Skip to content

Miguel Serrano: Dlouhý život dlouhé ságy

22/07/2016

serrano1

Následující text velmi detailně pojednává o životě a díle chilského autora Miguela Serrana. Byl napsán krátce po Serranově smrti Crissem Salazarem (v orig. La Larga Vida de Una Larga Saga), 5. března 2009.

Přeloženo z anglického překladu Franze Berga, s přihlédnutím ke španělskému originálu.

V článku se autor rozepisuje o celé Serranově literární tvorbě, pokud je dostupný anglický překlad, uvádíme jeho název namísto španělského originálu. V závorce pak vždy uvádíme přibližný český překlad názvu knihy. Poznámky dle redakce.

* * * * *

Poslední únorový den bylo zamračeno a deštivo. Blesky se míhaly oblohou, burácely z nebeských říší, snažíc se vyděsit člověka svým božským hněvem, z kterého se člověk děsit už po několik staletí nemusel. Neobvyklá, nezvyklá událost; v letním Santiagu de Chile něco zcela neočekávaného.

A přesto to byl krásný den, když Don Miguel Serrano Fernández odešel a opustil tak svou Otčinu, o které snil a za niž bojoval, pevně věříc ve své ideály. Vždy věřil v synchronicitu. Přesně takovou, která nastala jednoho letního dne plného deště a padajících blesků z nebe, v bouři plné zuřivých úderů Thorova kladiva, který tehdy použil nebeskou klenbu jako svou kovadlinu.

Serrano vždy žil výjimečně, v odpadlictví, ve vzpouře: v tom co nemůže být, ale přesto je. Byl proti všemu a všem, neohlížel se na důsledky, které by to snad mohlo mít na jeho kariéru, jeho pověst a jeho uznání ve světě slov, cenil si jen hrstky věrných spisovatelů a profesionálních kolegů. A také miloval naše město, naše Santiago del Nuevo Extremo,[1] miloval ho, jak jen mohl: jeho zákoutí a nároží, kterými vždy procházel, jakoby poprvé:

„Cítím nostalgii každý den,“ prohlásil kdysi v rozhovoru pro stránky Nuestro.cl. „Přesto ale pořád ještě existuje Santiago tajemství, setkání, starých čtvrtí, Avenidy Matty, Mapochy. V každé části města jsou nějaká skrytá místa, skrytá náměstí. I navzdory mrakodrapům. Barrio Concha y Toro, Valparaíso. Ulice Carmen, ulice Marcoleta. Pahorek Svaté Lucie. Pociťuji nostalgii po družných rozhovorech až do svítání v barech, význam přátelství.“ [2]

Ti samí lidé, co pomáhali zamést pod koberec knihovny ód Pabla Nerudy na Stalinovy zločiny,[3] nebo se v hedvábných rukavičkách postarali o plamenné projevy Volodia Teitelboim,[4] fanaticky ospravedlňující masakry bolševické tyranie, by nikdy za žádnou cenu neodpustili Serranovi jeho „nesprávnou“ politickou příslušnost. Radši o něm mluvili jako o potrhlém nacistovi, neustále se snažili udržovat jakousi klatbu, existující čistě proto, aby mu byly za jeho literární práci upřeny jakékoli zásluhy nebo uznání.

Serranovi tak byla cizí jakákoli ocenění, ale nikoli přízeň těch, kdo ho znali. Byl jsem mile překvapen rozmanitostí účastníků jeho posledního rozloučení: intelektuálové, umělci, hudebníci, básnící a samozřejmě jeho kruh soukmenovců. Jeho smrt snad přinesla onu samou jednotu, jež obklopovala i jeho život, byť to mnozí, oslepeni předsudky o jeho osobě, budou považovat za nepochopitelné.[5]

Značka pro pokračování textu

Joseph Goebbels – Nazi-Sozi

04/06/2016

Text Nazi-Sozi byl jedním z prvních Goebbelsových textů před tím, než se přesunul do Berlína. Poprvé byl tento text uveřejněn v roce 1926 a následně revidován a znovu vydán stranickým Eher Verlag v roce 1931. Následuje český překlad pořízený z anglického překladu Randalla Bytwerka z German Propaganda Archive. Anglický překlad byl pořízen podle vydání z roku 1927 (Joseph Goebbels, Der Nazi-Sozi (Elberfeld: Verlag der Nationalsozialistischen Briefe, 1927)). Stejně jako anglický překladatel, ponecháváme i my název v původní podobě. Do češtiny by se dal název zřejmě nejlépe přeložit jako „Náckové a socani,“ hanlivá označení tehdejších národních socialistů a sociálních demokratů.

Celý text je psán formou dialogu mezi Goebbelsem a spíše natvrdlým německým voličem, jehož komentáře jsou v textu odsazeny. Celý text může sloužit jako velmi zajímavý pohled na ranou nacionálněsocialistickou propagandu.

Zvýraznění podle anglického překladu, poznámky dle redakce.

* * *

Deset přikázání národního socialisty

Vlast je matkou vašich životů — nikdy na to nezapomeňte!

