Přejít k obsahu webu

Otto Dietrich – Vůdce a německý národ

15/10/2019

Dr. Otto Dietrich byl Hitlerovým tiskovým mluvčím, který Hitlera provázel v letech bojů i po nástupu nacionálněsocialistického režimu k moci. Dietrichovo pojednání níže je součástí knihy Adolf Hitler aus dem Leben des Führers, která česky vyšla jako Obrazy ze života Vůdce v nakladatelství Naše vojsko roku 2010, ze které jsme pojednání níže převzali. V něm Dietrich líčí postavení Adolfa Hitlera k německému národu a postavení národa ke svému Vůdci. Jak poznamenává Randall Bytwerk v předmluvě k anglickému překladu: „toto pojednání je dobrým příkladem nacistického zbožštění Hitlera. Ten je popisován jako člověk, který německý národ oslovil svou mystickou, nadpřirozenou silou.“ Na Bytwerkových stránkách je také zveřejněno několik fotografií, které text v knize doprovázejí.

Vztah německého národu k Vůdci vzbuzuje v Němcích radostnou hrdost a v cizincích žasnoucí údiv. Nikde na světě nemilují milióny lidí takto fanaticky svého vedoucího představitele. Jejich láska však současně není přehnaná a vyumělkovaná, ale pramení z hluboké a silné víry, z nekonečné důvěry, jakou mívají děti ke svému otci.

Nadšení obvykle trvá jen několik let, ale tato láska pramení ze samého nitra, a když jednou vzklíčí, již nikdy nezahyne a přetrvá staletí. Je jak obrovská, intenzivní záře, jež nikdy nepohasne. Nerozhořela se naráz, nepodnítily ji překvapivé a strhující události, vyrostla pomalu, ale jistě. Existuje trvale, každou hodinu a v každém příslušníku německého národa. Vždy, když si vzpomeneme na Vůdce, rozvine se v nás tato láska a právem říkáme: „Hitler je Německo — Německo je Hitler.“ Nikdy nebyl jakýkoli státník tak hluboce zakořeněn v srdcích svého lidu jako tento muž, který nepřišel zvenčí, ale zrodil se z našeho národa, prošel jeho strastmi a žil s ním. Když se někdo zeptá na jméno tohoto kdysi neznámého frontového vojáka, odpoví mu celý německý národ: „Je to Adolf Hitler!“

On byl svědomím národa, jeho ústy promlouvalo utrpení a vzdor poníženého národa, on ztělesňoval vůli Německa k životu i v hodinách nejhlubšího ponížení. Adolf Hitler vždy říkal jen to, co si v hloubi své duše myslel celý národ, nikdy neučinil nic, co by nechtělo učinit národní společenství. Nebyl, není a nikdy nebude diktátorem, který národu vnucuje své osobní názory a svou libovůli. Je skutečným Vůdcem a to představuje nejvyšší ocenění, jaké lze o člověku vyslovit. Proto ho lid miluje, proto mu důvěřuje a proto je šťasten, že poprvé v dějinách v tomto muži našel sám sebe.

V tom tkví tajemství nesmrtelnosti Adolfa Hitlera a nezničitelnosti jeho díla. Cesta, kterou nastoupil, je neměnná. Vlastně již nejde o člověka Adolfa Hitlera, ani o jeho dílo, ale o samotný německý národ, jenž se v něm projevuje. V Hitlerovi miluje národ sám sebe, v něm si plní svá nejtajnější přání, v něm se nejsmělejší národní myšlenky stávají skutečností. Každý jednotlivec to takto cítí, a proto není Adolf Hitler nikomu cizí a naopak není nikdo cizí Vůdci. Hovoří s ním dělníci a rolníci, nositelé Nobelovy ceny a umělci, bojovníci a snílci, šťastní a zoufalí, a ke každému z nich Vůdce promlouvá jeho jazykem, všichni mu rozumějí a on rozumí jim. Nikdo se před tímto velkým mužem nestydí a on nikomu neporoučí, nikoho nepřemlouvá, ale vyzývá, stejně jako jednotlivce vyzývá vlastní svědomí. Člověk nemůže neposlechnout a následuje Vůdce, protože jinak by se protivil vlastnímu srdci a zůstal by nešťastný. Dobrovolně se děje to, co se stát musí a žádný z národů zeměkoule není víc svobodný, než německý.

Národ nikdy neunaví naslouchání slovům Vůdce, a když Říšský stranický den v Norimberku trval dvakrát tak dlouho, národ před ním stál poslední den stejně pozorně jako první a naslouchal. Když Vůdce projíždí Německem, stojí lid u silnic a jásá stejně jako na začátku. Matky mu podávají vstříc své děti, aby se podíval na budoucnost Německa. Kdyby to bylo nutné, položili by za něj lidé život, stejně jako to udělaly stovky stranických druhů v letech bojů.

V čele národů bývali císaři, králové, vládci, lidový hrdinové a krutovládci, chytří i velcí mužové, ale doposud nikdy – Vůdce. Jen Němcům se ze všech národů světa dostalo takové štěstí. Dokud toto ostatní lidé světa nepochopí, neporozumí tomu, proč se německému národu rozzáří oči, proč davy jásají, proč srdce zprudka bijí a proč paže letí vzhůru, když před německý národ předstoupí Adolf Hitler. Tyto vnější projevy vyjadřují trvalou a zvláštní spjatost mezi lidem a jeho Vůdcem. Z ní čerpá Hitler sílu ke svému dílu, tak jako národ čerpá sílu z pohledu na něj.

Mimořádně zřetelně si tohoto vztahu povšimnete, pokud sledujete Vůdce a vedle něj německou mládež. Každý, kdo mohl s Vůdcem strávit delší dobu a provázet ho několik dní, týdnů a měsíců, prožil nezapomenutelné epizody.

Mezi Štětínem a Paswalkem, dobrých deset kilometrů od nejbližší obce, se na venkovské silnici v bouři a dešti shromáždila německá mládež, protože od kohosi kdesi zaslechla, že tudy dnes bude projíždět Vůdce. Již se stmívalo, když se konečně přihnal Vůdcův automobil se dvěma doprovodnými vozy. Posádka již z dálky viděla mezi stromořadím velký shluk lidu, a když auta přijela blíže, ukázalo se, že to jsou děti mávající vlajkami. Mladí zapálili bengálské ohně a rozestavili hlídky, které jim měli včas nahlásit příjezd kolony. Ačkoli času nebylo nazbyt, Vůdce nařídil zastavit a v tom okamžiku byly vozy obklopeny přibližně stovkou dětí, které skákaly na stupátka a dokonce i na chladiče a na kapoty, jen aby přes okénka zahlédly toho, koho toužebně vyhlížely. Poté, co prozkoumaly všechna tři auta, objevil konečně jeden z bystrých hochů Vůdce. Zakřičel z plna hrdla: „Tady je, všichni sem!“ A v tu chvíli to vypuklo. Muži z doprovodu museli zasáhnout, protože někteří chlapci se dokonce pokoušeli vyšplhat na tenkou plátěnou střechu. Vůdce mladistvého houfu, onen hoch, který Vůdce objevil, pronesl krátkou řeč, jasnou, svěží a dynamickou. A pak uvolnil místo dívce. Hluboce se uklonila a vlastními verši vyjádřila radost z toho, že se místní omladina mohla setkat se svým Vůdcem. Na závěr předala Adolfu Hitlerovi košík s nádhernými, červenými jablky. Hluboce dojatý Vůdce ji pohladil po plavých vlasech a děvče se rozplakalo, přemoženo obrovským štěstím a radostí. Autokolona se pomalu rozjela dětským zástupem a zadními okénky byly ještě dlouhou dobu vidět dětské paže nadšeně na rozloučenou mávající praporky.

Vždy a na všech manifestacích stojí právě mladí v prvních řadách. Způsobní, skromní žáci se rozestoupí tak, jak jim nařídil učitel nebo vedoucí – čekají v rovných řadách a ani se nepohnou. Jiní, smělejší, obsypou větve stromů, šplhají na pomníky nebo výklenky v domovních fasádách, někteří se jako sloupořadí soch rozmístí na hřebeny továrních zdí, usadí se na stožárech a lucernách a jakmile zahlédnou přijíždějícího Vůdce, zaplní vzduch svými radostnými výkřiky. K nejoblíbenějším místům mladých nedočkavců patří ostré zatáčky, které svými těly šikovně ještě zúží, aby donutili vozy k co nejpomalejší jízdě. Ovšem ještě lepší je, když někde na silnici najdou místo s rozkopanou vozovkou. V takovém případě je zcela jisté, že Vůdce tudy bude muset projet krokem a mladí ho dokáží zcela obklopit. Téměř vždy je opravdu náročné proklestit si cestu dál, a když se konečně zástup rozestoupí, děti se rozběhnou o závod a za chvíli kolonu opět zastaví a nadšeně pozdravují.

V jistém jihoněmeckém městě vytvořily večer po shromáždění desetitisíce příslušníků Hitlerjugend špalír. Čím větší vzdálenost Vůdcův automobil urazil, tím více se obě křídla špalíru tiskla k sobě, takže nakonec zbylo jen tolik místa, aby se vůz pomalu prosmýkával vpřed. Chvíli to ještě šlo, ale náhle tlačenice zesílila, chlapci s pochodněmi v první řadě již nápor nedokázali zadržet a přepadli do aut a ve svém svatém nadšení vrhli Vůdci a jeho doprovodu pořádnou porci kouře do obličeje. Ještě štěstí, že vozy nezačaly hořet. Teprve po čtvrthodině se Vůdce podařilo vyprostit z tohoto nadšení mladého houfu.

