Joseph Goebbels – Náš Hitler (1935)

Po převzetí moci nacionálními socialisty měl každý rok říšský ministr propagandy Joseph Goebbels projev o Hitlerovi v den jeho narozenin (kromě roku 1934). Toto je v pořadí druhý z projevů, který Dr. Goebbels pronesl. Původní přepis z knihy Adolf Hitler aus dem Leben des Führers (Hamburg; Cigaretten Bilderdienst, 1936), která vyšla česky v nakladatelství Naše vojsko roku 2010 pod názvem Obrazy ze života Vůdce. Tento překlad jsme upravili a doplnili. Poznámky dle redakce.

Mí soukmenovci a soukmenovkyně! Již před dvěma roky, 20. dubna 1933, kdy byl Adolf Hitler sotva tři měsíce u moci, jsem v rozhlase pronesl k německému národu projev při příležitosti jeho narozenin.[1] Stejně jako tehdy, ani dnes nemám v úmyslu plameně řečnit. Také nemám v úmyslu oceňovat historické dílo Adolfa Hitlera. Naopak, dnes, v den Vůdcových narozenin, je myslím načase představit Hitlera jako člověka s celým kouzlem jeho osobnosti, s tajuplnou magií a důraznou silou vůle. Na celé zeměkouli snad neexistuje nikdo, kdo by ho neznal v roli státníka a vůdce národa. Jen někteří ho však mohou každý den zblízka sledovat jako člověka a díky tomu ho ještě více chápou a milují. Jen těchto několik lidí si dokáže vysvětlit zázrak, kterého tento muž dosáhl. Ještě před necelými třemi lety měl proti sobě polovinu národa, zatímco dnes o něm nikdo nepochybuje a nekritizuje ho. Německý národ se sjednotil v neotřesitelném přesvědčení, že ho Adolf Hitler je vyvoleným mužem osudu, který byl povolán k tomu, aby národ vyvedl ze strašlivé vnitřní roztříštěnosti a zahraničněpolitického pokoření a aby mu znovu dal svobodu.

Snad nejhlubším a nejpodivuhodnějším tajemstvím naší doby je skutečnost, že tento člověk, který někdy musí činit i velmi tvrdá a nepopulární opatření, si přesto získal srdce celého národa. To nelze vysvětlit věcnými důvody. Vždyť právě ti, kteří přinesli a ještě přinesou pro něj a pro národní obnovu ty nejtěžší oběti, ho uctívají nejvíce a stojí neochvějně na jeho straně. Je to výsledek kouzla jeho osobnosti a hluboké magie jeho čistého a nefalšovaného lidství. A právě o tomto lidství, které zažívají zblízka jeho nejbližší spolupracovníci, bych zde chtěl hovořit.

Vůdcovo lidství se projevuje v těch nejmenších i v těch největších záležitostech. V politice je jeho základním principem jednoduchost a jasnost a to platí pro celý jeho život. Vůbec si nedokážeme představit, že by se oddával jakýmkoliv pózám. Jeho národ by ho takto nepoznal. Například Vůdcův denní jídelníček patří k nejskromnějším, jaké si jen lze představit. A nezáleží na tom, zda ke stolu usedá jen s několika blízkými přáteli nebo s vysoce postavenou státní delegací. [Na nedávné recepci pro představitele programu Zimní pomoci ho jeden starý člen strany požádal, zda by si mohl vzít na památku podepsaný jídelní lístek. Hitler se na chvíli zarazil a pak se zasmál: „Je to pořád stejné. O jídelní lístky tady není nikdy nouze, a každý se na ně může podívat.“][2]

Adolf Hitler je jedním z mála čelných představitelů států, který nikdy nenosí řády a vyznamenání. Jedinou výjimku představuje vysoké válečné vyznamenání, které si zasloužil jako prostý voják za svou mimořádnou osobní statečnost. Protiví se mu jakákoliv dotěrnost a okázalost týkající se jeho osoby. Pokud však reprezentuje stát a národ, činí tak s imponující a trpělivou důstojností. Veškeré jeho konání charakterizující slova velkého vojevůdce Schlieffena: „Být víc než se zdá!“ Vůdce se vyznačuje nesmírnou pílí a důsledným plněním cílů. Jeho schopnosti přesahují běžné lidské síly. Když jsem před několika dny v jednu hodinu v noci po dvou těžkých pracovních dnech přistál zase v Berlíně a chtěl si jít odpočinout, byl jsem zavolán na poradu k Vůdci, který byl ve svém bytě plně ponořen do práce a působil neuvěřitelně čerstvým dojmem. Následovala dvouhodinová přednáška o pokroku výstavby říšských dálnic, tedy o tématu, které zdánlivě nesouvisí s velkými zahraničněpolitickými problémy, jimiž se Vůdce zabýval celý den od brzkého rána až do noci. Před posledním norimberským stranickým dnem[3] jsem měl možnost strávit celý jeden týden na Obersalzbergu, kde jsem byl Vůdcovým hostem. V jeho okně se svítilo každou noc až do šesti nebo sedmi hodin ráno: Vůdce diktoval velké proslovy, které přednesl o několik dní později na stranickém dni. Na zasedání vlády nenechá schválit jediný zákon, který by až do posledního detailu pečlivě neprostudoval. Je vynikajícím znalcem vojenství a vojenské techniky. Každé dělo a každý kulomet zná lépe než specialisté. Každý se musí opravdu pečlivě připravit, pokud má přednášet před Vůdcem. Pracuje jasným a úsporným stylem. Nervozita a hysterická přepjatost jsou pro něj zcela cizími pojmy. Ví lépe než kdokoliv jiný, že musí vyřešit stovky problémů. Z toho množství si vždy vybere dva nebo tři nejzásadnější a ty vyřídí jako první, protože dobře ví, že další témata druhého řádu se poté zpracují jaksi sama od sebe.

Vůdce si dávno stanovil jasné cíle, k nimž neochvějně směřuje. Dnes realizuje to, co promyslel již v roce 1919. Ovšem v průběhu času pružně měnil a přizpůsoboval aktuální situaci metody, které vedou ke splnění záměrů. V roce 1932 mu byl nabídnut úřad vicekancléře. Vůdce krátce, ale důrazně odmítl. Věděl, že čas ještě neuzrál. 30. ledna 1933 se mu otevřela daleko širší brána k moci a Vůdce jí odvážně prošel, i když tehdy ještě nezískal plnou odpovědnost. Bylo mu však jasné, že si vytvořil dostatečný základ k boji o celkovou moc. Mnozí lidé v roce 1932 ani 1933 Vůdcovo rozhodnutí nechápali. Dnes musí tito všeználkové pokorně prosit o odpuštění. Vůdce je předčil nejen taktikou, ale i strategickým prosazováním svých zásad.

Minulé léto se v tisku objevily dva snímky, které zachycují osamělého a otřeseného Vůdce. První pochází z doby po 30. červnu, kdy musel zradu a vzpouru smést krví.[4] Na snímku stojí Vůdce u okna říšského kancléřství a zdraví pochodující Reichswehr. Z jeho strnulého obličeje čiší hořkost uplynulých hodin. Na druhé fotografii Vůdce odchází z poslední návštěvy u umírajícího polního maršála a říšského prezidenta Hindenburga v Neudecku.[5] Vůdcova tvář je poznamenána bolestí a smutkem nad nemilosrdnou smrtí, která se mu chystá vyrvat otcovského přítele. [S téměř prorockou předvídavostí nám ve svém nejužším kruhu na Nový rok sdělil, že rok 1934 bude nebezpečný, a že v něm pravděpodobně zemře Hindenburg. Nyní se to stalo nevyhnutelným. A jeho kamenná tváři vyjadřovala nikoli jen pouhý nářek, ale žal, bolest celého národa.][6]

A tento národ poté svou veškerou lásku a úctu obrátil k Adolfu Hitlerovi, který z toho národa vzešel a patří k němu. To se projevuje i ve zcela všedních záležitostech. V říšském sněmu například vládne kamarádský duch, který s Vůdcem spojuje i toho posledního příslušníka SS ze strážní čety. Na cestách všichni nocují ve stejném hotelu a stravují se za stejných podmínek. Můžeme se tedy divit, že lidé z Vůdcova okolí mu jsou tolik věrni?! [Instinktivně cítí, že to není žádná fasáda, ale spíše důsledek jeho přirozeného vnitřního bytí a zjevné duchovní povahy.][7]

Před několika týdny prosilo padesát dívek z řad zahraničních Němců, které v Říši navštěvovaly roční kursy a nyní se musely vrátit do své krvácející vlasti, aby směly Vůdce alespoň na okamžik spatřit. Vůdce je všechny pozval na večeři a několik hodin si nechal vyprávět o jejich obyčejném, skromném životě. Při rozloučení dívky nečekaně zanotovaly píseň „I kdyby všichni zradili“[8] a oči se jim zalily slzami dojetí. Uprostřed jejich kroužku stál muž, který je pro ně ztělesněním věčného Německa, a vyprovodil je na jejich cestě do zkoušených domovů několika vřelými slovy útěchy.

Vzešel z lidu a lidu zůstal věrný. Dokáže dva dny po sobě vždy po dobu patnácti hodin hovořit s politiky světovládné Anglie a s mistrným sebeovládáním jim předkládat argumenty a fakta dokládající nutnost řešení osudových otázek Evropy. A se stejně přirozenou samozřejmostí se baví s muži a ženami z lidu nebo přátelským tykáním vrátí sebevládu starému kamarádovi ze zákopů světové války, který k němu přistoupil s chvějícím se srdcem a asi několik dní usilovně uvažoval, jak by měl Vůdce oslovovat. Prostí lidé Vůdci důvěřují, protože cítí, že je jejich přítelem a ochráncem. Miluje ho celý národ, který se u něj cítí v bezpečí jako dítě v náručí matky.

Tento muž je fanaticky posedlý svou věcí, které obětoval i štěstí soukromého života. Neexistuje pro něj nic než dílo, jež ho naplňuje a kterému slouží jako nejvěrnější a nejpokornější dělník Říše.

Z umělce se stal státník, ale i při budování státu se řídí principy umělecké tvorby. Nepotrpí si na vnější pocty, stačí mu vědomí, že buduje trvalé a nepomíjivé dílo. My, kteří máme to štěstí, že můžeme pobývat v jeho blízkosti, čerpáme síly z jeho energie a chceme být jeho nejvěrnějšími. Vůdce již několikrát v kroužku nejbližších spolubojovníků[9] řekl: „Bude to strašné, až zemře první mezi námi a uprázdní se místo, které již nikdy nemůže být obsazeno.“[10] Ať dá dobrotivý osud, aby Vůdce ještě mnoho desetiletí vedl svůj národ cestou ke svobodě, velikosti a moci. To je nejupřímnější a nejvroucnější přání celého vděčného německého národa. Stejně jako my, nejbližší Vůdcovi spolupracovníci, i poslední muž v nejodlehlejší vísce říká:

„Ať zůstane tím, kým byl, kým je a kým bude:

Naším Hitlerem!“

---

[1] Josepg Goebbels – Náš Hitler (1933).

[2] Tato část v českém překladu chybí..

[3] 6. stranický sjezd ve dnech 5. až 10. září 1934, který byl zdokumentován Leni Riefenstahl v Triumfu vůle.

[4] Míněna operace Kolibřík, známější jako Noc dlouhých nožů, trvající od 30. června do 2. července 1934, mající za cíl pacifikovat Röhma a jeho SA.

[5] President Hindenburg zemřel 2. srpna 1934. Adolf Hitler ho navštívil den předtím.

[6] Celá tato pasáž je v českém překladu vynechána a namísto ní pouze strohá věta „Spolu s Vůdcem truchlil tehdy celý národ“.

[7] Tato poslední věta opět v českém překladu chybí.