  1. Německo je tvou otčinou. Miluj ho víc než cokoli jiného, a víc činy než slovy.
  2. Nepřátelé Německa jsou tvými nepřáteli; chovej k nim nenávist celým svým srdcem.
  3. Každý soukmenovec, i ten nejchudší, je součástí Německa; miluj ho, jako miluješ sebe sama.
  4. Požaduj pro sebe pouze povinnosti. Pak Německo získá zpět svá práva.
  5. Buď hrdý na Německo; můžeš být hrdý na otčinu, za kterou miliony obětovaly své životy.
  6. Ten, kdo uráží Německo, uráží tebe a naše mrtvé. Potrestej ho.
  7. Nezpůsobuj rozbroje, ale když ti někdo upírá práva, Bůh ti dává právo použít pěsti.
  8. Nebuď bláznivý antisemita, ale drž se dál od Berliner Tageblatt.[1]
  9. Žij svůj život tak, aby ses v Novém Německu nemusel stydět.
  10. Věř v budoucnost, protože to je jediný způsob, jak ji získáš.

Žádná politika

„Ne, ne! Budu se od politiky držet dál. Politika je samá zrada a švindl. Po revoluci všude byli lidé s hloupými frázemi, ale tohle už je za námi. Dnes jsme chytřejší, než před tím. Už žádným z těch nesmyslů nevěřím. Pracuju a na politiku už vůbec nemyslím!“

„Promiňte! Pokud tomuto skutečně věříte, pak náš společný nepřítel — nazývejme ho jakkoli chcete, kapitalismus, Žid, parlament, demokracie nebo marxismus — dosáhl svého cíle.“

„Proč? Tomu nerozumím.“

„Jejich cílem je, aby německý národ ignoroval politiku. Může tvořit, sloužit, pracovat jako nevolník — a Žid bude kontrolovat politiku.“

„Jste vytrvalý. Komu bych tedy měl dnes věřit? Jmenujte mi jedinou stranu zprava nebo zleva, která nás nezahltila slogany a sliby, a jmenujte mi aspoň jedinou, která splnila byť i jen malou část svého programu!“

„Máte pravdu. Všechny strany lhaly a zradily národ. Žádná nebyla upřímná ani se nesnažila uskutečnit své teoretické sliby. O lidi se zajímají pouze v době voleb. Ale představují tyto strany Německo, a je zklamání z jejich zrady pochybností naší budoucnosti? Jsou-li všechny tyto strany špatné, pak je odvrhněte a připojte se k národu v boji s těmito stranami!“

„Ne! Na to je příliš pozdě! Už jsme pozbyli veškerou odvahu, odhodlání, k vyhlášení dnešnímu Německu životní vůli nového Německa.“

„Lépe by sedělo říct , ne my. My máme odvahu, víru a odhodlání. A co vy? Co si vy myslíte o budoucnosti?“

Ekonomika a politika

„Stále mám jednu malou naději. Ekonomiku. Věřím, že nesmírná tvořivá síla německého národa nás zachrání. Práce, ekonomika, to je naše naděje. Musíme víc pracovat a méně mluvit!“

„Pěkný řev, lve! Ale to je pouze otřepaná fráze. Navrhuji, abyste šel za třemi miliony nezaměstnaných, jako nějaký hlas divočiny, a hlásal jim, že „Musíme víc pracovat a méně mluvit!“ Snad vám bude potom mnohem jasnější, jaký nesmysl tu říkáte. Rozhodně víc než bych vám to dokázal ukázat nebo vysvětlit já.

„Ekonomie je naše naděje!“ Přesně to říkal Walther Rathenau,[2] když činil první kroky k zahrnutí německé produkce do mezinárodního syndikalistického myšlení amerických vysokých financí. Takže vy věříte v ekonomiku. Ekonomika je přímo spojena s politikou, jakožto životně důležitý prvek našeho lidu. Jmenujte mi jeden národ v historii, jenž byl schopen udržet zdravou ekonomiku bez zdravé, cílevědomé politiky! A jmenujte mi národ s jasnou, instinktivní politikou, který by nebyl schopen vybudovat zdravou ekonomiku!

Váš názor je jednoduše nesmyslný, něco, co člověk může prohlásit pouze v případě, že je to hlupák placený Židem, nebo buržoazní idiot. Politika, nikoli ekonomika, určuje osud národa. Zdravá politika vede k nezbytné ekonomické politice. Zdravá ekonomika, postrádající silné politické základy je nemyslitelná.

Samozřejmě dnes nikdo nemůže říct, že dnešní státníci provádějí nějakou politiku.

Podstata politiky

Politika je zodpovědný čin, sloužící národu. Jejím cílem je vytvořit podmínky, dovolující tomuto národu vybudovat na této tvrdé zemi život, udržet a ubránit tento život, rozmnožovat se a zabezpečit svobodu a prosperitu pro vlastní potomky.

Značka pro pokračování textu

Vědět o čem to je…

31/05/2016

Nedávno přinesl slovenský web aktuality.sk rozhovor a video s jakýmsi velmi znalým Američanem a bývalým „neonacistou“ na téma rostoucího extrémismu na Slovensku. Rostoucí extrémismus na Slovensku přenechme bratrům Slovákům. Spíše mě v celém rozhovoru zaujala dosti podstatná informace:

Boli vašim vzorom nemeckí nacisti?

Áno, inšpirovalo nás to. Nerozumeli sme však ideológii národného socializmu. Viac nás priťahovala tá symbolika – svastika, biely bojovník, SS. Chceli sme byť dostatočne hrdí na to, že niečo obraňujeme.

Realita však bola taká, že sme nebránili nič, skôr sme všetko ničili. Vrátane samých seba. Nebál som sa chodiť po ulici s tričkom s nápisom biela sila či s hákovým krížom. Nie preto, že by som tomu tak veril, skôr som sledoval reakciu ľudí, ktorí to videli.

