Přejít k obsahu webu

Miguel Serrano — Poslední setkání s C. G. Jungem

28/02/2021

V následujícím příspěvku Miguel Serrano vzpomíná na své poslední setkání se slavým švýcarským psychologem C. G. Jungem. Přeloženo podle anglického překladu Alexe Kurtagiće a španělského originálu.

Původní text byl po Jungově smrti otištěn v chilských novinách El Mercurio roku 1961 a také v roce 2002. Serranův text byl rovněž publikován v The Hindustan Times (16. 7. 1961); Neue Zürcher Zeitung (29. 7. 1961 a 30. 7. 1961); Das Schweizerische Rote Kreuz, č. 6-7 (1. 10. 1961); a Humboldt, č.8 (1961).

* * * * *

Je 8. června, šest hodin ráno. Otevřu dveře do mého pokoje v Novém Dillí — dveře se otevírají na malou bílou terasu koupající se v ranním slunci. Obrovské červnové vedro začíná velmi brzy. Jsem jen zpola oblečen a chystám se na své jogínské cvičení pozdrav slunci, „súrjanamaskára“. I za tohoto teplého počasí mě zdraví neuvěřitelná zeleň stromů a ptačí zpěv nekonečna. Indický sluha v turbanu ke mně rytmickými kroky hindů přistoupí a uctivě mě zdraví „salám, sáhib“. Podá mi kousek složeného papíru. Telegram. Rychle a skoro nepřítomně ho otevřu. Vidím, že je z Curychu, což mě překvapuje. Čtu ho a jsem celý zmatený. Stojí v něm: „Dr. Jung včera v poledne pokojně zesnul. Upřímnou soustrast.“ Telegram je podepsán Bailey a Jaffé, mladá americká dáma, která doprovázela Dr. Junga, a kterou si pozval k sobě domů, a jeho švýcarská sekretářka.[1] Telegram byl z předchozího dne.

Okamžitě mě ochromil obrovský smutek — mé oči zvlhly, snad kvůli intenzivní záři slunce, ale možná taky ne. Bylo to docela nedávno, co jsem s Dr. Jungem pobýval v jeho domě v Küsnachtu u Curyšského jezera. Byl jsem možná posledním ze zahraničních přátel, kteří ho před smrtí viděli. Zpráva o jeho smrti mě zasáhla v hloubce mé duše. Můj vztah s tímto velkým mužem, s tímto mimořádným géniem, byl skutečně jedinečný. Mám od něj ručně psaný deseti stránkový dopis, který prakticky mohu nazvat jeho ideologickým testamentem. Někdy v budoucnu ho musím zveřejnit. Měl jsem to obrovské štěstí, že Jung napsal úvod k jedné z mých knih — poprvé a naposledy, co tak učinil v čistě literárním díle.[2] Náš vztah započal sdílením společného zájmu o Východ, jógu a filosofie Indie, Číny a Japonska. S Jungovým dílem jsem se nicméně seznámil dlouho před mým příchodem do Indie v roce 1953. Bylo to v roce 1947 při mé cestě do Antarktidy. Jung se zase zajímal o Chile. Minulý rok po zemětřesení v Chile[3] jsem od něj obdržel dopis. Psal, „vím, že moderní lidé vědy to nepřijmou, ale existuje jisté spojení mezi Přírodou a duší. Matka příroda se ladí na naši civilizaci a s tím přináší také ničení. Naneštěstí to teď potkalo vaši zemi. Poslední dobou myslím na Chile velmi často!“

Ale byla to Indie, která nás svedla dohromady. A já si to samozřejmě uvědomuji a vím, že to tomuto velkému muži dlužím. Dnes v půl deváté ráno ministerský předseda Néhrú odjíždí na dovolenou do údolí Kullú, Údolí bohů, v Himalájích. Musím ho zastihnout. Nasedám do auta a jedu na letiště. Jsem jediným přítomným diplomatem. Néhrú se záhy objeví, mírný, bystrý, plný šarmu jako obvykle. Doprovází ho jeho vnuk a nádherný pes. Dlouho jsem v Dillí nebyl, takže jsme se nějaký čas neviděli. Hned jsem mu řekl: „6. [června] zemřel profesor Jung.“ Nevěděl jsem, zda ranní noviny tuto zprávu už otiskly. Néhrú je ohromen, protože Junga obdivoval. Přislíbil poslat kondolenci za sebe a Indii. Tak byl symbolický kruh uzavřen.

Vracím se zpět domů, do své pracovny, a zbytek dne trávím ponořen v myšlenkách na Dr. Junga. Vzpomínka letí, vidím její obraz, je v mé mysli. Teprve nedávno jsem v jemném dešti stál před jeho domem.[4] Jungovým domem na okraji Curychu, v Künsnachtu. Na vstupním portále je fráze v latině, která by se dala přeložit jako „ať už na Boha myslíš nebo ne, je vždy s tebou“. Uvnitř domu se nachází celá řada obrazů a nádherných předmětů, starožitných rytin a středověkých maleb. Přijala mě paní Bailey a pozvala mě do malého obývacího pokoje, kde servírovala čaj. Mluvili jsme o Dr. Jungovi. Řekla mi, že během posledních několika dnů mu nebylo dobře, cítil se velmi unaveně, protože tvrdě pracoval na osmdesáti stránkové eseji, kterou v angličtině ručně psal pro amerického nakladatele, a která by brzy měla vyjít v knize „Člověk a jeho symboly[5]. Paní Bailey byla zneklidněna, protože ji Jung řekl, „přeji si odejít, ale vy mě tu držíte“. Nevěří mu, myslí si, že Dr. Jung se stále zajímá o život a svět: „Stále má velký smysl pro humor, je velmi zapálený.“ Mluvíme o smrti. Táži se jí, zda věří v život po smrti. Odpovídá, že si tím je naprosto jistá, protože „v nevědomí se nachází něco, co vyjadřuje kontinuitu.“ Pak se otáže na můj názor. Odpovídám, že nevím a nejsem si ničím jist. Nedávno jsem se v Montagnole, v italském Švýcarsku, setkal s Hermannem Hessem, a ptal jsem se ho na to samé. Řekl mi, že „zemřít znamená odejít do Jungova kolektivního nevědomí, a pouze tehdy, se lze odtud dostat zpět do říše forem . . .“  Hesse mi rovněž řekl, že „Jung je obrem, horským obrem naší doby“. A požádal mě, abych ho napříště pozdravoval — „pozdravy Stepního vlka“.

Paní Bailey kývá svou krásnou, šedivou hlavou a šeptá: „Ne, člověk tak veliký jako on nemůže skutečně zcela zmizet jen tak, jako když se přepne vypínač.“

Je pravda, že se Jung necítil dobře, ale nebyl soužen žádnou nemocí. Toho dne se cítil lépe a vstal, aby mě přijal. Paní Bailey mě zve nahoru, ale žádá mě, abych se nezdržoval příliš dlouho a zbytečně ho neunavil. Vstupujeme do jeho studovny. A tam seděl Jung, ve svém křesle vedle okna s výhledem na jezero. Měl na sobě japonské roucho, díky kterému vypadal jako zen-buddhistický mnich, starý samuraj, nebo kněz nějakého prastarého kultu. Byl osvětlen světlem pozdního odpoledne a obklopen alchymistickými rytinami a velkou malbou hindského boha Šivy na vrcholku hory Kailás. Doktor Jung se pokusil vstát, ale zastavil jsem ho. Paní Bailey odchází a nechává nás o samotě. Nevím proč, ale cítím v sobě víc emocí než při našich jiných rozhovorech. Beru do rukou jeho stařecké ruce a chvíli je držím, dívajíce se mu do očí. Nemohu promluvit.

Usmívá se svým typickým úsměvem, naplněným mazaností, moudrostí a shovívavostí. Natáhne se po dýmce, ale nedosáhne. Povídám mu, „jaká to nádherné japonské roucho“. Je to obřadní roucho. Z kapsy vyndám krabičku z Kašmíru, kterou jsem mu jako dárek přivezl. Dívaje se na ni, praví „tyrkys z Kašmíru“. A posléze dodá „nikdy jsem v Kašmíru nebyl. Byl jsem pouze na jihu Indie; v Maduru — na všech těch velmi „zajímavých“ místech. Pak mi vypráví o Hindech a Číňanech; mluví o knize čínského mistra zen-buddhismu, jehož jméno si nemohu vybavit, a že je to nejlepší kniha, kterou na toto téma četl. Předávám mu pozdrav od Hermanna Hesseho a vyprávím mu o rozmluvě, kterou jsem se spisovatelem vedl o smrti. Vysvětlil jsem Jungovi, že jsem se Hesseho zeptal, zda je důležité vědět, jestli je něco po smrti. Jung chvíli přemýšlel a následně řekl, že ta otázka byla položena špatně — že jsem se měl zeptat, zda je nějaký důvod věřit, že po smrti existuje život.

A tak jsem se doktora Junga otázal, „čemu věříte vy? Je?“ Odpověděl: „Může-li mysl fungovat mimo mozek, pak funguje mimo prostor a čas. A pokud funguje mimo prostor a čas, pak je nepomíjející.“

—A čemu věříte, doktore? Co myslíte?

—Během války jsem viděl muže, kteří utrpěli zranění mozku, jež ochromilo fungování mozkové kůry, a kteří přesto dokázali snít a následně byli schopni si tyto sny vybavit. O čem snili? Jistě víte, že malé dítě nemá jasně určený pocit vlastního já. Dětské já proniká celým jeho tělem. Avšak bylo prokázáno, že malé děti mají sny, v nichž je ego jasně určené stejně jako u dospělých lidí. Ale pokud z fyziologického hlediska dítě nemá já, co v dítěti vytváří jeho sny — sny, které je, jak mohu dodat, ovlivňují na zbytek života? Pro dítě neexistuje žádné já. O čem sní?

Věříte, doktore, že existuje něco jako astrální tělo, „linga-šaríra“ hindské filosofie, které se od těla odděluje v okamžiku smrti?

—Nevím. Viděl jsem zhmotňovat věci z ničeho a média pohybující objekty na dálku, aniž by se jich dotkly.

A doktor Jung pokračoval:

—Kdysi jsem byl velmi nemocný, byl jsem téměř v kómatu; každý si myslel, že zemřu a možná, že hodně trpím, protože v podobných stavech lidé věří, že trpíte. Ve skutečnosti jsem měl pocit, jako bych se vznášel, zažil jsem úžasný pocit svobody. Pamatoval jsem si to i po uzdravení.

Dr. Jung na levé ruce vždy nosil prsten s gnostickým symbolem. Egyptským symbolem. Mluvili jsme o významu toho prstenu a doktor mi vysvětlil, že „všechny symboly jsou uvnitř mě zcela živé“. Jeho paměť a vystupování byly i v jeho požehnaném věku 85 let neuvěřitelné. Někdy mluvil jako básník, jako kouzelník, jako mystik. Jednou mi řekl: „Nikdo mi pořádně nerozumí; rozumějí mi pouze básníci.“[6]

Zeptal jsem se:

Co se s lidstvem stane v nadcházející době supertechnologií? Myslíte, že za dvacet let se vůbec někdo bude zajímat o duchovní symboly, v době vesmírných letů, v době Sputniků, Gagarinů a Shepardů? Nebude duch něčím irelevantním?

Dr. Jung se mazaně usmál a prohlásil:

—Dříve či později se člověk bude muset vrátit k sobě samému, dokonce i z hvězd. To, čeho jsme nyní svědky, je jen extrémní formou útěku od sebe samých, protože je snazší odletět na Mars nebo na Měsíc, než proniknout do vlastní bytosti. Nenajde-li člověk sám sebe, stojí tváří v tvář svému největšímu nebezpečí: vlastnímu vyhlazení. Dobývání vesmíru je jakási pudová reakce, snaha vyřešit nejpalčivější z problémů, kterému lidstvo bude muset čelit: přelidnění.

Dr. Jung by na toto velmi důležité téma hovořil dál, ale vešla paní Bailey, aby mu sdělila, že na něj čeká jeho dcera a zeť. Svůj slib krátkého rozhovoru jsem nedodržel.

Teď ale vím, že na tom nezáleží, byl to náš poslední rozhovor. A něco mi snad tuto skutečnost snad napovědělo, protože když jsem odcházel ke dveřím, zastavil jsem se a otočil se zpět k doktorovi. Jung na mě hleděl s lehkým úsměvem a rukou s gnostickým prstenem zvedl na rozloučenou. Poslední rozloučení. S úctou jsem se uklonil.

Ano. Když jsem naposledy Junga viděl, oblečeného ve východním rouchu, s lesknoucím se gnostickým prstenem na stařecké ruce, byl obklopen světlem pozdního odpoledne.

