Přejít k obsahu webu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [10] – Božská pomsta

08/10/2021

V desáté kapitole Zlata v peci líčí Sávitrí setkání s německými nacionálními socialisty a nechává volný průběh svému fanatismu.

* * *

„Figure-toi Pyrrhus, les yeux étincelants,
Entrant à la lueur de nos palais brûlants,
Sur tous mes frères morts se faisant un passage,
Et de sang tout convert, échauffant le carnage.
Songe aux cris des vainqueurs; songs aux cris des mourants,
Dans la flamme étouffés, sous le fer expirants.“—Jean Racine[1]

 

„Was folgte, waren entsetzliche Tage und noch bösere Nächte—ich wußte, daß alles verloren war. Auf die Gnade des Feindes zu hoffen konnten höchstens Narren fertigbringen oder—Lügner and Verbrecher. In diesen Nächten wuchs mir der Haß, der Haß gegen die Urheber dieser Tat.“

—Adolf Hitler[2]

 

Bylo to v Bonnu na Rýnu, ani ne týden před mým zatčením.

Zašla jsem si do kavárny na šálek horké kávy a hlavně nalézt aspoň trochu klidný roh, ve kterém bych mohla posedět a psát, nerušena aspoň tak dlouho, jak mi to majitel kavárny dovolí. A tehdy jsem se seznámila se soukmenovcem, naprosto rozdílného od všech těch, které jsem až do posud v Německu, nebo jinde, potkala; soukmenovce úžasné živelné síly v lidském hávu — typického hospodského „tvrďáka“.

Seděl u stolu a popíjel s dalším mužem. Při mém příchodu jsem si ho nemohla nevšimnout. Vypadal jako jeden z Hermannových válečníků, navlečený do omšelých moderních pracovních šatů. Jeho hlava a ramena byly jako by patřily praturovi z dávných germánských lesů. V jeho bledých, šedomodrých očích, zářících pod huňatým obočím; v jeho plavém kníru a v jeho statné bradě byla síla a vůle, a bez pochyby také zamyšlenost. Ale ne vůle a zamyšlenost „obyčejného“ člověka — jedince; ale spíše celých zástupů zrovna probuzených k vědomí; mocný, primitivní, tichý, neviditelný zástup, jehož byl mluvčím.

Druhý muž, s běžnějšími rysy, avšak s méně výmluvnou tváří; lépe oblečený a méně divoký — méně „barbarský“ — po jeho boku vypadal jako jedinec; průměrný jedinec tohoto umírajícího světa dneška. V tom prvním, tvrdším, žila duše pravěkého Hercynského pohoří, a také duše šťastných německých továren ze dnů obnovy; „staré a nové,“ pomyslela jsem si; „Německo, které nikdy nezemře.“

Strašně moc jsem si přála s tímto mužem pohovořit, ale samozřejmě jsem tak neučinila. Pouze jsem seděla, jak nejblíže jsem mohla. Objednala si kávu, vyndala svoje věci a začala škrábat začátek odstavce. A v tu chvíli na mě onen muž promluvil — jako by mu to snad řekl jeho instinkt.

„Děláte domácí úkol, Madam?“ zvolal po chvíli přes hlavy půl desítky dalších hostů. Vzhlédla jsem a usmála se.

„Na to jsem už trochu stará; nebo snad ne?“ odvětila jsem žertem.

„Tak to musí být milostné psaní,“ odpověděl muž. Tentokrát jsem se musela z celého srdce smát.

„Ach, bože, ne!“ řekla jsem. „Nikdy jsem milostná psaníčka nepsala. Je to jen kniha.“

„Ach, kniha! Jaký druh knihy?“

A aniž by mi dal čas odpovědět, zeptal se ještě: „Nevadilo by vám, kdybychom si přisedli?“

„Vůbec ne, jen si přisedněte.“

A tak oba muži vzali svá piva a přisedli si ke mně. Jak přicházeli, všimla jsem si, že muž, který mluvil, je vysoký tak jak jsem předpokládala, ale jedna z jeho nohou byla zmrzačená. Pratur byl raněný. A v tom pohledu na takové obrovské silné tělo, zlomené tělo, bylo něco srdce vroucího.

„Co si s námi dáte? Pivo?“ Řekl muž, když si se svým společníkem přisedli.

„Děkuju.“

„A teď,“ pokračoval, „nám řekněte o čem je ta vaše kniha.“

„O dnešním Německu,“ odpověděla jsem.

Najednou se jejich výrazy změnily na tvrdé, rudé, přímé tváře. V jejich očích jsem mohla vidět vážnost, která tam před tím nebyla.

„Byla jste tady v těch krásných časech — před válkou?“ zeptal se.

„Želbohu ne. Přeji si, abych byla,“ řekla jsem. „Ale nebyla jsem tu.“

„Pokud jste nikdy neviděla ony slavné dny, tak si nemůžete uvědomit, co vše se změnilo. A nemůžete psát o dnešním Německu.“

Asi měl pravdu, napadlo mě. A znovu se mi vybavila ona krása, kterou jsem nikdy nespatřila, a mé srdce mě zabolelo neodčinitelnou vinou. Znovu mi byl do staré rány vražen nůž. Proč jsem přišla tak pozdě?

Smutně jsem na něj pohlédla a řekla: „Je pravda, že jsem tu tehdy nebyla. Nikdy jsem neviděla nádherné stranické sjezdy ani pochody Hitlerovy mládeže ulicemi; ani jsem nikdy neslyšela Führerův hlas promlouvající k německému národu (krom rádia). Všechny ty roky jsem byla desítky tisíc kilometrů daleko — v Indii. Ale studovala jsem Hnutí, jak jsem jen tak daleko mohla. A také jsem přímo z Německa dostávala hojně zpráv, které většina lidí ani neměla. Můj manžel byl majitel a vydavatel jediného nacionálněsocialistického periodika v indii, The New Mercury, čtrnáctideník dodávaný každému Němci v zemi, kteří si ho museli na příkaz německého velvyslanectví v Kalkatě předplatit. Časopis v roce 1937 zakázali.“ (To vše jsem mohla říct, aniž bych někomu vyzradila své tajemství; byly to přece jen dobře známé věci.)