Bol som hrdý na to, že som outsider. Ľudí som vnímal ako hlúpych a oni sa tak isto pozerali na mňa.

Čili pořád to samé dokola. Absolutní neznalost a nepochopení, nezájem a ignorace. Právě podobní lidé jsou vidět a slyšet nejvíc, přitom ale jen jasně ukazují, co jsou ve svém nitru zač a že o tom, co vyznávají a následují, absolutně nic nevědí, a ještě drze poučují! Není divu, že si Velitel Rockwell v jednom ze svých dopisů Sávitrí Déví stěžoval, že lidé v Americe jsou strašně hloupí.

Avšak co tito tzv. neonacisté a s nimi zbytek užitečných hlupáků netuší, že národním socialistou vás nedělá vytetovaná svastika přes celá záda, obraz Adolfa Hitlera nad postelí, nebo pečlivě nastudovaný Mein Kampf slovo od slova a jinak naprostý nezájem a sektářství. Takovéto úchylkářství vždy vedlo k nejhlubší úrovni ignorace, jak je zjevné u kovaných náboženských fanatiků.

Za našimi myšlenkami přece leží mnohem vyšší, mnohem pozitivnější ideály, než si kdy onen Američan dokázal představit. A pokud tuto skutečnost člověk rozpozná, rozpozná i to, že právě většina těchto tzv. neonacistických hnutí jsou hnutí reakční a zpátečnická, často vytvořená Židy (zvlášť v případě Ameriky). A také pozná, že „národně sociální“ je jen slovo procházející historií, a že skutečná změna může a pravděpodobně přijde jen skrz jiné historické hnutí a vůdce, vyznávající ovšem stejně věčné ideály Vznešenosti.

ns-vs-wn

 

 

Joseph Goebbels – Der Führer

22/04/2016

Následující text byl publikován v Der Angriff, 22. dubna 1929 (Der Angriff. Aufsätze aus der Kampfzeit (Munich: Zentralverlag der NSDAP., 1935), pp. 214-216.), při příležitosti Hitlerových 40. narozenin. Goebbels ve svém článku vysvětluje podstatu vůdcovství. Po převzetí moci měl Goebbels každý rok o Hitlerových narozeninách rozhlasový projev „Náš Hitler.“ Přeloženo podle anglického překladu z German Propaganda Archive.

* * *

Vůdce musí být obdařen charakterem, vůlí, schopnostmi a štěstím. Pokud se tyto čtyři charakteristiky spojí v harmonické jednotě v jednom brilantním jedinci, dostane se nám člověka povolaného historií.

Charakter je nejdůležitější faktor. Znalosti, sečtělost, zkušenosti a praxe jsou víc ke škodě než k užitku, nemohou-li stát na pevných základech silného charakteru. Právě v charakteru mohou být tyto vlastnosti nejlépe vyjádřeny. To vyžaduje odvahu, vytrvalost, energii a soudržnost. Odvaha člověku dává nejen schopnost rozpoznat co je správné, ale také podle toho mluvit a jednat. Vytrvalost člověku dá schopnost snažit se dosáhnout vytyčený cíl, i když mu v cestě mohou stát zdánlivě nepřekonatelné překážky, a vůbec tento cíl proklamovat, byť tento cíl může být nepopulární a může daného člověka rovněž učinit nepopulárním. Energie mobilizuje sílu riskovat vše pro vytyčený cíl a houževnatost se tohoto cíle držet. Soudržnost dodá jeho očím a mysli ostrost znalostí a logiky v myšlenkách a činech, jež dávají skutečně velkým lidem možnost dosáhnout k věčně nerozhodným masám. Tyto mužné ctnosti všechny pospolu utvářejí to, co nazýváme charakterem. Charakter, krátce řečeno, je elegance a chování té nejvyšší formy.

Vůle pozvedá charakter z individualistické roviny k universální. Vůle činní z člověka charakteru člověka politiky. Každý významný člověk něco chce a je vskutku připraven užít jakýchkoli prostředků svých cílů dosáhnout. Vůle odlišuje člověka, který jedná, od člověka který pouze myslí. Je to mezičlánek mezi znalostmi a činem. Nestačí jen vědět co je správné, pro nás je důležitější chtít co je správné. Toto zvlášť platí v politice. K čemu je mi dobré znát svého nepřítele, když nemám vůli ho zničit! Mnozí vědí, proč se Německo zhroutilo, ale jen málo z nich má vůli jeho neštěstí ukončit. To, co odlišuje člověka povolaného k vůdcovství ode všech ostatních, je toto: Nemá pouze vůli k tomu, něco chtít, ale také touhu mít vůli.

V politice je ale také důležité nejen to, co člověk chce, ale také čeho dosáhne. To nás přivádí ke třetí charakteristice zdatného politika: schopnostem. Pokrok vyžaduje výsledky. Vůdcovství znamená chtít něco, a být schopen ukázat cestu k tomu si uvědomit, co člověk chce. Historie soudí dle toho, co bylo vykonáno. My Němci si toto musíme uvědomit. Politika je veřejná záležitost a člověk nemůže aplikovat zákony osobních záležitostí na záležitosti veřejné. My Němci máme často sklon plést si touhou po něčem se schopností to udělat, a odpouštíme neschopným, kteří chtěli dobré a prospěšné věci. „Nenastolili jsme socialismus,“ praví listopadový marxista, „ale chtěli jsme.“ To je zcela irelevantní, stejně jako nám může být jedno, jestli někdo chce hrát na housle. Musí toho být nejdřív schopen. Ten, kdo chce zachránit národ, musí nejprve především k tomu mít k nutné schopnosti.