Připadalo mi to, jako by mi chtěl říct: „Sbohem, odcházím. Ale jednoho dne se vrátím na Východ.“


[1] Ruth Bailey (1895 – 1980), anglická zdravotní sestra a v posledních šesti letech Jungova života jeho ošetřovatelka, se kterou se slavný psycholog poznal na své cestě do Ugandy v roce 1925.

Aniela Jaffé (1903 – 1991), švýcarská Židovka, Jungova dlouholetá spolupracovnice a zapisovatelka.

[2] The Visits of the Queen Sheba (Návštěvy královny ze Sáby).

[3] Obrovské zemětřesení ve Valdivii dne 22. května 1960.

[4] Serrano doktora Junga naposledy navštívil 10. května 1961. Tento rozhovor je v trochu jiné formě zaznamenán i v Serranově knize C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships (1965), str. 96-102, který je v upravené formě otištěn v Rozhovory s C. G. Jungem (Portál 2015, str. 295-299). Na místech, kde to bylo vhodné, byl použit český překlad z této knihy.

[5] V češtině naposledy vydalo nakladatelství Portál v roce 2017.

[6] Miguel Serrano, C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships (1965), str. 60.

Sávitrí Déví – Zlato v peci [7] – Drancování, lži a povrchnost

30/01/2021

V sedmé kapitole Zlata v peci pojednává Sávitrí blíže o poválečném drancování Německa vítěznými spojeneckými mocnostmi. Odhaluje skutečné důvody a nepřátelství jednotlivých spojeneckých států. Díky tomu se může blíže rozepsat o pokrytectví vítězů, zvlášť ve vztahu ke Katyni nebo Drážďanům, ale také o francouzských Lidicíh, vesnici Oradour. V rámci filosofické polemyky popisuje upřímnost komunismu a neupřímnost demokracie. Samozřejmě se proto musí rozepsat o Židovstvu a jeho pronásledování.

* * *

Když prozíravý mezinárodní Žid pobízel Anglii k vyhlášení války Německu 3. září 1939, bylo jeho cílem rozdrcení nacionálního socialismu. Německo pro něj neznamenalo nic než kolébku a baštu nesmírně nebezpečné společenskopolitické filosofie. Německo bez nacionálního socialismu pro něj nepředstavovalo ohrožení, jakkoli mocným by se v budoucnu mohlo stát. To Žid velmi dobře věděl. Staletí zkušeností ho naučili — a to moc dobře — že není nic jednoduššího k vykořisťování než čistý Árijec bez rasového uvědomění. Uvažoval, „čím čistší, tím hloupější“, berouce vrozenou šlechetnost Árijců za otupělost intelektu. Nebál se jich; dokud jejich vědomí dřímalo. Ale tato nebezpečná filosofie jich v Německu nyní probudila většinu. A pomalu se začínali probouzet i v ostatních zemích; pomalu se dala do pohybu celá árijská rasa. Proto musela být tato filosofie rozdrcena, aby Žid mohl jako mistrný parazit na Evropě a Americe dále prosperovat; pán celého světa skrze kontrolu mezinárodního finančního systému.

Židovy útoky na Německo — včetně těch prostřednictvím propagandy před válkou — neměly jiného významu.

Ale účel krátkozrakého Árijce v Anglii i jinde akceptovat roli židovského spojence proti šampionům vlastní rasy, bylo něco jiného. Buď to byl sentimentální hlupák, utíkající tryskem ke svým izraelským miláčkům ze spárů nacistických „monster“, nebo . . . prostě žárlil na prosperitu svých německých bratří, žárlil na produktivitu jejich továren, na jejich reorganizovanou armádu; na jejich rostoucí vliv; na jejich nádherné „Autobahnen“; na čisté, prostorné, prosluněné domy jejich pracujících, s moderními kuchyněmi a muškáty v oknech; na jejich zahrady plné zdravých dětí; na jejich ráj mládí a inspirující sjezdy strany; žárlil na jejich radost a vitálnost — na skutečnost, že oni mají ke komu vzhlížet a pro co žít, zatímco zbytek Evropy a největší část světa nemá nic. A tak nenáviděli šťastné Němce a nadčlověka, který jim tuto prosperitu a takové štěstí přinesl.

A za vše, co tento anglický árijec vykonal, vyšel naprázdno. Žid mu totiž zapomněl říct, že drancování je jeho oborem, a že i kdyby si jeho spojenci v Německu nějaký malý lup vzali, hlavní zisk — trvalý zisk — může náležet pouze a jen „Bohem vyvolenému lidu“; to oni tu byli od vykořisťování nejen Německa, ale stejně tak Anglie a Ameriky — celého světa — na ruinách nenáviděného nacistického systému. Oni a nikdo jiný. Kdyby toto anglický a francouzský Árijec věděl, asi by s německými bratry nebojoval s takovou ochotou. Leda že by samozřejmě žárlivostí pěstovaná nenávist byla větší než pud sebezáchovy a — jednoduše řečeno — pobláznění větší než u drahých Židů střední Evropy, větší než cokoli jiného.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [2] – Pesimistický panteismus

17/12/2020

Druhá kapitola knihy Obžaloba člověka od Sávitrí Déví.

* * * * *

Kromě těchto na člověka soustředěných věr větší části světa, jež jsme se teď snažili definovat, existuje ještě zcela odlišný pohled hindů a velkých náboženství, jež z hinduismu vycházejí, jmenovitě džinismus a buddhismus. Kvůli pohodlí nazvěme tento pohled indickým, v protikladu k předešle popsanému pohledu židovskému, protože jediné skutečně velké mezinárodní náboženství, jež ho zdědilo — buddhismus — je vlastně dlužný ranému indickému myšlení, stejně jako jsou křesťanství a islám dlužni židovské tradici, a pravděpodobně ještě víc.

Indický pohled lze shrnout jednou větou: tento pohled spočívá na vidění manifestace týž jedné božské Síly ve všech formách života a na různých úrovních vědomí. Tento pohled je soustředěn kolem fundamentální myšlenky věčnosti individuální duše — nejen její nesmrtelnosti — a jejího života v miliónech a miliónech těl v miliónech a miliónech po sobě jdoucích zrození. Tento pohled proklamuje kontinuitu života v čase a prostoru, jenž je logickým důsledkem dogmatu zrození a znovuzrození, a popírá propast mezi člověkem a zbytkem zvířecího světa. Taková propast by dle tohoto pohledu byla jen umělá. Lidský sklon věřit v existenci takové propasti je buď produktem povrchního, špatně interpretovaného pozorování, nebo výsledkem svévolného ohodnocování, zakořeněného v lidské pýše, a o nic méně směšný než sklon těch zuřivých nacionalistů, jež bez jakéhokoli opodstatnění „objektivně“ považují svůj vlastní národ za nejnadanější a nejcennější na světě. Nikdo neví, odkud toto dogma zrození a znovuzrození pochází. Může být staré jako samo lidstvo, a pravděpodobně se během dlouhé nezaznamenané prehistorie objevilo ve stejnou dobu v různých částech světa. Své nejrozvinutější vysvětlení však tento pohled nepochybně našel právě v Indii, a postupně se ze statusu spontánní animistické víry vyzvedl na víru důsledného vysvětlení vesmíru — filosofie. A můžeme říct, že tato filosofie pouze jednoho velkého subkontinentu, rozpínajícího se od Himálají po Cejlon — což všechny indické myšlenkové směry přijímají za výchozí bod —, ale rovněž se zdá, že se jedná o společný prvek všech různých sklonů asijského myšlení, jež Indie přímo či nepřímo ovlivnila skrze buddhismus. A úspěch všech pokusů rozšířit vliv indického myšlení na Západ závisí — a nemůže tomu být ani jinak — primárně na rozšířeném kázání této jedné fundamentální víry v po sobě jdoucí reinkarnace.

Tato víra, jak jsme již řekli, je neslučitelná s jakoukoli teorií, jež tvrdí, že člověk je svou přirozeností odlišný od ostatních živých tvorů, a z tohoto předpokladu jsou mu proto přiznána zvláštní „práva“. Úsilí některých teosofů[1] udržet nezmenšitelnou propast mezi lidstvem a zvířaty představením vlastního vysvětlení o posmrtné myšlence zvířecí „skupinové duše“ se nám jeví jako pouhá lstivá reakce starého křesťanství, jenž leží na úrovni někde mezi polospánkem a plným životem — a občas nečekaně asertivním —, pod povrchovou vrstvou indického myšlení většiny z oněch podivných novohinduistů Západu. Bhagavadgíta se vůbec nezmiňuje o skupinové duši; a co je nám známo, tak ani žádná uznávaná hindská „šástra“, ve které se hovoří o zrození a znovuzrození. Právě naopak, zdá se, že v očích indických mudrců, autorů posvátných spisů, stejně jako v očích prostých Hindů, je každá duše od počátku (nejen od chvíle, kdy vstoupila do lidského těla) obdařena individualitou, jež pokračuje dále skrze všechny po sobě jdoucí inkarnace, jedno v jakém druhu těla.

To samé lze říci o teorii, podle které pokud duše dosáhla své první lidské inkarnace, bude se nadále rodit už jen a pouze v lidské nebo nadlidské formě, nikdy ne v nelidské, bez ohledu na její skutky; teorie, že přijetí duše na lidské úrovni je „jako vykonat zkoušku“, a že takto získaný jakýsi „diplom“ je duši, bez ohledu na to zdali je toho skutečně hodna, neodvolatelně dán. V tradiční víře Hindů však neexistuje nic, co by takový názor potvrzovalo. Právě naopak, v hindských (a buddhistických) legendách existují případy lidí znovuzrozených aspoň na nějakou dobu jako zvířata. Král Bhárata (často nazýván Džadabhárata) se údajně měl znovuzrodit jako jelen; a dobrý král Ašóka, nejmocnější patron buddhismu — nepochybně historická osobnost, jejíž život je znám každému indickému školákovi — se na týden znovuzrodil jako hroznýš, což byl trest za dočasný nedostatek vyrovnanosti. Aspoň tak nám tento příběh předala buddhistická tradice.[2]

Jinými slovy, člověk věřící v doktrínu reinkarnace si nemůže být nikdy zcela jist, že prašivý pes co leží venku v bahně, není jedním z jeho zesnulých příbuzných nebo přátel, odpykávající si nějaký netušený, přesto těžký přečin v tomto ubohém hávu — nějaký přečin snad neznámý i onomu hříšníkovi; snad odpustitelný v očích lidské spravedlnosti, ale dostatečně vážný z pohledu božských imanentních zákonů příčiny a následku, aby tento hříšník dostal psí tělo, hladověl, trpěl prašivinou, a aby pošel někde v kanále. A podobně tomu může být v případě, že jistý protivník člověka není nikdo jiný než hladový pes, jenž někdy před třiceti lety lehával před jeho dveřmi, a kterého se neobtěžoval nakrmit. Může být, že syn ženy, její zdroj radosti a pýchy, není nic jiného než opuštěné kotě, jež kdysi našla na ulici, a jež předlo v jejím náručí, když si ho odnášela domů. Nikdo tohle nemůže s určitostí říct. A jakmile člověk připustí možnost, že ta jedna samá individuální duše může přecházet z jednoho těla do dalšího — z nižšího tvora do vyvinutějšího, nebo naopak, dle zásluh této duše — může logicky očekávat, že v celém schématu života bude mít zcela odlišný životní postoj od náboženství, jež učí, že pouze člověk má duši, a to nesmrtelnou, ale ne nestvořenou, věčnou. Můžeme očekávat pocit velkolepé jednoty života, jež tvoří základ nekonečné rozmanitosti viditelného světa, a vidět ve zvířatech (a rostlinách) potencionálního člověka nebo nadčlověka, a podle toho s ním jednat se vší láskou a laskavostí, se kterou se křesťané, mohamedáni a humanističtí volnomyšlenkáři učí jednat s lidmi nižších lidských ras (a nižšími lidmi své vlastní rasy), potenciálními světci nebes nebo aspoň s potencionálně užitečnými občany v lepším světském společenském řádu, v souladu s příslušnými náboženstvími a filosofiemi soustředěnými pouze na člověka.

A to není vše. Hindské učení, zděděné džinismem a buddhismem, a prakticky všemi na život soustředěnými myšlenkovými školami, jež nalezly svou inspiraci v Indii, nenaznačuje pouze identitu každé individuální duše ve všech jejích po sobě jdoucích inkarnacích. Maximálně zdůrazňuje fundamentální identitu všech individuálních duší, ať už ty jsou inkarnovány v mnoha nebo v žádných vrstvách živého světa, v tu samou nebo úplně jinou dobu. Nejenže je každá duše nyní ztělesněna v červu „na jeho cestě“ k dosažení nadřazenějšího vědomí po milionech a milionech zrození, a k tomu, aby se během doby stala vševědoucím, osvobozeným mudrcem, „tírthankarou“ jak říkají džinisté, ale duše každého jednoho červa, každého jednoho šneka nebo ropuchy, osla nebo prasete, člověka nebo opice — jakéhokoli živé bytosti — je ve své přirozenosti v podstatě identická s božským mudrcem. Liší se pouze v šíři a průzračnosti vědomí, tedy ve stupni vědění. Může dosáhnout stejně velkého cíle, jaký dosáhl mudrc. A mudrc sám, před tím než se stal tím čím je, žil po nesčetná milénia v ignoranci a neklidu, nejistě usilující o nejvyšší mír jako průměrný člověk, jako nižší člověk, jako opice, jako osel, jako červ; jako medúza uprostřed moře.