[8] „Wenn alle untreu werden.“

[9] V originále „nejstarších spolubojovníků a nejbližších přátel“.

Dokud jen jeden z nás dýchá…!

Před rokem jsme se na tomto poli setkali poprvé: na prvním generálním nástupu politických vůdců nacionálně socialistické strany. Nyní se zde shromáždilo dvě stě tisíc mužů, které sem nepovolalo nic jiného než příkaz jejich srdce, nic jiného než příkaz jejich věrnosti!

Bylo to velké strádání našeho lidu, co nás kdysi zachvátilo a co nás spojilo, přimělo nás zaplanout v boji a učinilo nás velkými. Proto to nemohou pochopit všichni ti, kdo nezažili stejné strádání mezi svým lidem. Zdá se jim záhadné a tajemné, co ty statisíce lidí spojuje, co je nutí snášet strádání, utrpení a nedostatek. Nedokážou si představit nic jiného než státní nařízení. Mýlí se! Není to stát, kdo přikazuje nám, ale my přikazujeme státu! Není to stát, kdo stvořil nás, ale my tvoříme svůj stát!

Ne: hnutí žije a stojí na skálopevných základech. A dokud jen jeden z nás může dýchat, bude tomuto hnutí propůjčovat své síly a stát za ním: tak jako to dělal v letech, která jsou za námi. Pak se k bubnu připojí buben, k vlajce vlajka, pak ke skupině skupina, župa k župě a pak konečně tuto mohutnou kolonu sjednoceného národa bude následovat dříve rozvrácený lid.

Bylo by svatokrádeží, kdybychom někdy nechali upadnout to, co muselo být vybojováno a získáno s takovým množstvím práce, tolika starostmi, tolika oběťmi a tolika útrapami.

Člověk se nemůže stát nevěrným tomu, co dalo celému životu obsah, smysl a cíl. Něco takového nevzejde z ničeho, pokud se toto dění nezakládá na velkém příkazu. Něco takového nepovstává z ničeho, pokud pro to neexistuje vyšší příkaz. A tento příkaz nám nebyl dán žádným pozemským představeným: byl nám dán Bohem, který stvořil náš národ!

Ať je tedy naším slibem dnes večer, v každou hodinu, každý den, myslet jen na Německo, na lid a Říši, na náš německý národ. Náš německý národ: Sieg heil! Sieg heil! Sieg heil!

***

Jedná se o překlad části Hitlerova projevu před shromážděním vůdců NSDAP, která se dostala do filmu Triumf vůle. Pro silnější zážitek doporučujeme shlédnout originální znění.

Joseph Goebbels – Náš Hitler (1933)

Každý rok po převzetí moci v Německu nacionálními socialisty měl říšský ministr propagandy Joseph Goebbels projev o Hitlerovi v den jeho narozenin (kromě roku 1934). Toto je první z řady těchto projevů, který Dr. Goebbels pronesl pouhé dva a půl měsíce po nástupu k moci. Původní přepis z knihy Signale der neuen Zeit. 25 ausgewählte Reden von Dr. Joseph Goebbels (Munich: Zentralverlag der NSDAP., 1934), náš překlad podle anglického překladu Randalla Bytwerka.

Noviny jsou dnes plné blahopřání říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi. Odstíny těchto blahopřání se liší v závislosti na tónu, charakteru a postoji novin. Všechny se však shodují v jednom: Hitler je mužem velkého formátu, který již vykonal historicky významné skutky a před nímž stojí ještě větší výzvy. Je to typ státníka, který se v Německu vyskytuje jen zřídka. Za svého života má to štěstí, že ho nejen oceňuje a miluje drtivá většina německého národa, ale co je ještě důležitější, že mu rozumí. Je jediným německým politikem poválečného období, který pochopil situaci a vyvodil z ní potřebné tvrdé a pevné závěry. Na tom se shodují všechny noviny. Již není třeba hovořit o tom, že navázal na Bismarckovo dílo a hodlá ho dokončit. Důkazů je o tom dost i pro ty, kdo mu nevěří nebo o něm mají špatné mínění. Proto nepovažuji za nutné, abych v předvečer dne, kdy Adolf Hitler daleko od ruchu říšského hlavního města dovrší svých 44 let, rozebíral historický význam a dosud neznámý vliv tohoto muže. Cítím mnohem hlubší potřebu vyjádřit mu svou úctu osobně a věřím, že tím mluvím za mnoho set tisíc nacionálních socialistů po celé zemi. Necháme na těch, kteří byli ještě před několika měsíci našimi nepřáteli, a kteří ho tehdy pomlouvali, aby ho dnes chválili trapnými slovy a trapným patosem. Víme, jak málo si Adolf Hitler takových pokusů váží, a o kolik více odpovídá jeho povaze oddaná věrnost a trvalá podpora jeho přátel a spolubojovníků.

Tajemné kouzlo, kterým působí na všechny, kdo s ním přijdou do styku, nemůže samo o sobě vysvětlit historickou osobnost. Je toho více, co nás nutí ho milovat a vážit si ho. Přes všechny vzestupy a pády kariéry Adolfa Hitlera, od počátku jeho politické činnosti až po završení jeho kariéry uchopením moci, zůstal vždy stejným: člověk mezi lidmi, přítel svým soukmenovcům, horlivý podporovatel každé schopnosti a talentu. Je průkopníkem těch, kdo se zasvětili jeho myšlence, mužem, který si uprostřed boje podmanil srdce svých soukmenovců a nikdy je nepustil.

Zdá se mi, že uprostřed té spousty pocitů je třeba říci jednu věc. Hitlera zná dobře jen málokdo. Většina z milionů lidí, kteří k němu vzhlížejí s věrnou důvěrou, tak činí zpovzdálí. Stal se pro ně symbolem jejich víry v budoucnost. Obvykle velcí muži, které obdivujeme na dálku, ztrácejí své kouzlo, když je člověk dobře zná. U Hitlera je tomu právě naopak. Čím déle ho člověk zná, tím více ho obdivuje a tím více je ochoten se plně oddat jeho věci.

Fanfáry necháme na jiných. Jeho přátelé a soukmenovci se kolem něj shromáždí, aby mu potřásli rukou a poděkovali mu za všechno, čím pro nás je a co nám dal. Dovolte mi, abych to řekl ještě jednou: Milujeme tohoto muže a víme, že si zaslouží veškerou naši lásku a podporu. Nikdy nebyl člověk nespravedlivěji obviňován nenávistí a pomluvami svých nepřejícníků z jiných stran. Vzpomeňte si, co o něm říkali! Směsice protichůdných obvinění! Nezapomněli ho obvinit z každého hříchu, upřít mu každou ctnost. Když přesto nakonec překonal záplavu lží, zvítězil nad svými nepřáteli a vztyčil nad Německem nacionálněsocialistickou vlajku, osud mu ukázal svou přízeň celému světu. Vyzdvihl ho z masy lidí a postavil ho na místo, které si zasloužil pro své geniální nadání a čisté bezchybné lidství.

Vzpomínám na léta, kdy — právě propuštěn z vězení — začal obnovovat svou stranu. Prožili jsme s ním několik nádherných prázdninových dní na jeho milovaném Obersalzburgu vysoko nad Berchtesgadenem. Pod námi byl tichý hřbitov, kde je pochován jeho nezapomenutelný přítel Dietrich Eckart. Procházeli jsme se po horách, probírali plány do budoucna a hovořili o teoriích, které se dnes již dávno staly skutečností. Pak mě poslal do Berlína. Dal mi obtížný a náročný úkol a já mu dodnes děkuji, že mi ho svěřil.

O několik měsíců později jsme seděli v pokoji malého berlínského hotelu. Strana byla právě zakázána marxisticko-židovským policejním oddělením. Padaly na ni těžké rány. Strana byla plná sklíčenosti, hašteření a hádek. Každý si stěžoval na všechny ostatní. Zdálo se, že celá organizace to vzdala.

Hitler však neztratil odvahu, ale okamžitě začal organizovat obranu a vypomáhal kdekoli bylo třeba. Přestože měl vlastní osobní a politické potíže, našel si čas a sílu na řešení problémů a podporu svých přátel v říšském hlavním městě.

K jeho krásným a ušlechtilým vlastnostem patří, že se nikdy nevzdává toho, kdo si získal jeho důvěru. Čím více jeho poličtí pracovníci na takového člověka útočí, tím věrnější je podpora Adolfa Hitlera. Není typem člověka, který by se bál silných spolupracovníků. Čím tvrdší a drsnější člověk je, tím více ho má Hitler rád. Pokud se věci rozpadnou, jeho schopné ruce je zase dají dohromady. Kdo by si pomyslel, že v tomto národě individualistů lze vybudovat masovou organizaci, která zahrnuje doslova všechno? To je Hitlerův velký úspěch. Jeho zásady jsou pevné a neotřesitelné, ale k lidským slabostem je velkorysý a chápavý. Je nelítostným nepřítelem svých odpůrců, ale dobrým a srdečným přítelem svých soukmenovců. To je Hitler.

Viděli jsme ho na dvou velkých stranických sjezdech v Norimberku, obklopeného masami, které v něm viděly naději Německa. Večer jsme s ním seděli v jeho hotelovém pokoji. Byl oblečený v jednoduché hnědé košili, stejně jako vždycky, jako by se nic nestalo. Kdysi někdo řekl, že velké je prosté, a prosté je velké. Pokud je to pravda, pak to jisté platí i pro Hitlera. Jeho povaha a celá jeho filosofie je geniálním zjednodušením duchovní nouze a roztříštěnosti, která po válce pohltila německý národ. Našel nejmenší společný jmenovatel. Proto jeho myšlenka zvítězila: On ji utvářel a díky němu průměrný člověk z ulice viděl její hloubku a význam.

Člověk ho musel vidět v porážce i ve vítězství, aby pochopil, co je to za člověka. Nikdy se nezlomil. Nikdy neztratil odvahu ani víru. Stovky lidí k němu přicházely hledat novou naději a nikdo neodešli, aniž by získal novou sílu.

Den před 13. srpnem 1932 jsme se setkali v malém venkovském domku v Postupimi. Hovořili jsme hluboko do noci, ale ne o vyhlídkách na další den, nýbrž o hudbě, filosofii a světonázorových otázkách. Pak přišly zážitky, které člověk může mít jen s ním. Mluvil o těžkých letech svého mládí ve Vídni a Mnichově, o svých válečných zážitcích, o prvních letech strany. Málokdo ví, jak těžce a trpce musel bojovat. Dnes je obklopen chválou a díky. Ještě před patnácti lety byl osamělým jedincem mezi miliony. Jediný rozdíl mezi ním a jimi byla jeho horoucí víra a fanatické odhodlání přeměnit tuto víru v čin.

Ti, kteří se domnívali, že byl Hitler po porážce strany v listopadu 1932 vyřízen, ho nepochopili. Takového omylu se mohl dopustit jen ten, kdo ho vůbec neznal. Hitler patří k těm osobnostem, které se ze svých porážek zvedají. Dobře na něj sedí věta Fridricha Nietzscheho: „Co mě nezabije, to mě posílí“.

Tento člověk, po léta trpící finančními a stranickými problémy, napadaný záplavou lží svých nepřátel, zraněný v hloubi srdce neloajalitou falešných přátel, přesto našel bezmeznou víru, aby svou stranu pozvedl ze zoufalství k novým vítězstvím.

Kolik tisíc kilometrů jsem za ním proseděl v autech nebo letadlech při volebních kampaních. Kolikrát jsem viděl vděčný pohled člověka na ulici nebo matky, která zvedla své dítě, aby mu ho ukázala, a kolikrát jsem viděl radost a štěstí, když ho lidé poznali.

