Skip to content

Šťastný nový rok 128!

20/04/2017

Sávitrí Déví – Achnatonovo věčné poselství: 3300 let staré vědecké náboženství

17/03/2017

Krátký text Achnatonovo věčné poselství (Akhnaton’s Eternal Message) je Sávitríina první publikace o egyptském faraonovi Achnatonovi, kterému Sávitrí dále věnovala další dvě knihy (Joy of the Sun (Radost slunce)) a Son of God (Boží syn)) a jednu divadelní hru (Achnaton, A Play). Znovu se pak k Achnatonovi vrací ve své zřejmě nejdůležitější knize Lightning and the Sun (Blesk a slunce), kde ji Achnatonův život slouží coby příklad archetypu „člověka mimo čas“. V knize Impeachment of Man (Obžaloba člověka) Achnatona vychvaluje za jeho universální filosofii s pozitivním vztahem ke zvířatům a životu vůbec. Ve svých vzpomínkách na věznění v okupovaném Německu, v knize Defiance (Vzdor, str. 346 a dále), nicméně přiznává, že Achnatonův kult a filosofii využívala jako „přípravnou půdu pro nové náboženství Života, které půjde ruku v ruce s naším Novým světovým řádem.“ Protože prastaré náboženství starověku nebylo tak okaté, jako nacionálněsocialistické myšlenky, navíc by lidem současnosti dovolilo nahlížet na křesťanství jako na „hloupé a iracionální, až barbarské,“ zatímco v náboženství Kotouče by lidé mohli spatřit nejen kvality křesťanské víry, ale také veškeré kvality pohanství. Neméně vypočítavý byl Sávitríin důraz na mírové poselství Achnatonova kultu, které mělo přinést válkou ztrápené Evropě novou naději.

 

Tato krátká práce byla vydána roku 1940 Sávitríiným manželem A. K. Mukherdžím na 8, Esplanade East, Kalkata, tedy v jeho pracovišti, kde tehdy rovněž vydával deník The Eastern Economist (Východní ekonomik). Byla vytištěna J. N. Dey v Express Printers, 20A, Gour Laha St., Kalkata.

Tento text připravil a na Archivu Sávitrí Déví publikoval R. G. Fowler, který v anglickém originále opravil několik chyb, zápis, aktualizoval citace a přidal dvě poznámky, které jsou takto označeny, stejně jsou označeny i poznámky českého překladu.

Při přípravě českého překladu jsme se snažili co nejvíc vycházet z českých překladů Achnatonových Hymnů, tedy z překladu Břetislava Vachala a Františka Lexy.

* * * * * * * * * *

JEDNOU z nejzajímavějších a pravděpodobně nejstarších snah jednoho člověka oživit duch skutečného náboženství ve společnosti ztuhlé formalismem — snaha za posledních třicet let často probíraná několika málo specializovanými odborníky, ale jinak víceméně neznámá širší veřejnosti — byl pokus krále Achnatona v Egyptě, během první poloviny XIV. století před Kristem.

Značka pro pokračování textu

Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre

23/10/2016

zidia-a-ich-kriticke-zobrazenie

Před nějakou dobou vyšla na Slovensku velmi zajímavá kniha Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literature, kterou lze koupit i na českém guidemedia. Knihu doporučujeme všem našim čtenářům, kteří se zajímají o otázku Židů v našich zemích a v Evropě, protože tato kniha znovu dokládá známý fakt, že Židé po celou svou historii vzbuzovali ve všech rozmanitých národech kritiku a nechuť. Nejiný byl i názor představitelů slovenského národa, jejichž názory tato kniha dnešnímu slovenskému a českému čtenáři zprostředkovává velmi kvalitní formou.

Anotace knihy:

Do literárnej pozície bezcharakterného úžerníka, či akéhosi „peňazovládcu“, bol v európskej literatúre mnohokrát štylizovaný práve archetyp žida. Obraz „zlého žida“ sa v európskej literatúre objavuje pravidelne už od stredoveku. Jedno z najznámejších zobrazení židovského úžerníka predstavil Wiliam Shakespeare v dráme „Kupec Benátsky“, vydanej v roku 1598. V tejto dráme vystupuje postava úžerníka Shylocka, ktorý požaduje od svojho dlžníka, aby mu splatil dlh vyrezaním mäsa zo svojho tela.

S kritickým zobrazením židov sa od 18. storočia stretávame aj v slovenskej literatúre a v článkoch slovenských národných buditeľov. Kniha „Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre“ mapuje toto kritické zobrazenie židov v staršej slovenskej literatúre, ale aj v článkoch a citátoch slovenských národných dejateľov od 18. storočia do prvej tretiny 20. storočia. Ako boli v týchto spisoch zobrazovaní židia? Najčastejšie zobrazenie predstavuje archetyp žida ako krčmára a úžerníka, teda ako šíriteľa alkoholizmu a majetkového úpadku slovenského ľudu. Úžera, alkoholizmus, morálny rozklad, podpora maďarizácie a zväčšujúca sa chudoba slovenského vidieka, sa v niektorých dielach slovenskej klasickej prózy, stali obžalobou pôsobenia židovských krčmárov.

Táto kniha rozsiahlo dokumentuje negatívne zobrazenie židov v dobovej slovenskej literatúre a publicistike. Obsahom knihy sú citáty a články slovenských národných buditeľov o židoch.

Téma kritického zobrazenia židov v staršej slovenskej literatúre a publicistike doposiaľ nebola komplexne spracovaná. Literárno-vedecký výskum sa tejto téme venoval zväčša len okrajovo alebo ju „takticky“ obchádzal. Túto medzeru v poznaní slovenskej literatúry má vyplniť práve kniha „Židia a ich kritické zobrazenie v staršej slovenskej literatúre“. Táto kniha veľmi podrobne a obsiahlo mapuje negatívne zobrazenie židov v staršej literatúre, publicistike a v citátoch slovenských dejateľov.