Zábavná podívaná je na mladé, kteří se pokoušejí Vůdce vyfotografovat. Stojí připravení se svými malými fotoaparáty, prsty na spoušti, třesou se nervozitou a vzrušením. Na první pohled je jasné, že tyto přístroje zvládnou slušný snímek jen s notnou dávkou štěstí. Ale přesto je s podivem, že mnoho fotografií je opravdu zdařilých. I v tomto případě je zřejmě štěstěna nakloněna mladým, protože na druhé straně si mnozí zkušení, byť amatérští fotografové stěžují, že se v davu a všeobecném ruchu a nadšení ke kloudné fotografické příležitosti vůbec nedostanou. Na cestě po Horním Slezsku zdravili Vůdce obyvatelé jisté obce a jednomu z malých děvčat se dostalo té cti, že mu směla předat kytici a přednést malou básničku. První verš oddeklamovalo bez zaváhání, ale pak rozčilením ztratilo niť a začalo se bezradně rozhlížet. Náhle se dívka pozdvihla na špičky, podala Vůdci květiny a řekla: Hitlere, tady máš, všechno jsem zapomněla!“ a utekla pryč.

Silnice. Lidé namačkaní na sobě. Čekají, někteří již několik hodin. Vyhlížejí Vůdce. Všichni ho chtějí vidět, muži i ženy. „Dneska je to jako svátek,“ říká starší žena a má pravdu, protože Vůdce do městečka přijíždí poprvé.

Ze střech a štítů vlají prapory a nad ulicemi jsou napnuté girlandy. Celé město se obléklo do slavnostního hávu. A pak přijíždí Vůdce . . . Dav se zavlnil, na několika místech se řada pořadatelů prohnula pod tlakem nadšených houfů. Paže letí Vůdci vstříc, všichni se usmívají nebo pláčí dojetím a nadšením. Ženy zdvihají své děti, nad hlavami lidí se třepetají malé ručičky, září oči, smějí se ústa a zaznívají nadšené hlásky: „Heil Hitler!“ Dívka, která je zde ve službě, psala domů rodičům: „… načínám další arch papíru a z toho, co teď napíši, budete mít jistě radost. Představte si, moji milí, viděla jsem Vůdce, jen to uvažte, Vůdce!!“

Co se jen skrývá v oněch slovech: „jen to uvažte, Vůdce!!“ Jaká hrdost z nich čiší, jaká láska dítěte německého národa k Vůdci! Dívce se splnilo horoucí přání. Dostalo se jí cenného daru, na který bude vzpomínat po celý život. Setkala se s Vůdcem. „Jen uvažte …!!“

A tak je to všude. V Bavorsku, Východním Prusku, Slezsku i Porýní.

Po jedné falcké silnici kráčeli dva muži. Měli namířeno k nočnímu městu. Vyrazili ze vzdáleného tábora pracovní služby a čekala je ještě dlouhá cesta k železniční zastávce, Ale to jim nevadilo, byli dobře naladěni a vesele si pískali do kroku. Šli domů, na dovolenou, zaslouženou po několika měsících usilovné práce. Minula je kolona automobilů. „Těm se jeden,“ poznamenal jeden z mužů, „budou doma rychleji než my.“ „Hele, mávají na nás!“ vykřikl druhý.

Auta skutečně zastavila a čekala, až k nim poutníci doběhnou. „Kam? – Odkud? Nastupte!“ Muži nevycházeli z údivu. Vždyť ten, kdo na opuštěné okresce zastavil dvěma mužům pracovní služby a hodlal je svézt, byl sám Vůdce. Nechal si vyprávět o jejich životě, zajímal se o tábor pracovní služby a chtěl vědět veškeré podrobnosti. Ale to už dojeli do městečka. Automobily zastavily. Při loučení se Vůdce jednoho z mužů zeptal: „Brzy bude pršet a vy nemáte kabát?“

„Nemám, můj Vůdce, byl jsem dlouho bez práce.“ Vůdce si svlékl svůj šedivý cestovní plášť a pověsil ho svému soukmenovci přes ramena. Než se udivený muž vzmohl na slovo, byla již kolona pryč.

Mladí dělníci velkého závodu nastoupili na dvůr. Vůdce kráčel před jejich řadami a každému z mladíků se zkoumavě díval do očí. Oslovil jednoho z nich: „Jste člen strany?“

„Ne!“

„A jste v SA?“

„Ne, jsem v Pracovní frontě.“

„Kde jste byl dříve?“ zeptal se Vůdce po chvíli.

Plavovlasý mladý muž uhnul pohledem, pak se napřímil a zajíkavě řekl: „Byl jsem u mladých komunistů, můj Vůdce.“ Neříkalo se mu to lehko. Upíraly se na něj všechny pohledy. Trapná chvilka. Vůdce stiskl mladému muži ruku a s úsměvem pronesl: „Ale dnes jste všichni u mne, chlapci.“ Mladý dělník, červený v obličeji odpověděl: „Přísahám bohu, na to se můžete spolehnout, můj Vůdce!“

A takových epizod, dokládajících sounáležitost každého jednotlivého příslušníka německého národa s Adolfem Hitlerem, je nekonečná řada.

V Hamburku, při manifestaci u příležitosti lidového plebiscitu, se zábranami protlačil válečný invalida se synem a prosil: „Chtěl bych Vůdci zahrát.“ SS-mani muže pustili dál a invalida se postavil pod okno, chvějícími se prsty vytáhl z šedého pouzdra nástroj a zahrál písničku. Tisícihlavý zástup mlčky a nábožně poslouchal. Tóny vyluzované pouličním muzikantem se donesly až k Vůdci. A Vůdce naslouchal. Adolf Hitler si invalidu zavolal a vyslechl si jeho příběh: „Čtyři roky jsem nezaměstnaný,“ řekl muž na závěr, „mohl byste mi, můj Vůdce, opatřit práci?“ Vůdce pokynul jednomu z adjutantů. Stačily dva telefonáty a pak Vůdce prohlásil: „Ohlaste se zítra tam a tam, můžete ihned začít pracovat.“ Zpráva se čekajícím davem rozlétla rychlostí blesku. Vůdce byl odměněn nekonečnými a bouřlivými ovacemi.

Nezapomenutelný byl i den, kdy se Vůdce dostavil na pohřeb obětí těžké exploze v muniční továrně Reinsdorf. V dlouhých řadách ležely rakve padlých hrdinů práce. Vlajky stažené na půli žerdi, mlčící truchlící v černém. Na vyhrazeném místě se shromáždili nejbližší pozůstalí. Naskýtal se obraz nekonečného zármutku plačících matek, sester, otců, a bratrů. Poté se objevil Vůdce a smuteční slavnost započala. Bolest rodinných příslušníků obětí rvala srdce. Zaznívaly proslovy řečníků a duchovních, dohrála píseň o dobrém kamarádu a třeskly čestné salvy. Tu se Vůdce odpoutal od svých průvodců a sám přešel až k rodinám mrtvých. Natáhly se k němu stovky paží hledajících útěchu. Nikdo z přítomných nezapomene na hluboce pohnutou Vůdcovu tvář, na Adolfa Hitlera, dojatě stojícího uprostřed bolestně zasaženého zástupu. Pak začal hovořit s jednotlivými muži a ženami nebo jim jen mlčky tiskl ruce. Kruh kolem něj se stále zužoval. Slzy usychaly, zlomení lidé se napřimovali. Tu vzal Vůdce do svých útěšných rukou hlavu staré matky, jež ztratila syna, onde prohodil několik vřelých slov s mladíkem z Hitlerjugend, jemuž zahynul otec. Pozůstalí nebyli sami, Vůdce jim dodal novou útěchu a odvahu a utěšil je v jejich bolesti. Když na závěr truchlící pozdvihli své paže k pozdravu a mlčky Adolfu Hitlerovi poděkovali, měli k sobě národ a Vůdce náhle i v této hodině hlubokého zoufalství neskutečně blízko.

Vůdce a německý národ . . . Jindy se ve frankfurtské hale konala manifestace. Vůdce uvnitř mluvil k tisícovkám shromážděných lidí a mezitím se venku jistá žena protlačila k jeho vozu a na místo, kde podle jejího mínění sedával Vůdce, položila malou kytičku konvalinek – byla právě zima. Když se po ukončení shromáždění dala kolona automobilů do pohybu, vpadl do kypícího volání slávy jasný, pronikavý hlas: „Ty konvalinky jsou ode mne!“

Mohli bychom vyprávět stovky a tisíce podobných historek, dojemných i veselých. Všechny však mají stejný obsah: Stal se zázrak, jaký národ zažije pouze jednou ve svých dějinách. Vůdce a lid jedno jsou a spojuje je láska veliká, přirozená, samozřejmá a zářící. Každou minutou zesiluje a tryská z hlubin duše.

Jaká nekonečná síla, jaké nekonečné požehnání pro oba, národ i Vůdce, Vůdce a německý národ!

Sávitrí Déví – korespondence s Aldousem Huxleym

03/08/2019

V textu níže naším čtenářům přinášíme překlad korespondence mezi Sávitrí Déví a Aldousem Huxleym. Jejich korespondence se týkala egyptského faraona Achnatona, kterému Sávitrí věnovala několik knih, z nichž jedinou do češtiny přeloženou  je Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství. Text byl přeložen podle anglického originálu ze stránek Archivu.

* * *

Nejstarší dochovaný dopis Sávití Déví se týká náboženství a filosofie faraona Achnatona a jeho adresátem je nečekaně známé jméno: Aldous Huxley (1894 – 1963), spisovatel zajímající se o duchovno a filosofický mysticismus. K jeho nejznámějším dílům patří klasická dystopie Konec civilizace (1932); Věčná filosofie (1945), přehled myšlenek východních a západních mystiků; a Brány vnímání (1954), jedné z prvních prací o významu psychedelických drog v mysticismu.

Sávitrí tento dopis uveřejnila v Předmluvě ke své knize A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (1946).[1] Huxley k publikování části korespondence svolil. Sávitríina obhajoba Achnatonova světského mysticismu očividně vychází z Nietzscheho kritiky mimosvětských náboženství a jeho nabádání zůstat věrný zemi, tělu a k hmotnému světu obecně.