Zahleděl se na mě s nesmírně zvýšeným zájmem. Jeho oči zářily.

„Ach, ach,“ řekl svému společníkovi, „slyšel jsi to? Pro pána, to musíš slyšet!“

Obrátil se zpět ke mně, než mohl druhý muž cokoli poznamenat a řekl: „V tom případě je to samozřejmě něco jiného. Zjevně nejste jednou z těch cizinců, kteří nás přicházejí vykořisťovat nebo litovat — k čertu s nimi! A i když jste neměla tu výsadu zde v oněch slavných dnech být, aspoň znáte pravdu.“

„Skutečně!“

„A ve své knize také napíšete pravdu?“

„V to doufám.“

„A jaký je váš nejsilnější pocit z Německa, které dnes můžete vidět? Líbí se vám?“

„Obdivuji vás,“ odpověděla jsem se přirozenou jistotou: „Obdivuji vás — skutečné, věrné Němce, tedy — ještě víc než ve slavném roce 1940; ještě víc než v roce 1942, kdy jsem čekala, že budu moci vaše armády přivítat v Dillí po té, co jsem považovala za triumfální pochod Ruskem.“

Jeho tvář se rozzářila do nejsympatičtějšího úsměvu.

„Máte pravdu,“ řekl, „úplnou pravdu. Jsme dobří lidé: tvrdě pracující, poctiví, milí a mírumilovní. Nikdy jsme tuhle válku nechtěli. To ty svině v zahraničí nám ji vnutili. To snad víte, ne? A my bychom ji vyhráli. Protože, přesto, že milujeme mír, umíme i bojovat, když musíme. Nebýt zrádců, tak bychom vyhráli.“

„Já vím. Třikrát nabídl Führer Anglii čestný mír a spolupráci na budování šťastné Evropy. A Anglie třikrát odmítla — poslouchaje příkazy svých pánů, Židů. Vím, že to není vaše chyba. A . . . mohu mluvit i nadále upřímně? Nebude to tady vašemu příteli vadit?“ Zeptala jsem se, nepřímo poukazujíc na druhého muže sedícího u našeho stolu.

„Jemu? Určitě ne. Je to můj starý kamarád. S námi jste naprosto v bezpečí.“ Doufala jsem, že jsem. Jeden nikdy neví. Ale přesto jsem pokračovala.

„Nemohu si zvyknout na ten pohled, na všechny ty ruiny kolem,“ pokračovala jsem. „Kamkoli jdu, křičí na mě příběh mučednictví velkého národa, který mohl zastavit úpadek vyšších ras; zachránit celý svět. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc nenávidím ty, ať už v Německu nebo v zahraničí, kteří na této katastrofě mají podíl.“

„Myslíte Židy?“

„Bezpochyby. Ale také, a i snad více, ty Árijce, kteří uvěřili židovským lžím, nebo kteří se spřáhli se silami mezinárodního židovstva kvůli svým malicherným motivům; všechny ty, kteří zradili nacionální socialismus nebo proti němu otevřeně bojovali.“

„A které z nich nenávidíte nejvíc?“

„Zrádce, o kterých jste před chvílí mluvil: ty, kteří navzdory tomu, že byli čistokrevnými Němci, tajně během války osnovali proti Führerovi, a kteří teď sedí ve vysokých pozicích díky protekci okupantů.“

„Dobře! Velmi dobře řečeno! Ano, to jsou ti lotři, se kterými si to vyřídíme nejdřív, až nadejde den zúčtování.“

„Na tento den se těším.“

„Já také. A nejen já — miliony!“

Najednou jeho oči ztvrdly a já v nich spatřila záblesk zuřivé divokosti — kterou jsem vítala. „Aspoň,“ pomyslela jsem si, „je tu někdo, s kým mohu mluvit, aniž bych se krotila. Někdo, kdo mě bude následovat až do konce; někdo, koho pohled na mé hluboké mediteránské barbarství — ona přežívající stopa starověkých Neárijců, kteří na březích Středozemního moře vzkvétali před příchodem Řeků a Římanů — nevyděsí; Seveřan, který by se mohl ve chvílích pohnutí měřit v chladnokrevném násilí s jakýmkoli Jihoevropanem.“

Usmívala jsem se.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [9] – Elita světa

20/09/2021

* * *

„Der Stärkere hat zu herrschen und sich nicht mit dem Schwächeren zu verschmelzen, und so die eigene Größe zu opfern. Nur der geborene Schwächling kann dies als grausam empfinden, dafür aber ist er auch nur ein schwacher und beschränkter Mensch; denn würde dieses Gesetz nicht herrschen, wäre ja jede vorstellbare Höherentwicklung aller organischen Lebewesen undenkbar.“

—Adolf Hitler[1]

 

Jednou se mě kdosi zeptal, co mě přitáhlo k nacionálnímu socialismu. Bez zaváhání jsem odpověděla: „Jeho krása.“

A dnes, po tolika letech; po neštěstích a pronásledování, jež snížilo naše počty, ale posílilo naši víru; dnes, z těsné cely, kam mě naši nepřátelé zavřeli — jako tisíce mých druhů — zatímco svobodný, prosluněný svět se usmívá a kvete v zářném jaru, jsem šťastna, že mohu svá slova zopakovat. Pro antinacistu, se kterým jsem kdysi hovořila (a který na mě ohromeně zíral, jako by to bylo to poslední, co očekával, že na svou otázku uslyší) se mohla zdát podivnými; podivnými se mohla zdát i všem těm, kteří si neuvědomují celý význam toho, co chceme, nebo se jim zdálo naše dožadování se mimořádné aristokratické filosofie příliš hrubé. Neznám nic, co by se v našich ani v minulých dnech mohlo srovnávat s nádherou života a osobnosti Adolfa Hitlera, s historií jeho zápasu nebo se samotným Weltanschauungem nacionálního socialismu.