Celá kniha je rozdelená na päť častí. Prvé dve časti knihy sumarizujú kritické citáty slovenských národných dejateľov o židoch. Tretia časť knihy obsahuje prepisy celých prozaických diel, v ktorých vystupuje negatívna postava žida. Ako jeden z príkladov je tu uvedený aj prepis poviedky „Spod židovského jarma“ od Vavra Šrobára. Štvrtú časť knihy vyplňujú príklady dobových článkov o židoch. V poslednej časti knihy nájde čitateľ recenzie literárnych diel, v ktorých vystupuje negatívna postava žida (napríklad román „Krčmársky kráľ“ od Martina Rázusa).

Táto kniha predstavuje veľké množstvo poznatkov o kritickom zobrazení židov v slovenskej literatúre a publicistike od 18. do polovice 20. storočia. Kniha tak vhodným spôsobom vypĺňa doteraz neprebádanú oblasť slovenskej literatúry

* * *

  • — Netolerantnosť židovská nemá medzí, tak ako vypínavosť a bezohľadná drzosť, ktorá rastie pomerne k sile a vážnosti, aké nadobúda si semitické plemeno. (Svetozár Hurban Vajanský 1881)

(Citát pochádza z článku „Židovská otázka na Slovensku“, ktorý vyšiel v Slovenských pohľadoch v roku 1881).

  • — Bohatstvo Židov nie je bohatstvom zeme, v ktorej bývajú, ale je bohatstvom vražednej rasy, vedúcej hrozný boj proti všetkému, čo nenáleží k nej. Boj ten je rozsiahly, organizovaný, povedomý a skoro na celej čiare víťazný. Ako neobstojí ďatelina pred kukučinou, tak neobstojí agrárny ľud slovenský pred židovstvom, ktoré nežije samo sebou z pôdy, ale ako parazit z iných organizmov. (Svetozár Hurban Vajanský 1881)

(Citát pochádza z článku „Židovská otázka na Slovensku“, ktorý vyšiel v Slovenských pohľadoch v roku 1881).

  • — Druhou veľkou vinou dnešného úpadku sú Židia. Ich vzrast na Slovensku. Oni sú najhorší cudzopasníci zo všetkých. (Ondrej Kalina Smetanay, 1895)

(Citát pochádza z brožúry „Skaza ľudu slovenského“, ktorá vyšla v roku 1895.)

  • Kdekoľvek je nejaká špinavá otázka, úžera, podludníctvo, sprenevera, musí byť v tej spoločnosti Žid alebo Židia. Ale čo je materiálna škoda proti duševnej škode, proti znemravňovaniu spoločnosti? (Michal Bodický, 1920)

(Citát je z článku „Židia II.“, ktorý bol uverejnený v Národných novinách 7.9.1920.)

  • — Len jedno vám poviem. Kráľom židovstva je rozhodne Rotschildovská família. Jeden v Londýne, druhý v Paríži, tretí vo Viedni a štvrtý vo Frankfurte býva, 30.000.000.000 ani vypovedať, tridsať tisíc miliónov zlatých majú majetku. Všetky pozemky v Rakúsku sa cenia na 4500 miliónov. Nasledovne Rotschildovci by mohli šesť takých krajín kúpiť, ako je Rakúsko. (Andrej Hlinka, 1900)

(Citát je z reči „O cirkevno-politických zákonoch“, ktorú predniesol Andrej Hlinka, a ktorá bola následne publikovaná v Ľudových novinách pre kresťanský slovenský ľud 19.10.1900).

  • — „Nuž či náš ľud kresťanský sa nestal otrokom toho národu, ktorý svoju kliatbu ešte neprestál, národa židovského? (Michal Miloslav Hodža, 1845)

(Citát je z kázne „Nepi pálenku“, ktorú Michal Miloslav Hodža predniesol veriacim 9.marca 1845).

  • —Pokiaľ pozoruje človek po celý život žida, ako bohatne a veľkú spoločenskú moc nadobúda klamaním a úžerou, ľahko sa pokazí, klesá v ňom totižto cena pravdy, poctivosti a čestnosti. Slováci dobre vypozorovali, že kto sa mnoho so židmi stýka, kazí sa. Karel Kálal (1900)

(Citát je z cestopisného článku „O působení židu na Slovensku“, ktorý vyšiel v časopise Osvěta, rok 1900, číslo 3.)

Sávitrí Déví – Židé a Věk temna

16/10/2016

Úryvek z 16. kapitoly knihy Blesk a slunce, podle anglického originálu „The Jews and the Dark Age“ ze stránek Counter-Currents.

* * *

Postupující Věk temna současného cyklu je vládou Židů — negativního živlu; vládou těch, kdo ničí věčné hodnoty kvůli „lidským“ a také kvůli svým vlastním sobeckým zájmům; vládou „ničitelů kultur,“ jak správně poukázal Adolf Hitler; starověkých „kvasinek rozkladu.“ Je jen přirozené, že se tyto „kvasinky rozkladu“ budou čím dál činorodějšími — a živějšími — jak se současný cyklus času blíží svému konci.

Mezi křesťany je rozšířena víra — nebo po dlouhý čas byla — že pokud se Židé znovu stanou pány Palestiny, jejich „Země zaslíbené,“ tak „konec světa“ — tedy konec současného cyklu — je blízko. Mohamedáni v této události také spatřují doklady ohlášení příchodu dlouho očekávaného „Mahdího.“[1] Díky anglické prožidovské politice, mají Židé od roku 1948 v Palestině vlastní stát. Pokud kolektivní víra mnoha generací Západu a Blízkého východu odpovídá skutečnosti (a kolektivní víry takové podstaty většinou do jisté míry skutečnosti odpovídají), tak je velký konec nedaleko. Existence tohoto podivného — současně ultramoderního a neuvěřitelně archaického — izraelského státu je „znakem naší doby,“ či spíše symbolem mocnější a nebezpečnější reality, jež je skutečným „znakem.“ A tato realita je právě stále se stahující stisk Židů na krku celého světa.