 

Aldous Huxley píše Sávitrí Déví:

Llano, Kalifornie[2]

27. listopadu 1944

 

. . . Ani se necítím zcela šťasten ohledně přírodního náboženství, jakkoli vznešeného a universálního, jak nesporně bylo Achnatonovo uctívání slunce. Takové náboženství tvrdí, že člověk je v podstatě ve světě doma. Ale zcela jistě je pravdou, že člověk musí získat právo být ve světě doma, a to tak, že nejprve pro svět a pro sebe zemřel. Pouze skrz obětavost lze vnímat věčnost v čase, prožít nirvánu v samsáře. Kdybych měl posuzovat podle Achnatonových hymnů na slunce, tak podle všeho Achanton věřil v možnost poznání Boha, aniž by člověk nejprve musel zemřít pro svět a pro sebe sama. Avšak všichni mistři Východního i Západního duchovna by to považovali za iluzi. Achnatonovo naléhání na „žití v pravdě“ a jeho kult jednoduchosti a přirozenosti připomínají taoismus. Ale zatímco taoismus neustále mluví o vlastní nicotnosti a pokoře, a vštěpuje praktikování druhu jógy zaměřeného na očištění mysli, která je tak schopna poznat pravěké Tao nebo Božství, nad osobním Bohem a hmotným světem, Achnatonovo uctívání slunce podle všeho nic z toho neobsahuje. Právě kvůli těmto důvodům je pro mě obtížné sdílet vaše vysoké mínění o kultu Atonu. Achnaton ve mně vzbuzuje pocit, že je jedním z těch, kteří se slovy Williama Laweho, obrátili k Bohu, aniž by se odvrátili od sebe. Jeho náboženství je tudíž pouze polovičním pravým světovým náboženstvím. . . .[3]

 

Sávitrí Déví píše Aldousi Huxleymu

Kalkata[4]

5. červenec 1945

 

Nemohu říct nic, krom toho, že osobně v náboženství hledám něco jiného než vy a všichni, kteří nejsou „v podstatě ve světě doma.“

Bůh, ke kterému Achnaton dosáhl, aniž by, jak píšete „musel zemřít pro svět a pro sebe sama“, byl neosobní, imanentní Bůh, neoddělitelný svou podstatou od zbytku vesmíru — „Teplo a světlo Kotouče“ totožného se samotným Sluncem; Kosmická energie, neoddělitelná a v konečném důsledku identická s tím, co se naším smyslům jeví jako „hmota“; zdá se, že se jedná o jediného Boha, ke kterému můžeme dnes vzhlížet, a přitom se zcela držet závěrů moderní vědy. Zároveň se jednalo o Boha neodlišitelného od samotného mladého Proroka Slunce; Boha „v jeho srdci,“ jak sám praví ve svých hymnech, a poznatelnému pouze tomu, kdo je „Jeho synem, přibližující se mu bez přestání.“

Takový Bůh, uchopený v materiálním světě — v ohnivé kouli Slunce — a zároveň v hlubším Já, se mi zdá právě tím samým Jedním, kterého tolik proroků Východu a Západu uchopilo ve svých hlubších Já — „Princip sjednocení všeho,“ jak jste ho charakterizoval v mnoha částech vaší knihy.

A pokud pro vás „svět“ znamená pouze tuto materiální zemi se všemi jejími potěšeními a přepychy, pak bych ve svém skromném mínění řekla, že Achnatonova sláva — ba dokonce jeho jedinečná pozice mezi velkými náboženskými učiteli všech dob — leží přesně v oné skutečnosti, že aniž by se obrátil zády k příjemnostem tělesného života, ke krásám forem a barev, k vytříbeným požitkům smyslů, dosahuje uvědomění Jedné skutečnosti ve středu toho všeho a skrze všechno, zcela přirozeně — jakoby bez úsilí.

Je možné, dokonce pravděpodobné, že mnoho z těch, kteří si uvědomili Božské, by tak neučinili, kdyby šli v jeho stopách. Je možné, že stěží nějaký člověk je tak přirozeně vyrovnaný, aby toho byl schopen. Ale nechápu, proč věříte, že jeho cesta, následovaná důsledně až do konce, „nemůže“ člověka vést ke konečnému cíli Božského vědomí, a proč Náboženství kotouče, se svou spontánní radostnou moudrostí, je, ve vašich očích, „pouze polovičním pravým světovým náboženstvím.“ Nemůže snad ten samý argument být použit proti jakémukoli náboženství, které se záměrně straní jedné polovině reality — konkrétně reality překrásného přirozeného světa, ve kterém byl Achnaton, vskutku „doma,“ jako všichni lidé, kteří se zdají být především umělci?

A nemohu si pomoci, ale věřím, že těch několik málo lidí, kteří skutečně jsou „v podstatě ve světě doma,“ a kteří zároveň mohou získat a skutečně získají v tomto světě a skrz něj vědomí jeho věčné Podstaty; ti, kteří, stejně jaké Achnaton, „transcendovali překrásný svět forem a barev — svět smyslů — aniž by přestali cítit jeho věčné hodnoty“ (dovoluji si zde citovat slova z mé dosud nepublikované knihy), jsou úplnější, harmoničtější, obdařenější božskou elegancí víc, než velcí lidé, kteří musí „zemřít pro svět“, aby mohli ho transcendovat. Přístup většiny takových lidí k Bohu je zdá se hlavně metafyzický a etický. Achnatonův přístup je v podstatě estetický. Samotný racionalismus tohoto přístupu se zdá být výsledkem Achnatonova smyslu pro krásu, stejně jako myšlenkou morální pravdy. Takový z něj mám pocit a přesně tak jsem se ho snažila popsat ve své knize.

Pokud ale „světem“ myslíte zvláště ony úzké vztahy a zájmy, které stojí člověku v cestě k jeho naprosté oddanosti principům, ke kterým se hlásí (a tudíž způsobu, kterým se vyvíjí jeho duše), pak bych řekla, že nikdo „nezemřel pro svět“ úplněji než Achnaton sám. S klidnou nezaujatostí odsunul stranou své nejvyšší královské zájmy; ba dokonce se zřekl veškeré naděje na přežití svého překrásného náboženství jako organizovaného kultu mezi lidmi — kterýžto kdyby zvítězil a udržel se v Egyptě, mohl být dodnes snad jedním z největších živých Kultů Západu. Bez výčitek se všeho toho zřekl, uvědomujíc si, že pravda je cennější nežli úspěch. Nelze snad toto nazvat „zemřením pro svět a sebe sama“? A byl-li toho schopen, není pak přirozené předpokládat, že bylo-li by nutné vzdát se obyčejných radostí tohoto světa pro tu samou pravdu, učinil by tak se stejnou lehkostí?

Avšak samotná podstata jeho náboženství učinila podobné sebezapření zbytečným. A opakuji, že je to přesně ono smíšení pohanského joie de vivre,[5] racionálního myšlení a lásky universálnější, než té hlásané ve všech evangeliích na člověka soustředěných náboženství — lásky všech tvorů v Něho, Kdo je krmí a září nad nimi — přesně to spojení, jednoho člověka, estetického životního postoje, předcházející postoje Řeků, a takové milující laskavosti, které se rovnají jen někteří z největších indických učitelů (avšak bez asketismu svého a křesťanského); naplnění harmonického života — fyzického stejně jako duchovního — v kterém je všudypřítomné imanentní Božství neustále pociťováno, a kvůli čemuž na Achnatona nahlížím jako na osobu v historii jedinečnou, což mě utvrzuje v tom, že zcela zasluhuje titul, který si ve svých hymnách nárokuje, konkrétně „Syn Slunce,“ tj. „Syn Boží.“

Se všemi svými znalostmi taoismu — o kterých mám jen zběžnou představu díky anglickému překlady Tao te ťing a doprovodnými komentáři v angličtině — věřím, stejně jako vy, že Achnatonovo naléhání na „žití v pravdě“ a jeho kult „jednoduchosti a přirozenosti“ taoismus připomínají, či spíše že moudrost čínských mudrců připomíná Achnatona, který je předchází o celých osm set let. Sama ale nevidím žádný velký rozdíl mezi Lao-c‘-ovím „původním Tao“ nebo Božstvím, a Achnatonovým „Šu,“ tj. „Teplem a světlem — Energií — „Kotouče“; jeho „Ka“ neboli Duše Slunce, která se, jak jsem se vyjádřila na začátku, zdá být neosobní Podstatou vší existence, hmotné stejně jako nehmotné — nikoli osobním Bohem jakékoli podoby.

Pouze přístup mladého faraona k Bohu na mě působí — a zamlouvá se mi — jakožto přístup spíše umělce, než metafyzika.[6]

 

Aldous Huxley píše Sávitrí Déví:

Llano, Kalifornie[7]

3. únor 1946

 

. . . Snad jsem v pochopení Achnatona selhal; ale přesto se mi zdá, že nevyřešil nejzákladnější z lidských problémů — smířit věčnost s časem — jehož skutečné řešení lze nalézt jinde. Například v Lao-c‘, v zenu, Eckhartovi. . .[8]

 


[1] Savitri Devi, A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (London: The Philosophical Publishing House, 1946). Všechny následující anglická vydání nesou název Son of the Sun: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (San Jose, Cal.: Supreme Grand Lodge of A.M.O.R.C., 1956). Tato vydání neobsahují Předmluvu z prvního vydání.

[2] Pouze domněnka. Huxley v době sepsání dopisu pobýval v Llano, v Kalifornii, ale mohl ho samozřejmě sepsat jinde. Viz Aldous Huxley, Letters of Aldous Huxley, ed. Grover Smith (New York: Harper and Row, 1969), str. 511-512.

[3] A Son of God, ix.