Na první pohled by se zdálo, že nic nemůže člověka připravit k tomu, aby miloval veškerou živou přírodu lépe než ona velkolepá vize universální, fyzické a duševní evoluce, poskytnutá hindským panteismem — ono vědění, že každé jedno tělo, ať už je obdařeno dvěma nohama nebo čtyřmi, šesti nebo osmi, nebo i více, nebo vůbec žádnými, má věčnou duši, a že každá duše, ať už v člověku, zvířeti nebo rostlině, je skučená Božská jiskra, stejně jako jeho vlastní duše, jen v nižším či vyšším stupni uvědomění; dále nebo blíže ke konečnému cíli osvobozujícího vědění a nejvyššího míru, než je on sám. A když čteme slova, jež Pán Kršna pravil Ardžunovi v Bhagavadgítě: „Díky pravému poznání vidí pokorní mudrci stejně učeného a mírného bráhmana, krávu, slona, psa i pojídače psů.“[3] člověk je nakloněn se nejprve ptát, jak je možné, že se se psy — a šúdry — dodnes v této požehnané zemi nejedná lépe, v zemi ve které staří proroci vyvinuli nejkrásnější ze všech živých náboženství.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [1] – Na člověka soustředěná víra

04/12/2020

Následuje první kapitola Obžaloby člověka, jedné z nejdůležitějších knih Sávitrí Déví.

* * * * *

Ze všech možných morálních idejí zapůsobí na lidskou mysl nejpomaleji naše pozitivní povinnost vůči tvorům jiných druhů (zvířat a dokonce i rostlin). Zdá se, jako by tato povinnost byla cizí duchu, a stejně tak písmu, všech úspěšných mezinárodních náboženství vyjma buddhismu. A člověk, který si je důležitosti této povinnosti zcela vědom — člověk, který v ní rozpozná vyjádření fundamentální morální pravdy — se může rovněž velmi podivovat tomu, jak je možné, že víry, které tuto povinnost zcela opomíjí (natož aby ji zdůrazňovaly), mohly přesto získat takový počet následovníků, a ještě víc se podivovat nad tím, jak může být jejich omezená koncepce lásky stále považována za „tu nejvyšší“, a jak toto tvrzení nebudí žádné protesty lepších lidí. To takového člověka bez pochyby vede k neradostnému soudu nad vrozeně sprostou, sobeckou a ohavnou lidskou přirozeností.

Známá náboženství starověkého světa se soustředila na rodinu nebo kmen, nebo město, nebo na většinu národa. Filosofie, které z nich postupně vyrůstaly, ať už v antickém Západě nebo v Číně, se soustředily striktně na lidskou společnost, lidský intelekt, nebo individuální lidskou duši. Pouze v Indii bylo vše zcela odlišné, kvůli starověké víře v inkarnaci duše, a ovoce skutků sklízené od života k životu, předpokládající nepřerušované pokračování skrze celé schéma existence, organickou jednotu mezi všemi druhy, od těch nejjednodušších až po ty nejsložitější. V Řecku přijali tento názor o jednotě všeho živého i se všemi praktickými důsledky jako základní rys své školy pythagorejci (a mnohem později novopythagorejci), spolu s dogmatem zrození a znovuzrození. Když odhlédneme od této školy — mnoho staletí zpět —, spatříme skutečně nádherné, ale bohužel dlouho zapomenuté náboženství, obzvláště filosofický solární kult, jenž vzniknul na počátku čtrnáctého století před Kristem v Egyptě, a o kterém budeme mluvit v jedné z následujících kapitol, zdá se být právě tento kult jedinou výjimkou obecného trendu myšlení, jediným na život soustředěným náboženstvím[1] neindického původu západně od Indie. Velká škoda, že právě tato znamenitost tohoto kultu se stala pro jeho šíření fatálním, a to dokonce i pro jeho vlastní přežití coby organizovaného náboženství.

Můžeme tudíž poměrně bezpečně prohlásit, že dnes existují dva hlavní způsoby nazírání na náš vztah s nelidskými živými bytostmi: hindský způsob (jehož jsou buddhismus a džinismus pouze zvláštními projevy) a na člověka soustředěný, jehož různorodé formy můžeme vidět v křesťanství, islámu, „humanismu“ devatenáctého století, „socialismu“ dvacátého století, a v čínském způsobu myšlení, stejný ve všech (oddělíme-li čínské myšlení od taoismu v jeho nejčistším aspektu) svých různorodých formách.

Teoreticky ovládají na člověka soustředěné víry celý svět vyjma větší části Indie, Burmy, Cejlonu a zemí Dálného východu, protože tyto země byly ve své historii nějak ovlivněny buddhismem. To neznamená, že v Anglii a Americe, v Německu a Rusku, nežijí jedinci, pro které je vše živé svaté, a pro které je představa působení bolesti zvířatům odpornější, než působení jí lidem. To ale také neznamená, že všichni lidé, kteří se v Indii i jinde hlásí k hinduismu, buddhismu nebo džinismu, jsou skutečně vzorem praktické laskavosti vůči všem živým tvorům. Právě naopak! Tuto hrubou geografickou hranici na mapě světa jsme načrtli, abychom tak zdůraznili nerovné rozložení na člověka a na život soustředěných věr, abychom ukázali k jak malému pokroku v rámci universální lásky — což je cesta skutečné etiky — od časů údajných opicím podobných lidí neandrtálské doby až do dnešních dnů došlo.

Přirozeně může být náš nástin zneužit proti našemu proudu myšlenek. Mnozí bez pochyby řeknou: „Věří-li stále většina lidstva v právo člověka na vykořisťování jiných tvorů pro jeho vlastní prospěch; je-li myšlenka universálního bratrství (člověka se všemi živými tvory) tak pomalá v sebeprosazení; a pokud ještě navíc, jak můžeme vidět, tento pohled každý den ztrácí půdu pod nohama mezi ‚vyspělejšími‘ mladými muži a ženami v zemích, kde byl kdysi prosazován, měli bychom uznat, že na člověka soustředěné víry představují správný přístup k morálním problémům života.“ My ale odpovíme, že „většina“ nerozhoduje o tom, co je pravdivé nebo falešné, co je správné nebo špatné. A ti, kdo si myslí, že může, mohli by rovnou říci, že se Sokrates mýlil a Atéňané měli pravdu, protože Sokrates byl sám a Atéňanů dvacet tisíc.  Mohli by rovněž říct, že kanibalismus a otroctví byly odůvodněné, kdykoli a kdekoli byly rozšířeny, a kde se na ně nahlíželo jako na něco „normálního“. Můžeme se ale povšimnout, že právě z těchto civilizací, ve kterých byl kanibalismus všeobecně přijímán, tu a tam vyvstali jedinci — nepatrná, bezmocná menšina —, kterým se tento zvyk hnusil. A uprostřed světa, ve kterém bylo otroctví váženými lidmi považováno za nezbytné zlo, se objevilo několik málo jedinců, kteří otroctví ve jménu lidské důstojnosti odsuzovali, ať už veřejně nebo tajně. A můžeme vidět, že právě názor těchto lepších jedinců nakonec triumfoval. Jeden z nejlepších starověkých Mexičanů, král Nezahualcóyotl,[2] se v patnáctém století ve své říši marně snažil učinit lidským obětem přítrž.[3] Dnes by vražda člověka, byť jako oběť bohům, byla považována za zločin a zákonem potrestána téměř po celém světě. Menšina se v Mexiku stala většinou — k čemuž by došlo tak i tak, i kdyby křesťanští dobrodruzi v těchto zemích nikdy nepřistáli. Menšiny se časem často stanou většinami.

Těm, kterým se odvěké vykořisťování zvířat zdá normální pouze z toho důvodu, že k němu dochází universálně a je staré jako člověk sám, bychom rádi řekli, že dnes žijí lidé, kteří ho ostře odsuzují — nevadí, že jich je jen hrstka roztroušená mezi miliony lidskými bytostmi, které jsou stále v barbarském stádiu evoluce. Dnes žije několik mužů a žen daleko před naší dobou, kteří silně pociťují odpornou nespravedlnost všech vykořisťovaných živých bytostí, ať už dvounohých nebo čtyřnohých, hrůzu všeho bezdůvodného utrpení, hodnotu veškerého nevinného života. Dnes žijí muži a ženy — a autorka této knihy k nim patří —, kteří jdou při pohledu na to, jak jejich současníci jedí v restauraci hovězí biftek nebo kuřecí sendvič v železničním vagónu stejně zhnuseni, jako byli někteří starověcí výjimeční Mexičané zhnuseni při pohledu na uvařené údy zajatců, servírované na zlatých a stříbrných podnosech při státních banketech. Dnes žijí muži a ženy, vskutku málo početní, kteří jsou zarmouceni při pohledu na znaveného koně táhnoucího kočár, stejně jako jistí „divní“ lidé mohli kdysi být obdobně zarmouceni při pohledu na otroka, který za dozoru bezcitného dozorce pro svého majitele sekal dříví nebo mlel obilí.

Těchto několik málo mužů a žen jsou dnes „snílci“, „excentrici“, „blázni“ — jako všichni průkopníci. Kdo však může říci, zda se jejich názor někdy stane názorem průměrného člověka, a jejich principy zákonem světa? Existuje-li nějaká naděje, že by to mohlo jednoho dne nastat, pak věříme, že stále ještě stojí za to usilovat o udržení lidské civilizace. Pokud však ne — pokud tato nízká míra lásky, kterou většina lidí na celém světě dosáhla je skutečně limitem jejich schopností —, pak jsme přesvědčeni, že lidská rasa nikomu nestojí za to, aby si s ní lámal hlavu. Značka pro pokračování textu

Miguel Serrano – Proč jsem nacionálním socialistou

12/11/2020

V roce 1986 chilský spisovatel Enrique Lafourcade (1927 – 2019) v novinách El Mercurio zaútočil na Miguela Serrana pro jeho nacionálněsocialistické smýšlení. Miguel Serrano Lafourcadovi 14. září 1986 v těch samých novinách odpověděl.

Přeloženo podle anglického překladu s přihlédnutím ke španělskému originálu. Poznámky dle redakce.

* * *

Jak se věci mění! Do deníku El Mercurio jsem pravidelně přispíval více než čtyřicet let. Jako dopisovatel tohoto deníku jsem se v roce 1947 účastnil druhé chilské výpravy do Antarktidy. Pravidelně jsem do něj přispíval rovněž během deseti let, které jsem strávil v Indii, Jugoslávii a Rakousku. Dnes, v roce 1986, věnoval ten samý deník celou stránku tomu, aby na mě útočil a zesměšňoval mě. V roce 1947, a později roku 1951, při mé první návštěvě Evropy, ředitel El Mercurio, Rafael Maluenda, nezapomenutelný přítel a spisovatel, vždy otiskl mé články o Hitlerovi a Berchtesgadenu, protože respektoval mé názory, které jsem nikdy nezměnil. Co se v naší zemi změnilo? Dnes už o vzájemném respektu nelze mluvit; nikdo neuznává hodnoty druhých, natož úspěchy a splněné povinnosti. Nelze ani mluvit o tom, že by lidé vytrvali ve svých názorech, či že by vůbec měli nějaké ideály. Změnilo se něco velmi důležitého, něco bylo navždy ztraceno. Gentlemani zmizeli a s nimi vzájemný respekt, čest a věrnost, a hlavně přátelství. Dřív byli lidé přáteli i přes své názorové rozepře, byli přáteli, protože byli Chilany, protože byli gentlemany. Naše země zdědila ze Španělska něco, co ji nyní stahuje dolů. Nikoli z vizigótské strany Španělska, ale ze Španělska různorodé krve, dokonce by se dalo říct opačné krve. A toto dědictví můžeme to pojmenovat jedním slovem: Závist. Touha ničit vše výjimečné, krásné, tvůrčí, tvořivé. To, co přimělo Gabrielu Mistral[1] se velmi kreolským stylem vyjádřit: „Nebudu žít v Chile, protože by mi říkali podomácku ‚La Gabi‘ a nebrali by mě vážně.“ Snad i toto vedlo Claudia Arraua[2] k přijetí amerického občanství.

Ve stejných novinách, které se mě pokusily zesměšnit, budu pro tentokrát psát o svých názorech, protože mám právo se bránit.