Kapsy měl plné balíčků cigaret, v každém byla mince v hodnotě jedné nebo dvou marek. Každý pracující chlapec, kterého potkal, jednu dostal. Pro každou matku měl přátelské slovo a pro každé dítě vřelý stisk ruky.

Ne nadarmo ho německá mládež obdivovala. Vědí, že tento muž je mladý srdce a že jejich věc je v jeho dobrých rukou. Minulé velikonoční pondělí jsme s ním seděli v jeho malém domku na Obersalzbergu. Na návštěvu přišla skupina mladých turistů z Braunau, kde se narodil. Jaké bylo jejich překvapení, když se jim dostalo nejen přátelského přivítání, ale všech patnáct chlapců bylo pozváno dál. Dostali narychlo připravený oběd a museli mu vyprávět o jeho rodném Braunau.

Lidé mají jemný smysl pro skutečně velké věci. Nic na lidi nezapůsobí tak hluboce, jako když člověk skutečně patří ke svému národu. O kom jiném než o Hitlerovi by to mohlo platit: Když se vracel z Berchtesgadenu do Mnichova, lidé mu v každé vesnici mávali. Děti křičeli Heil a házely do auta kytice. SA uzavřela silnici v Traunsteinu. Nebylo možné jet ani dopředu ani dozadu. Vůdce SA sebevědomě a věcně přistoupil k autu a řekl: „Můj Vůdce, v nemocnici umírá starý člen strany a jeho posledním přání je vidět svého Vůdce.“

V Mnichově čekaly hory práce. Hitler však nařídil, aby se auto otočilo, a půl hodiny seděl v nemocnici u lůžka umírajícího stranického soukmenovce.

Marxistický tisk tvrdil, že byl tyranem, který ovládá své satrapy. Jaký je ve skutečnosti? Je to nejlepší přítel svých soukmenovců. Má otevřené srdce pro každý smutek a každou potřebu, má lidské pochopení. Zná důkladně každého ze svých spolupracovníků a v jejich veřejném i soukromém životě se neděje nic, o čem by nevěděl. Stane-li se neštěstí, pomáhá jim ho nést a raduje se z jejich úspěchů víc než kdokoli jiný.

Nikdy jsem u nikoho jiného neviděl jeho dvě stránky. Večeřeli jsme spolu v noci, kdy vypul požár v Říšském sněmu. Povídali jsme si a poslouchali hudbu. Hitler byl člověk mezi lidmi. O dvacet minut později stál v doutnajících kouřících troskách budovy Říšského sněmu a vydával pronikavé rozkazy, které vedly ke zničení komunismu. Později seděl v redakci a diktoval článek.

Těm, kteří Hitlera neznají, se zdá být zázrakem, že ho miliony lidí milují a podporují. Pro ty, kteří ho znají, je to přirozené. Tajemství jeho úspěchu spočívá v nepopsatelném kouzlu jeho osobnosti. Ti, kdo ho znají nejlépe, ho milují a ctí nejvíce. Ten, kdo mu přísahal věrnost, je mu oddán tělem i duší.

Považoval jsem za nutné, aby to dnes večer řekl někdo, kdo ho skutečně zná a kdo v sobě našel odvahu prolomit bariéry rezervovanosti a promluvit o Hitlerovi jako člověku.

Dnes opustil ruch hlavního města. Opustil věnce a chvalozpěvy Berlína. Je kdesi ve svém milovaném Bavorsku, daleko od hluku ulic, aby našel klid a mír. Možná v nedaleké místnosti někdo zapne rozhlas. Pokud se tak stane, pak mi dovolte, abych jemu a i celému Německu vzkázal: Můj Vůdce! Miliony a miliony nejlepších Němců vám posílají svá nejlepší přání a dávají vám svá srdce. A my, vaši nejbližší spolupracovníci a přátelé, jsme se shromáždili k poctě a lásce. Víme, jak málo máte rád chválu. Ale přesto musíme říci toto: Vy jste Německo pozvedl z nejhlubší hanby ke cti a důstojnosti. Měl byste vědět, že za vámi, a v případě potřeby i před vámi, stojí silná a odhodlaná skupina bojovníků, která je kdykoli připravena dát za vás a vaši myšlenku všechno. Přejeme si kvůli Vám i kvůli nám, aby Vám osud zachoval dlouhá desetiletí a abyste navždy zůstal naším nejlepším přítelem a soukmenovcem. To je přání vašich spolubojovníků a přátel k narozeninám. Podáváme vám ruce a prosíme, abyste pro nás navždy zůstal tím, čím jste dnes:
Naším Hitlerem!

Otto Dietrich – S Hitlerem na cestě k moci [1] – Síla osobnosti

Otto Dietrich byl od srpna 1931 tiskovým vedoucím NSDAP a později i říšským tiskovým vedoucím. Z této pozice trávil s Adolfem Hitlerem spoustu času a během posledních let před uchopením moci s Vůdcem cestoval po Německu v rámci volební kampaně. Z těchto cest následně v roce 1933 sepsal knihu S Hitlerem na cestě k moci. Náš překlad bude vycházet z anglického oficiálního překladu, který vyšel roku 1934 v Londýně.

Může-li v životě národů docházet k zázrakům, pak národ německý je ospravedlněn tvrdit, že ho díky nadpřirozené vůli Prozřetelnosti, potkala šťastná změna jeho Osudu. Hluboká fundamentální změna morálky a vnějšího vzezření našeho národa, které přinesla svým smělým útokem Nacionálněsocialistická revoluce, je nesmírná, sotva představitelná i pro ty, kteří stáli v první linii tohoto gigantického zápasu. Ve vnitřním i vnějším vzezření Německa došlo k tak působivé a ohromující změně, že nezaujatý pozorovatel nemohl, a ani dnes nemůže tuto změnu nepovažovat za zcela přirozenou událost. Avšak fakta jsou silnější než nedostatečná lidská představivost, a Čas nelze zadržet myšlenkami minulosti.

„Dritte Reich“ stojí pevně. Stojí na základech věčných hodnost nordické rasy a v hloubce německé duše. Její základy vyrůstají z německého ducha a charakteru, vystavěny a utvářeny živou silou osobnosti, jako dítě a výtvor německého národa, ztělesňujíce jeho vůli a ducha. Před budoucími generacemi leží úkol pokračovat v naší práci a jednoho dne ji dokončit.

Pokud se dnes, stojíce uprostřed budování naší nové budoucnosti — největší kdy podniknuté jakýmkoli národem — ohlédneme zpět na naši těžkou cestu, na období našeho boje, stačí nám jen krátký okamžik, abychom vzpomenuli na onu velkou dobu našeho boje, a z těchto vzpomínek získali novou sílu a nové odhodlání k naší další práci.

Světové události a osud národů jsou určovány myšlenkami. Avšak tvůrcem a hybatelem myšlenek je osobnost. Myšlenka a osobnost, to jsou dvě složky, které určily zrození Nového Německa. Stěží se kdy v minulosti jevily takto pospolu tak jasné a čisté a jako tak charakteristický projev národa, jako v Nacionálněsocialistickém hnutí v jeho gigantickém boji za obnovu německého národa.

Stejně jako je všechna skutečná majestátnost prostá, tak je i nacionálněsocialistická idea státu jednou z oněch velkých, věrohodných, velkolepě prostých myšlenek, utvářejících světovou historii, protože v povědomí národa znovu představila základní zákony života, a tak je projev její moci zcela přirozený. Avšak politické myšlenky, přebývající pouze v mysli jsou pouhými plány, jež se stávají idoly, nejsou-li povýšeny živou silou osobnosti a utvářeny k prospěchu národa a národního života.

Na počátku byl čin. U kolébky „Dritte Reich“ stojí Síla osobnosti, ztělesněná v Adolfu Hitlerovi. Důležitost této Síly pro úspěch našeho velkého díla je mimořádný, původní a jedinečný. Zcela jistě je současná doba příliš spjata s obrovským děním dnešních dní, než abychom ji mohli vidět z perspektivy světové historie. Posouzení této otázky musíme nechat historii. Avšak pro renesanci německého národa — jak je nám dnes známo — je Adolf Hitler absolutně vším.

Jeho vůle byla zákonem, který před 13 lety položil základy Nacionálněsocialistického hnutí, od prvních sedmi členů, kteří do strany vstoupili, aby dobyli celý národ, až po milionové armády dneška. Jeho duch vedl po celou dobu tento nesmírný boj až do konečného vítězství. Nazýváme Adolfa Hitlera naším „VŮDCEM“, protože tím také je. Sjednotitel německého státu a národa.

Tento skutečný německý národní stát nespočívá na vnějším vzhledu nebo bajonetech, je naopak pevně zakořeněn v německých srdcích. Osobnost jeho tvůrce představuje pro národ koncepci a obsah této nové „Reich“. Hitler je Německo a Německo je Hitler. Německo je dnes ztělesněno v Adolfu Hitlerovi, protože je ozvěnou v jeho osobnosti.

Pouze očití svědci, kteří po boku Adolfa Hitlera den za dnem zažívali vlny lásky a nadšení, kterým ho zdraví všechny třídy v Německu, si mohou uvědomit, že takové ovace, tak vzácné v životě státníka, neznačí žádné umělé city, ale pouze skutečnou lásku.

Cesty Adolfa Hitlera — přestože je na jeho žádost činěno vše, aby byly utajeny před veřejností — jsou jedním dlouhým triumfálním procesím. Kamkoli jde, šíří se novinky o jeho přítomnosti rychlostí blesku. Stovky a tisíce rychle tvoří davy v ulicích a na cestách a hrnou se k jeho vozu. Mladí a staří, muži i ženy, tváře plné radostného nadšení, radostni, že mohou spatřit tvář svého vůdce, potřást si s ním rukou, nebo si s ním promluvit. Kde kdy žil nějaký vládce, panovník, oslavován tolika lidmi jako Adolf Hitler?

Kdo nebyl svědkem těchto scén, nemůže je jednoduše pochopit. Nejsou výsledkem nějakého sehraného představení, příprav nebo návrhů. Všichni impulsivně následují touhu svého srdce, pohnuti vnitřní, neodolatelnou silou. Scény, jichž jsme každý den svědky, jsou dojemné a srdcervoucí. Nejsou to také žádné ojedinělé případy, podobné scény se dějí všude. Vždy na sebe berou jinou formu a jinou hloubku emocí, ale ve svém významu jsou si všechny rovny.

Lid lne ke svému vůdci. Milují ho a naprosto a na věčnost mu věří. Pro Adolfa Hitlera je toto jedinečné, živé pouto s jeho lidem nejkrásnější požehnání jeho života. Opakovaně mi takto vyjádřil své pocity, je to zdroj, ze kterého vždy čerpá novou sílu pro konání svého velkého díla. A proto v tomto střídavém efektu lidu a vůdce leží nevyčerpatelný zdroj síly.

Často jsem přemýšlel, v čem tkví největší tajemství jeho osobního vlivu na lid, na široké masy. Z čistě vnějšího pohledu, a také z psychologického, se zajímám o problém, který dnes zatěžuje mysl milionů Němců, protože se nikdy před tím takový vliv neobjevil tak výrazně a v tak jedinečné podobě.

Je obtížné nalézt vysvětlení v rozsahu intelektu. Zapomněl snad někdo na směšné argumenty, používané během našeho boje o moc našimi oponenty, kteří chtěli veřejnost přesvědčit, že Adolf Hitler, řečník a demagog, ovlivňuje a fascinuje masy? Mezitím si uvědomili, že Adolf Hitler nepřemlouvá, ale jednoznačně přesvědčuje. Nikoli jako řečník, ale jako „Člověk“, nechává Adolf Hitler tento dojem na každém, kdo ho potká.