[4] Sávitrí byla tak zdrcena blížící se vojenskou porážkou Osy za Druhé světové války, že v říjnu 1944 opouští Kalkatu a až do července 1945 cestuje po celé Indii, kdy se opět do Kalkaty vrací. Sebou na cestě měla rukopis knihy A Son of God, kterou začala psát v Kalkatě v květnu 1942. Knihu dokončila v Novém Dillí dne 24. ledna 1945. Sávitrí se v té době snažila naprosto vyhýbat novinám a veškerým novinkám o dění v Evropě. Je také pravděpodobné, že nebyla ve spojení ani se svým manželem, A. K. Mukherdžím, v Kalkatě. Huxleyho dopis, na který odpovídá, je datován ke dni 27. listopadu 1944, tudíž musel dorazit v době Sávitríiny nepřítomnosti. Je rozumné se domnívat, že Sávitrí Huxleyho dopis četla a odpověděla na něj krátce po svém návratu do Kalkaty. Viz Savitri Devi, And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews, ed. R. G. (Atlanta, Georgia: Black Sun Publications, 2005), 36-38.

[5] Francouzsky „radost ze života“ —pozn. překlad

[6] A Son of God, x-xii.

[7] Pouze domněnka. Viz Letters of Aldous Huxley, str. 538

[8] A Son of God, xi-xii

Výročí 100 let od narození Miguela Serrana

10/09/2017

Dnešního dne si připomínáme 100 let od narození chilského spisovatele, diplomata a jednoho z nejdůležitějších myšlenkových představitelů národního socialismu po druhé světové válce, Miguela Joaquín Diego del Carmen Serrano Fernándéze.

Jak sám Miguel Serrano vzpomíná v první knize své autobiografie, Memorias de él y yo (str. 19):

„Narodil jsem se v Santiagu Nové Extremadury, ve staré ulici Santo Domingo 661, ve 3:45 ráno 10. září 1917. Ve znamení panny. Evropou v té doby hřměly děla první světové války. Narodil jsem se zavřenýma očima, nedýchal jsem ani nekřičel. O mnoho let později mi otec řekl, že na mě museli vylít džbánek studené vody. Onen džbánek mi ukázal a řekl: „Tenhle džbán tě přivedl k životu.“ Ležel někde na nábytku. Nic z toho se nestalo mě, ale dítěti, které se později mnou stalo. Zanechala nějaké stopy? Bude mi voda, jež mi kdysi dala život, jednoho dne vzata? Ona velká vlna, jež potopila Atlantidu?“

Od onoho zářijového rána uběhla řada let a z Miguela Serrana se stal spisovatel a básník, jeden z členů významné chilské literární generace 38. Po masakru nacionálních socialistů v Dělnické pojišťovně v roce 1938, se tehdy ještě spíše na komunismus orientovaný Serrano stává nacionálním socialistou a svou novinovou činností podporuje státy Osy ve druhé světové válce.

Po válce se stává diplomatem a působí několik let v Indii a v Evropě, kde se setkává s významnými osobnostmi své doby – XIV. dalajlámou, spisovatelem Hermannem Hessem, psychologem Carlem Jungem, filosofem Juliusem Evolou nebo básníkem Ezrou Poundem Po zvolení Salvadora Allendeho prezidentem je z diplomatických služeb propuštěn a tak se plně věnuje psaní knih. Po svém návratu do Chile začíná už zcela otevřeně psát knihy s tématikou esoterického hitlerismu. Právě tato činnost ho připravila o veškerá uznání, která mohl jako spisovatel v Chile nebo ve světě získat. Zemřel 28. února 2009. Život tohoto chilského autora je však mnohem bohatší a zajímavější, než nám dovoluje vylíčit tento krátký text, a proto naše čtenáře odkazujeme na rozsáhlý článek Crisse Salazara, Dlouhý život dlouhé ságy, pojednávající o Serranově životě a díle.

Dílo Miguela Serrana bylo po dlouhou dobu mimo španělsky hovořící svět málo známé, a těch pár knih, co bylo do angličtiny přeloženo, bylo velmi těžké sehnat. Dnes se naštěstí zástup čtenářů a zájemců o dílo tohoto chilského autora rozšiřuje, a tak je možné sehnat velkou část knih i v angličtině. Některé z nich jsou ke stáhnutí ZDE.

Do češtiny bylo doposud přeloženo pouze několik krátkých článků a úryvků z knih: první kapitola Ultimate Avatar, část knihy The Son of the Widower, články Falsifikace Hermanna Hesse, Smrt Ezdy Pounda, Ezra Pound a anděl, Hitlera & Jung.

Pro zájemce o další autorovy knihy doporučujeme navštívit oficiální stránky Miguela Serrana, kde jsou k dispozici všechna španělská vydání. Anglické překlady lze sehnat následovně:

Letos na jaře vydal Alex Kurtagić oficiální anglický překlad Serranova The Golden Thread.

Australské vydavatelství Karla Younga, Hermitage Helm Corpus, vydalo celou Serranovu hitlerovskou trilogii (The Golden Thread, Ultimate Avatar a Manu) a dále Son of the Widower, Maya: Reality is an Ilusion. Krom Serranových knih vydalo i několik dalších s nacionálněsocialistickou tématikou, z nichž doporučujeme hlavně Youngovo dílo Third Reich Pilgrim.

Poslední vydavatelství, které se zabývá vydáváním Serranových knih je americký Club 55, který vydal nový překlad Nos: Book of the Resurrection, Serrano: the early years (obsahující nový překlad k El/Ella: Book of Magic Love a The Ultimate Flower, a také dosud nepřeložený Nietzsche and the Eternal Return), The Resurrection of the Hero a Hitlers UFO against the New World Order. Krom těchto knih vydávají i knihy o armanismu, nacionálním socialismu a židovské otázce.

Miguel Serrano byl autor nesmírně plodný, jeho dílo je rozsáhlé, plné symbolů, krásně poetické, ale také náročné, protože na své čtenáře klade nároky ve znalostech historie, mytologie, náboženství, filosofie i literatury. A snad proto je tak zajímavé a krásné, a čtenář se k němu rád vrací znovu a znovu. A o to víc v tomto případě určitě platí i to, co Serrano o knihách míní: „Ve vztahu k lidem se mi vždy zdálo, že knihy mají své zvláštní osudy. Vždy směřují k lidem, kteří na ně čekají a dosáhnout k nim ve správnou chvíli. Jsou vyrobeny z živého materiálu a vrhají světlo skrz temnotu dlouho po tom, co jejich autoři zemřeli.“ (Miguel Serrano, C. G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships, 1966, str. 4)

A tak k nám i Serranovo dílo vrhá ze vzdálených And světlo skrz temnotu dneška.

Sávitrí Déví – Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství

17/03/2017

Krátký text Achnatonovo věčné poselství (Akhnaton’s Eternal Message) je první publikace Sávitrí Déví o egyptském faraonovi Achnatonovi, kterému Sávitrí dále věnovala další dvě knihy (Joy of the Sun (Radost Slunce)) a Son of God (Boží syn)) a jednu divadelní hru (Achnaton, A Play). Znovu se pak k Achnatonovi vrací ve své zřejmě nejdůležitější knize Lightning and the Sun (Blesk a Slunce), kde ji Achnatonův život slouží coby příklad archetypu „člověka mimo čas“. V knize Impeachment of Man (Obžaloba člověka) Achnatona vychvaluje za jeho universální filosofii s pozitivním vztahem ke zvířatům a životu vůbec. Ve svých vzpomínkách na věznění v okupovaném Německu, v knize Defiance (Vzdor, str. 346 a dále), nicméně přiznává, že Achnatonův kult a filosofii využívala jako „přípravnou půdu pro nové náboženství Života, které půjde ruku v ruce s naším Novým světovým řádem.“ Protože prastaré náboženství starověku nebylo tak okaté, jako nacionálněsocialistické myšlenky, navíc by lidem současnosti dovolilo nahlížet na křesťanství jako na „hloupé a iracionální, až barbarské,“ zatímco v náboženství Slunečního kotouče by lidé mohli spatřit nejen kvality křesťanské víry, ale také veškeré kvality pohanství. Neméně vypočítavý byl Sávitríin důraz na mírové poselství Achnatonova kultu, které mělo přinést válkou ztrápené Evropě novou naději.

 

Tato krátká práce byla vydána roku 1940 Sávitríiným manželem A. K. Mukherdžím na 8, Esplanade East, Kalkata, tedy v jeho pracovišti, kde tehdy rovněž vydával deník The Eastern Economist (Východní ekonomik). Byla vytištěna J. N. Dey v Express Printers, 20A, Gour Laha St., Kalkata.

Tento text připravil a na Archivu Sávitrí Déví publikoval R. G. Fowler, který v anglickém originále opravil několik chyb, zápis, aktualizoval citace a přidal dvě poznámky, které jsou takto označeny, stejně jsou označeny i poznámky českého překladu.

Při přípravě českého překladu jsme se snažili co nejvíc vycházet z českých překladů Achnatonových Hymnů, tedy z překladu Břetislava Vachala a Františka Lexy.

* * * * * * * * * *

JEDNOU z nejzajímavějších a pravděpodobně nejstarších snah jednoho člověka oživit duch skutečného náboženství ve společnosti ztuhlé formalismem — snaha za posledních třicet let často probíraná několika málo specializovanými odborníky, ale jinak víceméně neznámá širší veřejnosti — byl pokus krále Achnatona v Egyptě, během první poloviny XIV. století před Kristem.

Značka pro pokračování textu

Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre

23/10/2016

zidia-a-ich-kriticke-zobrazenie

Před nějakou dobou vyšla na Slovensku velmi zajímavá kniha Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literature, kterou lze koupit i na českém guidemedia. Knihu doporučujeme všem našim čtenářům, kteří se zajímají o otázku Židů v našich zemích a v Evropě, protože tato kniha znovu dokládá známý fakt, že Židé po celou svou historii vzbuzovali ve všech rozmanitých národech kritiku a odpor. Stejné bylo i smýšlení představitelů slovenského národa, jejichž názory tato kniha dnešnímu slovenskému a českému čtenáři zprostředkovává velmi kvalitní formou.