Charakter, vůle a schopnosti, tři nutné předpoklady k vůdcovství, se sami ukážou ve schopných lidech. Buď tam jsou, nebo nejsou. Čtvrtá charakteristika ostatní tři poutá dohromady: štěstí. Vůdce musí mít štěstí. Musí mít požehnáno z hůry. Musí být schopen vidět, že všechny jeho činy jsou chráněny vyšší mocí. Vůdci může chybět vše, krom štěstí. To je nenahraditelné.

Masy neodporují vůdcům. Masy instinktivně odporují uzurpátorům, nárokujících si moc, aniž by měli potřebnou vůli nebo schopnosti. Vůdce je stěží nepřítel mas. Straní se pouze levných triků pochlebování mase, jež národ nakrmí frázemi, ale ne chlebem.

Vůdce musí být schopen vykonat vše. To neznamená, že musí nutně všemu rozumět do detailů, ale musí znát základy. Pak je tu spousta nápomocných lidí, kteří mu pomohou točit koly politiky.

Umění organizace je jeden z nejdůležitějších faktorů mezi schopnostmi politického vůdce. Organizace znamená správné delegování práce a odpovědnosti. Vůdce je pánem v hodinovém strojku složitého politického stroje

*

Dnes oslavujeme 40. narozeniny Adolfa Hitlera. Věříme, že ho osud povolal, aby německému národu ukázal cestu. Zdravíme ho se ctí a oddaností, a pouze si přejeme, aby tu pro nás byl tak dlouho, dokud jeho práce neskončí.

Šťastný nový rok 127!

20/04/2016

hitler-smiling-1

Nehledejte Adolfa Hitlera svou myslí. Najdete ho silou svých srdcí!

—Rudolf Hess

A tak jsme ho našli i my. Srdci bijícími věčným žalem pro Něj a pro vše, co bylo od počátku času ztraceno; srdci bijícími věčnou touhou po Jeho návratu a toho co představoval; srdci bijícími silou naší duše, posvátnou pamětí krve, jež k nám promlouvá, někdy šeptem, někdy řevem, jenž nás nenechá spočinout v tomto šedém světě úpadku a ohyzdnosti, proti kterému nás budí a povzbuzuje: nikdy neklesnout, nikdy se nepoddat, ale vždy pamatujíc dávnou ozvěnu hrdinů všech věků, jejichž slovy Vůdce kdysi promluvil i k nám: „můžete nás pronásledovat, můžete nás mučit, můžete nás dokonce i zabít, ale my se nikdy nevzdáme!“ Tak pravil největší muž této doby, kdy panuje největší nesoulad, maskovaný lží za mír, pokrok a porozumění v prázdnotě, kterou dnešní svět přináší.

A Právě dnes, v den Jeho narození, musí každý ze soukmenovců naslouchat písni své paměti krve nejvíc a nejpečlivěji, aby pochopil, porozuměl. A snil. O světě, jenž byl a jenž znovu může být. O velkých myšlenkách a smělých skutcích, o věčné kráse a radosti. O všem, co nám Adolf Veliký ukázal, že může být, pokud se člověk nepoddá, pokud svou vůli bojuje za lepší svět a svobodu. A tomuto snu, tomuto ideálu, zůstáváme věrni v životě i ve smrti!

卐 Heil Hitler! 卐

 

Ludwig Klages o Židech

16/04/2016

Přestože byl německý filosof Ludwig Klages svými názory silně proti Židům a křesťanství, nezískal si v národně socialistických kruzích mnoho přízně. Níže předkládáme překlad anglického překladu několika úryvků z jeho díla o Židech a judaismu. Všechny aforismy převzaty ze stránky věnovaných životu a dílů tohoto filosofa. Čísla na začátku odpovídají pořadí aforismu na zdrojových stránkách, stejně tak zachováváme názvy jednotlivých aforismů. Poznámky dle redakce.

* * *

32. Život a bytí. Veškerá lidská existence je nějakým způsobem spojena se životem: a toto platí i v případě, že tento život degeneruje (jako u nečistých ras) nebo je parazitický (jako u Žida). (Rhythmen und Runen. Leipzig. 1944., str..289)

33. Pravý vládce tajných společností. Mezi hlavními tajnými společnostmi můžeme nalézt rosekruciány, ilumináty, svobodné zednáře, „Odd Fellows“ a B’nai B’rith. Vzdělanějším třídám jsou poskytovány moderní deriváty jako . . . Einsteinův kult a freudismus. Pro jen částečně vzdělané hlupáky tu máme H. P. Blavatskou, Anny Besant, Rudolfa Steinera a Krišnamurtího. Pro lidi chudé na duchu existuje Křesťanská věda Mrs. Eddy, Oxfordské hnutí a bibličtí fundamentalisté. Všechny tyto skupiny, spolu s ještě větším počtem nižších organizací, jsou maskami humanismu. Židovstvo je středem, který jim všem vládne. (Schroeder, H. E. Ludwig Klages Die Geschichte Seines Lebens. Bonn. 1966-1992., str. 1345)

38. Odpověď na antisemitismus. Nikdy jsem nevěřil tomu, že nacisté patří k nadřazené rase. Avšak musím také dodat, že jsem vždy odmítal přijmout tvrzení o „vyvoleném lidu“ jiné rasy. V obou případech je tato arogance stejná, ale s jedním podstatným rozdílem: poté, co vedlo proti celému lidstvu válku po víc než tři tisíce let, dosáhlo Židovstvo konečně naprostého vítězství nad všemi národy světa.