Mnohokrát jsem v této knize i jinde obhajovala pravdu nacionálněsocialistické doktríny, nepopiratelných skutečností jež jsou mu základem, přírodních zákonů, starších než samotný svět. Avšak estetická dokonalost je překrásným hmatatelným znakem absolutní pravdy. Dokonce i před tím než jsem si zcela uvědomila jak zvučné a věčné jsou Hitlerovy ideje, jeho sociálně politický systém na mě působil jako na umělce. Neznám žádný jiný systém — a krom prastarého kultu slunce neznám ani žádné náboženství — schopný tímto způsobem apelovat na mě, nebo kohokoli jiného, pro koho, stejně jako pro mě, je na prvním místě láska ke kráse a zvláště ke kráse viditelné; láska k této Zemi a k tomuto životu, nyní a teď; uctívání těla v celé jeho síle, eleganci a vitalitě; uctívání Přírody v její nemilosrdné majestátnosti; skutečné pohanství.

Dvě slova se jako leitmotiv znovu a znovu objevují na několika úžasných stránkách, jež naší filosofii zanechal Heinrich Himmler pod jménem Wulf Sörensen: „Wir Heiden“ — my pohané.[2] Ony jsou klíčem k celému našemu náhledu na život. Nejen já, ale každý skutečný nacionální socialista je svým srdcem pohan. A — snad ještě lépe — každý skutečný árijský pohan je dnes přitahován k nacionálnímu socialismu. (Má-li nějaké „humanistické“ výhrady, pak není skutečným pohanem.)

Člověk se nacionálním socialistou nestává, ale pouze zjišťuje, že jím vždy byl — a že svou přirozeností nemohl být ničím jiným. To není nějaké politické označení; ani „názor“, který by člověk mohl přijmout nebo se ho zříci podle daných okolností, je to víra zahrnující celé bytí, fyzické i psychické, mentální a duchovní: „hnutí si nedává za cíl pouhé vypouštění nového volebního hesla do politického života, nýbrž prosazení nového světového názoru principiálního významu“[3] — způsob života — jak řekl sám Führer.

Je to způsob života těch, v jejichž očích hodnota člověka, jenž se nachází v jeho univerzální kráse — v jeho věrnosti Přírodě, jež ho vyzývá k překonání lidstva — je důležitější než „individuální štěstí“ kolem kterého dělá „buržoazie“ takový povyk; zejména to je způsob života těch, jejichž osobní štěstí je neoddělitelné od uvědomělosti vlastních práv a povinností jakožto Árijců, tedy jejich hodnoty v přirozené hierarchii lidstva.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Láska a nenávist

22/07/2021

Sávitrí Déví v mnoha svých dílech vyjadřuje nenávist k člověku a lásku ke všemu živému. Nejdůležitější knihou v tomto ohledu je rovněž i dle nás nejdůležitější kniha Sávitrí Déví vůbec, Obžaloba člověka. Témata v knize obsažená však prostupují celým autorčiným dílem. V příspěvku níže právě mnoho z těchto zmínek předkládáme.

Úryvky z knih Defiance; Pilgrimage; Blesk a slunce; Long-Whiskers and the Two-Legged Goddess; Souvenirs et réflexions d’une Aryenne; And Time Rolls On a korespondence.

* * * * *

Odmítáte se podílet na vraždění nevinných zvířat, a přesto byste na smrt poslala libovolný počet lidských bytostí.

„Povězte mi: vegetariánkou jste se stala v Indii?“

„Ne; vždy jsem jí byla, už od dětství.“

„Kvůli zdravotním důvodům, nebo z principu?“

„Z principu. Odmítám se podílet na způsobování utrpení a smrti nevinným zvířatům, obzvláště pokud mohu žít i bez toho.“

Podívala se na mě trochu překvapeně a položila mi otázku, kterou mi už položily stovky lidí a kterou mi dodnes budou klást stovky dalších: onu nevyhnutelnou otázku: „V tom případě neschvalujete násilí páchané na lidech ve jménu vaší ideologie?“

„Samozřejmě, že schvaluji! Proč by ne?“ Odvětila jsem, skrývajíc upřímné podráždění — tato otázka mě totiž vždy rozčiluje. „Schvaluji, a to z celého srdce, za předpokladu, že ti, kdo používají toto násilí, tak činí buď proto, že plní rozkazy (v případě, že jsou podřízení), nebo — v případě, že jim je dovoleno ujmout se iniciativy — výhradně proto, aby prosazovali cíle Strany, pro vítězství naší Ideje, kvůli uplatňování našeho programu v jeho správném duchu, a nikdy ne kvůli osobním cílům.“

„Ale jistě byste sama nedělala některé věci, které dělali nacisté,“ řekla ona naivní dáma.

„Nepochybně bych je dělala — a ještě horší věci, než si dokážete představit —, kdybych měla tu možnost,“ odpověděla jsem s ohněm upřímnosti, přesvědčena o své pravdě. „A jsem připravena tak i jednat, pokud k tomu někdy dostanu příležitost … příště. Ale samozřejmě pokud možno vždy v nezaujatém duchu. Dala bych stranou všechny osobní pocity včetně nenávisti ke každému, kdo nenávidí mého Vůdce, a brala bych v úvahu pouze účelnost opatření, která bych použila — nic víc.“

„Říkáte, že se odmítáte podílet na vraždění nevinných zvířat, a přesto byste na smrt poslala libovolný počet lidských bytostí, kdybyste to vy nebo vaši nadřízení vyhodnotili jako ‚účelné‘, tedy kdyby to vyhovovalo vaším ideologickým cílům!“

„Jistě.“

„Nerozumím vám. Jste pro mě nepochopitelná.“

„Zvířata nejsou antinacisté,“ řekla jsem klidně a spontánně — tak přirozeně —, že ona žena navzdory své bezbřehé naivitě trochu couvla. Ale držela se svých iluzí, jako by na nich závisela její životní jistota. „Nemůžu tomu uvěřit!“ řekla. „Nechci vám věřit; vypadáte tak sladce!“

Defiance, str. 75-77.