Anotace knihy:

Do literárnej pozície bezcharakterného úžerníka, či akéhosi „peňazovládcu“, bol v európskej literatúre mnohokrát štylizovaný práve archetyp žida. Obraz „zlého žida“ sa v európskej literatúre objavuje pravidelne už od stredoveku. Jedno z najznámejších zobrazení židovského úžerníka predstavil Wiliam Shakespeare v dráme „Kupec Benátsky“, vydanej v roku 1598. V tejto dráme vystupuje postava úžerníka Shylocka, ktorý požaduje od svojho dlžníka, aby mu splatil dlh vyrezaním mäsa zo svojho tela.

S kritickým zobrazením židov sa od 18. storočia stretávame aj v slovenskej literatúre a v článkoch slovenských národných buditeľov. Kniha „Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre“ mapuje toto kritické zobrazenie židov v staršej slovenskej literatúre, ale aj v článkoch a citátoch slovenských národných dejateľov od 18. storočia do prvej tretiny 20. storočia. Ako boli v týchto spisoch zobrazovaní židia? Najčastejšie zobrazenie predstavuje archetyp žida ako krčmára a úžerníka, teda ako šíriteľa alkoholizmu a majetkového úpadku slovenského ľudu. Úžera, alkoholizmus, morálny rozklad, podpora maďarizácie a zväčšujúca sa chudoba slovenského vidieka, sa v niektorých dielach slovenskej klasickej prózy, stali obžalobou pôsobenia židovských krčmárov.

Táto kniha rozsiahlo dokumentuje negatívne zobrazenie židov v dobovej slovenskej literatúre a publicistike. Obsahom knihy sú citáty a články slovenských národných buditeľov o židoch.

Téma kritického zobrazenia židov v staršej slovenskej literatúre a publicistike doposiaľ nebola komplexne spracovaná. Literárno-vedecký výskum sa tejto téme venoval zväčša len okrajovo alebo ju „takticky“ obchádzal. Túto medzeru v poznaní slovenskej literatúry má vyplniť práve kniha „Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre“. Táto kniha veľmi podrobne a obsiahlo mapuje negatívne zobrazenie židov v staršej literatúre, publicistike a v citátoch slovenských dejateľov.

Celá kniha je rozdelená na päť častí. Prvé dve časti knihy sumarizujú kritické citáty slovenských národných dejateľov o židoch. Tretia časť knihy obsahuje prepisy celých prozaických diel, v ktorých vystupuje negatívna postava žida. Ako jeden z príkladov je tu uvedený aj prepis poviedky „Spod židovského jarma“ od Vavra Šrobára. Štvrtú časť knihy vyplňujú príklady dobových článkov o židoch. V poslednej časti knihy nájde čitateľ recenzie literárnych diel, v ktorých vystupuje negatívna postava žida (napríklad román „Krčmársky kráľ“ od Martina Rázusa).

Táto kniha predstavuje veľké množstvo poznatkov o kritickom zobrazení židov v slovenskej literatúre a publicistike od 18. do polovice 20. storočia. Kniha tak vhodným spôsobom vypĺňa doteraz neprebádanú oblasť slovenskej literatúry

* * *

  • — Netolerantnosť židovská nemá medzí, tak ako vypínavosť a bezohľadná drzosť, ktorá rastie pomerne k sile a vážnosti, aké nadobúda si semitické plemeno. (Svetozár Hurban Vajanský 1881)

(Citát pochádza z článku „Židovská otázka na Slovensku“, ktorý vyšiel v Slovenských pohľadoch v roku 1881).

  • — Bohatstvo Židov nie je bohatstvom zeme, v ktorej bývajú, ale je bohatstvom vražednej rasy, vedúcej hrozný boj proti všetkému, čo nenáleží k nej. Boj ten je rozsiahly, organizovaný, povedomý a skoro na celej čiare víťazný. Ako neobstojí ďatelina pred kukučinou, tak neobstojí agrárny ľud slovenský pred židovstvom, ktoré nežije samo sebou z pôdy, ale ako parazit z iných organizmov. (Svetozár Hurban Vajanský 1881)

(Citát pochádza z článku „Židovská otázka na Slovensku“, ktorý vyšiel v Slovenských pohľadoch v roku 1881).

  • — Druhou veľkou vinou dnešného úpadku sú Židia. Ich vzrast na Slovensku. Oni sú najhorší cudzopasníci zo všetkých. (Ondrej Kalina Smetanay, 1895)

(Citát pochádza z brožúry „Skaza ľudu slovenského“, ktorá vyšla v roku 1895.)

  • Kdekoľvek je nejaká špinavá otázka, úžera, podludníctvo, sprenevera, musí byť v tej spoločnosti Žid alebo Židia. Ale čo je materiálna škoda proti duševnej škode, proti znemravňovaniu spoločnosti? (Michal Bodický, 1920)

(Citát je z článku „Židia II.“, ktorý bol uverejnený v Národných novinách 7.9.1920.)

  • — Len jedno vám poviem. Kráľom židovstva je rozhodne Rotschildovská família. Jeden v Londýne, druhý v Paríži, tretí vo Viedni a štvrtý vo Frankfurte býva, 30.000.000.000 ani vypovedať, tridsať tisíc miliónov zlatých majú majetku. Všetky pozemky v Rakúsku sa cenia na 4500 miliónov. Nasledovne Rotschildovci by mohli šesť takých krajín kúpiť, ako je Rakúsko. (Andrej Hlinka, 1900)

(Citát je z reči „O cirkevno-politických zákonoch“, ktorú predniesol Andrej Hlinka, a ktorá bola následne publikovaná v Ľudových novinách pre kresťanský slovenský ľud 19.10.1900).

  • — „Nuž či náš ľud kresťanský sa nestal otrokom toho národu, ktorý svoju kliatbu ešte neprestál, národa židovského? (Michal Miloslav Hodža, 1845)

(Citát je z kázne „Nepi pálenku“, ktorú Michal Miloslav Hodža predniesol veriacim 9.marca 1845).

  • —Pokiaľ pozoruje človek po celý život žida, ako bohatne a veľkú spoločenskú moc nadobúda klamaním a úžerou, ľahko sa pokazí, klesá v ňom totižto cena pravdy, poctivosti a čestnosti. Slováci dobre vypozorovali, že kto sa mnoho so židmi stýka, kazí sa. Karel Kálal (1900)

(Citát je z cestopisného článku „O působení židu na Slovensku“, ktorý vyšiel v časopise Osvěta, rok 1900, číslo 3.)

Sávitrí Déví – Židé a Věk temna

16/10/2016

Úryvek z 16. kapitoly knihy Blesk a Slunce, podle anglického originálu „The Jews and the Dark Age“ ze stránek Counter-Currents. Poznámky dle originálu, případné naše komentáře jsou patřičně označeny.

* * *

Postupující Věk temna současného cyklu je vládou Židů — negativního živlu; vládou těch, kdo ničí věčné hodnoty kvůli „lidským“ a také kvůli svým vlastním sobeckým zájmům; vládou „ničitelů kultur,“ jak správně poukázal Adolf Hitler; starověkých „kvasinek rozkladu.“ Je jen přirozené, že tyto „kvasinky rozkladu“ budou čím dál činorodějšími — a živějšími — jak se současný cyklus času blíží svému konci.

Mezi křesťany je rozšířena víra — nebo po dlouhý čas byla — že pokud se Židé znovu stanou pány Palestiny, jejich „Země zaslíbené,“ tak „konec světa“ — tedy konec současného cyklu — je blízko. Mohamedáni v této události také spatřují doklady ohlášení příchodu dlouho očekávaného „Mahdího.“[1] Díky anglické prožidovské politice, mají Židé od roku 1948 v Palestině vlastní stát. Pokud kolektivní víra mnoha generací Západu a Blízkého východu odpovídá skutečnosti (a kolektivní víry takové podstaty většinou do jisté míry skutečnosti odpovídají), tak je velký konec nedaleko. Existence tohoto podivného — současně ultramoderního a neuvěřitelně archaického — izraelského státu je „znakem naší doby,“ či spíše symbolem mocnější a nebezpečnější reality, jež je skutečným „znakem.“ A tato realita je právě stále se stahující stisk Židů na krku celého světa.

Pravda o židovském státu v Palestině je stále ta, které Adolf Hitler rozuměl — z poloviny díky své znalosti sionistického hnutí, z poloviny díky své intuici o přirozeném nepříteli árijského lidstva jako takového — a kterou také popsal, čtrnáct let před založením tohoto státu, tedy že Židé nezamýšlejí nikdy žít ve své nezávislé zemi (která je stejně pro všechny Židy příliš malá), ale že pouze usilují „vybudovat organizaci mezinárodního zločinu, ke které by neměly přístup žádné jiné státy. Útočiště recidivistů a vysokou školu budoucích zločinců.“[2] Jinými slovy, Palestina může být mystickým — a skutečným — centrem světového Židovstva, ale židovské nebezpečí nemá žádný „střed.“ Je všude a o to je těžší s ním bojovat, protože většina lidí ho odmítá vidět nebo odmítá jako „nehumánní“ ty jediné metody, skrz které může být toto nebezpečí neutralizováno.