Tudíž nechci mít nic společného se současným podlézáním téměř celého civilizovaného světa těm, kdo zbytek lidstva nenávidí (Tacitus mluvil o křesťanech, ale zcela jistě myslel Židy, jak je zřejmé každému pozornému čtenáři jeho díla). Pohrdám vším tím podlézáním Židům. (Schroeder, H. E. Ludwig Klages Die Geschichte Seines Lebens. Bonn. 1966-1992., str. 1350)

39. Proroctví židovského přítele. Lehce bych mohl popsat tucet stran… s příběhy o životě Richarda Perlse. Narodil se jako Žid, ale nakonec se zřekl judaismu, náboženství, které začal nenávidět. Jeden rok před svou smrtí, která nastala, co si pamatuji, roku 1897, mi řekl: „Herr Klages, starověký svět byl zničen judaismem, stejně jako bude zničen svět moderní!“ Když jsem se vůči tomu vyjádřil skepticky… pouze odpověděl: „Jen počkejte — budete žít a uvidíte, jak se mé proroctví naplňuje!“ (Schroeder, H. E. Ludwig Klages Die Geschichte Seines Lebens. Bonn. 1966-1992., str. 196)

43. Velký podvodník. Pro Žida je veškeré lidství faleš. Mohli bychom dokonce říct, že židovská tvář není nic jiného než maska. Žid není lhář; on je samotnou lží. Díky tomu můžeme říct, že Žid není člověk… Žije pseudoživot ghúla, jehož úspěchy se vztahují k Jahvemu-Molochovi. Užívá podvod jako zbraň, se kterou vyhladí celé lidstvo. Žid je samotným ztělesněním nelidských sil destrukce. (Rhythmen und Runen. Leipzig. 1944., str 330)

Značka pro pokračování textu

Směrnice proti kulturnímu levičáctví

08/02/2016

Následující článek nám zaslal náš čtenář L. M., jemuž tímto děkujeme za podporu! Český překlad zmiňované knihy vydala minulý rok redakce webu Hrdost.net. Knihu Směrnice si lze objednat přímo na stránkách Hrdosti.

***

Je jasné, že evropská kultura a evropská politika si v posledních několika stoletích – a především ve století minulém – prochází hlubokou krizí. Ty síly, hodnoty a myšlenky, které Evropu dlouho činily nadřazenou ostatním částem světa a držely ji na výsluní, jsou dnes dávno pryč. Místo toho se v Evropě – a co hůře, v myslích Evropanů – rozmnožil nebezpečný mor. Na rozdíl od středověku se dnes ale nejedná o nemoc, která by se dala léčit léky a dodržováním hygieny. Morem hubícím Evropu je totiž světonázor, který je svou povahou cizí evropské duši.


Julius Evola, autor Směrnic

Skutečnost, že Evropa byla po dlouhou dobu kolébkou mnoha světových velmocí vládnoucích společně prakticky celému světu, není náhodná. Ze všech světadílů to totiž byla právě Evropa, kdo v sobě dokázal zachovat v nejčistší podobě árijskou krev a od ní neoddělitelný weltanschauung a tvůrčí postoj k životu. A protože v evropském člověku hlasitě doznívaly ozvěny tohoto starověkého árijského dědictví, byly evropské národy schopné nejen vytvořit a udržet kulturní a společenský řád na svém území, ale i mimo ně. Není to zase tak dávno, kdy bylo přirozené být si toho všeho vědom a být hrdý na svou rasu, svou krev a na nehmotné dědictví, které naše rasa vybudovala. Dnešní situace ale – bohužel – představuje přesný opak.

Z kdysi velkolepých koloniální velmocí se dnes stávají multikulturní země popírající význam vlastní kultury a plné imigrantských ghett, a z evropského člověka se stal chudák, který si neuvědomuje vlastní hodnotu a trpí destruktivní sebenenávistí a pocity viny. Není těžké rozpoznat, že na árijskou duši dnes působí cizorodý světonázor, který do ní uměle zanáší tyto cizorodé emoce.

Od poloviny čtyřicátých let minulého století se už v souvislosti s Evropou definitivně nedá použít slovo „árijský“. Naopak, v oficiální politice i mnohých hnutích a událostech, které pomáhaly formovat podobu evropské společnosti, se projevuje světonázor, který po desítkách let inkubační doby přešel do stádia akutního projevu choroby – židovský marxismus, potažmo jeho zmutovaná podoba, novolevicový kulturní marxismus.