* * *

Pokrytectví demokratů.

(…) Po několika minutách mi položila onu starou otravnou otázku, kterou jsem od svého návratu do Evropy zodpověděla už stotisíckrát: „Snad opravdu nechcete říct, že schvalujete ty hrozné věci, které nacisté udělali?“

„Jaké ‚strašné věci‘?“ zeptala jsem se s neskrývaným pohrdáním: Nikdy jsem k pokrytectví demokratů neměla tak silný odpor, jako když mi položí tuto otázku.

„No, násilí všeho druhu: zabíjení lidí po tisících,“ odpověděla slečna Taylor.

„A proč ne?“ řekla jsem, „když ti lidé byli překážkou stability režimu a vytvoření krásnějšího světa? Věřím v odstraňování překážek. Navíc,“ — dodala jsem — „se mi naprosto hnusí skrupule lidí, kteří berou jatka a vivisekční laboratoře jako samozřejmost, a přesto se odvažují protestovat proti našim skutečným či domnělým ‚ukrutnostem‘ na nepohodlných lidských bytostech.“

„Ale byly to lidské bytosti, ať už vám připadají jakkoli špatné.“

„Nikdy jsem nesdílela pověrčivost našich oponentů ohledně dvounohých savců,“ řekla jsem s pohrdavým výrazem. „Považuji veškerý život za posvátný — dokud se nestane překážkou vyššího smyslu Stvoření, který jsme si my, nacionální socialisté, vytkli za cíl prosazovat. A tomu mohou stát v cestě jen sobecké nebo hloupé lidské bytosti — nejnebezpečnější ze všech zvířat.

Defiance, str. 88.

* * *

Jako divoké zvíře v kleci

Neměla jsem pero ani inkoust — dokonce ani tužku —, a tak jsem nemohla psát. Chodila jsem po místnosti, odezdi ke zdi, pořád dokola, jako tygřice v zajetí v kleci. Imponovala mi podobnost jakéhokoli postavení s divokou šelmou v „zoo“. „Ale mám svou velkou lásku a své velké ideály, a hrdost, která mě povznáší a udržuje,“ uvažovala jsem. „Co mají chudáci zajatí lvi a tygři, panteři a leopardi, aby si vynahradili ztrátu svobody a dobrodružství? Mám tisíckrát větší štěstí než oni.“ Nikdy jsem si tak živě neuvědomovala, jak dlouhotrvajícím utrpením musí být život v divoké šelmy v kleci — jakou zkouškou by byl můj život za mřížemi, kdybych v těchto dobách pronásledování nebyla tak hrdá a tak ráda vyznávala svou nacistickou víru. A modlila jsem se, abych v našem novém světě jednoho dne pozvedla svůj hlas dostatečně výmluvně na to, aby byly všechny šelmy z cirkusů a „zoo“ vráceny zpět do své rodné džungle.

Defiance, str. 108-109.

* * *

Krmila jsem toulavé kočky.“

„A co jste vlastně v Indii dělala, když se vám nepodařilo z ní před válkou odcestovat?“ byla další otázka.

Moje odpověď — zcela v souladu s pravdou, ne-li přímo se vší pravdou — zněla jako vtip, záměrně řečený, aby jeho obvinění z velezrady srazil šaškovstvím dolů k naprosté banalitě: „Krmila jsem toulavé kočky,“ řekla jsem prostě.

„Kočky!“ zvolal muž, který mě vyslýchal.

„Ano, kočky,“ zopakovala jsem, „během bengálského hladomoru jsem jich denně nakrmila asi sto padesát a také nějaké psy. Dvakrát denně jsem jim nosila rýži, ryby a mléko, a krmila je postupně na dvou nebo třech dvorech, kde se shromažďovaly. A podél točitého železného schodiště, které vedlo na mou terasu, se každý večer tvořila fronta asi padesáti koťat a dalších zvířat. A jen v mém domě jich bylo pětatřicet. Můžete se kdykoli informovat zda mluvím pravdu nebo ne. Celé okolí mě znalo jako ‚kočičí memsáhib‘!“

Defiance, str. 148-149.

Značka pro pokračování textu

Alfred Rosenberg – Stopa Žida v dějinách [2] – Obchod a lichva

28/06/2021

Druhá kapitola Rosenbergovy knihy Stopa Žida v dějinách, ve které autor poukazuje na základě samotných židovských historiků na skutečnost, že za židovským tíhnutím k obchodu a lichvě nestála „diskriminace“ hostitelských národů, pro kterou nemohli Židé získat jiného povolání, ale jeho přirozená inklinace, přítomná už ve starověku a po celý evropský středověk. Poznámky v hranatých závorkách dle anglického a českého překladu.

* * * * *

Prostor, který máme k dispozici, nám nedovoluje detailně — v jednotlivých případech a konkrétních dobách — prozkoumat impulz, který dal ve vývoji židovské mysli podnět k obchodování a lichvě. Musíme pouze podotknout, že tato dispozice nebyla výsledkem vyloučení Židů z tělesa ostatních národů, ale byla v životě Židů vždy přítomna jako hnací síla. Samo o sobě to nelze tuto dispozici kritizovat, protože obchod je neoddělitelnou součástí našich každodenních životů, ale můžeme mnohé namítat proti židovskému obchodnímu duchu, o kterém pohovoříme později.