Člověk si potřebuje přečíst známé Protokoly sionistických mudrců[3] nebo novodobější projev rabiho Emanuela Rabinoviče z Budapešti, z 12. ledna 1952, před „Mimořádným koncilem evropských rabínů,“[4] aby se sám přesvědčil o celosvětových snahách Židů na snížení biologické úrovně všech nežidovských ras, zvláště Árijců, a židovské snaze obsadit všechny klíčové pozice v ekonomice, politice, kultuře a duchovním životě všech vůdčích národů. Je to právě ta zřejmá skutečnost této dvojí snahy — přítomnost mezinárodního Žida (nebo organizací zcela pod jeho kontrolou) za všemi „duchovními,“ „kulturními“ nebo politickými hnutími, nebo myšlenkovými proudy, které dovolují, povzbuzují, nebo logicky vedou k míšení ras; za všemi či téměř všemi „literárními,“ „uměleckými,“ komerčními nebo „zdravotními“ obavami, — je jediný cíl. Povzbuzení sexuálních zvrhlostí a všech možných druhů neřesti, aby tak poskytli hloupou zábavu nebo lásku prázdných spekulací, jinými slovy, aby snížili fyzickou, intelektuální a morální úroveň jedince; a spolu s tím neustále se zvyšující počet (a vliv) Židů (nebo lidí zcela pod židovskou kontrolou) ve světě financí, průmyslu a světové politiky — skutečnost, o které pokud si je někdo zcela vědom a naprosto připraven proti ní bojovat, „se nikam nedostane“; do očí bijící skutečnost, že v tomto ohyzdném světě po roce 1945 se nic nestalo bez židovského přičinění nebo svolení, což posiluje, alespoň v s, přesvědčení, že jak Protokoly sionistických mudrců, tak nedávný projev Rabinoviče a další podobné věci, jsou pravými dokumenty. Stejně pravé, jako mnohem starší Bible a Talmud, které Židy prohlašují za „Bohem vyvolený národ.“

V tom pravděpodobně přebývá celý význam vzestupu a dočasného vítězství a světovlády Židů jakožto „znaku naší doby“; celé je to založeno na lži; celé je to živené lží; je to nejlogičtější znak pokročilého Temného věku, který se čím dál víc stává Věkem lží.

Pravdou je, že neexistuje žádný „Bůh“, krom imanentního, neosobního božství Přírody — Života; universálního Já. Žádný kmenový bůh nemůže být „Bohem“. Kmenoví bozi jsou více či méně božští do té míry, do jaké ztělesňují a vyjadřují více či méně božskou kolektivní duši. Jahve, kmenový bůh Židů, je málo božský, je negativní stejně jako oni sami — protože oni jsou typickým negativním lidským elementem našeho časového cyklu. Skrz řadu lží, vedli Židé v posledních 3000 letech a zvláštně v posledních 2400 letech stále intenzivnější kampaň za zvrácení věčných, přirozených hodnot — tj. kampaň proti pravdě — s pocitem vlastní vyvolenosti. Skrz ústa svých proroků a „filosofů“ nechali prohlásit Jehovu za „Boha všeho lidstva“; a následně skryli tolik, kolik jen mohli z jeho odporných rysů pomocí chytrého využití křesťanského mýtu o Pavlovi z Tarsu a dalších Židů, položidů[5] a judaizovaných Řeků; všichni do jednoho zdůrazňovali znovu a znovu staré, velmi staré popření jednoty Světa života a prohlásili „veškeré lidstvo“ rozdílné ve své podstatě od zbytku stvoření — a tudíž od všeobecných zákonů Života — aby tak podpořili falešné učení, že „jedna krev“[6] proudí žilami „všech národů“, a aby tak zabili myšlenku (a instinkt), přirozené, na Boha orientované rasové hierarchie. Kázali pokoru a odpuštění a pacifismus (všem, kromě sebe samým), aby tak mladé, válečnické árijské rase uloupili vitalitu; aby tak zahubili její zdravou hrdost. Dnes víc než kdy jindy, horečně podporují mládež árijské rasy, aby si tropila posměch z „nacistických předsudků,“ aby pohrdala čistotou krve, a aby se ženila a vdávala vně své rasy (tedy z impulzů „individuální lásky“) — aby tak rasa zmizela; povzbuzují je k věčné zkáze, jak skrze staré pověry „člověka“ v podobě mnoha moderních forem těchto pověr, tak srze celkovou atmosféru jemné korupce, ve které se svět po toce 1945 doslova topí.

Musí zvítězit — a zvítězí — alespoň dočasně. Jinak by nemohl nastat Konec. Musí vidět — a uvidí — svůj sen — svůj prastarý sen jednoduché nadvlády nad mírumilovnou, „šťastnou“ směsí milionů zmetků a ještě více milionů, které dlouhotrvající rozklad učinil ještě odpornějšími, než jsou oni sami — vlásek od jeho naprostého naplnění. Jinak by poměr hanebnosti — poměr nepravdy — nebyl naplněn. A nenastal by tak čas, aby přišel „Kalki“ — Mstitel.


[1] Viz začátek 16. kapitoly.

[2] Mein Kampf, v překladu Slavomíra Michalčíka (2016), str. 248.

[3] V češtině naposledy vyšly roku 2015 v nakladatelství Adama B. Bartoše.

[4] Publikovaného díky Einar Åberg, Norrviken, Švédsko (dnes se však běžně soudí, že celý tento projev byl výmyslem amerického autora Eustace Mullinse — pozn. překlad).

[5] Timoteus, věrný následovník Pavla z Tarsu, byl položid.

[6] Viz „Skutky Apoštolů“, 17:26.

Gottfried Feder – Má historie boje proti úrokovému otroctví

31/08/2016

Jedním z nejdůležitějších nacionálněsocialistických teoretiků před nástupem Adolfa Hitlera k moci byl bezesporu ekonom a architekt Gottfried Feder, jehož antikapitalistické názory měly velký vliv na formování strany a jejího Vůdce. Je také autorem programu NSDAP.

V následujícím textu, jenž je překladem anglického překladu Haddinga Scotta, Feder mluví o tom, jak došel ke svému smýšlení. Jak poznamenává Hadding Scott, je zajímavé si povšimnout Federova upřednostnění instinktů nad zkušenostmi. Prvek objevující se  i u Adolfa Hitlera, v nacionálněsocialistickém důrazu dědičné psychologie a také v raném díle Arthura Schopenhauera, který rozum považoval za velmi chybný a nespolehlivý.

220px-Bundesarchiv_Bild_183-R16259,_Gottfried_Feder

Má historie boje

proti úrokovému otroctví

Gottfried Feder

(Völkischer Beobachter, 1920, č. 72)

(do angličtiny přeložil Hadding Scott, 2012)

 

Šťasten je ten, kdo mohl poznat příčiny věcí.

  • Vergilius, Zpěvy rolnické II:490

 

„Jak jste se skutečně dostal k boji proti úrokovému otroctví?“ ptají se mě v těchto dnech lidé často. Nevím, zdali se kdysi Kolumba také ptali: Jak jste se skutečně dostal k objevení Ameriky? Odpověď na takovou otázku může mít, a často má, odlišnou odpověď, v závislosti na tom, jakou pozici k této věci tazatel zaujímá, a jakou pozici zaujímá k tázané osobě. V každém případě bych rád poskytl odpověď, která případného tazatele uspokojí a — co považuji v této věci za důležitější — s klidným svědomím uspokojí i tázaného.

V poznání důležitých, snad nejdůležitějších souvztažností největších otázek světa, hraje pravděpodobně největší roli intuice síly blesku, tvůrčí pochopení doposud nejasných souvztažností, osvícené vzrušujícím příslibem budoucnosti. Tento zrod myšlenky, toto náhlé, jasné rozpoznání pravdy, je protínáním vnitřní a vnější historie myšlenky.

Vnitřní historie je často nejasná a skrytá; částečně se nachází jen v podvědomí. V každém případě lze důkaz psychologického vývoje myšlenky nalézt důkladným průzkumem vnitřní zkušenosti; je samozřejmě třeba jisté průvodní duševní orientace, coby předpoklad pro správné vyhodnocení zkušeností duše.

Tento duševní předpoklad nicméně nemůže být v žádném případě založen na výsledku zvláštního vzdělání, ale je spíše věcí správného instinktu, rozpoznávající určité souvztažnosti.

V mém případě poměrně dobrá soudnost byla zřejmě předpokladem pro konečné shromažďování nejprve správně vycítěného a následně vědecky ověřeného množství důkazů. A v mé profesi inženýra byla tato soudnost pro řádovou velikost pro mě vždy důležitější a spolehlivější pro výsledek výpočtů, nebo pro měření konstrukčních komponentů, než tahy pravítka a tabulka logaritmů, které samozřejmě dávají numericky přesnější výsledky, ale nedávají správnou „desetinou čárku.“ Záleží ale na správné „desetinné čárce“, jinými slovy výsledky nejdůležitějších otázek ekonomické politiky závisí na řádové velikosti — ať už v jednotkách, desítkách, stovkách nebo tisících — nikoli na druhém, třetím nebo čtvrtém místě v číselné řadě. Nejdůležitější na uvážení není to, zda má Německo fixní úrok dluhové zátěže 275 nebo 320 miliard, ani zda celkový kapitál všech německých akciových společností je 13,8 nebo 14,6 miliard; ale klíčem této úvahy je spíše to, že fixní úrok vyžaduje úrokové platby o výši zhruba 15 miliard, zatímco celkové dividendy německého průmyslu ve svém nejlepším roce byly asi kolem jedné miliardy; tudíž se jedná o problém řádové velikosti 1:15, s ohledem na poměr těchto dvou nejznámějších forem cenných papírů, fixní úroková aktiva a dividendy.[1]

Důsledek nelehkých životních zkušeností a profesní dráhy na směřování duše — na rozdíl od pohodlného života založeného na příjmu z pouhého vlastnění peněz, z úroků a dividend — způsobuje zvýšenou pozornost o obecné ekonomice a sociálních záležitostech. Jako mladý inženýr a podnikatel s příliš malým kapitálem pro mé rozsáhlé podnikatelské ambice, jsem se brzy začal seznamovat s železným, nemilosrdným stiskem neosobní Moci peněz, která nejprve nabízí a dává požadovaný „úvěr,“ aby poté v každé ekonomické krizi následovala pouze prospěchářské zájmy kapitálu. Podíval jsem se tedy vně Německa, jak byla potřeba menších států po úvěrech pečlivě živena a poté byl úvěr „štědře“ darován, například když Disconto-Gesellschaft dala v roce 1913-1914 Bulharsku 600 milionů;[2] ale také demoralizující podmínky závislosti všeho druhu, které z toho pramení. Tak byl vytvořen most, z přímých osobních zkušeností až po komplexní povědomí mezinárodních vztahů. Povědomí o silných, nedělitelných finančních a morálních vztazích bylo vskutku přítomno v mém povědomí, ale stále nebylo úplně jasné.