Mluvil jsem se s mnoha lidmi blízkými Adolfu Hitlerovi a ptal jsem se jich, v čem spatřují klíčový faktor působnosti jeho osobnosti — aniž bych od někoho dostal uspokojivou odpověď. Snad vysvětlení, nedávno mně dané prezidentem Říšské banky, Schachtem, se nejvíce blíží pravdě: „Hitler mluví každým svým slovem ze své duše! Hitler má víru v sebe sama i v to, co říká! Hitler má onu dnes tak vzácnou kvalitu — on je pravdivý! Lid to cítí a proto k němu tak moc lne!“

Poslední slovo o osobnosti Adolfa Hitlera pro nás, kteří každý nový den žasneme nad jeho skutečně důmyslným duchem, navždy zůstane záhadou. Kdokoli věří, že směřování německého národa řídí nějaký zázrak nebo sama Prozřetelnost, může tyto nadpřirozené síly vidět převládat v osobnosti Adolfa Hitlera. Bohem oblíbený člověk kráčí svou cestou, protože musí. Zde je dokázáno ono rčení, že víra hory přenáší. Víra Adolfa Hitlera a víra v Adolfa Hitlera.

Ať už si záhadu osobnosti Adolfa Hitlera a víru v něho vysvětlíme jakkoli, jeho ohromná oblíbenost je v současném Německu silou nesmírné moci. Je to síla původní a bezprecedentní ve vládě národů. Žádný císař nebo král, despota nebo tyran, nevládne v tomto novém Německu disciplíny a autority: „Dritte Reich“ je řízena Silou osobnosti.

Sávitrí Déví – Na věky věků – 1919

Překlad druhé kapitoly knihy Na věky věků od Sávitrí Déví.

Sávitrí vítá ještě neznámého Vůdce Adolfa Hitlera jako posla dávných pohanských bohů Řecka a Severu.

„Auch das hellenische Kulturideal soll uns in seiner vorbildlichen Schönheit erhalten bleiben. Man darf sich nicht durch Verschiedenheiten der einzelnen Völker die größere Rassegemeinschaft zerreißen lassen. Der Kampf, der heute tobt, geht um ganz große Ziele: eine Kultur kämpft um ihr Dasein, die Jahrtausende in sich verbindet und Griechen- und Germanentum gemeinsam umschließt.“[1]

• Mein Kampf

Ale zatím jsem Tě neznala;[2] ani Tvůj velký lid jsem neznala. A netušila jsem, jaké možnosti se v nich skrývají, v naší době, před mýma očima.

Vyčerpaná hloupým, mdlým světem, který jsem znala; plna opovržení vůči domýšlivému národu,[3] smějícímu se všemu, čemu nerozumí, a má v hrůze všechny krajní neústupné víry, — národ, který nastolil onu celosvětovou nástrahu: „lidská práva“, a který nenávidí zjevnou [obvious][4] autoritu a železný řád posílený silou zbraní, zatímco zbožňuje neviditelné otroctví důvěřivců; — plna opovržení k náboženství, které učí onu další velkou lež:[5] „důstojnost každé lidské duše“[6] ve jménu boha, kterého jsem nikdy nemilovala,[7] jsem obrátila svůj zrak ke dnům dávno minulým; bohům a hrdinům dávno mrtvým, jejichž jména už nevzbuzovala v lidských srdcích zbožnou úctu, jsem zaslíbila své srdce. Plakala jsem, protože jsem je nemohla znovu přivést k životu.

Vidina starověké Skály — Akropole, sídla Dokonalosti,[8] bílé a zlaté pod bezmračným nebem Atiky[9]; — žila[10] v mé paměti. A spolu s ní jsem zbožňovala krásu mužných ctností hrdinů podobných bohům — ať už těch, kteří před třemi tisíciletími dobývali nesmrtelnou Troju, nebo těch neméně[11] velkých a neméně[12] božských, kteří sotva před stoletím bojovali za svobodu Hellady v horských pevnostech a na moři pod znakem Křížem. A spolu s ní jsem uctívala krásu posvátného Severu dávných dní, před tím než se jeho rasová hrdost sklonila před cizím bohem pokory; krásu dobyvatelů — předků mé matky —, kteří, když[13] v ohlušujícím řevu, výbuchu obludné radosti, Nebe[14] a Moře vyzývaly vzájemně svou sílu, bouře vyla, hromy řvaly a blesky trhaly rozpadající se mraky, stáli na svých lodích vzpřímeně, v kadenci bili do svých štítů a odpovídali[15] na zuřivý Hlas živelného božstva a zpívali válečnické hymny Odinovi a Thorovi.

Kde byli teď, tito nadlidé? Kde byl duch mé rasy, který ve mně žil? Kde jsem teď měla nalézt ty, při jejichž písních by mi srdce zaplesalo? Ty, v jejichž slovech bych nalezla kouzlo hrdosti a moci? Jejichž hlas[16] bych s radostí poslouchala? — Ty, které bych obdivovala?

Všude kolem sebe jsem viděla pouze důvěrné a laskavé opice, nebo — v horším případě — opice pedantické, sečtělé, ale bez víry,[17] bez nutkání bojovat za Něco většího, než jsou ony sami a než je jejich úzkoprsé „štěstí“;[18] něco za co lidé[19] bojují, na cestě k nadčlověčenství. A pouze v roztroušených řádcích několika snílků jsem našla ozvěnu své touhy. „Přijď, ty vyhnanče z časů[20] dávno minulých“; pravil jeden z nich. „Sekera zmrzačila posvátné lesy; otrok plazí a modlí se tam, kde kdysi řinčely meče. A všichni bozi odešli. Přijď k nim v zářivé Valhale, kde Tě očekávají!“[21]

A já, čtrnáctiletá, plna nadlidského zápalu, plna touhy obětovat se[22] pro Něco, co by pro mě znamenalo vše, co tehdy[23] znamenali bohové Řecka a starověkého Severu; a já, dcera Severu a Egejského moře[24], planoucí láskou k Někomu, kdo by pro mě byl ztělesněním vzkříšeného Árijství — Někomu, koho bych mohla zbožštit — neznala jsem Tě a plakala. Plakala jsem nad bohy, kteří odešli,[25] aby se už nikdy nevrátili; nad plavovlasými válečníky, v nichž sídlil jejich duch; nad krásou a mužností árijských muže, hrdostí árijské ženy, manželky a královny — matkou mužů.

Pomalu, ale vytrvale, přesto stoupal jsi výš, ustanoven právě těmi samými bohy, které jsem zbožňovala; abys vedl vyšší lidstvo ke slávě a ke smrti, a poté k ještě větší slávě. Ve Tvém viditelném rouchu, třicetiletý jsi byl, Věčný, můj Spasitel. Již tehdy povznesený nad hluk katastrofických změn, jež otřásly světem, uslyšel Tvůj národ Tvůj hlas provolávající poselství Tvé starostlivé lásky — Tvé ultimátum Vyvolenému národu —: „Budoucnost, nebo zkáza!“ Tvá inspirující slova je do hloubky duše pohnula. Již několika odvážných, tvrdých a věrných — mladých mužů ze zlata a oceli — povstalo na Tvé volání a dali Ti vše a s radostí Ti přísahali věčnou věrnost v naprosté poslušnosti.

A stejně jako když před bouří zůstává hladina moře[26] klidná a nebe modré, mezitím se pomalu v netušených výšinách objevují ohromné víry shromažďující roztroušené vodní kapky do temných mraků připravených k protržení; a právě když v jejich tichých, prázdných kráterech ani v jejich okolí nelze spatřit žádné známky nové erupce, dole, daleko dole, nízko v nevýslovné hloubce v hořících útrobách dřímajících sopek den za dnem vře a hučí a stoupá neviditelný roztavený čedič; tak podobně na volání Tvé podmanivé lásky, tak podobně při světle Tvých inspirovaných, hvězdných očí se během jednoho dne pomalu probudila odvěká mužnost a hrdost a vůle k moci v srdci nešťastného Národa. A z dětí se během jednoho dne stali muži[27] a z mladíků hrdinové. A zatímco země stále ještě sténala pod patami vítězů, kteří dali jasně najevo, že jejich bude poslední slovo a jejich budoucnost světa; zatímco všechny hlasy, kromě jejich, mlčely[28] na velkých poradách dne, do nichž mělo hloupé lidstvo vkládat svou naději, mlčely všechny hlasy kromě jejich, z hrudi několika vyvolených se vyvalil výkřik, který je ozvěnou Tvého: „Probuď se, ó národe předurčený hlásat božské právo čisté krve; předurčený povstat a vládnout: Německo, probuď se!“

Ach, kdybych tak slyšela to volání k boji — volání ke vzkříšení — a kdybych rovněž věděla, že na cestě Světla budu smět následovat Tebe! Že i já jsem byla pozvána k velké oběti k uctění úsvitu; k velké Slavnosti života, při níž by minstrelové, vyjadřující mou vlastní mladickou touhu, velebili bohy, které jsem milovala, ve velkolepých chvalozpěvech; k velkému procesnímu pochodu, v němž bych i já nesla pochodeň a i já bych přidala svůj hlas k rozšiřujícímu se chóru, v němž bych po své pravici a levici a všude kolem sebe měla jako své soukmenovce, ne, jako své bratry, skutečné polobohy z masa a kostí! Ach,[29] kdybych věděla, že Ty jsi ten, kterého jsem celá staletí hledala, a koho stále jsem tehdy stále hledala ve svých vzrušených mladistvých snech! A že bys ve mně, v dceři vnějšího árijského světa Severu a Jihu, vítal první plody lásky a úcty celé Rasy k Tobě, jejímu Spasiteli, k Tobě, jejímu Vůdci, k Tobě, jejímu nekorunovanému Králi! Kdybych jen věděla…

Ale větší než já Tě ještě neznali.

---

[1] „Také helénský kulturní ideál nám musí zůstat zachován. Rozdílnost jednotlivých národů nesmí rozrušit obraz vyššího rasového společenství. Zápas, který dnes probíhá, je zápasem o velké cíle: Určitá kultura bobuje o své bytí, které spojuje tisíciletou antiku s germánstvím. “(Mein Kampf [Munich: Franz Eher, 1939], str. 470, český překlad podle Michalčíka, str. 325.)

[2] Nahrazení čárky středníkem.

[3] Sávitrí zde odkazuje ke své rodné Francii.

[4] Ve strojopise A na tomto místě „do očí bijící“ [glaring].

[5] Ve strojopise A bylo původně napsáno „nástraha“ [snare], ale to bylo přeškrtnuto nahrazeno slovem „lež“ [lie].

[6] Strojopis A na tomto místě původně pokračoval slovem „přednesenými“ [put forth], ale bylo přeškrtnuto.

[7] Sávitrí zde odkazuje ke křesťanství.

[8] Strojopis A původně pokračoval slovem „věčné“ [everlastingly], ale bylo přeškrtnuto.

[9] Strojopis A původně pokračoval slovy: „ na neskutečném pozadí Hyméttu, fialové a růžové, ve světle zapadajícího Slunce, nebo zářící pod přízračným fosforeskujícími měsíčními paprsky, v hvězdné noci,“ ale byla přeškrtnuta.

[10] Ve strojopis A původně „zářila“ [shone], ale to bylo přeškrtnuto a nahrazeno slovem „žila“ [lived].

[11] Ve strojopise A psáno „stejně“ [equally].

[12] Ve strojopise A psáno „stejně“ [equally].

[13] Strojopis A opakuje „kteří“ [who].

[14] Psáno s velkým S, aby bylo stejné k následujícímu „Moře“.

[15] Ve strojopis A psáno „v odpovědi na“ [in answer to].

[16] Odstranění čárky.

[17] Ve strojopise B pouze „bez víry“ [without faith].

[18] [Srov. první kapitolu knihy Tvrdí jako Kruppova ocel — pozn. překlad]

[19] Zdůrazněno ve strojopise A, ale ne ve strojopise B.

[20] Ve strojopise A psáno „dny“ [days].