Trocha historie

Nacionálním socialistou jsem se stal roku 1938 po vraždách chilských nacionálních socialistů. Tehdy jsem byl pouhý mladý spisovatel bez jakýchkoliv vazeb na politické strany. Z důvodu smrti mého mladého přítele, spisovatele Héctora Barreta,[3] který se stal socialistou, jsem v oněch dnech inklinoval k levici. Byli jsme velmi mladí a proto také hodně emocionální. Stejně jako můj strýc Joaquin Fernández y Fernández, můj děd Joaquin Fernández Blanco, můj praděd Pedro a jeho bratr Domingo Fernández Concha, a jako můj strýc, básník Vicente Huidobro Fernández, jsem i já byl součástí skutečné aristokracie, patřící k dobrému plemenu Chile a Španělska, a tudíž jsem stejně, jako oni, nemohl být součástí plutokratické a ekonomické pravice této nebo jakékoli jiné země. Naše rodina inklinovala blíže k levici, či spíše k chudším, k pokorným, k „vznešeným, kteří jsou vespod“, těm pravým, kteří nemají nic, jen čest a věrnost. Když jsem byl mladý, otec mi říkával: „Vznešenost může být nalezena v obou extrémech, ve skutečné aristokracii i prostém lidu, nejhorší jsou plutokraté a snobové.“

Toto je krátký příběh, můj příběh a stejně tak příběh Chile. Příběh již zapomenutých let, několika temných dekád, které byla snaha vymazat, ale které drží své kořeny ukryty. Ony události naší politické a sociální historie, jak jsem detailně vyložil v mé knize Adolf Hitler: The Ultimate Avatar.

Nacionální socialismus

Přijal jsem nacionální socialismus, protože jsem byl socialista. Ale jiný druh socialisty, sociální nacionalista, ne internacionální socialista a marxista, jako můj přítel Héctor Barreto.

Svůj názor jsem nikdy nezměnil. Z toho důvodu například nepodporuji ekonomický model, monetaristický super kapitalismus, který byl Chile spolu s lichvou vnucen domácími vlivnými skupinami skrze peněžní půjčky, a rovněž zahraničními bankami, úroky připomínajícími věčnou noční můru. Toto úrokové otroctví přijali a uplatňovali také marxisté v Sovětském svazu poskytováním půjček svým satelitům. Půjčky placené krví, jako v případě Kuby. Je patetické poslouchat Fidela Castra stěžujícího si na půjčky amerických bank, když zároveň musí platit ještě vyšší úroky svým ruským pánům, penězi a krví kubánských vojáků v Africe.

Marxisté ani kapitalisté nikdy nebojovali proti zájmu kapitálu. Činil tak pouze jeden politický systém, jeden národ: Nacionální socialismus (sociální nacionalismus) Hitlerova Německa. Tento systém zakázal lichvu, zrušil „zlatý standard“ a místo něj zavedl „pracovní standard“.

Kdyby nacionální socialismus ve světě zvítězil, neexistovala by dnes žádná chudoba, žádné utrpení, žádná korupce, žádné kapitalistické vykořisťování ani marxistické otroctví. Svět by poznal, co nacionální socialismus skutečně byl, skutečná sociální spravedlnost, to nejbližší k ráji na zemi, ke kterému se lidstvo může v této době a na tomto světě přiblížit.

Nepřátelé

Kdo byli a stále jsou nepřátelé nacionálního socialismu? Nepochybně ti, kteří tehdy i dnes jsou nejvíc ovlivněni tímto systémem, který na jedné straně zrušil lichvu, úrokové otroctví, a na druhé bojoval s marxistickým bolševismem, diktaturou nesmírného utrpení a pekla. Obě ideologie, kapitalismus i marxismus, byly přitlačeny ke zdi, a proto se spojily, aby společně vedly válku za zničení jejich úhlavního nepřítele.

Pro mladého Chilana oněch let bylo obtížné pochopit společnou nenávist a pevné spojenectví mezi kapitalisty a marxisty proti německému nacismu a italskému fašismu. „Proč?“ ptali jsme se tehdy. Hitler nám ve své neobyčejné knize Mein Kampf poté vysvětlil, že v marxistickém Rusku stejně jako ve světě kapitalistické demokracie je pouze jedna ruka, která vše ovládá. Důkazem budiž skutečnost, že obě očividně rozdílné ideologie respektují zájem kapitálu jako něco posvátného. A kdo je tedy pánem všech peněz světa a tajně drží moc nad sověty? Mezinárodní Žid.

Vzbudili-li tyto poznatky v chilské mládeži bez životní zkušenosti jakékoli pochybnosti, vše se během mé více než dvaceti leté diplomatické kariéry potvrdilo. Jako velvyslanec své země jsem cestoval po celém světě s volným přístupem k mnoha dokumentům a utajovaným informacím. Jako velvyslanec Chile jsem nikdy nevyjadřoval své názory na veřejnosti, abych tak neuškodil své zemi.

Proti Hitlerovu Německu mobilizovalo více než sto dvacet národů světa. I Chile bylo nuceno s Německem, kterému toho tolik dlužíme, přerušit vztahy. Velký prezident Juan Antonio Ríos tak učinil se smrtí v duši. Vím to moc dobře, protože jeho ministrem zahraničí byl můj strýc, Joaquín Fernández. Přerušil vztahy s Německem a já přerušil vztahy s ním, viníce ho za podepsání onoho dokumentu.

Pán blesku a hromu

Pro ty, kdo podporovali nacionálněsocialistické Německo, bylo již ke konci druhé světové války jasné, že naprosté selhání kapitalismu a marxismu, ke kterému by v krátkodobém horizontu nevyhnutelně došlo, nebylo překvapivě vidět, protože nepřítel začal vymýšlet strašlivé zločiny, které Hitlerovo Německo nikdy nespáchalo. Byl to jediný způsob, aby všichni zapomněli na spravedlivý režim, který skoncoval s úrokovým otroctvím kapitalismu, lichvou a marxismem. Byla to třetí cesta mezi kapitalismem a marxismem, která mohla uštědřit smrtící ránu Pánům obou systémů, kteří připravují zotročení lidstva k prospěchu rasistického a sionistického mesianismu, vůči kterému byl Hitlerův rasismus jen dětskou hrou.

Jiní poskytli přesné a nevyvratitelné důkazy o lži šesti milionů Židů zavražděných během holokaustu nacisty: francouzští profesoři Paul Rassinier a Faurisson, Britové Hardwood a David Irving, americký profesor Butz a dokonce i respektovaní židovští autoři a historici. Jiní prokázali, že Deník Anny Frankové je falzifikát, napsaný perem, které v té době ještě neexistovalo, že existují dva originály, oba napsané někým jiným. Nechci zde opakovat, co jsem již do detailu popsal při jiných příležitostech a v mých knihách The Golden Thread, Esoteric Hitlerism a Adolf Hitler: The Ultimate Avatar. Nezbývá mi než popsat mé zděšení nad umíněností, zaslepeností a zbabělostí těch, kteří i tváří tvář faktům i nadále podporují lži, které jim vnutili majitelé světových médií a peněz. Páni blesku a hromu, hrůzy a prokletí, šiřitelé otroctví a neštěstí.

Obdobně zpochybňují pravdivost Protokolů sionistických mudrců navzdory tomu, že otázka pravosti již byla dávno vyřešena, a dokonce při soudním sporu v Bernu Židé prohráli a museli švýcarským knihkupcům zaplatit náhrady škod.

A ještě jsem se ani nevyjádřil o slavném „lovci nacistů“, Simonu Wiesenthalovi, který je lhář. Podařilo se mi to dokázat, když jsem byl velvyslancem v Rakousku. Jménem své vlády (ministra zahraničí Gabriela Valdése) jsem ho požádal o důkaz jeho tvrzení, že chilský diplomat nabídl k prodeji pas patřící Martinu Bormannovi. Dodnes na tento důkaz čekáme. A právě takový člověk, vymýšlející podvody vůči nevinným lidem, je oslavován jako „statečný lovec“. V podobných případech neexistují žádná lidská práva, ani Vicaría de la Solidaridad[4] nepošle své právníky, aby hájili tyto domnělé „zločince“. Ještě méně lidských práv má Rudolf Hess, kterému nepomohl ani papež, který protestoval proti jeho čtyřicet let trvajícímu mučení, které je „zneužitím moci“ mnohem horším, než to v Jižní Africe.

Průnik do jižní Patagonie

Tyto noviny se mě snažily zesměšnit kvůli všemu, co jsem právě napsal. Naštěstí mám zákonné právo na tyto posměšky odpovědět. Dalším tématem, které chci nastínit, je vztah mezi Araukánci a Izraelem. Je skutečností, že skupina Araukánců odešla do Izraele, a že v jižním Chile, v Pucónu, je araukánsko-izraelská církev Nuevo Pacto (Nová smlouva). A je také pravda, že Židé do naší země neustále a ve velkém počtu vstupují za podpory CONAF[5] a s vědomím našich ozbrojených sil. Je také pravda, že Židé, kteří k nám přijíždějí jako turisté a „batůžkáři“ jsou většinou členové izraelských ozbrojených sil nebo zpravodajských služeb. Argentinci nás již několik let varují před takzvaným Plan Andinia, podle kterého má chilská i argentinská Patagonie připadnout Židům. Vytvoření nového hlavního města tohoto regionu je tak prvním a důležitým krokem.

Spisovatelé

To jsou důvody, proč jsem, byl a budu nacionálním socialistou, hitleristou.

Pokud jde o spisovatele Knuta Hamsuna a Ezru Pounda, je nespornou skutečností, že oba rovněž byli příznivci nacismu. Na konci druhé světové války je takzvaní „spojenci“ poslali do vězení a do psychiatrické léčebny. Ezru Pounda na třináct let. A za to jsou odpovědni ti samí lidé, kteří si dnes stěžují, že Rusové dělají to samé svým oponentům a některým Židům, kteří tam ovšem zůstávají jen krátce, než jsou puštěni na svobodu nebo vyměněni za chilské Corvalany.[6] Knut Hamsun před válkou obdržel Nobelovu cenu. Ezra Pound, největší básník naší doby, nikdy Nobelovu cenu nezískal, protože podporoval Hitlera a Mussoliniho. Avšak stejná cena byla udělena komunistům jako Pablu Nerudovi. Jsem si jist, že ani já nikdy neobdržím žádnou cenu, ze stejných důvodů, pro které ji neobdržel Ezra Pound. Vím to a smířil jsem se s tím, protože znám moc Pána blesku a hromu. A navzdory tomu považuji za svou povinnost vytrvat ve stejném duchu až do konce svých pozemských dní; protože nerozumím „umění pro umění“, ani „poesii pro poesii“. Skutečnou poesií je ideál, je to sen spravedlnosti, je to čest a věrnost. Celé mé dílo, počínaje prvními řádky až po ty současné, se řídila tímto pravidlem. Proto jsem básník. Protože jsem básníkem života. Je to rovněž důvod, proč jsem na straně Hitlera, protože on byl také básníkem života, protože žil svou myšlenku do konce.

Na závěr několik slov k Lafourcadovi: v této zemi je už tak málo spisovatelů a ještě méně těch, kteří pochází jako já ze starých časů, které dříve obdivoval, jak sám napsal, aby na sebe vzájemně házeli špínu, když jsme bezmocní, skutečně nenáviděné oběti systému, který jsem právě popsal. A právě proto, že patřím do oněch časů a proto, že jsem starý gentleman starobylého Chile, bych mu rád řekl, aby přestal míchat osobní záležitosti — které by jinak mohly být čestnými a upřímnými rozdíly v názoru — aniž by pošpinil památku a pověst některých dam, které ani nikdy neznal; protože tohle gentleman ani muž nedělá. Kronikář a spisovatel, který byl mým přítelem, a kterého Lafourcade obdivuje, Joaquín Edwards Bello[7] by to nikdy neudělal. Ani Luis Sánchez Latorre,[8] držitel chilské novinářské ceny, kterého Lafourcade cituje, statečný představitel poctivosti a přátelství, v tradičním stylu chilské starší generace a obránce skutečných hodnot umění.


[1] Gabriela Mistral (1889 – 1957), chilská básnířka a nositelka Nobelovy cenu za literaturu v roce 1945.

[2] Claudio Arrau (1903 – 1991), chilsko-americký klavírista, považovaný za jednoho z nejlepších klavíristů 20. století. Serrano se o svém přátelství s Arrauem rozepisuje v článku Mi amigo Claudio Arrau.

[3] Héctor Barreto (1916 – 1936), chilský spisovatel a přítel Serranův, který prostupuje celým Serránovým dílem jako bájný Iásón.

[4] Chilská katolická lidskoprávní organizace působící během režimu Augusta Pinocheta.

[5] Corporación Nacional Forestal, nezisková organizace starající se o chilské lesy spadající pod chilské ministerstvo zemědělství.