Již za časů krále Šalamouna, a pravděpodobně mnohem dříve, dostával vladař tribut z karavan, které cestovaly mezi Palestinou a Babylonem. Šalamoun dále založil obchodní stanice v Damašku a dalších místech; získal značné jmění z obchodu s koňmi s Egyptem; a spolu s Féničany podnikl cestu do tajemného Ofiru,[1] země zlata na dálném východě.[2] Vedle frekventované cesty z Damašku na Golanské výšiny až do Akkonu existovalo mnoho dalších používaných cest. Jedna z nich vedla ze Skythopolis[3] do Sichemu, jiná zase z Genae také do Sichemu a odtud do Jeruzaléma. Mezi Jeruzalémem a přístavem Ejlat existovala přímá a frekventovaná cesta; další podobná cesta vedla do pobřežní Jaffy. Na těchto obchodních tepnách Židé už od starověku vedli čilé obchody, pro přežití se ale mnoho z nich muselo očividně živit jinak.

Když byli Židé odvedeni do exilu, otevřely se židovskému obchodnímu duchu nové příležitosti. V krátkém čase se mnohým z nich pod vládou tolerantních a zemědělsky orientovaných Peršanů podařilo získat velké bohatství. A když byly nářky nad ztracenou domovinou konečně vyčerpány, nevrátili se zpět do Palestiny všichni Židé, ale pouze chudí a „svatí“, kteří k tomu byli donuceni a tvořili pouze menší část z těch, co odešli do exilu. Ti, kteří se nevrátili, pokračovali ve svých obchodech a bankovních podnicích a expandovali dále na východ.

Židé, kteří se vrátili zpět do Palestiny, před sebou našli řídce osídlenou zem, která jen čekala na to, až ji někdo osídlí a energicky zkultivuje. A i když Židé byli nuceni se do Palestiny vrátit, nebylo to něco, k čemu inklinovali. Toho je nejlepším důkazem masová migrace, která brzy následovala do zemí, které jsme zmiňovali výše.

Často můžeme slyšet velkou lež o tom, že Židé byli pomocí rozšířených a restriktivních zákonů vyloučeni ze všech druhů obživy krom obchodu, a tudíž se z nutnosti museli živit půjčováním peněz. Je tomu právě naopak: Žid migroval, protože doufal, že najde pro své služby nejlepší půdu právě v cizině. Není proto žádnou náhodou, že židovské kolonie existovaly právě ve velkých obchodních centrech, protože kdyby Židovo srdce toužilo po práci, stěhoval by se na venkov za úrodnou půdou a ne na kamenité ostrovy a do úzkých přístavních čtvrtí. Toto se netýkalo jen starověku, ale v historii můžeme nalézt skutečně mnoho příkladů ve všech dobách a zemích.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Zlato v peci [8] – Náhled do nepřátelského tábora

20/05/2021

V další kapitole Zlata v peci Sávitrí pokračuje v rozebírání motivace Spojenců v jejich tažení proti nacionálnímu socialismu.

* * *

„Jede Halbheit ist das sichtbare Zeichen des inneren Verfalls, dem der äußere Zusammenbruch früher oder später folgen muß und wird.“

—Adolf Hitler[1]

Jedno z mých prvních setkání s představiteli okupačních mocností v Německu se přirozeně odehrálo na hranici oddělující Sársko s francouzskou zónou. Zde jsem byla svědkem dětinské arogance ze strany jednoho z nejješitnějších národů Evropy, který je též součástí neštěstí Německa.

Hranici jsem překročila v Saarhölzbachu 11. září 1948, kolem deváté hodiny ranní. Byl jasný sluneční den. Spolu s ostatními pasažéry jsem se zařadila do fronty na pasovou kontrolu a prohledání zavazadel. Určitě ne bez obav, protože jsem sebou krom dalších věcí měla velmi těžký kufr se šesti tisíc nacionálněsocialistickými letáky — nebo spíše, abych byla přesnější, šest tisíc mínus pár tuctů, které jsme již rozdala v Sársku — schovanými v knihách. Sama jsem je napsala ve Švédsku a vytiskla v Anglii. Jak mi jeden muž pomáhal tlačit kufr směrem k celníkovi, pomyslela jsem si, že by nebylo zrovna dobé, kdyby je teď našli. Byla jsem připravena na nejhorší. Přesto, kdybych přece jen měla být někdy „chycena“, doufám, že tomu bude až poté, co jsem rozdala své papíry, ne před tím. Na chvíli jsem se duševně stáhla z toho co se dělo kolem mě a myslela na našeho milovaného Führera. A také na neviditelné bohy, kteří mi až doposud pomáhali konat pro naše ideály to nejlepší, a kteří mě konečně přivedli do Německa. Byla-li toto jejich vůle, určitě mi pomohou překročit bez újmy hranice. A pokud ne, aspoň naším nepřátelům ukáži, že stále existují nacionální socialisté hodni toho jména, dokonce i mezi neněmeckými Árijci. A pomyslela jsem na všechny ty, kteří pro naši věc trpěli a zemřeli. Dostane se mi někdy té cti také trpět? Zemřít? Přála jsem si, aby ano. Ale ještě ne; ne dokud nerozdám všechny své letáky, nerozvěsím všechny své plakáty; neudělám cokoli, co budu moci.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – 1933

20/04/2021

Následující oslavný text Sávitrí Déví o nástupu Vůdce Adolfa Hitlera k moci je ze stejnojmenné kapitoly knihy Forever and Ever (Counter-Currents Publishing, 2012), elektronickou verzi lze nalézt na stránkách Archivu.

* * *

A přišel Den všech dnů, Den radosti a síly, narození znovuzrozeného Západu; Den, kdy jsi po třinácti letech nadlidského zápasu vzal do svých rukou osud těch, které jsi tak miloval — těch, které všichni bohové vyvolili; aby se v našich časech stali nejsilnějšími a nejlepšími.