Pravda o židovském státu v Palestině je stále ta, které Adolf Hitler rozuměl — z poloviny díky své znalosti sionistického hnutí, z poloviny díky své intuici o přirozeném nepříteli árijského lidstva jako takového — a kterou také popsal, čtrnáct let před založením tohoto státu, tedy že Židé nezamýšlejí nikdy žít ve své nezávislé zemi (která je stejně pro všechny Židy příliš malá), ale že pouze usilují o „chráněné velitelství — velitelství se svrchovanými právy, bez možnosti interference jiných států — pro své světové podvodné mezinárodní organizace; místo, kam by se uchylovali odhalení lotři, a kde by se tito lotři také cvičili. . .“[2] Jinými slovy, Palestina může být mystickým — a skutečným — centrem světového Židovstva, ale židovské nebezpečí nemá žádný „střed.“ Je všude a o to je těžší s ním bojovat, protože většina lidí ho odmítá vidět nebo odmítá jako „nehumánní“ ty jediné metody, skrz které může být toto nebezpečí neutralizováno.

Člověk si potřebuje přečíst známé Protokoly sionistických mudrců[3] nebo novodobější projev rabiho Emanuela Rabinoviče z Budapešti, z 12. ledna 1952, před „Mimořádným koncilem evropských rabínů,“[4] aby se sám přesvědčil o celosvětových snahách Židů na snížení biologické úrovně všech nežidovských ras, zvláště Árijců, a židovské snaze obsadit všechny klíčové pozice v ekonomice, politice, kultuře a duchovním životě všech vůdčích národů. Je to právě ta zřejmá skutečnost této dvojí snahy — přítomnost mezinárodního Žida (nebo organizací zcela pod jeho kontrolou) za všemi „duchovními,“ „kulturními“ nebo politickými hnutími, nebo myšlenkovými proudy, které dovolují, povzbuzují, nebo logicky vedou k míšení ras; za všemi či téměř všemi „literárními,“ „uměleckými,“ komerčními nebo „zdravotními“ obavami, — je jediný cíl. Povzbuzení sexuálních zvrhlostí a všech možných druhů neřesti, aby tak poskytli hloupou zábavu nebo lásku prázdných spekulací, jinými slovy, aby snížili fyzickou, intelektuální a morální úroveň jedince; a spolu s tím neustále se zvyšující počet (a vliv) Židů (nebo lidí zcela pod židovskou kontrolou) ve světě financí, průmyslu a světové politiky — skutečnost, o které když je někdo zcela vědom a naprosto připraven proti ní bojovat, „se nikam nedostane“; do očí bijící skutečnost, že v tomto ohyzdném světě po roce 1945 se nic nestalo bez židovského přičinění nebo svolení, což posiluje, alespoň v s, přesvědčení, že jak Protokoly sionistických mudrců, tak nedávný projev Rabinoviče a další podobné věci, jsou pravými dokumenty. Stejně pravé, jako mnohem starší Bible a Talmud, které Židy prohlašují za „Bohem vyvolený národ.“

V tom pravděpodobně přebývá celý význam vzestupu a dočasného vítězství a světovlády Židů jakožto „znaku naší doby“; celé je to založeno na lži; celé to trvá na lži; je to nejlogičtější znak pokročilého Temného věku, který se čím dál víc stává Věkem lží.

Pravdou je, že neexistuje žádný „Bůh“, krom imanentního, neosobního božství Přírody — Života; universálního Já. Žádný kmenový bůh nemůže být „Bohem“. Kmenoví bozi jsou více či méně božští do té míry, do jaké ztělesňují a vyjadřují více či méně božskou kolektivní duši. Jahve, kmenový bůh Židů, je málo božský, je negativní stejně jako oni sami — protože oni jsou typickým negativním lidským elementem našeho časového cyklu. Skrz řadu lží, vedli Židé v posledních 3000 letech a zvláštně v posledních 2400 letech stále intenzivnější kampaň za zvrácení věčných, přirozených hodnot — tj. kampaň proti pravdě — s pocitem vlastní vyvolenosti. Skrz ústa svých proroků a „filosofů“ nechali prohlásit Jahveho za „Boha všeho lidstva“; a následně skryli tolik, kolik jen mohli jeho odporných rysů pomocí chytrého využití křesťanského mýtu o Pavlovi z Tarsu a dalších Židů, položidů[5] a judaizovaných Řeků; všichni do jednoho zdůrazňovali znovu a znovu staré, velmi staré popření jednoty Světa života a prohlásili „veškeré lidstvo“ rozdílné ve své podstatě od zbytku stvoření — a tudíž od všeobecných zákonů Života — aby tak podpořili falešné učení, že „jedna krev“[6] proudí žilami „všech národů“, a aby tak zabili myšlenku (a instinkt), přirozené, na Boha orientované rasové hierarchie. Kázali pokoru a odpuštění a pacifismus (všem, kromě sebe samým), aby tak mladé, válečnické árijské rase uloupili vitalitu; aby tak zahubili její zdravou hrdost. Dnes víc než kdy jindy, horečně podporují své adolescenty, aby si tropili posměch z „nacistických předsudků,“ aby pohrdali čistotou krve, a aby se ženili a vdávali vně své rasy (tedy z impulzů „individuální lásky“) — aby tak rasa zmizela; povzbuzují je k věčné zkáze, jak skrze staré pověry „člověka“ v podobě mnoha moderních forem těchto pověr, tak srze celkovou atmosféru jemné korupce, ve které se svět po toce 1945 doslova topí.

Musí zvítězit — a zvítězí — alespoň dočasně. Jinak by nemohl nastat Konec. Musí vidět — a uvidí — svůj sen — svůj prastarý sen jednoduché nadvlády nad mírumilovnou, „šťastnou“ směsí milionů zmetků a ještě více milionů, které dlouhotrvající rozklad učinil ještě odpornějšími, než jsou oni sami — vlásek od jeho naprostého naplnění. Jinak by poměr hanebnosti — poměr nepravdy — nebyl naplněn. A nenastal by tak čas, aby přišel „Kalki“ — Mstitel.