[6] Narážka na výměnu ruského disidenta Vladimira Bukovského (1942 – 2019) s generálním tajemníkem chilské komunistické strany Luisem Corvalánem (1916 – 2010), který byl uvězněn vojenskou juntou. Roku 1974 u nás vyšla kniha Rozhovory s Luisem Corvalánem.

[7] Joaquín Edwards Bello ( 1887 – 1968), chilský spisovatel a novinář se silnými sympatiemi k fašismu a nacionálnímu socialismu.

[8] Luis Sánchez Latorre (1925 – 2007), významný chilský novinář.

„Od žížaly po nadčlověka“: Tři these k pojetí antropocentrismu u Sávitrí Déví

24/10/2020

Tento příspěvek od Juliany R. původně vyšel na stránkách Délského potápěče a může velmi dobře posloužit jako doplnění knihy Sávitrí Déví, Obžaloba člověka.

* * *

Ukrutnost ke zvířatům je jednou z nejvýznačnějších neřestí a známkou nešlechetného národa,“ napsal Alexander von Humboldt (1769-1859). Jeho výrok o dvě staletí předstihl mnohem proslulejší vyjádření Mahátmy Gándhího (1869-1948), že velikost morálního pokroku národa lze posuzovat podle jeho zacházení se zvířaty. Von Humboldt vyjádřil duchové tíhnutí germánského romantismu k přírodě, kdežto Gándhí – i přes svoje ekumenické směřování – tehdy promluvil jako představitel jednoho z „východních náboženství milosrdnosti“. Kamsi mezi německou romantiku a indickou etiku života, jež obě dospěly ke stejnému závěru, by bylo možné umístit náhled Sávitrí Déví.

Pojmy „antropocentrismus“ a „biocentrismus“, rozpracované v Obžalobě člověka, patří ke klíčovým pojmům její filosofie. Sávitrí konstatuje, že Západ (jímž rozumí bělošské země a semitský svět) se až na několik výrazných výjimek, jako bylo vegetariánské učení pýthagorejců či zooetika nacionálního socialismu, vyznačuje postoji soustředěnými kolem člověka. Patří k nim odnože židokřesťanství a islámu, ale právě tak i volnomyšlenkářský humanismus či komunismus. O posledně jmenovaném podotýká: „Je to [jen] křesťanská doktrína o radosti z práce pro bližního, osvobozená od těžkého břemene křesťanské theologie.“ Antropocentrismus, domnívá se Sávitrí, byl zazděn do základu evropské civilisace, když křesťanský bůh postoupil od vyvoleného „národa“ k vyvolenému „druhu“, ale nikoli dál, aby objal veškerý život. Occident tak vyhloubil „nepřekonatelnou průrvu“ oddělující člověka od zbytku tvorstva. Zvířata a rostliny zbavil duše a stal se – alespoň obecně a teoreticky – hluchým k jejich blahu či bolesti. Sávitríinu myšlenku bychom mohli ilustrovat výrokem Pia XII., jenž ve 20. století vybídl své ovečky, aby nelitovaly zvířata naříkající na jatkách „o nic víc než kov zvučící pod kovadlinou“. Jako variace na totéž téma pak znějí výroky karteziánských vivisekcionistů ze 17. století, že týrané zvíře křičí bez bolesti stejně, jako bez citu řinčí rozbité hodinky.

Aniž by se Sávitrí uchylovala ke zjednodušení nebo idealizaci, zdůrazňuje, že Východ se vydal odlišnou cestou: stal se biocentrickým. „Asijská náboženství milosrdnosti“ – tedy hinduismus, buddhismus a džinismus, ne však antropocentrické konfuciánství – místo propasti mezi člověkem a ostatním stvořením spatřuje povlovný přechod. Převtělování duše z jednodušších tvorů do vyvinutějších (případně i naopak, v závislosti na činech) s sebou teoreticky nese uvědomění, že živé bytosti jsou bratry. V praxi však, dodává Sávitrí, asijské biocentrismy nezřídka vedou k lhostejnosti vůči jednotlivému „vtělení“ a k víře, že utrpení je spravedlivým důsledkem karmických prohřešků. Vycházejíc ze zážitků evropské i indické každodennosti navíc podotýká, že naši individuální zooetiku určuje spíše vrozená láska nebo neláska ke zvířatům, a nikoliv vštípený světonázor. – Biocentrický je podle ní rovněž egyptský kult Atona, sluneční energie a světla, jež dopadá bez rozdílu „na žížalu i nadčlověka“.

Následující esej nemá být polemikou se Sávitríinými názory – jejichž myšlenkové podstatě stěží lze něco vytknout –, nýbrž jejich doplněním. Autorka Obžaloby argumentuje filosoficky, bez zvláštního zřetele k historickým jednotlivostem. Aniž bychom zpochybňovali těžiště jejích názorů, tedy představu antropocentrického Západu a biocentrického Východu, pokusíme se předložit tři these, které pojetí occidentálního antropocentrismu poněkud problematizují.

Značka pro pokračování textu

Alfred Rosenberg – Stopa Žida v dějinách [1] – Diaspora

04/10/2020

První kniha Alfreda Rosenberga, týkající se židovstva, jeho historie a charakteru, Stopa Žida v dějinách, poskytuje jedinečnou příležitost k pochopení židovské otázky, tak jak ji tehdejší nacionální socialisté chápali. Jako obžalobu židovského charakteru. Právě toto Rosenbergovo dílo je dokladem jasných a věcných argumentů, které formovaly nacionálněsocialistický názor na židovstvo.

Náš český překlad vychází z anglického překladu Alexandra Jacoba s přihlédnutím k německému originálu. Jedná se o pracovní překlad, komentáře vítány. Další kapitoly budou následovat.

První kapitola Rosenbergovy knihy Stopa Žida v dějinách. Poznámky v hranatých závorkách dle anglického a českého překladu.

* * *

Plýtvat slovy na podstatu židovské otázky se dokonce i dnes zdá zbytečné, ale zakořeněné fráze se zdají mít přímo nezměrnou sílu a vitalitu. Dokonce i lidé, kteří se židovskou otázkou zabývají, věří, že Židé byli nuceni opustit svou domovinu a odvlečeni do Babylonu a později do Říma. Tyto dva případy jsou zcela správné, ale také jediné. Dávno před zničením Jeruzaléma a před narozením Krista můžeme Židy vidět roztroušené po všech zemích tehdy známého světa. (Dávno před exodem lze vysledovat židovské bankovní domy v Mezopotámii). Ze své vlastní iniciativy cestovali z Babylonu dále na východ; v té samé době dávno žili na Jónských ostrovech, v Malé Asii, a, můžeme-li věřit prorokům,[1] ve Španělku, kam dorazili spolu s Féničany.

Avšak zpráv z té doby je pomálu; nicméně pozdější zprávy dokazují, že Židé po tisících rádi opouštěli svou zemi, ve které se museli sami živit orbou, pěstováním vína a menšími, méně výdělečnými činnostmi. O tom pohovoříme později. Zde můžeme říci, že Židy lze nalézt ve starobylých koloniích Féničanů, například Týru a Sidónu. Rozšířili se po celé Sýrii a zvláště početní byli v Antiochii, Seleuce, Laodicee a Damašku. Byli přitahováni dále do Malé Asie, kde se usazovali při karavanních stezkách a pobřežních městech. Takto žili v Kappadokii, ve Frýgii, v Tarsu, v Tralle. V Iónii byli zvláště početní v Smyrně, Efezu, Milétu, stejně jako v Halicarnassu a Knidu. Jejich kolonie se rovněž rozkládaly na Kypru, Rhodu, Paru, Krétě, Soluni, Korintu, Spartě a v Attice.[2]

V Itálii máme židovskou přítomnost poprvé doloženou v Římě ze zpráv z roku 139 před Kristem. Protože v té době existovala v Římě početná židovská komunita, museli se zde Židé usídlit dávno před tím. Židé rovněž žili ve velkých počet v Severní Africe, zvláště v Egyptě, kde se soustředili v Alexandrii a brzy tvořili silnou menšinu. Díky tolerantní vládě Ptolemaia Sótéra,[3] mohli Židé zakládat své osady všude — a tak židovské osady stály kolem celého Středozemního moře. Tyto židovské kolonie mezi sebou čile komunikovaly a přitahovaly nové osadníky z Palestiny, čím dál víc se podílely na aktivitách při obchodních stezkách a tak měl Strabón[4] zcela pravdu, když napsal, že v době narození Krista, neexistovalo místo, kde by Židé nesídlili — a vládli.

Toto krátké nastínění, jež lze dle libosti rozšířit, má za cíl demonstrovat, 1) že židovská emigrace z Palestiny započala už během starověku a neustále rostla, a 2) že tato emigrace byla dobrovolná. Nikdo Židy nežádal, tím spíše nutil, aby se usídlili mezi jinými národy. Židé, jakoby posedlí nějakým pekelným úsilím, se stěhovali z jedné země do druhé, a „po několika málo staletích“, jak píše židovský historik Herzfeld, „žili Židé ve všech místech od Médie po Řím, od Pontu po Perský záliv, od Makedonie po Etiopii, a ve všech těchto různorodých zemích nebylo jediné významné středisko obchodu, ve kterém by nebyli Židé přítomni.“[5]


[1] Izajáš 66:19, „Vložím na ně znamení a ty z nich, kdo vyváznou, vyšlu k pronárodům, do Taršíše, do Púlu a Lúdu, k těm, co natahují lučiště, do Túbalu a do Jávanu, na daleké ostrovy, které zprávu o mně ještě neslyšely ani nespatřily moji slávu; budou hlásat moji slávu mezi pronárody.“

[2] Herzfeld, Handelsgeschichte der Juden im Altertum, Braunschweig, 1879. [Levi Herzfeld (1810-1884) byl německý rabín a historik]

[3] [Ptolemaios I. Sótér („Spasitel“) (přibližně 367 př. n. l. – přibližně 283 př. n. l.) byl makedonský generál Alexandra Velikého, který po Alexandrově smrti vládl Egyptu (323 př. n. l. – 283 př. n. l.) a založil ptolemaiovské (lágovské) dynastie]

[4] [Strabón (přibližně 64 př. n. l. – přibližně 24 n. l.) byl řecký geograf a historik, známý zejména díky svému sedmnáctisvazkovému dílu Geografika.]

[5] Op. cit., str. 274.

Rudolf Hess – Přísaha Adolfu Hitlerovi

20/04/2020

Dne 25. února 1934, se po celém Německu shromáždil asi milion představitelů nacionálněsocialistické strany, aby složili přísahu Adolfu Hitlerovi. Níže předkládáme překlad anglického překladu úryvku projevu, který při této příležitosti pronesl Rudolf Hess, a jenž byl rozhlasem vysílán celému národu. Zdroj: „Der Eid auf Adolf Hitler“, Rudolf Hess, Reden (Munich: Zentralverlag der NSDAP, 1938), str. 10-14.

* * *

Němečtí muži, německé ženy, němečtí chlapci, německé dívky, více než milion z vás se shromáždil na všech místech Německa!

Dnes, v den výročí vyhlášení stranického programu, společně složíte přísahu věrnosti a poslušnosti Adolfu Hitlerovi. Ukážete světu, co vám samotným je již delší dobu zcela zřejmé, a co jste v posledních letech, byť často nevědomě, vyjadřovali.

Skládáte svou přísahu při příležitosti svátku, jež Německo oslavuje vůbec poprvé: Den hrdinů. Spouštíme naše vlajky na památku těch, kdo žili jako hrdinové, a kdo jako hrdinové také zemřeli. Spouštíme naše vlajky před velikány minulosti, před těmi kdo bojovali pro Německo, před miliony co bojovaly ve světové válce, před těmi kdo zemřeli připravujíce cestu pro novou Říši. Předně při této příležitosti budu jmenovat Horsta Wessela, protože ten se pro nás stal symbolem, skrze nějž vzpomínáme na všechny soukmenovce „zastřelené Rudou frontou a reakcí.“

Běda národu, který selže v uctění svých hrdinů! Takový národ nebude mít žádné hrdiny. Hrdinové bují ze samotné podstaty svého národa. Národ bez hrdinů je národem bez vůdců, protože pouze heroický vůdce je skutečný vůdce, schopný ustát výzvy těžkých časů. Vzestup a pád národa lze rozhodnout přítomností nebo absencí vůdce.

Nechceme ani zapomenout na matky, ženy a děti, které daly to nejdražší, často svého chlebodárce, a nesly svůj osud s tichým hrdinstvím.

Na bitvu připravení mužní hrdinové a tichá obětavost matek a žen jsou pro nás Němce svatými příklady věrnosti. Vlajky, jež nyní opět stoupají, jsou symboly této věrnosti, která je pro nordické lidstvo těsně spjata s hrdinstvím!