Dav nesmírný jako oceán stál netrpělivý a plný nadějí — milující —, přesto stále nejistý; čekající na dlouho očekávané zprávy; čekající na to, jestli jsi zvítězil; čekající, aby mohl prožít nejlepší chvíli dlouhého zápasu Německa — počátek Nové éry, vyvrcholení veškerého trpělivého heroismu nedávných i vzdálených let. Minuty ubíhaly, každá se zdála být dlouhá jako hodina. V tisících hrudích bila srdce každou vteřinou rychleji a rychleji. Nikdo nedýchal. Stejně jako vyprahlá země očekává déšť po dlouhém období sucha v zemích, kde nedostatek dešťů znamená smrt, ve světě obaleném šerem, očekávajícím další Úsvit, se tak i Tvůj lid toho dne shromáždil před prezidentským palácem Říše v počtech tisíců, očekávaje ona kouzelná slova: oznámení o Tvém triumfu — a samozřejmě také jejich.

V davu nastal pohyb a na malou chvilku i naprosté ticho. A v tomto slavnostním tichu v celé vážnosti zazněl hlas Tvého blízkého přítele a věrného bojovníka raných dní, druhým mužem po tobě: „Náš Vůdce je kancléřem!“ Ticho trvalo další vteřinu — zcela rozdílné ticho; ticho žíznivé země rozprávějící s nebesy při první kapce deště, jak vítr utichá, ticho nepopsatelné radosti se dostává až na samotný okraj extáze. A tehdy zčistajasna propukne vzrušený lidský oceán v hromový výkřik, opakující jediným hlasem a zesilujícím sto tisíckrát; halasný živel výkřiku, nekonečné burácení radosti — hlas Tvého lidu; Hlas Boha, kterého Přírodou vyvolení kdysi přijali —: „Náš Vůdce je kancléřem! Jsme svobodní!“ A muži si jeden s druhým potřásali rukama; a ženy se plné radosti vrhaly jedna druhé do náruče; a po jejich zářících tvářích se dolů valily slzy radosti.

Pak se nadšený dav pomalu rozptýlil do všech směrů, každý muž či žena, hoch nebo dívka, nesli do dálav skvělou zvěst onoho Dne: „Náš Vůdce je kancléřem! Německo povstalo!“ A po celé zmrzačené Zemi, v celé její šířce a délce, zněly zvony, a bubny a vojenské trubky, a jejich hudba poprvé po několika staletích zněla takovým obrovským štěstím. Z každého okna vlála vlajka nesoucí posvátný Symbol Slunce a árijské rasy. A přeplněnými ulicemi, pod nekonečnými řadami vlajících praporců krvavě rudé, černé a bílé, nyní nesmrtelné Úderné oddíly, které Tě svou stálou obětí a zápasem dovedli k moci, pochodovali plny pýchy, pějíce nesmrtelnou píseň.

A každou zemí nedávno odtrženou od Tvé poražené Otčiny, a skrz každou zem, kde Tvůj lid žil, odříznut po staletí od Říše umělými hranicemi, začala v odezvě na skvělé zprávy růst obrovská naděje, zprávy nyní vysílaných do celého světa: naděje, že brzy bratrství krve bude jediným pojítkem sjednocujícím všechen Tvůj lid v jedné hrdé velké Říši; že brzy na popud Tvé nové žijící víry padnou všechny umělé hranice; že se brzy ve svobodě, síle a radosti Tvůj lid rozšíří na východ a na západ, vzdor žárlivosti ostatních národů, naplňujíc tak velký úděl uložený jim Přírodou, jak v míru, tak ve válce.

* * *

Odvěcí nepřátelé vyššího lidstva byli zděšeni; v onom hlasitém výbuchu divoké radosti, ozývající se z nového Německa napříč celým světem, stejně jako v nesmírně tiché naději, kterou nemohli potlačit, začali slyšet klepání smrti na jejich dlouho budovanou vládu a zřeli první příznaky konce jejich vzestupu — navěky. Nenáviděli Tě a obávali se Tě. Na svých tajných poradách proto začali připravovat ďábelskou síť lží a ujednání, kterými na Tebe a Tvůj lid chtěli uvrhnout hloupou zuřivost nemyslících lidských mas každé rasy a jazyka — jednotvárnou universální masu, která Tě neznala, a která nemohla cítit krásu Tvého snu.

Jen několik lepších lidí na celém světě mimo Tvou říši vítalo Tvůj vzestup jakožto Úsvit, který oni sami očekávali. A ještě méně ho stále očekávalo tak dlouho a tak důsledně jako já.

Stejně jako člověk zdraví z pláže Slunce, vzdálené miliony kilometrů, tak i já oslavovala zprávy o tomto překrásném Dnu zdaleka; stejně tak jsem přivítala oznámení o Tvém kancléřství; a stejně tak jsem Tě uctívala ve svém srdci, můj Vůdce, Dárce nové hrdosti a víry každému Árijci hodného své rasy, nyní a navždy!

A jak ke mně dosáhly ozvěny radosti Tvého lidu, myslela jsem na ohromný sen, který jsem po dlouho dobu měla: sen o skutečné árijské vládě na celém světě. A v naší době jsi mohl právě Ty tento sen přetvořit v žijící skutečnost. Svět pod Tvou vládou mohl být místem pořádku a krásy, onen zdravý pohanský svět, po kterém jsem tak dlouho toužila. A ve svém srdci jsem toužila spatřit Tvůj dobyvatelský duch drtící všechny člověkem stvořené víry falešné rovnosti. A ve svém srdci jsem rovněž toužila spatřit Tvou velkou Říši ještě větší, snad jednoho dne ke všem břehům světa; bratrství árijské krve přesahující člověkem vytvořené hranice; a Tebou inspirované následovníky — elitu světa — vládnout navždy celému světu!