[21] Volně interpretováno podle Leconte de Lisle, „Le Barde de Temrah“, Poémes barbares (Paris: Alphonse Lemerre, n.d,), str. 71.

[22] Ve strojopise A psáno „plna touhy obětování“ [full of the thirst of sacrifice].

[23] Ve strojopise A nejdříve „teď“ [now], které bylo přeškrtnuto a nahrazeno slovem „tehdy“ [then].

[24] V anglickém originále strojopisu B chybí před Egejským mořem člen určitý „the“.

[25] Slova „neznala jsem Tě a plakala. Plakala jsem nad bohy, kteří odešli“ byla ve strojopise B omylem vynechána.

[26] Ve strojopise B je zde nadbytečná čárka.

[27] Slova „v srdci nešťastného Národa. A z dětí se stali muži“ byly ve strojopise B omylem vynechány.

[28] Slova „bude poslední slovo a jejich budoucnost světa; zatímco všechny hlasy, kromě jejich, mlčely“ byly ve strojopise B omylem vynechány.

[29] Ve strojopise B je přidáno „ach“ [oh].

Sávitrí Déví – Na věky věků – 1918

Překlad první kapitoly knihy Na věky věků od Sávitrí Déví.

Na konci první světové války je Německo v zuboženém stavu, zmítáno vnitřní revolucí je nuceno kapitulovat. Adolf Hitler se o kapitulaci Německa dozvídá 10. listopadu v nemocnici, kde si léčí oči zasažené bojovým plynem. Zpráva o kapitulaci ho naplní zoufalstvím, ale vede ho nakonec k důležitému rozhodnutí – „stanu se politikem!“ Sávitrí v první kapitole popisuje Hitlerovo zoufání si, ale ví, že z něj vyjde jako budoucí Vůdce árijského lidstva, kterého bude moci nábožensky uctívat.

„Es war also alles umsonst gewesen. Umsonst all die Opfer und Entbehrungen, umsonst der Hunger und Durst von manchmal endlosen Monaten, vergeblich die Stunden, in denen wir, von Todesangst umkrallt, dennoch unsere Pflicht taten, und vergeblich der Tod von zwei Milionen, die dabei starben.“[1]

• Mein Kampf

Buď pozdraven, Vznešený, kterého jsem nikdy neviděla; stvořiteli nového světa — můj Vůdce!

Od úsvitu Času jsem Tě v neustále touze hledala, já, neumírající Duše vyššího lidstva, silná a spravedlivá. Hledala jsem tě ve vyhnanství, v otroctví a hanbě, neschopna zapomenout na slavný osud, který mi navzdory všemu náleží. Od věku k věku, na cestě vedoucí k jisté smrti, otáčela jsem se a rozjímala o věčném snu; a celé mé bytí poskočilo ke Spasiteli a Pánu, který tam nebyl, ale který jednoho dne přijde, osvobodí mě a vrátí mi křídla mládí; k Tobě, milovaný Vůdce, Jehož jméno ještě nikdo neznal.

Kdy přijdeš? Uplynuly stovky let; nová Království povstala a bojovala a v mlze[2] času pomalu vadla; bohové měnili svá jména. Jedno však přetrvalo: nezkažený proud božské krve v žilách bohy vyvoleného lidu[3] a nejasné vědomí velké povinnosti, kterou měli splnit. Kdy přijdeš? Od věku k věku, v hlubokém spánku hojnosti, Tě znovu a znovu volám. Ale jasné nebe bylo mrtvé a němé.

Když bylo opět vše ztraceno, když vše leželo v prachu, když písně nenávisti ozývaly se přes posvátný Rýn, tehdy jsi přišel — nepoznán; sám; z oněch milionů, které očekávaly Tvůj návrat; jen jeden z nich a zřejmě nic víc; ale jeden z nich, v němž[4] zrazení bohové Árijství žili a trpěli a zářili; jeden z nich, v jehož hlase měl brzy promluvit hlas vznešeného Plemene mrtvých hrdinů; a jeden z nich, v němž měli vyvolení páni světa, bratři nesmrtelného Mládí, Baldura Spravedlivého, brzy oslavovat svou vlastní nepřemožitelnost. Můj Vůdce — náš Vůdce —, byl tam někde, nepoznán, ležící v bolestech. Nebyla to však muka těla — šílená muka Tvých hořících očí, oslepených jedovatým plynem —; nebyla to ani krutá hrozba možné věčné noci, která v agónii svírala tvé srdce. Byla to zpráva o zradě Tvé země, ponížení z kapitulace, a pomyšlení na všechny, kdo nadarmo dali své životy v oněch čtyřech dlouhých letech. Ach, jak Tě vidina jejich každodenní oddané oběti pronásledovala za bezesných nocí!

Tys ležel v duševních mukách tisíckrát strašnějších než jakákoli muka tělesná. A z Tvých oslepených bolavých očí se valily slzy bezmocného hněvu, slzy nevýslovné hanby, bezmezné lásky a nenávisti.[5] Žádné srdce nebylo rozerváno tak jako Tvé velké srdce nad tragickým osudem milionů lidí, jejichž krev byla Tvou — a mou; neboť vskutku byla stejná: árijská krev.

Z hladu, sváru a ďábelského podvodu se na ponurém Východě formovala obrovská Mocnost. Zatímco na obou stranách Atlantického oceánu celý Západ v dětinském veselí tančil za zvuků opileckých melodií a urážel Tvůj poražený lid. Tam, na svém lůžku bolesti jsi slyšel ozvěnu jejich veselí.[6] Cítil jsi bodnutí nože jejich zlomyslného veselí stovky mil daleko, zatímco všude kolem Sebe jsi viděl jen hlad a zoufalství svého lidu a hořkost v kruté vzpouře proti nespravedlivému osudu, proti obviňujícím lžím celého světa.

A při tom pocitu a při tom pohledu se Tvé horlivé, krvácející srdce rozbuší větší láskou a větší nenávistí — láskou ke Tvému mučednickému Národu, Tvému většímu Já, na jehož životě jedině záleželo; bezmeznou láskou, pro niž by žádná oběť nebyla příliš velká, žádná cena příliš vysoká, kdyby za ni bylo možné koupit svobodu a vzkříšení; nenávistí k původcům katastrofy, k těm cizákům, jejichž lstivost a bohatství dlouho klamaly a podplácely celý nevědomý svět a obrátily Západ proti nejlepším ze svého vlastního těla a krve.

A láska a nenávist z Tebe udělaly Člověka, kterým ses měl stát — dlouho očekávaného Vůdce. Svět měl brzy spatřit, jak je skrze Tebe Tvůj lid svobodný; jak je skrze Tebe vyvolená krev chráněna a sjednocena v rostoucí Říši; jak skrz Tebe božská mládež pochoduje v ranním slunci po cestách,[7] s dobyvačnými písněmi.

Ale já, Tvůj následovník, Tvůj uctívač, Tvůj hledač v šeru Času, jsem ještě neslyšela Tvé jméno. Nedaleko pohyblivých hranic Říše jsem Tě nevědomky očekávala, považovala jsem se za třináctiletou dívku, ačkoli mi vskutku bylo mnoho staletí; zatímco před mýma temnýma očima se objevovaly a mizely krásné stíny zářivé minulosti, připomínající mi zapomenutý svět; předpovídající mi slávu Tvého velkého světa, který přijde.

A k tomu ošklivému davu lhářů a zbabělců jsem se instinktivně otočila zády. Ani vteřinu jsem se necítila šťastná, když jsem slyšela zvony vítězství.[8] Jejich vítězství, nikoli mé — mohla jsem říci: nikoli naše.[9] Neznala jsem Tě. (Kdo Tě tehdy znal?) A neznala jsem Tvůj lid. Ale při zprávě o jeho porážce mi bylo smutno, jako by[10] vítězství jejich nepřátel bylo v mých očích vítězstvím lsti a zrady a především odporné průměrnosti — všeho, co jsem na světě nenáviděla. Neznala jsem Tě; a přesto jsem Tě hledala ve svých snech. Tvá velká Myšlenka byla mou;[11] od počátku byla touhou mé osamělé duše. Už tehdy jsem byla Tvým učedníkem, Tvou milou a Tvým věřícím. . .

---

[1] „Všechno tedy bylo zbytečné. Zbytečné oběti a strádání, zbytečný hlad a žízeň, trvající mnohdy i několik dlouhých měsíců, marné všechny ty hodiny, obestřené strachem ze smrti, během kterých jsme přesto konali svou povinnost, zbytečná smrt dvou milionů, které padly.“ (Mein Kampf [Munich: Franz Eher, 1939], str. 223-224, český překlad podle Michalčíka, str. 160.)

[2] Vynechána čárka nacházející se ve strojopise B, ale chybějící ve strojopise A.

[3] Nahrazení slova „několik“ [few] za „lid“ [people] podle ručně vepsané poznámky ve strojopise B.

[4] Vynechána čárka za „v němž“.

[5] Viz Mein Kampf, v českém překladu str. 158-161 – pozn. překlad.

[6] Tato věta je ve strojopise B vynechána.

[7] Ve strojopise A se na tomto místě nachází čárka, ve strojopise B se vyskytuje středník.

[8] Viz And Times Rolls On, kapitola 3, §3 – pozn. překlad.

[9] Slova „nikoli naše“ psána kurzívou podle ručně vepsané opravy ve strojopise B.

[10] Vynechána čárka podle ručně vepsané opravy ve strojopise B.

[11] Na tomto místě se ve strojopise A vyskytuje čárka, ve strojopise B se vyskytuje středník.

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [4] – Čin předchází teorii

Čtvrtá kapitola knihy Obžaloby člověka od Sávitrí Déví.

* * * * *

Hovořili jsme o několika filosofiích, odpovídajících různým lidským názorům ohledně živých tvorů obecně a zvláště zvířat. Rychle musíme dodat, že přihlášení se k určité filosofii (nebo náboženství) není pro člověka vždy — ani obecně — tím, co ho v jeho každodenním vztahu s živými tvory jiných druhů vede. Samozřejmě ho může do jisté míry ovlivnit; a v některých případech, aby tak ospravedlnil své počínání, se na ni může odkazovat — jako oni dobří křesťané, kteří tvrdí, že konzumace masa „nikomu neubližují“, protože „Bůh stvořil jistá zvířata proto, aby sloužila jako lidská strava“. Ale nikdy nebude následovat logiku své víry důsledně až do hořkého konce, kdyby ta nakonec šla proti jádru jeho hlubší přirozenosti. A když setrvá u svých principů, tak většinou proto, že ty jsou přirozeným a adekvátním vyjádřením jeho vlastního hlubšího přístupu k životu, spíše než by v nich viděl výsledek „Boží vůle“, „rozumu“, nebo „společenského zájmu“.

Člověk, který vždy cítil nepřekonatelný, fyzický odpor ke zvířecím jatkám, a pro kterého je samotný pohled na maso nechutný, stěží sám sebe donutí, aby jedl maso jen proto, že knihy, o kterých byl učen, že jsou posvátné nebo neomylné (ať už náboženské texty nebo „vědecké práce“), spíše podporují takovou stravu, než aby ji zakazovali, nebo protože zakladatelé jeho víry, nebo géniové, které si nejvíce považuje, očividně maso jedli. Ne vždy bude mít odvahu zřeknout se na člověka soustředěného náboženství nebo filosofie, ve které byl vychován, jen na základě toho, že jejich etika pro něj není dostatečně vysoká (ve skutečnosti, neuvěřitelně nižší než jeho vlastní přirození etika). Ale nepřinutí se žít tak, jak žije většina těch, co se navenek hlásí ke stejné víře jako on sám.