Je po vás požadována věrnost nejen ve skutcích, ale i v charakteru. Věrnost charakteru často požaduje neméně hrdinské ctnosti jako věrnost vašich činů. Věrnost charakteru je neotřesitelná věrnost, věrnost neznající žádné pokud nebo ale, žádnou slabost. Věrnost charakteru znamená absolutní poslušnost, nezpochybňující výsledek rozkazu ani jeho důvod, ale spíše uposlechnutí pro poslušnost samotnou. Taková poslušnost je vyjádřením hrdinského charakteru, vede-li rozkaz k osobní nevýhodě nebo dokonce odporuje osobnímu přesvědčení. Síla Adolfa Hitlera jako vůdce je taková, že téměř vždy pracuje skrz sílu jeho přesvědčení; zřídkakdy rozkazuje. Přesto musí vědět, že když vydá rozkaz, nebo dovolí, aby byl vydán, tak bude absolutně uposlechnut i tím nejposlednějším v našich řadách.

Síla a efektivita dobré organizace je ještě větší, přetrvá-li disciplína. Čím větší poslušnost i v menších věcech, tím jasněji pochoduje napravo nebo nalevo, dle rozkazu vůdce, o to jistěji může Vůdce podniknout kroky k naplnění nacionálněsocialistického programu.

My všichni nacionální socialisté pracujeme pro naplnění tohoto programu, stejně jako jsme pracovali pro získání kontroly nad státem. Bojovali jsme za duše rolníků, za duše dělníků, za duše střední třídy, za duše mužů, za duše žen, za duše starých, za duše mladých — my, členové hlavní organizace NSDAP stejně jako muži Pracovní služby, vůdci přidružených organizací strany jako ženskou nacionálněsocialistickou organizaci. Se stejnou vůlí mladí muži a ženy usilují o ten samý cíl, stát se těmi, kdo nás nahradí jakožto páni německého osudu.

Hitlerova mládeži, dala jsi Vůdci tu samou absolutní věrnost, jako dali mladí němečtí dobrovolníci před dvaceti lety u Langemarck, jež požadovala jejich hrdinskou smrt pro náš národ a Říši. Z mladých od Langemarcku jste učinili svůj vzor. Máte to štěstí, že můžete žít v Říši, o které nejlepší válečníci roku 1914 mohli pouze snít — Říši, jež zůstane na celou věčnost sjednocena, budete-li konat svou povinnost. Konat svou povinnost pro vás znamená: Poslouchat bez otázek Vůdcovy rozkazy! Budete nejlepší živou upomínkou na mrtvé soukmenovce prvních let války, pokud ve svých řadách udržíte disciplínu.

Čím víc vůdce Hitlerovy mládeže požaduje po svých chlapcích disciplínu, tím víc ji sám musí projevovat. Musí ji od nich požadovat především, když jeho chlapci touží po velkolepé svobodě nebo divokosti. Pro mládež dneška by mělo být jednoduší přijmout disciplínu a podřízenost — kombinovanou s uznáním úspěchů starší generace — protože starší generace je generací světové války. Vím, jak jste byli pronásledováni, pomlouváni, nenáviděni a zesměšňováni kvůli vaší víře ve Vůdce. Vím, kolik vašich mladých soukmenovců obětovalo své mladé životy! Vím to velmi dobře!

Ale také vím, že všechno nebezpečí a soužení, kterým Hitlerova mládež trpěla, i v těch nejkomunističtějších  čtvrtích v letech před naším uchopením moci, se nedají srovnávat s nebezpečím a soužením, které frontový voják prožil za jediný den! Nikdy na to nezapomeňte, když váš Vůdce, jenž pro nás prošel bojištěm, od vás požaduje sebedisciplínu.

Politickým vůdcům řeknu to samé, co jsem řekl minulý rok při přísaze vašim soukmenovcům v Gau Thuringia: Buďte věrni Hitlerově duchu! Při všem, co děláte, ptejte se sami sebe: Co by udělal Vůdce. Pokud podle toho budete jednat, nemůžete jednat špatně!

Být věrný Hitlerově duchu znamená vědět, že vůdce má nejen práva, ale především povinnosti. Být věrný Hitlerově duchu znamená být vždy vzorem. „Být vůdce znamená být příkladem,“ stejně jako Hitler a jeho práce jsou příklady pro vás. Být věrný Hitlerově duchu znamená být skromný. Být věrný Hitlerově duchu znamená zůstat svědomitým nacionálním socialistou v dobrých časech i v těch špatných. Být svědomitým nacionálním socialistou znamená myslet pouze a jen na celý lid nacionálněsocialistického Německa. Znamená to být bez ohledu na cokoli vždy služebníkem nacionálního socialismu Adolfa Hitlera, být plně uvědomělý, upřímný následovník Vůdce před vším ostatním.

Buďte vždy služebníky celku celého hnutí, a nikdy nezapomínejte na to, že pouze celé hnutí, nikoli jeho část, může zaručit vítězství a záruku budoucnosti.

Buďte si vždy vědomi toho, že kdekoli jste, vděčíte Vůdci za jeho vůdcovství, umožňující každé vítězství. Kdekoli jste, pracujte pro jeho hnutí a tak pro Německo. Pamatujte, co Adolf Hitler řekl: nesejde na tom, zda člověk zametá ulice nebo je profesorem, dokud pracuje pro celek a plní svou povinnost.

Odměnou za vaši práci je pocit splnění vlastní povinnosti pro hnutí, pro Adolfa Hitlera, pro Německo.

Vy všichni, ať už jste političtí vůdci, členové SA, SS nebo Hitlerovy mládeže, sdílíte společnou hrdost: být členy NSDAP Adolfa Hitlera!

Jste všichni pionýry a obránci nacionálněsocialistické armády hnutí. Všichni jste nezbytní a navzájem rovni. Každý z vás je v historii jedinečným jako sám nacionální socialismus. Svým charakterem jste nacionálními socialisty.

SA, SS a političtí vůdci mají společnou tradici ztělesněnou ve „Staré gardě“. Zahrnuje všechny ty, kdož bojovali, obětovali se, strádali, riskovali nebo dávali své životy pro vzkříšení Německa pod nacionálním socialismem. Stará garda má tu čest, že mohla krvácet a obětovat se pro budoucnost našeho národa. Vysloužili jste si vděk všech těch, kdo se těší z požehnání života v nové Říši. Je to Říše vedená lidmi, jež sdílejí touhu po národní svobodě, sociální komunitě a míru v důstojnosti a cti.

Političtí vůdci! Vůdci Pracovní služby! Vůdkyně žen, vůdci Hitlerovy mládeže! Vůdkyně BDM! Nyní složíte přísahu Adolfu Hitlerovi!

Vaše přísaha není jen pouhou formalitou; neskládáte tuto přísahu někomu, koho ani neznáte. Neskládáte ji v naději, ale s jistotou. Osud vám skládání této přísahy ulehčil bez podmínek nebo výhrad. Nikdy v historii žádný národ neskládal přísahu vůdci s tak absolutní jistotou, jako ji skládá německý národ Adolfu Hitlerovi. Máte to ohromné potěšení složit přísahu člověku, jenž je ztělesněním vůdce. Skládáte přísahu bojovníkovi, který po víc než celou dekádu ukazoval své vůdcovství, který vždy jednal správně, a který vždy zvolil správnou cestu, i v časech, kdy větší část jeho hnutí nedokázala pochopit proč.

Skládáte přísahu člověku, o kterém víte, že následuje zákony prozřetelnosti, které poslouchá nezávisle na vlivu pozemských sil, který správně vede německý národ, a který povede osud Německa. Skrz vaši přísahu se vážete k člověku, který — a to je naše víra — nám byl seslán vyššími mocnostmi. Nehledejte Adolfa Hitlera svou myslí. Najdete ho silou svých srdcí!

Adolf Hitler je Německo a Německo je Adolf Hitler. Ten, kdo přísahá Hitlerovi, přísahá Německu!

Přísahejte velkému Německu, jehož synům a dcerám po celém širém světě posílám naše nejlepší přání.

[Po celém Německu skládají lidé přísahu.]

Toto bylo největší společné skládání přísahy v historii!

Vůdci zdar!

Otto Dietrich – Vůdce a německý národ

15/10/2019

Dr. Otto Dietrich byl Hitlerovým tiskovým mluvčím, který Hitlera provázel v letech bojů i po nástupu nacionálněsocialistického režimu k moci. Dietrichovo pojednání níže je součástí knihy Adolf Hitler aus dem Leben des Führers, která česky vyšla jako Obrazy ze života Vůdce v nakladatelství Naše vojsko roku 2010, ze které jsme pojednání níže převzali. V něm Dietrich líčí postavení Adolfa Hitlera k německému národu a postavení národa ke svému Vůdci. Jak poznamenává Randall Bytwerk v předmluvě k anglickému překladu: „toto pojednání je dobrým příkladem nacistického zbožštění Hitlera. Ten je popisován jako člověk, který německý národ oslovil svou mystickou, nadpřirozenou silou.“ Na Bytwerkových stránkách je také zveřejněno několik fotografií, které text v knize doprovázejí.

Vztah německého národu k Vůdci vzbuzuje v Němcích radostnou hrdost a v cizincích žasnoucí údiv. Nikde na světě nemilují milióny lidí takto fanaticky svého vedoucího představitele. Jejich láska však současně není přehnaná a vyumělkovaná, ale pramení z hluboké a silné víry, z nekonečné důvěry, jakou mívají děti ke svému otci.

Nadšení obvykle trvá jen několik let, ale tato láska pramení ze samého nitra, a když jednou vzklíčí, již nikdy nezahyne a přetrvá staletí. Je jak obrovská, intenzivní záře, jež nikdy nepohasne. Nerozhořela se naráz, nepodnítily ji překvapivé a strhující události, vyrostla pomalu, ale jistě. Existuje trvale, každou hodinu a v každém příslušníku německého národa. Vždy, když si vzpomeneme na Vůdce, rozvine se v nás tato láska a právem říkáme: „Hitler je Německo — Německo je Hitler.“ Nikdy nebyl jakýkoli státník tak hluboce zakořeněn v srdcích svého lidu jako tento muž, který nepřišel zvenčí, ale zrodil se z našeho národa, prošel jeho strastmi a žil s ním. Když se někdo zeptá na jméno tohoto kdysi neznámého frontového vojáka, odpoví mu celý německý národ: „Je to Adolf Hitler!“

On byl svědomím národa, jeho ústy promlouvalo utrpení a vzdor poníženého národa, on ztělesňoval vůli Německa k životu i v hodinách nejhlubšího ponížení. Adolf Hitler vždy říkal jen to, co si v hloubi své duše myslel celý národ, nikdy neučinil nic, co by nechtělo učinit národní společenství. Nebyl, není a nikdy nebude diktátorem, který národu vnucuje své osobní názory a svou libovůli. Je skutečným Vůdcem a to představuje nejvyšší ocenění, jaké lze o člověku vyslovit. Proto ho lid miluje, proto mu důvěřuje a proto je šťasten, že poprvé v dějinách v tomto muži našel sám sebe.

V tom tkví tajemství nesmrtelnosti Adolfa Hitlera a nezničitelnosti jeho díla. Cesta, kterou nastoupil, je neměnná. Vlastně již nejde o člověka Adolfa Hitlera, ani o jeho dílo, ale o samotný německý národ, jenž se v něm projevuje. V Hitlerovi miluje národ sám sebe, v něm si plní svá nejtajnější přání, v něm se nejsmělejší národní myšlenky stávají skutečností. Každý jednotlivec to takto cítí, a proto není Adolf Hitler nikomu cizí a naopak není nikdo cizí Vůdci. Hovoří s ním dělníci a rolníci, nositelé Nobelovy ceny a umělci, bojovníci a snílci, šťastní a zoufalí, a ke každému z nich Vůdce promlouvá jeho jazykem, všichni mu rozumějí a on rozumí jim. Nikdo se před tímto velkým mužem nestydí a on nikomu neporoučí, nikoho nepřemlouvá, ale vyzývá, stejně jako jednotlivce vyzývá vlastní svědomí. Člověk nemůže neposlechnout a následuje Vůdce, protože jinak by se protivil vlastnímu srdci a zůstal by nešťastný. Dobrovolně se děje to, co se stát musí a žádný z národů zeměkoule není víc svobodný, než německý.

Národ nikdy neunaví naslouchání slovům Vůdce, a když Říšský stranický den v Norimberku trval dvakrát tak dlouho, národ před ním stál poslední den stejně pozorně jako první a naslouchal. Když Vůdce projíždí Německem, stojí lid u silnic a jásá stejně jako na začátku. Matky mu podávají vstříc své děti, aby se podíval na budoucnost Německa. Kdyby to bylo nutné, položili by za něj lidé život, stejně jako to udělaly stovky stranických druhů v letech bojů.