[1] Viz začátek 16. kapitoly

[2] Mein Kampf, str. 356

[3] V češtině naposledy vyšly roku 2015 v nakladatelství Adama B. Bartoše.

[4] Publikovaného díky Einar Åberg, Norrviken, Švédsko. (dnes se však běžně soudí, že celý tento projev byl výmyslem amerického autora Eustace Mullinse — pozn. překlad)

[5] Timoteus, věrný následovník Pavla z Tarsu, byl položid.

[6] Viz „Skutky Apoštolů“, 17:26

Gottfried Feder – Má historie boje proti úrokovému otroctví

31/08/2016

Jedním z nejdůležitějších nacionálněsocialistických teoretiků před nástupem Adolfa Hitlera k moci byl bezesporu ekonom a architekt Gottfried Feder, jehož antikapitalistické názory měly velký vliv na formování strany a jejího Vůdce.

V následujícím textu, jenž je překladem anglického překladu Haddinga Scotta, Feder mluví o tom, jak došel ke svému smýšlení. Jak poznamenává Hadding Scott, je zajímavé si povšimnout, že Feder upřednostňuje instinkt nad zkušenostmi, což se objevuje později i u Adolfa Hitlera, nacionálněsocialistickém důrazu dědičné psychologie a také v raném díle Schopenhauera, který rozum považoval za velmi chybný a nespolehlivý.

220px-Bundesarchiv_Bild_183-R16259,_Gottfried_Feder

Má historie boje

proti úrokovému otroctví

Gottfried Feder

(Völkischer Beobachter, 1920, č. 72)

(do angličtiny přeložil Hadding Scott, 2012)

 

Šťasten, kdo by dokázal poznat příčiny všech věcí.

  • Vergilius, Zpěvy rolnické II

 

„Jak jste se skutečně dostal k boji proti úrokovému otroctví?“ ptají se mě lidé v těchto dnech často. Nevím, zdali se kdysi Kolumba také ptali: Jak jste se skutečně dostal k objevení Ameriky? Odpověď na takovou otázku může mít, a často má, odlišnou odpověď, v závislosti na tom, jakou pozici k této věci tazatel zaujímá, a jakou pozici zaujímá k tázané osobě. V každém případě bych rád poskytl odpověď, která případného tazatele uspokojí a — co považuji v této věci za důležitější — s klidným svědomím uspokojí i tázaného.

V poznání důležitých, snad nejdůležitějších souvztažností největších otázek světa, hraje pravděpodobně nejdůležitější roli intuice síly blesku, tvůrčí pochopení doposud nejasných souvztažností, osvícené vzrušujícím příslibem budoucnosti. Tento zrod myšlenky, toto náhlé, jasné rozpoznání pravdy, je protínáním vnitřní a vnější historie myšlenky.

Vnitřní historie je často nejasná a skrytá; částečně se nachází jen v podvědomí. V každém případě lze důkaz psychologického vývoje myšlenky nalézt důkladným průzkumem vnitřní zkušenosti; je samozřejmě třeba jisté průvodní duševní orientace, coby předpoklad pro správné vyhodnocení zkušeností duše.

Tento duševní předpoklad nicméně nemůže být v žádném případě založen na výsledku zvláštního výcviku, ale leží více ve správném instinktu pro správné souvztažnosti.

V mém případě poměrně dobrá soudnost byla zřejmě předpokladem pro konečné shromažďování nejprve správně vycítěného a následně vědecky ověřeného množství důkazů. A v mé profesi inženýra byla tato soudnost pro řádovou velikost pro mě vždy důležitější a spolehlivější pro výsledek výpočtů, nebo pro měření konstrukčních komponentů, než tahy pravítka a tabulka logaritmů, které samozřejmě dávají numericky přesnější výsledky, ale nedávají správnou „desetinou čárku.“ Záleží ale na správné „desetinné čárce“, jinými slovy výsledky nejdůležitějších otázek ekonomické politiky závisí na řádové velikosti — ať už v jednotkách, desítkách, stovkách nebo tisících — nikoli na druhém, třetím nebo čtvrtém místě v číselné řadě. Nejdůležitější na uvážení není to, zda má Německo fixní úrok dluhové zátěže 275 nebo 320 miliard, ani zda celkový kapitál všech německých akciových společností je 13,8 nebo 14,6 miliard; ale klíčem této úvahy je spíše to, že fixní úrok vyžaduje úrokové platby o výši zhruba 15 miliard, zatímco celkové dividendy německého průmyslu ve svém nejlepším roce byly asi kolem jedné miliardy; tudíž se jedná o problém řádové velikosti 1:15, s ohledem na poměr těchto dvou nejznámějších forem cenných papírů, fixní úroková aktiva a dividendy.[1]

Důsledek nelehkých životních zkušeností a profesní dráhy na směřování duše — na rozdíl od pohodlného života založeného na příjmu z pouhého vlastnění peněz, z úroků a dividend — způsobuje zvýšenou pozornost o obecné ekonomice a sociálních záležitostech. Jako mladý inženýr a podnikatel s příliš malým kapitálem pro mé rozsáhlé podnikatelské ambice, jsem se brzy začal seznamovat s železným, nemilosrdným stiskem neosobní Moci peněz, která nejprve nabízí a dává požadovaný „úvěr,“ aby poté v každé ekonomické krizi následovala pouze prospěchářské zájmy kapitálu. Podíval jsem se tedy vně Německa, jak byla potřeba menších států po úvěrech pečlivě živena a poté byl úvěr „štědře“ darován, například když Disconto-Gesellschaft dala v roce 1913-1914 Bulharsku 600 milionů;[2] ale také demoralizující podmínky závislosti všeho druhu, které z toho pramení. Tak byl vytvořen most, z přímých osobních zkušeností až po komplexní povědomí mezinárodních vztahů. Povědomí o silných, nedělitelných finančních a morálních vztazích byla vskutku přítomno v mém povědomí, ale stále nebylo úplně jasné.