Miguel Serrano — Poslední setkání s C. G. Jungem

28/02/2021

V následujícím příspěvku Miguel Serrano vzpomíná na své poslední setkání se slavým švýcarským psychologem C. G. Jungem. Přeloženo podle anglického překladu Alexe Kurtagiće a španělského originálu.

Původní text byl po Jungově smrti otištěn v chilských novinách El Mercurio roku 1961 a také v roce 2002. Serranův text byl rovněž publikován v The Hindustan Times (16. 7. 1961); Neue Zürcher Zeitung (29. 7. 1961 a 30. 7. 1961); Das Schweizerische Rote Kreuz, č. 6-7 (1. 10. 1961); a Humboldt, č.8 (1961).

* * * * *

Je 8. června, šest hodin ráno. Otevřu dveře do mého pokoje v Novém Dillí — dveře se otevírají na malou bílou terasu koupající se v ranním slunci. Obrovské červnové vedro začíná velmi brzy. Jsem jen zpola oblečen a chystám se na své jogínské cvičení pozdrav slunci, „súrjanamaskára“. I za tohoto teplého počasí mě zdraví neuvěřitelná zeleň stromů a ptačí zpěv nekonečna. Indický sluha v turbanu ke mně rytmickými kroky hindů přistoupí a uctivě mě zdraví „salám, sáhib“. Podá mi kousek složeného papíru. Telegram. Rychle a skoro nepřítomně ho otevřu. Vidím, že je z Curychu, což mě překvapuje. Čtu ho a jsem celý zmatený. Stojí v něm: „Dr. Jung včera v poledne pokojně zesnul. Upřímnou soustrast.“ Telegram je podepsán Bailey a Jaffé, mladá americká dáma, která doprovázela Dr. Junga, a kterou si pozval k sobě domů, a jeho švýcarská sekretářka.[1] Telegram byl z předchozího dne.

Okamžitě mě ochromil obrovský smutek — mé oči zvlhly, snad kvůli intenzivní záři slunce, ale možná taky ne. Bylo to docela nedávno, co jsem s Dr. Jungem pobýval v jeho domě v Küsnachtu u Curyšského jezera. Byl jsem možná posledním ze zahraničních přátel, kteří ho před smrtí viděli. Zpráva o jeho smrti mě zasáhla v hloubce mé duše. Můj vztah s tímto velkým mužem, s tímto mimořádným géniem, byl skutečně jedinečný. Mám od něj ručně psaný deseti stránkový dopis, který prakticky mohu nazvat jeho ideologickým testamentem. Někdy v budoucnu ho musím zveřejnit. Měl jsem to obrovské štěstí, že Jung napsal úvod k jedné z mých knih — poprvé a naposledy, co tak učinil v čistě literárním díle.[2] Náš vztah započal sdílením společného zájmu o Východ, jógu a filosofie Indie, Číny a Japonska. S Jungovým dílem jsem se nicméně seznámil dlouho před mým příchodem do Indie v roce 1953. Bylo to v roce 1947 při mé cestě do Antarktidy. Jung se zase zajímal o Chile. Minulý rok po zemětřesení v Chile[3] jsem od něj obdržel dopis. Psal, „vím, že moderní lidé vědy to nepřijmou, ale existuje jisté spojení mezi Přírodou a duší. Matka příroda se ladí na naši civilizaci a s tím přináší také ničení. Naneštěstí to teď potkalo vaši zemi. Poslední dobou myslím na Chile velmi často!“

Ale byla to Indie, která nás svedla dohromady. A já si to samozřejmě uvědomuji a vím, že to tomuto velkému muži dlužím. Dnes v půl deváté ráno ministerský předseda Néhrú odjíždí na dovolenou do údolí Kullú, Údolí bohů, v Himalájích. Musím ho zastihnout. Nasedám do auta a jedu na letiště. Jsem jediným přítomným diplomatem. Néhrú se záhy objeví, mírný, bystrý, plný šarmu jako obvykle. Doprovází ho jeho vnuk a nádherný pes. Dlouho jsem v Dillí nebyl, takže jsme se nějaký čas neviděli. Hned jsem mu řekl: „6. [června] zemřel profesor Jung.“ Nevěděl jsem, zda ranní noviny tuto zprávu už otiskly. Néhrú je ohromen, protože Junga obdivoval. Přislíbil poslat kondolenci za sebe a Indii. Tak byl symbolický kruh uzavřen.

Vracím se zpět domů, do své pracovny, a zbytek dne trávím ponořen v myšlenkách na Dr. Junga. Vzpomínka letí, vidím její obraz, je v mé mysli. Teprve nedávno jsem v jemném dešti stál před jeho domem.[4] Jungovým domem na okraji Curychu, v Künsnachtu. Na vstupním portále je fráze v latině, která by se dala přeložit jako „ať už na Boha myslíš nebo ne, je vždy s tebou“. Uvnitř domu se nachází celá řada obrazů a nádherných předmětů, starožitných rytin a středověkých maleb. Přijala mě paní Bailey a pozvala mě do malého obývacího pokoje, kde servírovala čaj. Mluvili jsme o Dr. Jungovi. Řekla mi, že během posledních několika dnů mu nebylo dobře, cítil se velmi unaveně, protože tvrdě pracoval na osmdesáti stránkové eseji, kterou v angličtině ručně psal pro amerického nakladatele, a která by brzy měla vyjít v knize „Člověk a jeho symboly[5]. Paní Bailey byla zneklidněna, protože ji Jung řekl, „přeji si odejít, ale vy mě tu držíte“. Nevěří mu, myslí si, že Dr. Jung se stále zajímá o život a svět: „Stále má velký smysl pro humor, je velmi zapálený.“ Mluvíme o smrti. Táži se jí, zda věří v život po smrti. Odpovídá, že si tím je naprosto jistá, protože „v nevědomí se nachází něco, co vyjadřuje kontinuitu.“ Pak se otáže na můj názor. Odpovídám, že nevím a nejsem si ničím jist. Nedávno jsem se v Montagnole, v italském Švýcarsku, setkal s Hermannem Hessem, a ptal jsem se ho na to samé. Řekl mi, že „zemřít znamená odejít do Jungova kolektivního nevědomí, a pouze tehdy, se lze odtud dostat zpět do říše forem . . .“  Hesse mi rovněž řekl, že „Jung je obrem, horským obrem naší doby“. A požádal mě, abych ho napříště pozdravoval — „pozdravy Stepního vlka“.