Rozdíl mezi dnešní Evropou a Evropou v době, kdy ještě vládla světu, je podobný jako mezi nemocným a zdravým člověkem. Evropské velmoci dříve čerpaly sílu z vědomí vnitřní plnosti a z působení vyššího řádu, jenž formoval společnost i člověka a jistým způsobem z nich aktivně vyzařoval; dnešní evropské státy se naopak vyznačují vnitřní prázdnotou, která způsobuje kolaps vnějších struktur a jejich destruktivní tlak na nitro člověka. Pokud se člověk dostane do takového sevření, samozřejmě trpí a touží po nalezení léku, který by jej z takové situace osvobodil. Bohužel, stejně jako v kapitalistické medicíně, člověk nevnímající hlubší souvislosti a vidící jen symptomy, obvykle sahá po řešeních, která jeho situaci mohou jedině zhoršit, protože příčinu choroby nechávají netknutou.

Jedním z takových pseudořešení je příklon ke kulturnímu levičáctví a jeho představě, že je to společnost, kdo člověka utlačuje, že je ji třeba rozbít a tím se osvobodit. Tato představa, která je nejhlubším kořenem židovského kulturního marxismu, nepředstavuje léčbu, ale jen hlubší fázi otravy. Ve skutečnosti totiž nevede k vyřešení prvotního problému, ale pouze k dodatečnému požidovštění mnoha našich lidí. Dnes už proto vůbec nejde o to, zda je někdo etnickým Židem či nikoli: většinu vojáků marxistické mašinérie tvoří zmatené judaizované duše našich lidí, kteří nevidí jinou cestu. Příklon k novolevicovému světonázoru ale nechává celý problém prohnívat do stále hlubších a hlubších úrovní. Například v dnešní době si Evropa prochází tvrdou zkouškou imigrace a rozkladu hodnot, na nichž naši předkové vystavěli naši civilizaci. Aby se mohla uzdravit a znovu načerpat sílu, musí najít jiné úplně řešení: striktně árijské a antilevicové.

Jaké ale je takové striktně árijské řešení? Už delší dobu je mi jasné, že řešení nemůže být čistě politické a aktivistické, ale že musí být založeno na vnitřní proměně člověka. Zatímco levičákům je vlastní omlouvat – a dokonce oslavovat – nedokonalost člověka, my jsme už dávno věděli, že to, co je potřeba, je nadčlověk. Před druhou světovou válkou i v jejím průběhu jsme se snažili vydat směrem ke stvoření vyššího člověka, nadčlověka, který by v sobě v nejčistší podobě nesl kulturotvornost a všechny ostatní árijské přednosti. Řešení musí směřovat někam tímto směrem, ale zároveň by mělo překonat zaměření jen na biologickou rasu a fyzickou krev a zahrnout i árijskou duši a ducha.

Není moc knih nebo článků, které by mířily tímto směrem. O to větší radost jsem měl, když jsem se dal do čtení Evolových Směrnic, nedávno vydaných v českém překladu. Autor v nich představuje názor, že případná obnova Evropy musí být založena na obnově vyššího člověka, jež musí vycházet z vnitřní proměny – vnitřního zformování se. Evola tímto náš nacionálně socialistický weltanschauung posouvá na novou úroveň; a troufám si říci, že správným směrem. Jak máme možnost vidět, problémy jako je imigrace a z ní vyplývající rasové míšení, jsou jen následkem hlubší otravy. To, čím skutečně trpíme, ještě pořád není skutečná otrava krve, ale světonázorová otrava mysli. Je na čase rozpoznat, že právě ona je příčinou úpadku Evropy. Byly to myšlenky kulturního marxismu, co otrávilo evropského ducha a mohou to být jen myšlenky árijské, co může vést k jeho ozdravení a vymýcení onoho levičáckého jedu. Proto je tak důležité zamýšlet se především nad vnitřní a světonázorovou obnovou nadčlověka.

Už podle svého názvu nejsou Směrnice konkrétním politickým programem, ale právě spíše obecnými směrnicemi. Nepodávají tedy hotové řešení, ale vytyčují správný směr. Jsou, slovy autora, „určeny zejména mládeži, která by měla převzít pochodeň a odkaz těch, kteří nepadli. Měla by se poučit z chyb minulosti a umět správně rozpoznávat a přezkoumávat všechno, co bylo a dodnes stále je poznamenané nahodilými okolnostmi, (…) nelpět přehnaně na tom, co patří minulosti – byť si to vzpomínku zaslouží – a co již postrádá aktuální hodnotu a neosobnost vůdčí ideje, a nepodléhat svodům falešného politizujícího realismu.“

Tím samozřejmě není myšleno obrátit se zády k minulým pokusům o vzdor vůči marxistickému zlu, ale spíše revize starších postupů a myšlenek pro dnešní dobu. Evola sám připomíná, že v těchto minulých pokusech se projevovala přítomnost prvků vlastních árijskému duchu a nikoli židovskému kulturnímu marxismu a jeho ideálům, proto je na místě se těmito prvky nechat pozitivně inspirovat. Tyto minulé podoby vzdoru byly nicméně přizpůsobené své době a plně ji reflektovaly. Dnes se doba ale změnila a bez důkladného zrevidování starých postupů se proto nemůžeme obejít; a rozhodně bez něj nemůžeme uspět.

V první řadě Směrnice podávají vodítka vnitřní orientace – změny myšlení a vztahu k různým skutečnostem, jimž musíme čelit. Nejsou však jen o těchto „vnitřních“ záležitostech, ale zdůrazňují rovněž důležitost politického boje – bez něj by levice měla volné pole pro svou destrukci, mohla by dokončit své úsilí o otravu naší krve a úplné vyhlazení naší rasy. Bez vnějšího působení je šance porazit levicové síly pouze na individuální úrovni, ale nikoli na úrovni celospolečenské. Pokud toho chceme dosáhnout – a my chceme! – nemůžeme se vnějšímu boji vyhnout.