Velká válka se svým enormním náklady v prvních letech pravděpodobně popletla sledování těchto finančních problémů, dokud gigantické financování světové války skrz naše válečné půjčky a mé znepokojení ohledně zvyšující zadluženosti národa neztvrdilo mou pozornost do té míry, že jsem proti našemu velmi ceněnému „stabilnímu dluhu“ oproti „nefixnímu dluhu“ Francie a Anglie opakovaně protestoval dokonce i před bankovními úředníky. Samozřejmě jsem se často setkával s více či méně blahosklonným úsměvem, i přesto, že mi bylo i tehdy přiznáno, že o „směřování neustále se zvyšujícího“ zadlužení nelze již mluvit o skutečně „stabilním stavu“ válečného dluhu.

Zadluženost Říše by podle mého názoru stačilo samo o sobě, i bez závazku dalšího zatížení celého národa vysoko úrokovými platbami, které, stejně jako dluh sám, uvážíme-li enormní cifry, které sebou nese, by nikdy nemohly být považovány za kryté skutečnými aktivy Říše, ale pouze daňovým potenciálem celého národa. Ale dokud byla šance na vítězství, dokud zůstávala otevřena možnost naprostého nebo i jen částečného zbavení se válečných půjček, zůstávalo důkladné prošetření těchto záležitostí opomíjeno. Jak se ale naplnil v oněch temných listopadových dnech osud našeho nebohého německého národa, tak se všechny tyto zkušenosti a znalosti, vědomé i nevědomé, intuitivní i racionální, probudily — a má nyní zcela jasně rozpoznaná odpověď na jednoduchou otázku „Co teď?“ byla:

zrušení úrokového otroctví!

Za jednu noc jsem sepsal svou první práci a již 20. listopadu 1918 jsem ho předložil vládě Lidového státu Bavorsko[3] mé základní principy a požadavky na zrušení úrokového otroctví.

Zdůrazňuji, že socialistické myšlení toto zrušení v žádném případě nepodporuje.

Vskutku, i přes revoluční slogan volnost, rovnost, bratrství myšlenka zrušení úrokového otroctví našla na marxistickém ministerstvu jen velmi málo porozumění. Nemluvě o kapitalisticky orientovaném tisku, který se zahalil do ledového mlčení.

S tímto vyvstáním myšlenky před veřejností, započala myšlenka svou vnější historii, která následně zodpoví i další často pokládanou otázku: „Co bylo doposud učiněno pro uskutečnění této myšlenky?


[1] Feder zde odkazuje na to, že marxisté zveličují důležitost korporátních akciových dividend v obohacování bohatých na úkor pracujících. Zatímco Feder souhlasí s kritikou akciových dividend, byl podle něj mnohem větší problém objem úroků, které se musely platit vlastníkům německého válečného dluhu (a dluhů obecně), což také ovlivňovalo pracující, protože ti za ně museli platit svými daněmi. Také to může být Federova reakce na hnidopišství ohledně jeho Manifestu, kde psal o poměru dlužních úroků průmyslovým dividendám jako 20:1, zatímco čísla, která poskytl, se blížila spíše 17:1. — pozn. Hadding Scott

[2] Disconto-Gesellshaft byla založena v roce 1851 Davidem Hansemannem. Hansemann nebyl sice Žid, ale banka, kterou založil, se stala součástí syndikátu Rothschildů v roce 1901. V roce 1929 byla začleněna do Deutsche Bank. Bulharsko bylo po Balkánských válkách 1912-1913 v ohromných dluzích a potřebovala svůj dluh zkonsolidovat. Poté, co banky Francie a Británie odmítly Bulharsku nové půjčky, začala se Bulharská vláda poohlížet u bank v Rakousku a Německu. Půjčka od Diskonto-Gesellschaft byla zabezpečena tabákovými daněmi, dovozními cli a celkovými výnosy z bulharského státního monopolu na cigaretový papír. Feder byl pravděpodobně velmi dobře obeznámen s bulharskou situací, protože pracoval na konstrukci některých úředních budov v Bulharsku. — pozn. Hadding Scott

[3] Svobodný stát Bavorsko byl vyhlášen židovským komunistou Kurtem Eisner 8. listopadu 1918, který během listopadové revoluce svrhl bavorskou monarchii. V lednu však byl Eisner se svou vládou ve volbách poražen a následně zavražděn.

Miguel Serrano: Dlouhý život dlouhé ságy

22/07/2016

serrano1

Následující text velmi detailně pojednává o životě a díle chilského autora Miguela Serrana. Byl napsán krátce po Serranově smrti Crissem Salazarem (v orig. La Larga Vida de Una Larga Saga), 5. března 2009.

Přeloženo z anglického překladu Franze Berga, s přihlédnutím ke španělskému originálu.

V článku se autor rozepisuje o celé Serranově literární tvorbě, pokud je dostupný anglický překlad, uvádíme jeho název namísto španělského originálu. V závorce pak vždy uvádíme přibližný český překlad názvu knihy. Poznámky dle redakce.

* * * * *

Poslední únorový den bylo zamračeno a deštivo. Blesky se míhaly oblohou, burácely z nebeských říší, snažíc se vyděsit člověka svým božským hněvem, z kterého se člověk děsit už po několik staletí nemusel. Neobvyklá, nezvyklá událost; v letním Santiagu de Chile něco zcela neočekávaného.

A přesto to byl krásný den, když Don Miguel Serrano Fernández odešel a opustil tak svou Otčinu, o které snil a za niž bojoval, pevně věříc ve své ideály. Vždy věřil v synchronicitu. Přesně takovou, která nastala jednoho letního dne plného deště a padajících blesků z nebe, v bouři plné zuřivých úderů Thorova kladiva, který tehdy použil nebeskou klenbu jako svou kovadlinu.