Velká válka se svým enormním náklady v prvních letech pravděpodobně popletla sledování těchto finančních problémů, dokud gigantické financování světové války skrz naše válečné půjčky a mé znepokojení ohledně zvyšující zadluženosti národa neztvrdilo mou pozornost do té míry, že jsem proti našemu velmi ceněnému „stabilnímu dluhu“ oproti „nefixnímu dluhu“ Francie a Anglie opakovaně protestoval dokonce i před bankovními úředníky. Samozřejmě jsem se často setkával s více či méně blahosklonným úsměvem, i přesto, že mi bylo i tehdy přiznáno, že o „směřování neustále se zvyšujícího“ zadlužení nelze již mluvit o skutečně „stabilním stavu“ válečného dluhu.

Zadluženost Říše by podle mého názoru stačilo samo o sobě, i bez závazku dalšího zatížení celého národa vysoko úrokovými platbami, které, stejně jako dluh sám, uvážíme-li enormní cifry, které sebou nese, by nikdy nemohly být považovány za kryté skutečnými aktivy Říše, ale pouze daňovým potenciálem celého národa. Ale dokud byla šance na vítězství, dokud zůstávala otevřena možnost naprostého nebo i jen částečného zbavení se válečných půjček, zůstávalo důkladné prošetření těchto záležitostí opomíjeno. Jak se ale naplnil v oněch temných listopadových dnech osud našeho nebohého německého národa, tak se všechny tyto zkušenosti a znalosti, vědomé i nevědomé, intuitivní i racionální, probudily — a má nyní zcela jasně rozpoznaná odpověď na jednoduchou otázku „Co teď?“ byla:

zrušení úrokového otroctví!

Za jednu noc jsem sepsal svou první práci a již 20. listopadu 1918 jsem ho předložil vládě Lidového státu Bavorsko[3] mé základní principy a požadavky na zrušení úrokového otroctví.

Zdůrazňuji, že socialistické myšlení toto zrušení v žádném případě nepodporuje.

Vskutku, i přes revoluční slogan volnost, rovnost, bratrství, myšlenka zrušení úrokového otroctví našla na marxistickém ministerstvu jen velmi málo porozumění. Nemluvě o kapitalisticky orientovaném tisku, který se zahalil do ledového mlčení.

S tímto vyvstáním myšlenky před veřejností, započala myšlenka svou vnější historii, která následně zodpoví i další často pokládanou otázku: „Co bylo doposud učiněno pro uskutečnění této myšlenky?“


[1] Feder zde odkazuje na to, že marxisté zveličují důležitost korporátních akciových dividend v obohacování bohatých na úkor pracujících. Zatímco Feder souhlasí s kritikou akciových dividend, byl podle něj mnohem větší problém objem úroků, které se musely platit vlastníkům německého válečného dluhu (a dluhů obecně), což také ovlivňovalo pracující, protože ti za ně museli platit svými daněmi. Také to může být Federova reakce na hnidopišství ohledně jeho Manifestu, kde psal o poměru dlužních úroků průmyslovým dividendám jako 20:1, zatímco čísla, která poskytl, se blížila spíše 17:1. — pozn. Hadding Scott

[2] Disconto-Gesellshaft byla založena v roce 1851 Davidem Hansemannem. Hansemann nebyl sice Žid, ale banka, kterou založil, se stala součástí syndikátu Rothschildů v roce 1901. V roce 1929 byla začleněna do Deutsche Bank. Bulharsko bylo po Balkánských válkách 1912-1913 v ohromných dluzích a potřebovala svůj dluh zkonsolidovat. Poté, co banky Francie a Británie odmítly Bulharsku nové půjčky, začala se Bulharská vláda poohlížet u bank v Rakousku a Německu. Půjčka od Diskonto-Gesellschaft byla zabezpečena tabákovými daněmi, dovozními cli a celkovými výnosy z bulharského státního monopolu na cigaretový papír. Feder byl pravděpodobně velmi dobře obeznámen s bulharskou situací, protože pracoval na konstrukci některých úředních budov v Bulharsku. — pozn. Hadding Scott

[3] Svobodný stát Bavorsko byl vyhlášen židovským komunistou Kurtem Eisnerem 8. listopadu 1918, který během listopadové revoluce svrhl bavorskou monarchii. V lednu však byl Eisner se svou vládou ve volbách poražen a následně zavražděn. — pozn. překlad

Miguel Serrano: Dlouhý život dlouhé ságy

22/07/2016

serrano1

Následující text velmi detailně pojednává o životě a díle chilského autora Miguela Serrana. Byl napsán krátce po Serranově smrti Crissem Salazarem (v orig. La Larga Vida de Una Larga Saga), 5. března 2009.

Přeloženo z anglického překladu Franze Berga, s přihlédnutím ke španělskému originálu.

V článku se autor rozepisuje o celé Serranově literární tvorbě, pokud je dostupný anglický překlad, uvádíme jeho název namísto španělského originálu. V závorce pak vždy uvádíme přibližný český překlad názvu knihy. Poznámky dle redakce.

* * * * *

Poslední únorový den bylo zamračeno a deštivo. Blesky se míhaly oblohou, burácely z nebeských říší, snažíc se vyděsit člověka svým božským hněvem, z kterého se člověk děsit už po několik staletí nemusel. Neobvyklá, nezvyklá událost; v letním Santiagu de Chile něco zcela neočekávaného.

A přesto to byl krásný den, když Don Miguel Serrano Fernández odešel a opustil tak svou Otčinu, o které snil a za niž bojoval, pevně věříc ve své ideály. Vždy věřil v synchronicitu. Přesně takovou, která nastala jednoho letního dne plného deště a padajících blesků z nebe, v bouři plné zuřivých úderů Thorova kladiva, který tehdy použil nebeskou klenbu jako svou kovadlinu.

Serrano vždy žil výjimečně, v odpadlictví, ve vzpouře: v tom co nemůže být, ale přesto je. Byl proti všemu a všem, neohlížel se na důsledky, které by to snad mohlo mít na jeho kariéru, jeho pověst a jeho uznání ve světě slov, cenil si jen hrstky věrných spisovatelů a profesionálních kolegů. A také miloval naše město, naše Santiago del Nuevo Extremo,[1] miloval ho, jak jen mohl: jeho zákoutí a nároží, kterými vždy procházel, jakoby poprvé:

„Cítím nostalgii každý den,“ prohlásil kdysi v rozhovoru pro stránky Nuestro.cl. „Přesto ale pořád ještě existuje Santiago tajemství, setkání, starých čtvrtí, Avenidy Matty, Mapochy. V každé části města jsou nějaká skrytá místa, skrytá náměstí. I navzdory mrakodrapům. Barrio Concha y Toro, Valparaíso. Ulice Carmen, ulice Marcoleta. Pahorek Svaté Lucie. Pociťuji nostalgii po družných rozhovorech až do svítání v barech, význam přátelství.“ [2]

Ti samí lidé, co pomáhali zamést pod koberec knihovny ód Pabla Nerudy na Stalinovy zločiny,[3] nebo se v hedvábných rukavičkách postarali o plamenné projevy Volodia Teitelboim,[4] fanaticky ospravedlňující masakry bolševické tyranie, by nikdy za žádnou cenu neodpustili Serranovi jeho „nesprávnou“ politickou příslušnost. Radši o něm mluvili jako o potrhlém nacistovi, neustále se snažili udržovat jakousi klatbu, existující čistě proto, aby mu byly za jeho literární práci upřeny jakékoli zásluhy nebo uznání.

Serranovi tak byla cizí jakákoli ocenění, ale nikoli přízeň těch, kdo ho znali. Byl jsem mile překvapen rozmanitostí účastníků jeho posledního rozloučení: intelektuálové, umělci, hudebníci, básnící a samozřejmě jeho kruh soukmenovců. Jeho smrt snad přinesla onu samou jednotu, jež obklopovala i jeho život, byť to mnozí, oslepeni předsudky o jeho osobě, budou považovat za nepochopitelné.[5]

Značka pro pokračování textu

Joseph Goebbels – Nazi-Sozi

04/06/2016

Text Nazi-Sozi byl jedním z prvních Goebbelsových textů před tím, než se přesunul do Berlína. Poprvé byl tento text uveřejněn v roce 1926 a následně revidován a znovu vydán stranickým Eher Verlag v roce 1931. Následuje český překlad pořízený z anglického překladu Randalla Bytwerka z German Propaganda Archive. Anglický překlad byl pořízen podle vydání z roku 1927 (Joseph Goebbels, Der Nazi-Sozi (Elberfeld: Verlag der Nationalsozialistischen Briefe, 1927)). Stejně jako anglický překladatel, ponecháváme i my název v původní podobě. Do češtiny by se dal název zřejmě nejlépe přeložit jako „Náckové a socani,“ hanlivá označení tehdejších nacionálních socialistů a sociálních demokratů.

Celý text je psán formou dialogu mezi Goebbelsem a spíše natvrdlým německým voličem, jehož komentáře jsou v textu odsazeny. Celý text může sloužit jako velmi zajímavý pohled na ranou nacionálněsocialistickou propagandu.

Zvýraznění podle anglického překladu, poznámky dle redakce.

* * *

Deset přikázání nacionálního socialisty

Vlast je matkou vašich životů — nikdy na to nezapomeňte!