K politickému úsilí ale není možné přistupovat bez pochopení a z pozice nějakého „hurá aktivismu“. Žádná politická akce nesmí vycházet z nějakých nejasných emotivních důvodů, ale z jasného přilnutí k árijské ideji a celkovému árijskému světonázoru. Činy konané ze strachu, z pocitů nedostatku nebo z touhy po materiálním zisku mohou poskytnout jen iluzi nějaké činnosti, mohou ukolébat „jednodušší“ jedince představou, že se „něco děje“. Ve skutečnosti však nic neřeší a árijský světonázor v život neuvádějí. Aby politická činnost mohla mít sílu porazit chaos tvořený kulturním marxismem, musí být prodchnutá árijským duchem.


Corneliu Codreanu, vůdce legionářského hnutí

Kde hledat odraz takového ducha dobře víme. Jako další vzor pro každého „politického vojáka“ Směrnice nabízejí rumunské legionářské hnutí. Toto hnutí, v němž došlo k výjimečně tvořivému propojení válečnického přístupu s duchovním asketismem a pevnou disciplínou, nám jako svůj odkaz zanechalo zářný příklad toho, že aspirace k výšinám ducha není nespojitelná se schopností konat ve vnějším světě, a že i s málem peněz i lidí – a navzdory nesmiřitelné nenávisti okolí – lze dosáhnout mnoha velkých úspěchů.

Vůdce legionářského hnutí Corneliu Codreanu byl toho názoru, že se každá společnost skládá z vnější společenské hierarchie, rasových životních sil a ducha. Italský fašismus dle něj kladl důraz na hierarchii, německý nacionální socialismus na rasu a její vitální síly, zatímco legionářské hnutí postavilo do popředí ducha; v konečném důsledku však musí být zahrnuty všechny tři složky. To je důležitá myšlenka, kterou se můžeme nechat inspirovat, protože v sobě nese uvědomění si i hlubších úrovní a součástí árijského člověka než je jen fyzická krev a biologická rasa. Navíc nám ukazuje, že v nejtěžších podmínkách a proti nejtvrdšímu odporu přicházejícímu ze všech stran je možné najít sílu jen v ryzí Ideji a v boji za ni. Ani síly pramenící z pevně organizované struktury, ani síly rasové nemohou být tak silné jako síly, jež probouzí inspirující Idea.

Směrnice jsou pro náš boj v mnoha ohledech výjimečnou knihou. I přes svůj nevelký rozsah obsahují poměrně důležité postřehy a myšlenky, které nám mohou poskytnout ukazatele na cestě od marxistického rozkladu k árijskému řádu. Rozhodně tuto knihu doporučuji k přečtení každému, kdo obnovu árijské Evropy myslí alespoň trochu vážně!

Robert Faurisson — „Křižáci“, jejich lži a zbabělost

18/01/2016

Překlad krátkého článku od Roberta Faurissona.

* * *

Pamatujete rok 1990 a první křížovou výpravu proti Iráku, podporovanou Velkou lží o údajných masakrech kuvajtských dětí, a poté druhou výpravu z roku 2003 a Velkou lež o údajných zbraních hromadného ničení (slabé kopie Obrovské lži údajného „Zničení evropských Židů“).

Po 25 let se Amerika a příliš mnoho evropských zemí chovalo v Iráku, Libyi, Afganistánu, Sýrii, Mali a Palestině (počínaje průnikem sionismu do země na konci 19. století) jako „křižáci“.

Nedávno filosof Michel Onfray ve Francii částečně zopakoval to, co jsem často tvrdil o naší neustálé válce proti jistým zemím muslimského světa. Podle Onfraye jsme za posledních 25 let zabili 4 miliony muslimů (pro toto číslo neuvedl žádný zdroj).

Jsem nakloněn k tomu poznamenat: muslimové nemůžou zůstat nečinně přihlížet tváří v tvář válkám, které proti nim „křižáci“ od roku 1990 vedou. Sami muslimové jsou ozbrojeni pouze zbraněmi chudých: kulkami a noži. Nemáme žádné právo nazývat je „zbabělci“. Naopak, my jsme ti, kdo bojují jako zbabělci. Přiletíme do jejich země s našimi nadzvukovými letadly, shodíme bomby na vojáky i civilisty bez rozdílu a zase odletíme, zatímco si v klidu usrkáváme z plechovky Coca-Colu.

Ironicky se ve francouzských školách, a nejen tam, učí, že během DOBRÉ VÁLKY 1939-1945 naši slavní Résistants vraždili německé vojáky nebo francouzské collaborateursà la balle et au couteau” (kulkou nebo nožem). Slavné „Chant des Partisans“ obsahuje ošklivou větu: „Ohé, les tueurs à la balle et au couteau, tuez vite!“ (Hej, vy ozbrojeni kulkami nebo noži, zabijte rychle!) Autoři textu této písně byli dva Židé, Joseph Kessel a Maurice Druon. Oba válku přežili.

Důsledkem těchto vražd měli Němci dle mezinárodního válečného práva právo porpavit tisíce nevinných civilistů v represáliích. Z počátku i Charles de Gaulle vyjádřil nad takovým druhem války nelibost, ale aby nakonec potěšil komunistickou stranu a Židy, jádro našeho „Úžasného odporu“, tak souhlasil.