Podobně, je-li člověk vychován v jedné z na život soustředěných věr Východu, tak může konat po celý svůj život tak, jako kdyby věřil, že člověk je jediným tvorem na světě hodným života. Může uznat, že všechna živá stvoření mají nesmrtelnou duši stejné podstaty jako jeho vlastní, protože se naučil chovat úctu, ba dokonce obdivovat mudrce, který mu tento názor vyložil, knihy, které tento názor zpopularizovaly. Ale žádné učení ho nemůže přivést k tomu, aby cítil pro vyzáblého psa nebo přetíženého buvola, které potkal na ulici, jestliže samotný pohled na jejich utrpení s ním nedokáže spontánně pohnout. Žádný skvělý příklad z historie nebo mytologie, žádný světec, žádný náboženský vůdce, žádná božská inkarnace ho nemůže přinutit, aby dal zbytky od večeře hladovému zvířeti, nebo aby jednal ve prospěch soumara, se kterým se špatně zachází, jestliže jeho laskavé srdce selže a nepřikáže mu tak.

Existuje mnoho pohledů na život, mnoho filosofií, mnoho náboženství, podle kterých se náš vztah k ostatním živým tvorům jeví v různém světle. Ale z pohledu praktického chování, existují v pravém slova smyslu pouze dva druhy lidí: ti, kteří skutečně milují zvířata (a rostliny), a ti, kteří je rádi nemají. A také můžeme prvně jmenované rozdělit do dvou skupin, na lidi, co důsledně milují celou živou přírodou, a lidi, kteří ji milují jen částečně nebo příležitostně. Druzí jmenovaní jsou pak nesmírnou většinou tzv. milovníků zvířat a přírody.

* * *

Alex Kurtagić – Zlato v peci

Recenze knihy Zlato v peci od Sávitrí Déví z pera Alexe Kurtagiće. Anglický originál vyšel na stránkách counter-currents, 23. 6. 2010.

* * * * *

Oswald Spengler napsal, že apokalyptické vize předznamenávají úsvit nové civilizace. Když s tím, co víme dnes, čteme knihu Sávitrí Déví Zlato v peci, napsanou v ruinách zpustošeného Německa bezprostředně po druhé světové válce, musíme dvojí pravdivost tohoto výroku uznat. Protože, byla-li destrukce Německa v ohnivém dešti skutečně apokalyptická, úvahy Sávitrí Déví z roku 1949 naznačují, že demokratický svět, který po této apokalypse následoval, byl odsouzen k vlastní apokalyptické záhubě, jakmile historický sestup završí rozpad Západu, jehož posedlost demokracií a lidskými právy mohou být stejně tak označeny jako „druhé náboženství“, jehož vznik podle Spenglera předznamenával smrt civilizace.

Zlato v peci můžeme považovat za společníka knihy Vzdor (Defiance), Sávitríiných pamětí z vězení, které psala souběžně se Zlatem. Spolu s její pozdější knihou Pouť (Pilgrimage) je Zlato v peci náboženským dílem, kde autorka proplétá svá osobní pozorování, zkušenosti a úvahy do rozšířeného a vášnivého vyznání víry v nacionální socialismus.

Proč víry? Protože pro Sávitrí Déví byl nacionální socialismus víc než jen politické hnutí: byl náboženstvím — starověkým náboženstvím, které bylo založeno na kosmických pravdách, které přesahují čas, prostor a aktuální okolnosti, a jehož vůdce Adolf Hitler byl nejen politikem, ale polobohem, devátým avatárem boha Višnua, který na konci Kalijugy přichází zničit svět a položit základy pro nový Zlatý věk (viz Blesk a slunce (The Lighting and the Sun)).

Tato mýtická a metahistorická koncepce nacionálního socialismu je představena na začátku knihy a ohraničuje Sávitríiny rozpravy o poválečném Německu, a to co nazývá „filosofií hákového kříže“. Sávitrí nám také řekne něco o svých propagandistických aktivitách v Německu v letech 1948 a 1949, a líčí rozličné střety s Židy a okupačnímu úřady, až do jejího následného zatčení a uvěznění. Její slova jeví známky toho, že vlastně vykonávala misionářskou práci, a zároveň akt vzdoru a osobního pokání.

Sávitríino vyprávění zahrnuje i rozhovor s Rudolfem Grassotem, tehdy bývalým členem francouzského résistance a vysokého úředníka na „Ministerstvu informací“ v okupovaném Německu, jehož ospravedlnění pro selektivní svobodu slova („tolerance . . . musí mít omezení. Nemůžeme tolerovat nebezpečně netolerantní“) je důkazem (je-li vůbec nějaký potřeba) do jaké míry nám vítězové války odkázali politicky korektní diskurs a zákony spoutávající Západní společnost.

Jak by kdokoli obeznámený se Sávitrí Déví očekával, její próza srší náboženskou zuřivostí a sotva zadržovanou touhou vidět poválečný systém zničený na kousky a rozdrcený pod botami nacionálněsocialistického obrození. Opovržení, s nímž Sávitrí Déví vyjadřuje své názory na Spojenci podporovaný program denacifikace, který charakterizuje jako byrokratický podvod s penězi, se takovou žíravostí, která se vyrovná nejsilnějším superkyselinám na bázi karboranu.

Následné psaní z vězení, kde si vytvořila blízké přátelství s bývalými strážkyněmi SS, sbírá Sávitrí Déví jejich dříve neznámá svědectví o Spojeneckých poválečných zvěrstvech, zvláště pak těch ve Spojeneckých koncentračních táborech. Píše o tom, jak zajatí nacisté byli schválně vězněni o hladu ve špinavých, studených a nezařízených celách („síních pekla“), kde zimní teploty klesaly až na –20º C (při takové teplotě okamžitě mrze horká voda rozlitá do vzduchu). Tyto podmínky samozřejmě vyústily v ohromný počet úmrtí, šplhající podle jiných poválečných svědectví do milionů; a v permanentní destrukci zdravých přeživších. Jeden z nich, Friedrich Horn, byl autorčiným osobním přítelem.

Sávitrí nám také popisuje Spojeneckou hloupost, která měla na svědomí další úmrtí mezi vězni osvobozených táborů, po té, co je náhle a hojně nakrmili spoustou bílého chleba, vejci, sýrem a masem.

A také nám popisuje různorodé případy Spojenecké pomstychtivosti, včetně případů, kdy byli do vězeňských táborů s nacistickými vězni sváženi autobusy Židé, aby tak mohli „nakopat nějaké nacistické zadky“.

Zlato v peci je jednou z prvních revizionistických prací, co se minimalizování nebo ospravedlňování židovského utrpení a zdůrazňování Spojeneckých zvěrstev týče, předcházejíc tak pracím Paula Rassiniera o 15 let.

Po smetení cynických a pokryteckých „demokratů“ a jejich „drancování, lži a povrchnost“, nám Sávitrí vykresluje apokalyptickou vizi, kde „elita světa“ — fanatičtí nacističtí Árijci — vykonají „božskou pomstu“ na těch, zodpovědných za vojenskou porážku nacionálního socialismu, a následné hladovění, ponížení a pronásledování árijské elity. Na tomto seznamu jsou samozřejmě Židé, ale v první řadě zrádci, „zatracení antinacisté“.

„Božská pomsta“ je velmi zábavnou kapitolou, kde vidíme, že Sávitrí Déví — jež mluvila osmi jazyky a měla Ph.D. v historii[1] — nebyla dáma, která by se cítila zastrašena „pivními tvrďáky“ a tvrdými muži z dělnické třídy: vzpomíná jak, zatímco seděla v kavárně a pracovala na jedné ze svých knih, byla od sousedního stolu popichována jedním takovým člověkem, bývalým vojákem Wehrmachtu, kterého popsala jako „úžasnou živelnou sílu v lidském hávu“; a odpovídajíc stejně škádlivě na jeho otázky, brzy se k ní se svým společníkem přidali a následoval mezi nimi dlouhý rozhovor. Byla odpřisáhnuta pomsta a všichni si představovali triumfální návrat nacionálního socialismu.

Závěr: fosforový oheň Spojenců mohl vyhladit miliony nacionálních socialistů, ale jak to autorka vidí, vyhladil také jejich lhostejné stoupence a odhalil nehodné; co zůstalo ve Spojenecké peci, bylo tudíž čisté zlato: nejsilnější nacionální socialisté, které nemohlo nic zničit. Spojenecký oheň tak nakonec byl ohněm očišťujícím.

Sávitrí opakovaně píše, že Německo se po nacionální, socialismu stalo „zemí strachu“, a její svědectví rozhodně vyjadřuje pochmurné panorama hrůzy, paranoie, lítosti a zkázy. Poválečné Německo je zde popsáno tak pochmurně, že kdysi pravověrná antinacistka — nyní zdrcena, pokořena, ožebračena a provinilá — si uvědomila chybu svého počínání a touží po velkolepém návratu Hitlera a nacionálního socialismu.

Přesto nic se nejeví tak pochmurné jako ruská zóna: byl-li život v Německu pod francouzskou, americkou a britskou okupací již tak neúnosný, nebylo to nic ve srovnání s hrůzami komunismu za Železnou oponou! Sávitrí Déví se daří promluvit v Západním Německu s Němci z ruské zóny, ale informace jsou útržkovité a je tak nucena spoléhat se na cenzurovaná svědectví a zvěsti.

Zlato v peci je pochmurná a ponurá kniha, kniha plná zloby a kulturně pesimistická a hluboce misantropická filosofická kniha. Není však nicméně zcela bez naděje a humoru, a její apokalyptické metavyprávění obsahuje možnost postapokalyptické reinkarnace, nebo znovuzrození. Sávitrí Déví nenávidí moderní, liberální, egalitářský, demokratický svět, a je pro ni synonymem k pokrytectví, průměrnosti a úpadku. Sávitrí touží po nemilosrdném zničení tohoto světa, a po základech nového zlatého věku, ve kterém vládne tvrdá síla, fyzická krása, nezlomný charakter, nadřazený intelekt, a nemilosrdná elita ve spojení s kosmem a věčností, s „železnými zákony života“. Její představou je společnost olympských polobohů, hierarchické harmonie, nadlidství snoubícího se s neustálým zápasem o překonání a zdokonalení sebe sama, sahajíc ještě výš, z bahna ke hvězdám.

Tato představa nevylučuje, v rozporu s tím, co by Sávitríininy levicoví kritici rádi tvrdili, lidi s horšími schopnostmi: Sávitrí spíše klade důraz na to, kam by lidstvo mělo směřovat, než na to, kudy se vydalo špatně, s tím, že by každému jedinci měla být na jeho pozici poskytnuta důstojnost a možnost s osobní hrdostí usilovat o to, aby ze sebe v rámci svých možností vydal to nejlepší. Toto se může modernímu smýšlení zdát téměř nepochopitelné, zvláště těm, kteří znají jen svět po roce 1945, ale tato představa představuje řád, jenž v Evropě existoval ve starověku a ve středověku, a o kterém si Sávitrí povšimla, že stále přežívá v Indii.

Šedesát let po sepsání této knihy, a nyní dispozici v profesionálně vydané limitované edici, žije Zlato v peci dál, pravděpodobně jako jedno z nejhlubokomyslnějších a nejvášnivějších vyjádření nacionálněsocialistické úvahy nad spojeneckým vítězstvím a genezí poválečného systému. Přestože se jedná o hlas Neněmky, je to také hlas Árijky, která ztělesnila nacionálněsocialistickou filosofii člověka a života v jeho nejčistší a nejradikálnější formě.

---

[1] Ve skutečnosti Sávitrí získala Ph.D. ve filosofii — pozn. překlad.