  1. Německo je tvou otčinou. Miluj ho víc než cokoli jiného, a víc činy než slovy.
  2. Nepřátelé Německa jsou tvými nepřáteli; chovej k nim nenávist celým svým srdcem.
  3. Každý soukmenovec, i ten nejchudší, je součástí Německa; miluj ho, jako miluješ sebe sama.
  4. Požaduj pro sebe pouze povinnosti. Pak Německo získá zpět svá práva.
  5. Buď hrdý na Německo; můžeš být hrdý na otčinu, za kterou miliony obětovaly své životy.
  6. Ten, kdo uráží Německo, uráží tebe a naše mrtvé. Potrestej ho.
  7. Nezpůsobuj rozbroje, ale když ti někdo upírá práva, Bůh ti dává právo použít pěsti.
  8. Nebuď bláznivý antisemita, ale drž se dál od Berliner Tageblatt.[1]
  9. Žij svůj život tak, aby ses v Novém Německu nemusel stydět.
  10. Věř v budoucnost, protože to je jediný způsob, jak ji získáš.

Žádná politika

„Ne, ne! Budu se od politiky držet dál. Politika je samá zrada a švindl. Po revoluci všude byli lidé s hloupými frázemi, ale tohle už je za námi. Dnes jsme chytřejší, než před tím. Už žádným z těch nesmyslů nevěřím. Pracuju a na politiku už vůbec nemyslím!“

„Promiňte! Pokud tomuto skutečně věříte, pak náš společný nepřítel — nazývejme ho jakkoli chcete, kapitalismus, Žid, parlament, demokracie nebo marxismus — dosáhl svého cíle.“

„Proč? Tomu nerozumím.“

„Jejich cílem je, aby německý národ ignoroval politiku. Může tvořit, sloužit, pracovat jako nevolník — a Žid bude kontrolovat politiku.“

„Jste vytrvalý. Komu bych tedy měl dnes věřit? Jmenujte mi jedinou stranu zprava nebo zleva, která nás nezahltila slogany a sliby, a jmenujte mi aspoň jedinou, která splnila byť i jen malou část svého programu!“

„Máte pravdu. Všechny strany lhaly a zradily národ. Žádná nebyla upřímná ani se nesnažila uskutečnit své teoretické sliby. O lidi se zajímají pouze v době voleb. Ale představují tyto strany Německo, a je zklamání z jejich zrady pochybností naší budoucnosti? Jsou-li všechny tyto strany špatné, pak je odvrhněte a připojte se k národu v boji s těmito stranami!“

„Ne! Na to je příliš pozdě! Už jsme pozbyli veškerou odvahu, odhodlání, k vyhlášení dnešnímu Německu životní vůli nového Německa.“

„Lépe by sedělo říct , ne my. My máme odvahu, víru a odhodlání. A co vy? Co si vy myslíte o budoucnosti?“

Ekonomika a politika

„Stále mám jednu malou naději. Ekonomiku. Věřím, že nesmírná tvořivá síla německého národa nás zachrání. Práce, ekonomika, to je naše naděje. Musíme víc pracovat a méně mluvit!“

„Pěkný řev, lve! Ale to je pouze otřepaná fráze. Navrhuji, abyste šel za třemi miliony nezaměstnaných, jako nějaký hlas divočiny, a hlásal jim, že „Musíme víc pracovat a méně mluvit!“ Snad vám bude potom mnohem jasnější, jaký nesmysl tu říkáte. Rozhodně víc než bych vám to dokázal ukázat nebo vysvětlit já.

„Ekonomie je naše naděje!“ Přesně to říkal Walther Rathenau,[2] když činil první kroky k zahrnutí německé produkce do mezinárodního syndikalistického myšlení amerických vysokých financí. Takže vy věříte v ekonomiku. Ekonomika je přímo spojena s politikou, jakožto životně důležitý prvek našeho lidu. Jmenujte mi jeden národ v historii, jenž byl schopen udržet zdravou ekonomiku bez zdravé, cílevědomé politiky! A jmenujte mi národ s jasnou, instinktivní politikou, který by nebyl schopen vybudovat zdravou ekonomiku!

Váš názor je jednoduše nesmyslný, něco, co člověk může prohlásit pouze v případě, že je to hlupák placený Židem, nebo buržoazní idiot. Politika, nikoli ekonomika, určuje osud národa. Zdravá politika vede k nezbytné ekonomické politice. Zdravá ekonomika, postrádající silné politické základy je nemyslitelná.

Samozřejmě dnes nikdo nemůže říct, že dnešní státníci provádějí nějakou politiku.

Podstata politiky

Politika je zodpovědný čin, sloužící národu. Jejím cílem je vytvořit podmínky, dovolující tomuto národu vybudovat na této tvrdé zemi život, udržet a ubránit tento život, rozmnožovat se a zabezpečit svobodu a prosperitu pro vlastní potomky.

Značka pro pokračování textu

Joseph Goebbels – Der Führer

22/04/2016

Následující text byl publikován v Der Angriff, 22. dubna 1929 (Der Angriff. Aufsätze aus der Kampfzeit (Munich: Zentralverlag der NSDAP., 1935), pp. 214-216.), při příležitosti Hitlerových 40. narozenin. Goebbels ve svém článku vysvětluje podstatu vůdcovství. Po převzetí moci nacionálními socialisty měl Goebbels každý rok o Hitlerových narozeninách rozhlasový projev „Náš Hitler.“ Přeloženo podle anglického překladu z German Propaganda Archive.

* * *

Vůdce musí být obdařen charakterem, vůlí, schopnostmi a štěstím. Pokud se tyto čtyři charakteristiky spojí v harmonické jednotě v jednom brilantním jedinci, dostane se nám člověka povolaného historií.

Charakter je nejdůležitější faktor. Znalosti, sečtělost, zkušenosti a praxe jsou víc ke škodě než k užitku, nemohou-li stát na pevných základech silného charakteru. Právě v charakteru mohou být tyto vlastnosti nejlépe vyjádřeny. To vyžaduje odvahu, vytrvalost, energii a soudržnost. Odvaha člověku dává nejen schopnost rozpoznat co je správné, ale také podle toho mluvit a jednat. Vytrvalost člověku dá schopnost snažit se dosáhnout vytyčený cíl, i když mu v cestě mohou stát zdánlivě nepřekonatelné překážky, a vůbec tento cíl proklamovat, byť tento cíl může být nepopulární a může daného člověka rovněž učinit nepopulárním. Energie mobilizuje sílu riskovat vše pro vytyčený cíl a houževnatost se tohoto cíle držet. Soudržnost dodá jeho očím a mysli ostrost znalostí a logiky v myšlenkách a činech, jež dávají skutečně velkým lidem možnost dosáhnout k věčně nerozhodným masám. Tyto mužné ctnosti všechny pospolu utvářejí to, co nazýváme charakterem. Charakter, krátce řečeno, je elegance a chování té nejvyšší formy.

Vůle pozvedá charakter z individualistické roviny k universální. Vůle činní z člověka charakteru člověka politiky. Každý významný člověk něco chce a je vskutku připraven užít jakýchkoli prostředků svých cílů dosáhnout. Vůle odlišuje člověka, který jedná, od člověka který pouze myslí. Je to mezičlánek mezi znalostmi a činem. Nestačí jen vědět co je správné, pro nás je důležitější chtít co je správné. Toto zvlášť platí v politice. K čemu je mi dobré znát svého nepřítele, když nemám vůli ho zničit! Mnozí vědí, proč se Německo zhroutilo, ale jen málo z nich má vůli jeho neštěstí ukončit. To, co odlišuje člověka povolaného k vůdcovství ode všech ostatních, je toto: Nemá pouze vůli k tomu, něco chtít, ale také touhu mít vůli.

V politice je ale také důležité nejen to, co člověk chce, ale také čeho dosáhne. To nás přivádí ke třetí charakteristice zdatného politika: schopnostem. Pokrok vyžaduje výsledky. Vůdcovství znamená chtít něco, a být schopen ukázat cestu k tomu si uvědomit, co člověk chce. Historie soudí dle toho, co bylo vykonáno. My Němci si toto musíme uvědomit. Politika je veřejná záležitost a člověk nemůže aplikovat zákony osobních záležitostí na záležitosti veřejné. My Němci máme často sklon plést si touhou po něčem se schopností to udělat, a odpouštíme neschopným, kteří chtěli dobré a prospěšné věci. „Nenastolili jsme socialismus,“ praví listopadový marxista, „ale chtěli jsme.“ To je zcela irelevantní, stejně jako nám může být jedno, jestli někdo chce hrát na housle. Musí toho být nejdřív schopen. Ten, kdo chce zachránit národ, musí nejprve především k tomu mít k nutné schopnosti.

Charakter, vůle a schopnosti, tři nutné předpoklady k vůdcovství, se sami ukážou ve schopných lidech. Buď tam jsou, nebo nejsou. Čtvrtá charakteristika ostatní tři poutá dohromady: štěstí. Vůdce musí mít štěstí. Musí mít požehnáno z hůry. Musí být schopen vidět, že všechny jeho činy jsou chráněny vyšší mocí. Vůdci může chybět vše, krom štěstí. To je nenahraditelné.

Masy neodporují vůdcům. Masy instinktivně odporují uzurpátorům, nárokujících si moc, aniž by měli potřebnou vůli nebo schopnosti. Vůdce je stěží nepřítel mas. Straní se pouze levných triků pochlebování mase, jež národ nakrmí frázemi, ale ne chlebem.

Vůdce musí být schopen vykonat vše. To neznamená, že musí nutně všemu rozumět do detailů, ale musí znát základy. Pak je tu spousta nápomocných lidí, kteří mu pomohou točit koly politiky.

Umění organizace je jeden z nejdůležitějších faktorů mezi schopnostmi politického vůdce. Organizace znamená správné delegování práce a odpovědnosti. Vůdce je pánem v hodinovém strojku složitého politického stroje

*

Dnes oslavujeme 40. narozeniny Adolfa Hitlera. Věříme, že ho osud povolal, aby německému národu ukázal cestu. Zdravíme ho se ctí a oddaností, a pouze si přejeme, aby tu pro nás byl tak dlouho, dokud jeho práce neskončí.