Serrano vždy žil výjimečně, v odpadlictví, ve vzpouře: v tom co nemůže být, ale přesto je. Byl proti všemu a všem, neohlížel se na důsledky, které by to snad mohlo mít na jeho kariéru, jeho pověst a jeho uznání ve světě slov, cenil si jen hrstky věrných spisovatelů a profesionálních kolegů. A také miloval naše město, naše Santiago del Nuevo Extremo,[1] miloval ho, jak jen mohl: jeho zákoutí a nároží, kterými vždy procházel, jakoby poprvé:

„Cítím nostalgii každý den,“ prohlásil kdysi v rozhovoru pro stránky Nuestro.cl. „Přesto ale pořád ještě existuje Santiago tajemství, setkání, starých čtvrtí, Avenidy Matty, Mapochy. V každé části města jsou nějaká skrytá místa, skrytá náměstí. I navzdory mrakodrapům. Barrio Concha y Toro, Valparaíso. Ulice Carmen, ulice Marcoleta. Pahorek Svaté Lucie. Pociťuji nostalgii po družných rozhovorech až do svítání v barech, význam přátelství.“ [2]

Ti samí lidé, co pomáhali zamést pod koberec knihovny ód Pabla Nerudy na Stalinovy zločiny,[3] nebo se v hedvábných rukavičkách postarali o plamenné projevy Volodia Teitelboim,[4] fanaticky ospravedlňující masakry bolševické tyranie, by nikdy za žádnou cenu neodpustili Serranovi jeho „nesprávnou“ politickou příslušnost. Radši o něm mluvili jako o potrhlém nacistovi, neustále se snažili udržovat jakousi klatbu, existující čistě proto, aby mu byly za jeho literární práci upřeny jakékoli zásluhy nebo uznání.

Serranovi tak byla cizí jakákoli ocenění, ale nikoli přízeň těch, kdo ho znali. Byl jsem mile překvapen rozmanitostí účastníků jeho posledního rozloučení: intelektuálové, umělci, hudebníci, básnící a samozřejmě jeho kruh soukmenovců. Jeho smrt snad přinesla onu samou jednotu, jež obklopovala i jeho život, byť to mnozí, oslepeni předsudky o jeho osobě, budou považovat za nepochopitelné.[5]

Značka pro pokračování textu

Joseph Goebbels – Nazi-Sozi

04/06/2016

Text Nazi-Sozi byl jedním z prvních Goebbelsových textů před tím, než se přesunul do Berlína. Poprvé byl tento text uveřejněn v roce 1926 a následně revidován a znovu vydán stranickým Eher Verlag v roce 1931. Následuje český překlad pořízený z anglického překladu Randalla Bytwerka z German Propaganda Archive. Anglický překlad byl pořízen podle vydání z roku 1927 (Joseph Goebbels, Der Nazi-Sozi (Elberfeld: Verlag der Nationalsozialistischen Briefe, 1927)). Stejně jako anglický překladatel, ponecháváme i my název v původní podobě. Do češtiny by se dal název zřejmě nejlépe přeložit jako „Náckové a socani,“ hanlivá označení tehdejších národních socialistů a sociálních demokratů.

Celý text je psán formou dialogu mezi Goebbelsem a spíše natvrdlým německým voličem, jehož komentáře jsou v textu odsazeny. Celý text může sloužit jako velmi zajímavý pohled na ranou nacionálněsocialistickou propagandu.

Zvýraznění podle anglického překladu, poznámky dle redakce.

* * *

Deset přikázání národního socialisty

Vlast je matkou vašich životů — nikdy na to nezapomeňte!

  1. Německo je tvou otčinou. Miluj ho víc než cokoli jiného, a víc činy než slovy.
  2. Nepřátelé Německa jsou tvými nepřáteli; chovej k nim nenávist celým svým srdcem.
  3. Každý soukmenovec, i ten nejchudší, je součástí Německa; miluj ho, jako miluješ sebe sama.
  4. Požaduj pro sebe pouze povinnosti. Pak Německo získá zpět svá práva.
  5. Buď hrdý na Německo; můžeš být hrdý na otčinu, za kterou miliony obětovaly své životy.
  6. Ten, kdo uráží Německo, uráží tebe a naše mrtvé. Potrestej ho.
  7. Nezpůsobuj rozbroje, ale když ti někdo upírá práva, Bůh ti dává právo použít pěsti.
  8. Nebuď bláznivý antisemita, ale drž se dál od Berliner Tageblatt.[1]
  9. Žij svůj život tak, aby ses v Novém Německu nemusel stydět.
  10. Věř v budoucnost, protože to je jediný způsob, jak ji získáš.

Žádná politika

„Ne, ne! Budu se od politiky držet dál. Politika je samá zrada a švindl. Po revoluci všude byli lidé s hloupými frázemi, ale tohle už je za námi. Dnes jsme chytřejší, než před tím. Už žádným z těch nesmyslů nevěřím. Pracuju a na politiku už vůbec nemyslím!“

„Promiňte! Pokud tomuto skutečně věříte, pak náš společný nepřítel — nazývejme ho jakkoli chcete, kapitalismus, Žid, parlament, demokracie nebo marxismus — dosáhl svého cíle.“

„Proč? Tomu nerozumím.“

„Jejich cílem je, aby německý národ ignoroval politiku. Může tvořit, sloužit, pracovat jako nevolník — a Žid bude kontrolovat politiku.“

„Jste vytrvalý. Komu bych tedy měl dnes věřit? Jmenujte mi jedinou stranu zprava nebo zleva, která nás nezahltila slogany a sliby, a jmenujte mi aspoň jedinou, která splnila byť i jen malou část svého programu!“

„Máte pravdu. Všechny strany lhaly a zradily národ. Žádná nebyla upřímná ani se nesnažila uskutečnit své teoretické sliby. O lidi se zajímají pouze v době voleb. Ale představují tyto strany Německo, a je zklamání z jejich zrady pochybností naší budoucnosti? Jsou-li všechny tyto strany špatné, pak je odvrhněte a připojte se k národu v boji s těmito stranami!“

„Ne! Na to je příliš pozdě! Už jsme pozbyli veškerou odvahu, odhodlání, k vyhlášení dnešnímu Německu životní vůli nového Německa.“

„Lépe by sedělo říct , ne my. My máme odvahu, víru a odhodlání. A co vy? Co si vy myslíte o budoucnosti?“

Ekonomika a politika

„Stále mám jednu malou naději. Ekonomiku. Věřím, že nesmírná tvořivá síla německého národa nás zachrání. Práce, ekonomika, to je naše naděje. Musíme víc pracovat a méně mluvit!“

„Pěkný řev, lve! Ale to je pouze otřepaná fráze. Navrhuji, abyste šel za třemi miliony nezaměstnaných, jako nějaký hlas divočiny, a hlásal jim, že „Musíme víc pracovat a méně mluvit!“ Snad vám bude potom mnohem jasnější, jaký nesmysl tu říkáte. Rozhodně víc než bych vám to dokázal ukázat nebo vysvětlit já.