V čele národů bývali císaři, králové, vládci, lidový hrdinové a krutovládci, chytří i velcí mužové, ale doposud nikdy – Vůdce. Jen Němcům se ze všech národů světa dostalo takové štěstí. Dokud toto ostatní lidé světa nepochopí, neporozumí tomu, proč se německému národu rozzáří oči, proč davy jásají, proč srdce zprudka bijí a proč paže letí vzhůru, když před německý národ předstoupí Adolf Hitler. Tyto vnější projevy vyjadřují trvalou a zvláštní spjatost mezi lidem a jeho Vůdcem. Z ní čerpá Hitler sílu ke svému dílu, tak jako národ čerpá sílu z pohledu na něj.

Mimořádně zřetelně si tohoto vztahu povšimnete, pokud sledujete Vůdce a vedle něj německou mládež. Každý, kdo mohl s Vůdcem strávit delší dobu a provázet ho několik dní, týdnů a měsíců, prožil nezapomenutelné epizody.

Mezi Štětínem a Paswalkem, dobrých deset kilometrů od nejbližší obce, se na venkovské silnici v bouři a dešti shromáždila německá mládež, protože od kohosi kdesi zaslechla, že tudy dnes bude projíždět Vůdce. Již se stmívalo, když se konečně přihnal Vůdcův automobil se dvěma doprovodnými vozy. Posádka již z dálky viděla mezi stromořadím velký shluk lidu, a když auta přijela blíže, ukázalo se, že to jsou děti mávající vlajkami. Mladí zapálili bengálské ohně a rozestavili hlídky, které jim měli včas nahlásit příjezd kolony. Ačkoli času nebylo nazbyt, Vůdce nařídil zastavit a v tom okamžiku byly vozy obklopeny přibližně stovkou dětí, které skákaly na stupátka a dokonce i na chladiče a na kapoty, jen aby přes okénka zahlédly toho, koho toužebně vyhlížely. Poté, co prozkoumaly všechna tři auta, objevil konečně jeden z bystrých hochů Vůdce. Zakřičel z plna hrdla: „Tady je, všichni sem!“ A v tu chvíli to vypuklo. Muži z doprovodu museli zasáhnout, protože někteří chlapci se dokonce pokoušeli vyšplhat na tenkou plátěnou střechu. Vůdce mladistvého houfu, onen hoch, který Vůdce objevil, pronesl krátkou řeč, jasnou, svěží a dynamickou. A pak uvolnil místo dívce. Hluboce se uklonila a vlastními verši vyjádřila radost z toho, že se místní omladina mohla setkat se svým Vůdcem. Na závěr předala Adolfu Hitlerovi košík s nádhernými, červenými jablky. Hluboce dojatý Vůdce ji pohladil po plavých vlasech a děvče se rozplakalo, přemoženo obrovským štěstím a radostí. Autokolona se pomalu rozjela dětským zástupem a zadními okénky byly ještě dlouhou dobu vidět dětské paže nadšeně na rozloučenou mávající praporky.

Vždy a na všech manifestacích stojí právě mladí v prvních řadách. Způsobní, skromní žáci se rozestoupí tak, jak jim nařídil učitel nebo vedoucí – čekají v rovných řadách a ani se nepohnou. Jiní, smělejší, obsypou větve stromů, šplhají na pomníky nebo výklenky v domovních fasádách, někteří se jako sloupořadí soch rozmístí na hřebeny továrních zdí, usadí se na stožárech a lucernách a jakmile zahlédnou přijíždějícího Vůdce, zaplní vzduch svými radostnými výkřiky. K nejoblíbenějším místům mladých nedočkavců patří ostré zatáčky, které svými těly šikovně ještě zúží, aby donutili vozy k co nejpomalejší jízdě. Ovšem ještě lepší je, když někde na silnici najdou místo s rozkopanou vozovkou. V takovém případě je zcela jisté, že Vůdce tudy bude muset projet krokem a mladí ho dokáží zcela obklopit. Téměř vždy je opravdu náročné proklestit si cestu dál, a když se konečně zástup rozestoupí, děti se rozběhnou o závod a za chvíli kolonu opět zastaví a nadšeně pozdravují.

V jistém jihoněmeckém městě vytvořily večer po shromáždění desetitisíce příslušníků Hitlerjugend špalír. Čím větší vzdálenost Vůdcův automobil urazil, tím více se obě křídla špalíru tiskla k sobě, takže nakonec zbylo jen tolik místa, aby se vůz pomalu prosmýkával vpřed. Chvíli to ještě šlo, ale náhle tlačenice zesílila, chlapci s pochodněmi v první řadě již nápor nedokázali zadržet a přepadli do aut a ve svém svatém nadšení vrhli Vůdci a jeho doprovodu pořádnou porci kouře do obličeje. Ještě štěstí, že vozy nezačaly hořet. Teprve po čtvrthodině se Vůdce podařilo vyprostit z tohoto nadšení mladého houfu.

Zábavná podívaná je na mladé, kteří se pokoušejí Vůdce vyfotografovat. Stojí připravení se svými malými fotoaparáty, prsty na spoušti, třesou se nervozitou a vzrušením. Na první pohled je jasné, že tyto přístroje zvládnou slušný snímek jen s notnou dávkou štěstí. Ale přesto je s podivem, že mnoho fotografií je opravdu zdařilých. I v tomto případě je zřejmě štěstěna nakloněna mladým, protože na druhé straně si mnozí zkušení, byť amatérští fotografové stěžují, že se v davu a všeobecném ruchu a nadšení ke kloudné fotografické příležitosti vůbec nedostanou. Na cestě po Horním Slezsku zdravili Vůdce obyvatelé jisté obce a jednomu z malých děvčat se dostalo té cti, že mu směla předat kytici a přednést malou básničku. První verš oddeklamovalo bez zaváhání, ale pak rozčilením ztratilo niť a začalo se bezradně rozhlížet. Náhle se dívka pozdvihla na špičky, podala Vůdci květiny a řekla: Hitlere, tady máš, všechno jsem zapomněla!“ a utekla pryč.

Silnice. Lidé namačkaní na sobě. Čekají, někteří již několik hodin. Vyhlížejí Vůdce. Všichni ho chtějí vidět, muži i ženy. „Dneska je to jako svátek,“ říká starší žena a má pravdu, protože Vůdce do městečka přijíždí poprvé.

Ze střech a štítů vlají prapory a nad ulicemi jsou napnuté girlandy. Celé město se obléklo do slavnostního hávu. A pak přijíždí Vůdce . . . Dav se zavlnil, na několika místech se řada pořadatelů prohnula pod tlakem nadšených houfů. Paže letí Vůdci vstříc, všichni se usmívají nebo pláčí dojetím a nadšením. Ženy zdvihají své děti, nad hlavami lidí se třepetají malé ručičky, září oči, smějí se ústa a zaznívají nadšené hlásky: „Heil Hitler!“ Dívka, která je zde ve službě, psala domů rodičům: „… načínám další arch papíru a z toho, co teď napíši, budete mít jistě radost. Představte si, moji milí, viděla jsem Vůdce, jen to uvažte, Vůdce!!“

Co se jen skrývá v oněch slovech: „jen to uvažte, Vůdce!!“ Jaká hrdost z nich čiší, jaká láska dítěte německého národa k Vůdci! Dívce se splnilo horoucí přání. Dostalo se jí cenného daru, na který bude vzpomínat po celý život. Setkala se s Vůdcem. „Jen uvažte …!!“

A tak je to všude. V Bavorsku, Východním Prusku, Slezsku i Porýní.

Po jedné falcké silnici kráčeli dva muži. Měli namířeno k nočnímu městu. Vyrazili ze vzdáleného tábora pracovní služby a čekala je ještě dlouhá cesta k železniční zastávce, Ale to jim nevadilo, byli dobře naladěni a vesele si pískali do kroku. Šli domů, na dovolenou, zaslouženou po několika měsících usilovné práce. Minula je kolona automobilů. „Těm se jeden,“ poznamenal jeden z mužů, „budou doma rychleji než my.“ „Hele, mávají na nás!“ vykřikl druhý.

Auta skutečně zastavila a čekala, až k nim poutníci doběhnou. „Kam? – Odkud? Nastupte!“ Muži nevycházeli z údivu. Vždyť ten, kdo na opuštěné okresce zastavil dvěma mužům pracovní služby a hodlal je svézt, byl sám Vůdce. Nechal si vyprávět o jejich životě, zajímal se o tábor pracovní služby a chtěl vědět veškeré podrobnosti. Ale to už dojeli do městečka. Automobily zastavily. Při loučení se Vůdce jednoho z mužů zeptal: „Brzy bude pršet a vy nemáte kabát?“

„Nemám, můj Vůdce, byl jsem dlouho bez práce.“ Vůdce si svlékl svůj šedivý cestovní plášť a pověsil ho svému soukmenovci přes ramena. Než se udivený muž vzmohl na slovo, byla již kolona pryč.

Mladí dělníci velkého závodu nastoupili na dvůr. Vůdce kráčel před jejich řadami a každému z mladíků se zkoumavě díval do očí. Oslovil jednoho z nich: „Jste člen strany?“

„Ne!“

„A jste v SA?“

„Ne, jsem v Pracovní frontě.“

„Kde jste byl dříve?“ zeptal se Vůdce po chvíli.

Plavovlasý mladý muž uhnul pohledem, pak se napřímil a zajíkavě řekl: „Byl jsem u mladých komunistů, můj Vůdce.“ Neříkalo se mu to lehko. Upíraly se na něj všechny pohledy. Trapná chvilka. Vůdce stiskl mladému muži ruku a s úsměvem pronesl: „Ale dnes jste všichni u mne, chlapci.“ Mladý dělník, červený v obličeji odpověděl: „Přísahám bohu, na to se můžete spolehnout, můj Vůdce!“

A takových epizod, dokládajících sounáležitost každého jednotlivého příslušníka německého národa s Adolfem Hitlerem, je nekonečná řada.

V Hamburku, při manifestaci u příležitosti lidového plebiscitu, se zábranami protlačil válečný invalida se synem a prosil: „Chtěl bych Vůdci zahrát.“ SS-mani muže pustili dál a invalida se postavil pod okno, chvějícími se prsty vytáhl z šedého pouzdra nástroj a zahrál písničku. Tisícihlavý zástup mlčky a nábožně poslouchal. Tóny vyluzované pouličním muzikantem se donesly až k Vůdci. A Vůdce naslouchal. Adolf Hitler si invalidu zavolal a vyslechl si jeho příběh: „Čtyři roky jsem nezaměstnaný,“ řekl muž na závěr, „mohl byste mi, můj Vůdce, opatřit práci?“ Vůdce pokynul jednomu z adjutantů. Stačily dva telefonáty a pak Vůdce prohlásil: „Ohlaste se zítra tam a tam, můžete ihned začít pracovat.“ Zpráva se čekajícím davem rozlétla rychlostí blesku. Vůdce byl odměněn nekonečnými a bouřlivými ovacemi.

Nezapomenutelný byl i den, kdy se Vůdce dostavil na pohřeb obětí těžké exploze v muniční továrně Reinsdorf. V dlouhých řadách ležely rakve padlých hrdinů práce. Vlajky stažené na půli žerdi, mlčící truchlící v černém. Na vyhrazeném místě se shromáždili nejbližší pozůstalí. Naskýtal se obraz nekonečného zármutku plačících matek, sester, otců, a bratrů. Poté se objevil Vůdce a smuteční slavnost započala. Bolest rodinných příslušníků obětí rvala srdce. Zaznívaly proslovy řečníků a duchovních, dohrála píseň o dobrém kamarádu a třeskly čestné salvy. Tu se Vůdce odpoutal od svých průvodců a sám přešel až k rodinám mrtvých. Natáhly se k němu stovky paží hledajících útěchu. Nikdo z přítomných nezapomene na hluboce pohnutou Vůdcovu tvář, na Adolfa Hitlera, dojatě stojícího uprostřed bolestně zasaženého zástupu. Pak začal hovořit s jednotlivými muži a ženami nebo jim jen mlčky tiskl ruce. Kruh kolem něj se stále zužoval. Slzy usychaly, zlomení lidé se napřimovali. Tu vzal Vůdce do svých útěšných rukou hlavu staré matky, jež ztratila syna, onde prohodil několik vřelých slov s mladíkem z Hitlerjugend, jemuž zahynul otec. Pozůstalí nebyli sami, Vůdce jim dodal novou útěchu a odvahu a utěšil je v jejich bolesti. Když na závěr truchlící pozdvihli své paže k pozdravu a mlčky Adolfu Hitlerovi poděkovali, měli k sobě národ a Vůdce náhle i v této hodině hlubokého zoufalství neskutečně blízko.

Vůdce a německý národ . . . Jindy se ve frankfurtské hale konala manifestace. Vůdce uvnitř mluvil k tisícovkám shromážděných lidí a mezitím se venku jistá žena protlačila k jeho vozu a na místo, kde podle jejího mínění sedával Vůdce, položila malou kytičku konvalinek – byla právě zima. Když se po ukončení shromáždění dala kolona automobilů do pohybu, vpadl do kypícího volání slávy jasný, pronikavý hlas: „Ty konvalinky jsou ode mne!“

Mohli bychom vyprávět stovky a tisíce podobných historek, dojemných i veselých. Všechny však mají stejný obsah: Stal se zázrak, jaký národ zažije pouze jednou ve svých dějinách. Vůdce a lid jedno jsou a spojuje je láska veliká, přirozená, samozřejmá a zářící. Každou minutou zesiluje a tryská z hlubin duše.

