie, 2018, roč. 12, č. 3.

[2] Ibid.

[3] KOMÁREK, Stanislav. Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech. Praha: Academia, 2011.

[4] Ponechávám stranou ojedinělé upřednostnění divokých zvířat před domácími v jedné Montaignově eseji.

[5] O tom, která zvířata „máme rádi“ a snažíme se je ochránit před bolestí a smrtí, současně rozhodují i jiné ohledy než krása: roztomilost, zajímavost a přitažlivost, sympatičnost, podobnost člověku, (ne)obvyklost, shoda s „obecným typem“ daného druhu, zvyk, ba dokonce vlastenecké cítění (ztotožnění s druhy, zejména endemickými, obývajícími naši zemi, jak o tom svědčí třeba cílené využití vzácných druhů ptáků a motýlů na poštovních známkách, přispívající – podle Geralda Durrella – k jejich ocenění a ochraně, nebo fakt, že v australském průzkumu oblíbených zvířat se „ošklivý“ ptakopysk umístil před „hezkými“ pandami). (Kol.: „Emoce vyvolané zvířaty I: Krása a estetické preference.“)

[6] „Emoce vyvolané zvířaty I: Krása a estetické preference.“

[7] KOMÁREK, Stanislav. Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. Praha: Academia, 2008.

[8] ibidem

Obžaloba člověka od Sávitrí Déví v českém překladu

03/02/2022

Dostalo se mi radostné povinnosti oznámit našim čtenářům vydání první knihy Sávitrí Déví v češtině, kterou není nic menšího, než jedna z autorčiných nejdůležitějších a nejpřínosnějších knih vůbec, Obžaloba člověka.

Sávitrí se v této základní knize svého myšlení zabývá právy zvířat a rostlin, morálkou naší tzv. civilizace a lidským údělem a posláním ve světě, kde člověk netvoří střed všeho, ale je součástí celého stvoření a všeho živého.

Autorka v tomto svém díle není ani explicitně nacionálně sociální, takže se kniha hodí i pro dobře smýšlející přátele, kteří by jinak autorčin fanatismus těžko nesli.

Tento překlad z anglického originálu pořídila Juliana R.. Jedná se o jiný překlad, než který jsme začali publikovat na těchto stránkách, a v němž budeme pokračovat až po vyprodání prvního tištěného vydání.

Na závěr bych rád poděkoval Všem, díky jejichž podpoře, financování a korekcím mohla být tato kniha představena českému i slovenskému čtenáři.

* * *

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka

Překlad: Juliana Reichmannová

Vydala iniciativa Paragon

Pevná vazba, 194 stran, cena 299,- Kč + poštovné.

* * *

Možno objednat na:

Telegram — https://t.me/Juliana_Reichmann/

e-mail — julian.hrebicek@email.cz

Bar Temple, Měšťanská 1747/17, 695 01 Hodonín

knihkupectvi-brno.cz (kamenný obchod a e-shop)

Kultur blog (e-shop)

*

Databáze knih