Sávitrí Déví – Kalki Mstitel

Poslední kapitola knihy Blesk a slunce, ve které Sávitrí Déví uzavírá svou myšlenku Adolfa Hitlera jako posledního velkého člověka proti času, po kterém přijde už jenom Kalki, respektive nějaká jeho obdoba přítomná v mnoha světových náboženstvích a mýtech. Sávitrí samozřejmě krátce zmiňuje vykořisťování zvířat a celé živé přírody, protože lidstvo se čím dál víc propadá do Temného věku. To souvisí také s přelidňováním a s tím se snižující kvalitou lidstva. Hlavními představiteli Temného věku jsou podle Sávitrí Židé, hlavní nepřátelé vyššího lidstva, tj. Árijců. Na konci Sávitrí optimisticky předpovídá brzký příchod Kalkiho, který zničí vše špatné ve světě a poslední věrné a čisté povede do nového Zlatého věku.

* * * * *

Poslední Vtělení Toho, který se navrací, posledního Člověka „proti času“, má mnoho jmen. Každé velké náboženství, každá velká kultura a dokonce každá opravdová (ať už živá nebo překonaná) podoba Tradice stará jako pád člověka (a následná touha po ztraceném pozemském ráji) mu nějaké jméno dala. Očima vizionáře z Patmosu v něm křesťané vidí „druhý příchod“[1] Krista: kdy už není pouhý kazatel lásky a odpuštění, ale Vůdce nebeských „bílých jezdců“, předurčeného skoncovat s tímto hříšným světem a nastolit „nové nebe a novou zemi“; nový časový cyklus. Mohamedánský svět ho očekává jako na „Mahdího“, kterého Alláh sešle „v soudný den“, aby silou svého meče zničil všechno zlo — „poté, co se Židé opět stanou pány Jeruzaléma“ a „poté, co ďábel naučí člověka proměnit vzduch, který dýchá, v oheň“.[2] Také téměř v každé zemi Evropy zná lidová Tradice Toho, který se navrací buď v podobě zesnulého a navrátivšího se krále,[3] nebo jako samotnou Duši mýtického, skrytého vojska: v Německu jako císař Fridrich Barbarossa, který jednoho dne vystoupí z jeskyně, ve které po staletí spal, zachrání svůj lid a povede ho k neslýchané slávě; v Dánsku je to Holger Danske z hory Kronborg; v Polsku je znám jako „Spící Hospodin“ lidových vyprávění; v Maďarsku jako „Attila“, který se jednoho dne objeví v čele „Csabasova vojska“ a vykoná božskou pomstu na všem zlém a nastolí spravedlnost; také starodávné sluneční náboženství Střední Ameriky ho vyobrazovalo jako zářícího bílého boha Quetzalcohuatla, navracejícího se ve slávě a moci — jako vycházející Slunce — zpoza východního oceánu. A miliony Hindů ho odnepaměti nazývají „Kalki“, poslední Vtělení svět udržující Síly: Višnua; Toho, který v zájmu Života nastolí konec této „Kalijugy“ neboli „Věku zmaru“ a zahájí novou posloupnost věků. V této knize jsem Ho nazývala Jeho hindským jménem nikoli proto, abych se vychloubala svou erudicí, kterou ani zdaleka neoplývám, ale jednoduše proto, že nejsem obeznámena s žádnou jinou Tradicí, ve které by se tři druhy projevené existence — „mimo čas“, „proti času“ a „v čase“ —, na které jsem se na těchto stránkách snažila poukázat a definovat je, má tolik zřejmý protějšek v základním trojčlenném konceptu božství, a ve kterém (v důsledku toho) je Člověk „proti času“ ve všech Svých postupných vtěleních, ale zvláště v tom posledním, jasněji — a logičtěji — považován za opravdu božského člověka par excellence.

V několika slovech tento náš závěr vyjasníme.

Dobře známá hindská nejsvětější trojice – Bráhma, Višnu, Šiva, tak mistrovsky ztvárněná v indickém umění — není v žádném případě míchání tří nerozdělitelných „bohů“ do jednoho; ani trojitý aspekt jednoho transcendentního a osobního Boha. Tato trojice symbolizuje něco mnohem základnějšího, jmenovitě samotnou Existenci v její úplnosti: projevenou i neprojevenou; představitelnou, dokonce viditelnou a hmatatelnou, a zároveň mimo naše chápání. Protože Existence — Bytí — je Jediná božská věc. A mimo ni není žádné božství; a mimo božství nic není.

„Bráhma“ je Bytím in und für sich — v sobě a pro sebe; Bytí nevyjevené, a tudíž mimo čas a nad časem; Bytí mimo koncepci časem vázané mysli, a tudíž nepoznatelné. Je výmluvné, že „Bráhma“ nemá v Indii — nebo kdekoli jinde — žádné chrámy. Nelze vyznávat kult něčeho, co žádné časem svázané vědomí nedokáže pochopit. Člověk nanejvýše může skrz správný přístup (a také správnými asketickými praktikami) s Ním splynout; transcendovat osobní vědomí; žít „mimo čas“ — v absolutní Přítomnosti, která nepřipouští žádné „předtím“ ani „potom“, a která je Věčností.

„Bráhma“ — jejich vlastní hlubší Já a Já světa, prožité na úrovni Věčnosti — je To, co se všichni lidé „mimo čas“ snaží pochopit: pozitivní stav „míru, dokonalého míru“; míru nikoli skrze neexistenci, ale skrze osvobození z pout „před“ a „po“ a všech „dvojic protikladů“.

„Višnu“ — Udržovatel světa — je snaha každé bytosti zůstat stejnou a tvořit (a množit se) něco ve své vlastní podobě; universální Životní síla jako protiklad změny, a tudíž rozpadu a smrti; Síla, která poutá tento časem svázaný vesmír k jeho věčné Podstatě — každá stvořená bytost podobna Ideji této bytosti v tom smyslu, jaký měl jednoho dne dát slovu „Idea“ Platón.

Všichni lidé „proti času“ (všechny středy činu „proti času“ v kosmickém smyslu slova) jsou „ztělesněním Višnua“. Všichni jsou — víceméně — „Spasiteli světa“, sily Života, namířené proti sestupnému proudu drtivé změny, jež je samotným proudem času; síly Života snažící se svět přivést zpět k jeho původní věčné Dokonalosti; k oné krásné představě Nestvořeného, které je počátkem každého časového cyklu.

„Šiva“ — „Ničitel“ — je sklon každé bytosti ke změně, ke smrti, k současnému a všem minulým aspektům. Je Mahákálou — samotným časem; časem, který vleče celý vesmír k jeho nevyhnutelné zkáze a stejně tak nevyhnutelné regeneraci; k Jaru nového Zlatého věku, a opět k pomalému a plynulému úpadku a smrti nekonečné řadě časových cyklů. Každý z těchto cyklů je přitom jedinečný, bezpochyby paralelní ke všem ostatním, ale nepodobný žádnému jinému před ním ani po něm.

Skutečně velcí lidé „v čase“ — lidé jako Čingischán nebo nám časově bližší Stalin — zrcadlí něco z Jeho strašlivé majestátnosti. Stejně tak ji zrcadlí i největší lidé „proti času“ — neboť všichni musí v sobě (více či méně) mít kvality charakteristické zvláště pro lidi „v čase“; kvality, ve kterých se nachází účinnost organizovaného násilí. Protože Šiva není jen „Ničitel“; je také Stvořitel — „Dobrotivý“[4]; „příznivý“ — také do té míry, do jaké je každé další stvoření podmíněno změnami, a nakonec zničením toho, co zde bylo předtím. On je — jakožto Podstata ničivé změny; jako Čas — obrácen do budoucnosti. Divoká, kosmická radost Jeho tance uprostřed plamenů na konci každého následujícího časového cyklu, je jak radostí ničivou tak zároveň nového, dokonalého Stvoření. Radost, kterou nelze rozlišit od radosti hrdinů „proti času“, Višnuových inkarnací. Tito lidé, jak jsem již zmínila, jsou všichni také lidé „mimo čas“. Typickou historickou postavou „mimo čas“ — Buddhu — indičtí mudrci skutečně zařadili mezi „Višnuovy inkarnace“; a vskutku se mu přisuzuje zvolání, které měl učinit na smrtelném loži — „Nikdy, nikdy již nevstoupím do lůna!“ — něco z radostného opojení kosmického tance Pána Šivy. A na druhé straně sám Pán Šiva — zosobněný Čas — je také (jakkoli se to může čistě analytické mysli zdát podivné) „mimo čas“. Je velkým Jogínem, jehož tvář zůstává klidnou jako modré nebe, zatímco Jeho nohy buší v zuřivém rytmu tandavského tance mezi plameny a kouřem rozpadajícího se světa.

Jinými slovy, Višnu a Šiva, Udržovatel světa a Ničitel světa, Síla „proti času“ a Čas sám — Mahákála — jsou Jedno a totéž.[5] Společně jsou Bráhma, věčná Existence, Podstata všeho, co je. Jsou ztělesněním Bráhmy v „čase“ (a tudíž také „proti času“) a přesto věční. Hindské umění tuto metafyzickou pravdu symbolizuje v postavě Harihara (Višnu a Šiva v jednom těle) a ve slavné Trimúrti: tři tváře Bráhmy, Višnua a Šivy.

V hmotném vesmíru, tak jak ho na naší úrovni vnímáme, neztělesňuje tuto trojitost a úplnou myšlenku Bytí žádná živá bytost: — věčný, universální Zákon neustálé změny směrem pryč od původní Dokonalosti a neúnavného směřování k ní a neustálého úsilí o návrat k ní a také nepopsatelný vnitřní klid Věčnosti, která je od ní neodlučitelná — lepší než věčný a vždy se navracející člověk „proti času“; Ten, který se navrací s každým novým věkem, kvůli „záhubě ničemných a pro znovunastolení řádu.“[6]

Člověk „v čase“ nemá téměř žádné vlastnosti „Višnua“, které jsem v této knize nazvala vlastnostmi „Slunce“.

Člověk „mimo čas“ nemá téměř žádné vlastnosti „Blesku“, vlastnosti Šivy Ničitele.

Člověk „proti času“ — výjimečný kšatria, který žije ve Věčnosti, zatímco jedná v Čase podle árijské doktríny nezaujatého Násilí, vyjeveného kdysi na bitevním poli Kurukšétra — má Višnuovu věrnost původnímu božskému vzoru Stvoření, Šivovu svatou zuřivost ničení (s vidinou budoucího stvoření) a Bráhmův nesmírný klid, který, opakuji, je klidem všech tří: věčný mír mimo vřavu všech válek v čase.

Přesto žádný hrdina „proti času“ v žádném časovém cyklu, neztělesňoval tento trojitý aspekt imanentního božství s tak naprostou přiměřeností jako ten poslední. A žádný z nich nebyl trvale úspěšný (nakolik je něco v existenci vázané Časem trvalé) — tj. úspěšný alespoň na několik let — kromě opět toho posledního. Životní dílo každého z nich buď po neuvěřitelně krátkém čase padlo zevnitř — a zajistilo si nanejvýše čistě nominální přežívání za cenu obrovských kompromisů se silami rozpadu —, nebo bylo po zoufalém zápase proti těmto stále účinnějším silám rozdrceno zvenčí. Jako by se v průběhu nesčíslných tisíciletí každého následujícího časového cyklu, počínaje koncem Zlatého věku, snažilo božství vyjádřit sama sebe v Novém světovém řádu, věrném věčnému vzoru prostřednictvím inspirovaných Vůdců největších ras světa, a dokud nenastane konec cyklu, nikdy se mu to nepodaří. Či spíše, jako by „konec“ mohl být vymezen jako historický okamžik, ve kterém je imanentní božství, tj. Duše vesmíru, schopno sebe sama projevit v opravdovém Světovém řádu skrze jedinečného člověka, úspěšného velkého Jedince „proti času“.