„Věčná válka pro Věčný mír“ jak by řekl Američan Haary Elmer Barnes! „Le Mensonge d’Ulysse“, jak by řekl Francouzs Paul Rassinier!

Oba byli mimořádnými revizionisty.

  1. prosince, 2015

Ludwig Klages – Věčný zápas

03/01/2016

Úryvek z textu německého filosofa, Ludwiga Klagese.

* * *

Rodíme se do bitvy, a ať už zvítězíme nebo budeme přemoženi, tak v bitvě zahyneme. Protože už během magických mlh našich školních dní, formuje se Válečný duch, oděný v zbroj, s bledou tváří smrti, a krví potřísněnými vlasy; jeho oči přivyklé samotě, a již si skrze oblaky dýmu všude kolem uvědomující téměř nepostřehnutelné obrysy nadcházejícího zápasu. Běda těm, kdož v hodině bitvy jsou neozbrojeni a naprosto nepřipraveni k boji! Kolik slabých mužů, marnících svůj čas v hledání potěšení a frivolními úvahami, kteří sebe sama ochotně klamali, jako klamali celý svět, vzpomenou na slova prince Hamleta: „Z kloubů se vymknul svět; ó, kletý cíl, / že zrozen jsem, abych to napravil!“ Poté z rozpadnuvšího se světa vyvstane opět bezprecedentní zápas mezi starým a novým, a vášně současnosti, jež se tiše plíží, zjistí, že v božím dopuštění, jako by na svět přišlo samo peklo. Spravedlnost a nespravedlnost jako by v slepé zuřivosti svými podstatami splynuly. Ale konečně bude čas zázraků, a spravedliví obdrží své spravedlivé odměny; a nové, přesto velmi staré slunce bude svým světlem prozařovat ony hrůzné scény. Hrom se bude ozývat už jen na vrcholcích vzdálených hor; a tehdy bílá holubice vystoupá vzhůru po čistém modrém nebi; a sama Země bude zářit jasnějším světlem nebes.

Rosenberg proti Klagesovi

07/12/2015

Po nástupu národního socialismu k moci, se museli představitelé režimu nějakým způsobem vypořádat s jinými myšlenkovými a filosofickými systémy. Jedním z nich byla také filosofie Ludwiga Klagese, které horlivě oponoval přední filosof národního socialismu, Alfred Rosenberg. Český překlad pořízen z anglického překladu ze stránek věnovaných Klagesovi a jeho filosofii.

* * *

I.

Úryvek z Gestalt und Leben, projev Reichsleitera Dr. Alfreda Rosenberga, z 27. dubna 1938 při zahájení letního semestru University v Halle:

Není mým záměrem využít této příležitosti a analyzovat filosofii Ludwiga Klagese. Nehodlám zde Klagese vyvracet, jak byste čekali, ale prozkoumat jeho koncepci života, jak stojí sama o sobě a jak stojí v kontextu našeho germánského života.

Přesto se nesmíme mýlit v tom, že Národně socialistické hnutí nijak „nepodporuje“ filosofii Ludwiga Klagese, a rozhodně „nestojí na jeho straně“[1]; právě naopak, tísní nás potřeba znát jasnou odpověď na zásadní otázku: nyní, když se Říše zotavila z vážné nemoci, jež ji téměř zničila, jsou Klages a jeho kruh následovníků ochotni smířit se s tímto znovuzrozeným německým způsobem života?

Jak jsem před chvílí naznačil, nezamýšlím využít toto fórum jako příležitost vychutnat si věčnou kritiku, protože musím odolat pokušení účastnit se těchto nepodstatných polemických sporů. Namísto toho využiji tuto příležitost k citování několika výroků, jež Klages ve svých různých knihách použil, a k jejich konfrontaci s výroky, jež byly formulovány oficiálními mluvčími Národně socialistického hnutí za posledních téměř dvacet let našeho zápasu, během něhož naše hnutí nepřetržitě přehodnocovalo své nejzákladnější principy.

Za celou svou kariéru Klages zformuloval pouze jednu základní myšlenku, a bylo by ode mě nevhodné snažit se trivializovat tento ústřední princip, když ten určil směr celého jeho spekulativního života. Právě naopak, filosofie Ludwiga Klagese stojí a padá výhradně na základě platnosti zásadního předpokladu, jenž zmiňuji, a jenž lze být shrnut následovně: původní hřích lidstva se udál v momentě, kdy byl extatický, vnější formou obtěžkaný a rytmicky pulsující život, z nějž se člověk těšil během primordiálního [„Pelasgian“] stadia existence, napaden „duch“ (Geist), entitou, jejíž podstata je vyjádřena ve fenoménech, jakými je třeba vůle k moci, cílevědomá činnost a diktát rozumu. Veškeré rozmanité hrůzy, jež utvářejí „Historii světa“ jsou podle Klagese nevyhnutelný důsledek tohoto napadení, této invaze. Ve svých výrocích, vzatých z jeho hlavních prací, výslovně uvádí, že historie lidstva jednoznačně odhaluje tu skutečnost, že právě v člověku, a pouze v člověku, se odehrává „souboj na nože“ mezi silami universální lásky a síly, jež se tlačí do sféry života z vnějšku časoprostorového kontinua. Tento vetřelec je duch, síla, jež usiluje oddělit póly života, aby tak zničila život odtržením duše od těla a těla od duše.

Značka pro pokračování textu

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.