Jaká nekonečná síla, jaké nekonečné požehnání pro oba, národ i Vůdce, Vůdce a německý národ!

Sávitrí Déví – korespondence s Aldousem Huxleym

03/08/2019

V textu níže naším čtenářům přinášíme překlad korespondence mezi Sávitrí Déví a Aldousem Huxleym. Jejich korespondence se týkala egyptského faraona Achnatona, kterému Sávitrí věnovala několik knih, z nichž jedinou do češtiny přeloženou  je Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství. Text byl přeložen podle anglického originálu ze stránek Archivu.

* * *

Nejstarší dochovaný dopis Sávití Déví se týká náboženství a filosofie faraona Achnatona a jeho adresátem je nečekaně známé jméno: Aldous Huxley (1894 – 1963), spisovatel zajímající se o duchovno a filosofický mysticismus. K jeho nejznámějším dílům patří klasická dystopie Konec civilizace (1932); Věčná filosofie (1945), přehled myšlenek východních a západních mystiků; a Brány vnímání (1954), jedné z prvních prací o významu psychedelických drog v mysticismu.

Sávitrí tento dopis uveřejnila v Předmluvě ke své knize A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (1946).[1] Huxley k publikování části korespondence svolil. Sávitríina obhajoba Achnatonova světského mysticismu očividně vychází z Nietzscheho kritiky mimosvětských náboženství a jeho nabádání zůstat věrný zemi, tělu a k hmotnému světu obecně.

 

Aldous Huxley píše Sávitrí Déví:

Llano, Kalifornie[2]

27. listopadu 1944

 

. . . Ani se necítím zcela šťasten ohledně přírodního náboženství, jakkoli vznešeného a universálního, jak nesporně bylo Achnatonovo uctívání slunce. Takové náboženství tvrdí, že člověk je v podstatě ve světě doma. Ale zcela jistě je pravdou, že člověk musí získat právo být ve světě doma, a to tak, že nejprve pro svět a pro sebe zemřel. Pouze skrz obětavost lze vnímat věčnost v čase, prožít nirvánu v samsáře. Kdybych měl posuzovat podle Achnatonových hymnů na slunce, tak podle všeho Achanton věřil v možnost poznání Boha, aniž by člověk nejprve musel zemřít pro svět a pro sebe sama. Avšak všichni mistři Východního i Západního duchovna by to považovali za iluzi. Achnatonovo naléhání na „žití v pravdě“ a jeho kult jednoduchosti a přirozenosti připomínají taoismus. Ale zatímco taoismus neustále mluví o vlastní nicotnosti a pokoře, a vštěpuje praktikování druhu jógy zaměřeného na očištění mysli, která je tak schopna poznat pravěké Tao nebo Božství, nad osobním Bohem a hmotným světem, Achnatonovo uctívání slunce podle všeho nic z toho neobsahuje. Právě kvůli těmto důvodům je pro mě obtížné sdílet vaše vysoké mínění o kultu Atonu. Achnaton ve mně vzbuzuje pocit, že je jedním z těch, kteří se slovy Williama Laweho, obrátili k Bohu, aniž by se odvrátili od sebe. Jeho náboženství je tudíž pouze polovičním pravým světovým náboženstvím. . . .[3]

 

Sávitrí Déví píše Aldousi Huxleymu

Kalkata[4]

5. červenec 1945

 

Nemohu říct nic, krom toho, že osobně v náboženství hledám něco jiného než vy a všichni, kteří nejsou „v podstatě ve světě doma“.

Bůh, ke kterému Achnaton dosáhl, aniž by, jak píšete „musel zemřít pro svět a pro sebe sama“, byl neosobní, imanentní Bůh, neoddělitelný svou podstatou od zbytku vesmíru — „Teplo a světlo Kotouče“ totožného se samotným Sluncem; Kosmická energie, neoddělitelná a v konečném důsledku identická s tím, co se naším smyslům jeví jako „hmota“; zdá se, že se jedná o jediného Boha, ke kterému můžeme dnes vzhlížet, a přitom se zcela držet závěrů moderní vědy. Zároveň se jednalo o Boha neodlišitelného od samotného mladého Proroka Slunce; Boha „v jeho srdci“, jak sám praví ve svých hymnech, a poznatelnému pouze tomu, kdo je „Jeho synem, přibližující se mu bez přestání“.

Takový Bůh, uchopený v materiálním světě — v ohnivé kouli Slunce — a zároveň v hlubším Já, se mi zdá právě tím samým Jedním, kterého tolik proroků Východu a Západu uchopilo ve svých hlubších Já — „Princip sjednocení všeho“, jak jste ho charakterizoval v mnoha částech vaší knihy.

A pokud pro vás „svět“ znamená pouze tuto materiální zemi se všemi jejími potěšeními a přepychy, pak bych ve svém skromném mínění řekla, že Achnatonova sláva — ba dokonce jeho jedinečná pozice mezi velkými náboženskými učiteli všech dob — leží přesně v oné skutečnosti, že aniž by se obrátil zády k příjemnostem tělesného života, ke krásám forem a barev, k vytříbeným požitkům smyslů, dosahuje uvědomění Jedné skutečnosti ve středu toho všeho a skrze všechno, zcela přirozeně — jakoby bez úsilí.

Je možné, dokonce pravděpodobné, že mnoho z těch, kteří si uvědomili Božské, by tak neučinili, kdyby šli v jeho stopách. Je možné, že stěží nějaký člověk je tak přirozeně vyrovnaný, aby toho byl schopen. Ale nechápu, proč věříte, že jeho cesta, následovaná důsledně až do konce, „nemůže“ člověka vést ke konečnému cíli Božského vědomí, a proč Náboženství kotouče, se svou spontánní radostnou moudrostí, je, ve vašich očích, „pouze polovičním pravým světovým náboženstvím“. Nemůže snad ten samý argument být použit proti jakémukoli náboženství, které se záměrně straní jedné polovině reality — konkrétně reality překrásného přirozeného světa, ve kterém byl Achnaton, vskutku „doma,“ jako všichni lidé, kteří se zdají být především umělci?

A nemohu si pomoci, ale věřím, že těch několik málo lidí, kteří skutečně jsou „v podstatě ve světě doma“, a kteří zároveň mohou získat a skutečně získají v tomto světě a skrz něj vědomí jeho věčné Podstaty; ti, kteří, stejně jaké Achnaton, „transcendovali překrásný svět forem a barev — svět smyslů — aniž by přestali cítit jeho věčné hodnoty“ (dovoluji si zde citovat slova z mé dosud nepublikované knihy), jsou úplnější, harmoničtější, obdařenější božskou elegancí víc, než velcí lidé, kteří musí „zemřít pro svět“, aby mohli ho transcendovat. Přístup většiny takových lidí k Bohu je zdá se hlavně metafyzický a etický. Achnatonův přístup je v podstatě estetický. Samotný racionalismus tohoto přístupu se zdá být výsledkem Achnatonova smyslu pro krásu, stejně jako myšlenkou morální pravdy. Takový z něj mám pocit a přesně tak jsem se ho snažila popsat ve své knize.

Pokud ale „světem“ myslíte zvláště ony úzké vztahy a zájmy, které stojí člověku v cestě k jeho naprosté oddanosti principům, ke kterým se hlásí (a tudíž způsobu, kterým se vyvíjí jeho duše), pak bych řekla, že nikdo „nezemřel pro svět“ úplněji než Achnaton sám. S klidnou nezaujatostí odsunul stranou své nejvyšší královské zájmy; ba dokonce se zřekl veškeré naděje na přežití svého překrásného náboženství jako organizovaného kultu mezi lidmi — kterýžto kdyby zvítězil a udržel se v Egyptě, mohl být dodnes snad jedním z největších živých Kultů Západu. Bez výčitek se všeho toho zřekl, uvědomujíc si, že pravda je cennější nežli úspěch. Nelze snad toto nazvat „zemřením pro svět a sebe sama“? A byl-li toho schopen, není pak přirozené předpokládat, že bylo-li by nutné vzdát se obyčejných radostí tohoto světa pro tu samou pravdu, učinil by tak se stejnou lehkostí?

Avšak samotná podstata jeho náboženství učinila podobné sebezapření zbytečným. A opakuji, že je to přesně ono smíšení pohanského joie de vivre,[5] racionálního myšlení a lásky universálnější, než té hlásané ve všech evangeliích na člověka soustředěných náboženství — lásky všech tvorů v Něho, Kdo je krmí a září nad nimi — přesně to spojení, jednoho člověka, estetického životního postoje, předcházející postoje Řeků, a takové milující laskavosti, které se rovnají jen někteří z největších indických učitelů (avšak bez asketismu svého a křesťanského); naplnění harmonického života — fyzického stejně jako duchovního — v kterém je všudypřítomné imanentní Božství neustále pociťováno, a kvůli čemuž na Achnatona nahlížím jako na osobu v historii jedinečnou, což mě utvrzuje v tom, že zcela zasluhuje titul, který si ve svých hymnách nárokuje, konkrétně „Syn Slunce“, tj. „Syn Boží“.

Se všemi svými znalostmi taoismu — o kterých mám jen zběžnou představu díky anglickému překlady Tao te ťing a doprovodnými komentáři v angličtině — věřím, stejně jako vy, že Achnatonovo naléhání na „žití v pravdě“ a jeho kult „jednoduchosti a přirozenosti“ taoismus připomínají, či spíše že moudrost čínských mudrců připomíná Achnatona, který je předchází o celých osm set let. Sama ale nevidím žádný velký rozdíl mezi Lao-c‘-ovím „původním Tao“ nebo Božstvím, a Achnatonovým „Šu“, tj. „Teplem a světlem — Energií — „Kotouče“; jeho „Ka“ neboli Duše Slunce, která se, jak jsem se vyjádřila na začátku, zdá být neosobní Podstatou vší existence, hmotné stejně jako nehmotné — nikoli osobním Bohem jakékoli podoby.

Pouze přístup mladého faraona k Bohu na mě působí — a zamlouvá se mi — jakožto přístup spíše umělce, než metafyzika.[6]

 

Aldous Huxley píše Sávitrí Déví:

Llano, Kalifornie[7]

3. únor 1946

 

. . . Snad jsem v pochopení Achnatona selhal; ale přesto se mi zdá, že nevyřešil nejzákladnější z lidských problémů — smířit věčnost s časem — jehož skutečné řešení lze nalézt jinde. Například v Lao-c‘, v zenu, Eckhartovi. . .[8]

 


[1] Savitri Devi, A Son of God: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (London: The Philosophical Publishing House, 1946). Všechny následující anglická vydání nesou název Son of the Sun: The Life and Philosophy of Akhnaton, King of Egypt (San Jose, Cal.: Supreme Grand Lodge of A.M.O.R.C., 1956). Tato vydání neobsahují Předmluvu z prvního vydání.

[2] Pouze domněnka. Huxley v době sepsání dopisu pobýval v Llano, v Kalifornii, ale mohl ho samozřejmě sepsat jinde. Viz Aldous Huxley, Letters of Aldous Huxley, ed. Grover Smith (New York: Harper and Row, 1969), str. str. 511-512.

[3] A Son of God, str. ix.

[4] Sávitrí byla tak zdrcena blížící se vojenskou porážkou Osy za Druhé světové války, že v říjnu 1944 opouští Kalkatu a až do července 1945 cestuje po celé Indii, kdy se opět do Kalkaty vrací. Sebou na cestě měla rukopis knihy A Son of God, kterou začala psát v Kalkatě v květnu 1942. Knihu dokončila v Novém Dillí dne 24. ledna 1945. Sávitrí se v té době snažila naprosto vyhýbat novinám a veškerým novinkám o dění v Evropě. Je také pravděpodobné, že nebyla ve spojení ani se svým manželem, A. K. Mukherdžím, v Kalkatě. Huxleyho dopis, na který odpovídá, je datován ke dni 27. listopadu 1944, tudíž musel dorazit v době Sávitríiny nepřítomnosti. Je rozumné se domnívat, že Sávitrí Huxleyho dopis četla a odpověděla na něj krátce po svém návratu do Kalkaty. Viz Savitri Devi, And Time Rolls On: The Savitri Devi Interviews, ed. R. G. (Atlanta, Georgia: Black Sun Publications, 2005), str. 36-38.

[5] Francouzsky „radost ze života“ — pozn. překlad.

[6] A Son of God, str. x-xii.

[7] Pouze domněnka. Viz Letters of Aldous Huxley, str. 538

[8] A Son of God, str. xi-xii