„Ekonomie je naše naděje!“ Přesně to říkal Walther Rathenau,[2] když činil první kroky k zahrnutí německé produkce do mezinárodního syndikalistického myšlení amerických vysokých financí. Takže vy věříte v ekonomiku. Ekonomika je přímo spojena s politikou, jakožto životně důležitý prvek našeho lidu. Jmenujte mi jeden národ v historii, jenž byl schopen udržet zdravou ekonomiku bez zdravé, cílevědomé politiky! A jmenujte mi národ s jasnou, instinktivní politikou, který by nebyl schopen vybudovat zdravou ekonomiku!

Váš názor je jednoduše nesmyslný, něco, co člověk může prohlásit pouze v případě, že je to hlupák placený Židem, nebo buržoazní idiot. Politika, nikoli ekonomika, určuje osud národa. Zdravá politika vede k nezbytné ekonomické politice. Zdravá ekonomika, postrádající silné politické základy je nemyslitelná.

Samozřejmě dnes nikdo nemůže říct, že dnešní státníci provádějí nějakou politiku.

Podstata politiky

Politika je zodpovědný čin, sloužící národu. Jejím cílem je vytvořit podmínky, dovolující tomuto národu vybudovat na této tvrdé zemi život, udržet a ubránit tento život, rozmnožovat se a zabezpečit svobodu a prosperitu pro vlastní potomky.

Značka pro pokračování textu

Vědět o čem to je…

31/05/2016

Nedávno přinesl slovenský web aktuality.sk rozhovor a video s jakýmsi velmi znalým Američanem a bývalým „neonacistou“ na téma rostoucího extrémismu na Slovensku. Rostoucí extrémismus na Slovensku přenechme bratrům Slovákům. Spíše mě v celém rozhovoru zaujala dosti podstatná informace:

Boli vašim vzorom nemeckí nacisti?

Áno, inšpirovalo nás to. Nerozumeli sme však ideológii národného socializmu. Viac nás priťahovala tá symbolika – svastika, biely bojovník, SS. Chceli sme byť dostatočne hrdí na to, že niečo obraňujeme.

Realita však bola taká, že sme nebránili nič, skôr sme všetko ničili. Vrátane samých seba. Nebál som sa chodiť po ulici s tričkom s nápisom biela sila či s hákovým krížom. Nie preto, že by som tomu tak veril, skôr som sledoval reakciu ľudí, ktorí to videli.

Bol som hrdý na to, že som outsider. Ľudí som vnímal ako hlúpych a oni sa tak isto pozerali na mňa.

Čili pořád to samé dokola. Absolutní neznalost a nepochopení, nezájem a ignorace. Právě podobní lidé jsou vidět a slyšet nejvíc, přitom ale jen jasně ukazují, co jsou ve svém nitru zač a že o tom, co vyznávají a následují, absolutně nic nevědí, a ještě drze poučují! Není divu, že si Velitel Rockwell v jednom ze svých dopisů Sávitrí Déví stěžoval, že lidé v Americe jsou strašně hloupí.

Avšak co tito tzv. neonacisté a s nimi zbytek užitečných hlupáků netuší, že národním socialistou vás nedělá vytetovaná svastika přes celá záda, obraz Adolfa Hitlera nad postelí, nebo pečlivě nastudovaný Mein Kampf slovo od slova a jinak naprostý nezájem a sektářství. Takovéto úchylkářství vždy vedlo k nejhlubší úrovni ignorace, jak je zjevné u kovaných náboženských fanatiků.

Za našimi myšlenkami přece leží mnohem vyšší, mnohem pozitivnější ideály, než si kdy onen Američan dokázal představit. A pokud tuto skutečnost člověk rozpozná, rozpozná i to, že právě většina těchto tzv. neonacistických hnutí jsou hnutí reakční a zpátečnická, často vytvořená Židy (zvlášť v případě Ameriky). A také pozná, že „národně sociální“ je jen slovo procházející historií, a že skutečná změna může a pravděpodobně přijde jen skrz jiné historické hnutí a vůdce, vyznávající ovšem stejně věčné ideály Vznešenosti.

ns-vs-wn

 

 

Joseph Goebbels – Der Führer

22/04/2016

Následující text byl publikován v Der Angriff, 22. dubna 1929 (Der Angriff. Aufsätze aus der Kampfzeit (Munich: Zentralverlag der NSDAP., 1935), pp. 214-216.), při příležitosti Hitlerových 40. narozenin. Goebbels ve svém článku vysvětluje podstatu vůdcovství. Po převzetí moci měl Goebbels každý rok o Hitlerových narozeninách rozhlasový projev „Náš Hitler.“ Přeloženo podle anglického překladu z German Propaganda Archive.

* * *

Vůdce musí být obdařen charakterem, vůlí, schopnostmi a štěstím. Pokud se tyto čtyři charakteristiky spojí v harmonické jednotě v jednom brilantním jedinci, dostane se nám člověka povolaného historií.