Tento poslední velký Jedinec — naprosto harmonické spojení nejostřejších protikladů; stejně „Slunce“ a „Blesk“ — je tím, koho očekávají věřící všech náboženství a nositelé prakticky všech kultur; ten, o kterém Adolf Hitler (ať už vědomě či nevědomě) v roce 1928 řekl: „Nejsem jím; pouze mu připravuji cestu“;[7] Jemu, kterého jsem nazývala Jeho hindským jménem Kalki, a to kvůli kosmické pravdě, které toto jméno evokuje.

* * *

Gnostický původ myšlenek Alfreda Rosenberga

Z anglického originálu James Biser Whisker, „Gnostic Origins of Alfred Rosenberg´s Thought“, který vyšel v The Journal of Historical Review, podzim 1983 (Vol. 4, No. 3), strany 335-355.

Následné pojednání Whiskerovo se zaobírá spíše zjednodušeným popisem jednotlivých křesťanských gnostických herezí pro jejich odkazy v díle Rosenbergově, Mýtus dvacátého století. Některé informace v tomto textu nejsou již z pohledu současného vědeckého bádání aktuální, ale jako obecný přehled jednotlivých herezí je postačující – tyto chyby nijak neopravujeme. Pro zájemce na konci textu připojujeme odkazy na českou literaturu, která se tématu gnose věnuje podrobněji.

Poznámky dle redakce.

* * * * *

V minulosti bylo řečeno, že křesťanští odpůrci judaismu mají pouze dvě možnosti: buď to Krista odžidovštit nebo ho popřít. Houston Stewart Chamberlain se po vzoru mnoha teologů střední Evropy 19. stol. pokusil dokázat, že Ježíš byl Árijec, který žil v isolované oblasti Galileje a byl rasově odlišný od zbytku národů tohoto regionu.[1] Autor Základů devatenáctého století se snažil dokázat, že isolovaná skupina nordiků byla oddělena od hlavního proudu svého národa, a že Kristus byl potomkem těchto nordiků. Polní maršál Ludendorf[2] a další pouze popírali Ježíšův význam a byli jak protikřesťanští tak protižidovští. Tyto dvě tradice společně přijímaly myšlenku, že Bible, jak Starý tak Nový zákon, jsou doslovná historie.

Rosenbergovo myšlení se opírá o třetí možnost, jejíž kořeny sahají až do předkřesťanského myšlení a praktik, které jsou na Západě obecně známé jako gnosticismus. Stejně jako mnoho jiných obecných pojmů, používají mnozí i gnosticismus pro širokou škálu filosoficko-teologických myšlenek. Kvůli úspěchu západní církve, včetně jejích novějších protestantských forem, se o těchto systémech, které byly v dlouhodobém boji o náboženskou nadvládu v rámci křesťanství poraženy, uvažuje pouze ve zcela negativním smyslu. Označení jako markiónský, gnostický, manichejský a bogomilský jsou hanlivá.[3] Většina toho, co o nich bylo známo, bylo buď tajně střeženo, nebo se o nich člověk dozvěděl čtením vyvrácení jejich odpůrců nebo ze spisů inkvizice, včetně výslechů (většinou nevzdělaných členů daných herezí na mučidlech) těch, co byli z kacířství obviněni.

Ve 20. století došlo ke dvěma zásadním změnám, které změnily naše znalosti o různých „kacířstvích“. Jedním z nich bylo objevení významných dokumentů a traktátů buď předních gnostiků, nebo jejich nejbližších žáků a následovníků.[4] Druhým vývojem byl zájem představitelů Třetí říše o tato hnutí, a následné studium ideologie z hlediska gnostických myšlenek. K významným pracím, které podle všeho reinterpretují nacionálněsocialistické hnutí v tomto smyslu je Pauwelsovo a Bergiersovo Jitro kouzelníků (původně ve francouzštině a následně přeloženo do mnoha jazyků), Ravenscroftovo Kopí osudu a Cup of Destiny, a Angebertovo The Occult and the Third Reich.

Většina autorů, kteří znovuobjevili gnostiky a jejich vliv na Třetí říši, vycházela z toho, že její vůdci drželi základy znalosti v tajnosti, obvykle ve svatyních a rituálech SS, a že toto zvláštní poznání nebylo nikdy určeno k masovému šíření. Pouze několika zvlášť vybraným členům SS mohla být svěřena tato odvěká tajemství. Ještě před vznikem Třetí říše šířil Rosenberg svůj text o původu nacistické ideologie (ve skutečnosti napsaný ještě před vznikem NSDAP). Jeho Mýtus dvacátého století se velmi dopodrobna zabývá jednou obzvláště gnostickou sektou, katary (svatými nebo čistými), ale zastavil se u toho, že nabídl zjednodušenou verzi katarské náboženské filosofie jako nového náboženství (nebo obnoveného náboženství) Německa.

Je mým záměrem v následujícím textu pojednat o tom, že Mýtus dvacátého století Alfreda Rosenberga je typickým gnostickým dílem, které se snažilo připravit půdu pro pozdější práce, jež by Německo vrátily v čase do doby, kdy zjednodušené, protižidovské náboženství bylo na Západě mezi prostým lidem běžným jevem. Nebylo koncipováno jako konečné vyhlášení nového nordického náboženství, ale mělo sloužit jako testování reakce veřejnosti, předzvěst toho, co mělo přijít. Na počátku dvacátých let nebyl Rosenberg připraven nabídnout konečné prohlášení své filosofie. Výzkum potřebný k jejímu úplnému vytvoření ještě nebyl dokončen. Byl to příslib věcí budoucích. Bylo to hledání, které lze v Rosenbergově pojetí připodobnit k tomu, když král Artuš poslal rytíře kulatého stolu na výpravu za svatým grálem.

Legenda o Grálu

Každý německý školák znal nazpaměť velký lidový příběh o Grálu. Parsifal Wolframa von Eschenbach bylo jedním z největších literárních děl německého (nebo jakéhokoli jiného) jazyka. Na první pohled je to známý příběh hledání dokonalé lásky a vykoupení čistého rytíře. Koncem 19. stol byl zpopularizován skladatelem Richardem Wagnerem. Málokteré dílo hrdinské literatury mělo větší vliv na národně uvědomělé Němce než právě Parsifal.

Wagnerova opera začíná se zestárlým rytířem Gurnemanzem, který připomíná legendu o Grálu. Titurel neúspěšně bojoval s pohany, když ho náhle navštívila skupina andělů. Svěřili mu do opatrování svatý grál, z něhož pil Kristus při Poslední večeři; a Longinovo kopí, jímž římský setník probodl Ježíšův bok, když v agonii visel na kříži. Titurel vybudoval velkou pevnost na Monsalvatu, kde tyto poklady uložil, a shromáždil kolem sebe rytíře čistého srdce, které tyto velké talismany nebeské moci střežili. Tito rytíři vyráželi do celého světa bojovat proti nespravedlnosti a tyranii.

Klingsor se o členství mezi těmito rytíři ucházel, ale nedokázal ze svého srdce vymýtit chtíč a vášeň, a proto byl odmítnut. Poté vybudoval velikou zahradu zla, v níž prostřednictvím tělesných lákadel, poskytovaných spoustou krásných žen, vylákal čisté z jejich pevnosti a zotročil je ve svých zlých službách. Titurel poslal Amforta, aby na ono zlé místo donesl posvátné kopí a ukončil tak jeho pokušení. Klingsor poslal krásnou Kundry, aby Amforta pokoušela. Ta ho svedla a předala posvátné kopí Klingsorovi. Zlý čaroděj jím Amforta zranil, a přestože Amfortas unikl, rána se mu nehojila. Amfortas věřil, že byl odsouzen za svůj tělesný hřích.

Na scéně se objevuje nevědomý prosťáček Parsifal, který hledá svou identitu a osud. Po krátké scéně, v níž je odhalen Svatý grál, se vydává na Kilngsorův hrad. Kundry je poslána, aby ho svedla, ale náhle má Parsifal vidění a je ochromen. Je mu řečeno, že pokud podlehne Kundryným svodům, nebude Amfortas uzdraven a rytíři Grálu zachráněni. Odmítne Kundry a odejde. Klingsor se ho pokusí zabít kopím, ale to se vznáší nad mladíkovou hlavou. Smyslný ráj se zhroutí a Klingsor zmizí.

Po mnoha letech se Parsifal vrací ze svého putování po světě. Zjišťuje, že Kundry na sebe vzala roucho kajícnice a Gurnemanz se stal poustevníkem. Je Velký pátek. Dozvídá se, že Titurel zemřel a že Amfortas stále leží zraněný a neschopný přijmout svaté přijímání. Parsifal se vydá na Monsalvat, dotkne se Amfortovy rány posvátným kopím a rytíře uzdraví. Kopí a Grál jsou uloženy do svatyně.

Legenda o Grálu se vykládá dvěma způsoby. Obecně je vnímána jako příběh křesťanské lásky a vykoupení lidstva. Druhý výklad je mýtický. Praví se, že Grál obsahuje zašifrované poselství, které he známo jen několika málo lidem, a kterému rozumí ještě méně lidí. Právě tento výklad přejímá Ravenscroft ve svém The Cup of Destiny (1981) a Angebert ve svém The Occult and the Third Reich (1974).

Lucifer byl knížetem nebes, než jeho hříchy přiměli Boha, aby ho svrhl do pekla. Při sestupu do podsvětí spadla na zem jeho koruna a z ní vypadl obrovský smaragd. Z něj si lidé starověku vyrobili pohár, používaný při okultních rituálech. Zde nacházíme tuto nejstarší relikvii přijímanou křesťany i gnostiky. Pohár byl obkroužen obvyklými zvláštními znameními, symboly, runami a podobně, které znázorňovaly vzestup člověka různými stupni až do konečného stavu blaženosti. Grál se stal posvátnou nádobou zasvěceného poznání. Na svém vnějšku vyjevoval velkou pokladnici prapůvodního vědění a tradice, která spojovala minulost s budoucností. Toto prapůvodní poznání může člověka přivést do přirozeného a jediného pravého stavu, do prapůvodního stavu vědomí.

V Německu mnozí považovali Grál za ztracenou, posvátnou knihu árijské rasy. Byla jim svěřena od dávných dob a byla ztracena a příležitostně znovu nalezena. Co přesně obsahuje, nebylo známo, a protože byla psána v symbolech, výklad těchto run se mohl v jednotlivých dobách lišit. Byl to jeden velký poklad Árijců všech dob. Od věků k věkům byl sjednocujícím prvkem, jediným artefaktem, který poskytoval zdůvodnění pro existenci rasy.

Nedávný film Excalibur [1981] přinesl podobnou, vysoce sekularizovanou interpretaci mýtu o Grálu. Grál je ve filmu prezentován jako jakýsi prostředník mezi vládcem a poddanými, magický vysílač, který zaručuje, že král a země jsou jedno a že jeden druhému bude sloužit ve zcela přirozeném vztahu. Je to však právě duchovní rozměr Grálu, který dovoluje toto mýtické spojení.

Grál vznikl před křesťanstvím. To je absolutní skutečnost, jejíž přijetí je nezbytné pro pochopení jeho významu jakožto artefaktu pro NSDAP a její vůdce, zejména SS. V Rosenbergově Mýtu dvacátého století lze Grál považovat za příčinu německého odporu k některým aspektům křesťanství, zejména k římskému katolicismu. Lze na něj pohlížet jako na něco, co německému národu, nebo alespoň jeho významné části, poskytlo směr, když byl národ konfrontován s ortodoxním učením západní církve, které mu bylo cizí.

I když si autoři nedávných prací, zejména Angebert a Ravenscroft, a v menší míře Pauwels a Bergier, povšimli významu katarů od 12. do 14. století, nezašli ve svém výzkumu dostatečně daleko. Je pravda, jak ještě uvidíme níže, že „čistí“ po určitou dobu uchovávali Grál a další související artefakty, ale ty byly relativními opozdilci, jak ve smyslu doktríny, tak v zájmu o Grál a jeho uchování.