Charakter je nejdůležitější faktor. Znalosti, sečtělost, zkušenosti a praxe jsou víc ke škodě než k užitku, nemohou-li stát na pevných základech silného charakteru. Právě v charakteru mohou být tyto vlastnosti nejlépe vyjádřeny. To vyžaduje odvahu, vytrvalost, energii a soudržnost. Odvaha člověku dává nejen schopnost rozpoznat co je správné, ale také podle toho mluvit a jednat. Vytrvalost člověku dá schopnost snažit se dosáhnout vytyčený cíl, i když mu v cestě mohou stát zdánlivě nepřekonatelné překážky, a vůbec tento cíl proklamovat, byť tento cíl může být nepopulární a může daného člověka rovněž učinit nepopulárním. Energie mobilizuje sílu riskovat vše pro vytyčený cíl a houževnatost se tohoto cíle držet. Soudržnost dodá jeho očím a mysli ostrost znalostí a logiky v myšlenkách a činech, jež dávají skutečně velkým lidem možnost dosáhnout k věčně nerozhodným masám. Tyto mužné ctnosti všechny pospolu utvářejí to, co nazýváme charakterem. Charakter, krátce řečeno, je elegance a chování té nejvyšší formy.

Vůle pozvedá charakter z individualistické roviny k universální. Vůle činní z člověka charakteru člověka politiky. Každý významný člověk něco chce a je vskutku připraven užít jakýchkoli prostředků svých cílů dosáhnout. Vůle odlišuje člověka, který jedná, od člověka který pouze myslí. Je to mezičlánek mezi znalostmi a činem. Nestačí jen vědět co je správné, pro nás je důležitější chtít co je správné. Toto zvlášť platí v politice. K čemu je mi dobré znát svého nepřítele, když nemám vůli ho zničit! Mnozí vědí, proč se Německo zhroutilo, ale jen málo z nich má vůli jeho neštěstí ukončit. To, co odlišuje člověka povolaného k vůdcovství ode všech ostatních, je toto: Nemá pouze vůli k tomu, něco chtít, ale také touhu mít vůli.

V politice je ale také důležité nejen to, co člověk chce, ale také čeho dosáhne. To nás přivádí ke třetí charakteristice zdatného politika: schopnostem. Pokrok vyžaduje výsledky. Vůdcovství znamená chtít něco, a být schopen ukázat cestu k tomu si uvědomit, co člověk chce. Historie soudí dle toho, co bylo vykonáno. My Němci si toto musíme uvědomit. Politika je veřejná záležitost a člověk nemůže aplikovat zákony osobních záležitostí na záležitosti veřejné. My Němci máme často sklon plést si touhou po něčem se schopností to udělat, a odpouštíme neschopným, kteří chtěli dobré a prospěšné věci. „Nenastolili jsme socialismus,“ praví listopadový marxista, „ale chtěli jsme.“ To je zcela irelevantní, stejně jako nám může být jedno, jestli někdo chce hrát na housle. Musí toho být nejdřív schopen. Ten, kdo chce zachránit národ, musí nejprve především k tomu mít k nutné schopnosti.

Charakter, vůle a schopnosti, tři nutné předpoklady k vůdcovství, se sami ukážou ve schopných lidech. Buď tam jsou, nebo nejsou. Čtvrtá charakteristika ostatní tři poutá dohromady: štěstí. Vůdce musí mít štěstí. Musí mít požehnáno z hůry. Musí být schopen vidět, že všechny jeho činy jsou chráněny vyšší mocí. Vůdci může chybět vše, krom štěstí. To je nenahraditelné.

Masy neodporují vůdcům. Masy instinktivně odporují uzurpátorům, nárokujících si moc, aniž by měli potřebnou vůli nebo schopnosti. Vůdce je stěží nepřítel mas. Straní se pouze levných triků pochlebování mase, jež národ nakrmí frázemi, ale ne chlebem.

Vůdce musí být schopen vykonat vše. To neznamená, že musí nutně všemu rozumět do detailů, ale musí znát základy. Pak je tu spousta nápomocných lidí, kteří mu pomohou točit koly politiky.

Umění organizace je jeden z nejdůležitějších faktorů mezi schopnostmi politického vůdce. Organizace znamená správné delegování práce a odpovědnosti. Vůdce je pánem v hodinovém strojku složitého politického stroje

*

Dnes oslavujeme 40. narozeniny Adolfa Hitlera. Věříme, že ho osud povolal, aby německému národu ukázal cestu. Zdravíme ho se ctí a oddaností, a pouze si přejeme, aby tu pro nás byl tak dlouho, dokud jeho práce neskončí.

Šťastný nový rok 127!

20/04/2016

hitler-smiling-1

Nehledejte Adolfa Hitlera svou myslí. Najdete ho silou svých srdcí!

—Rudolf Hess

A tak jsme ho našli i my. Srdci bijícími věčným žalem pro Něj a pro vše, co bylo od počátku času ztraceno; srdci bijícími věčnou touhou po Jeho návratu a toho co představoval; srdci bijícími silou naší duše, posvátnou pamětí krve, jež k nám promlouvá, někdy šeptem, někdy řevem, jenž nás nenechá spočinout v tomto šedém světě úpadku a ohyzdnosti, proti kterému nás budí a povzbuzuje: nikdy neklesnout, nikdy se nepoddat, ale vždy pamatujíc dávnou ozvěnu hrdinů všech věků, jejichž slovy Vůdce kdysi promluvil i k nám: „můžete nás pronásledovat, můžete nás mučit, můžete nás dokonce i zabít, ale my se nikdy nevzdáme!“ Tak pravil největší muž této doby, kdy panuje největší nesoulad, maskovaný lží za mír, pokrok a porozumění v prázdnotě, kterou dnešní svět přináší.

A Právě dnes, v den Jeho narození, musí každý ze soukmenovců naslouchat písni své paměti krve nejvíc a nejpečlivěji, aby pochopil, porozuměl. A snil. O světě, jenž byl a jenž znovu může být. O velkých myšlenkách a smělých skutcích, o věčné kráse a radosti. O všem, co nám Adolf Veliký ukázal, že může být, pokud se člověk nepoddá, pokud svou vůli bojuje za lepší svět a svobodu. A tomuto snu, tomuto ideálu, zůstáváme věrni v životě i ve smrti!

卐 Heil Hitler! 卐