Paní Bailey kývá svou krásnou, šedivou hlavou a šeptá: „Ne, člověk tak veliký jako on nemůže skutečně zcela zmizet jen tak, jako když se přepne vypínač.“

Je pravda, že se Jung necítil dobře, ale nebyl soužen žádnou nemocí. Toho dne se cítil lépe a vstal, aby mě přijal. Paní Bailey mě zve nahoru, ale žádá mě, abych se nezdržoval příliš dlouho a zbytečně ho neunavil. Vstupujeme do jeho studovny. A tam seděl Jung, ve svém křesle vedle okna s výhledem na jezero. Měl na sobě japonské roucho, díky kterému vypadal jako zen-buddhistický mnich, starý samuraj, nebo kněz nějakého prastarého kultu. Byl osvětlen světlem pozdního odpoledne a obklopen alchymistickými rytinami a velkou malbou hindského boha Šivy na vrcholku hory Kailás. Doktor Jung se pokusil vstát, ale zastavil jsem ho. Paní Bailey odchází a nechává nás o samotě. Nevím proč, ale cítím v sobě víc emocí než při našich jiných rozhovorech. Beru do rukou jeho stařecké ruce a chvíli je držím, dívajíce se mu do očí. Nemohu promluvit.

Usmívá se svým typickým úsměvem, naplněným mazaností, moudrostí a shovívavostí. Natáhne se po dýmce, ale nedosáhne. Povídám mu, „jaká to nádherné japonské roucho“. Je to obřadní roucho. Z kapsy vyndám krabičku z Kašmíru, kterou jsem mu jako dárek přivezl. Dívaje se na ni, praví „tyrkys z Kašmíru“. A posléze dodá „nikdy jsem v Kašmíru nebyl. Byl jsem pouze na jihu Indie; v Maduru — na všech těch velmi „zajímavých“ místech. Pak mi vypráví o Hindech a Číňanech; mluví o knize čínského mistra zen-buddhismu, jehož jméno si nemohu vybavit, a že je to nejlepší kniha, kterou na toto téma četl. Předávám mu pozdrav od Hermanna Hesseho a vyprávím mu o rozmluvě, kterou jsem se spisovatelem vedl o smrti. Vysvětlil jsem Jungovi, že jsem se Hesseho zeptal, zda je důležité vědět, jestli je něco po smrti. Jung chvíli přemýšlel a následně řekl, že ta otázka byla položena špatně — že jsem se měl zeptat, zda je nějaký důvod věřit, že po smrti existuje život.

A tak jsem se doktora Junga otázal, „čemu věříte vy? Je?“ Odpověděl: „Může-li mysl fungovat mimo mozek, pak funguje mimo prostor a čas. A pokud funguje mimo prostor a čas, pak je nepomíjející.“

—A čemu věříte, doktore? Co myslíte?

—Během války jsem viděl muže, kteří utrpěli zranění mozku, jež ochromilo fungování mozkové kůry, a kteří přesto dokázali snít a následně byli schopni si tyto sny vybavit. O čem snili? Jistě víte, že malé dítě nemá jasně určený pocit vlastního já. Dětské já proniká celým jeho tělem. Avšak bylo prokázáno, že malé děti mají sny, v nichž je ego jasně určené stejně jako u dospělých lidí. Ale pokud z fyziologického hlediska dítě nemá já, co v dítěti vytváří jeho sny — sny, které je, jak mohu dodat, ovlivňují na zbytek života? Pro dítě neexistuje žádné já. O čem sní?

Věříte, doktore, že existuje něco jako astrální tělo, „linga-šaríra“ hindské filosofie, které se od těla odděluje v okamžiku smrti?

—Nevím. Viděl jsem zhmotňovat věci z ničeho a média pohybující objekty na dálku, aniž by se jich dotkly.

A doktor Jung pokračoval:

—Kdysi jsem byl velmi nemocný, byl jsem téměř v kómatu; každý si myslel, že zemřu a možná, že hodně trpím, protože v podobných stavech lidé věří, že trpíte. Ve skutečnosti jsem měl pocit, jako bych se vznášel, zažil jsem úžasný pocit svobody. Pamatoval jsem si to i po uzdravení.

Dr. Jung na levé ruce vždy nosil prsten s gnostickým symbolem. Egyptským symbolem. Mluvili jsme o významu toho prstenu a doktor mi vysvětlil, že „všechny symboly jsou uvnitř mě zcela živé“. Jeho paměť a vystupování byly i v jeho požehnaném věku 85 let neuvěřitelné. Někdy mluvil jako básník, jako kouzelník, jako mystik. Jednou mi řekl: „Nikdo mi pořádně nerozumí; rozumějí mi pouze básníci.“[6]

Zeptal jsem se:

Co se s lidstvem stane v nadcházející době supertechnologií? Myslíte, že za dvacet let se vůbec někdo bude zajímat o duchovní symboly, v době vesmírných letů, v době Sputniků, Gagarinů a Shepardů? Nebude duch něčím irelevantním?

Dr. Jung se mazaně usmál a prohlásil:

—Dříve či později se člověk bude muset vrátit k sobě samému, dokonce i z hvězd. To, čeho jsme nyní svědky, je jen extrémní formou útěku od sebe samých, protože je snazší odletět na Mars nebo na Měsíc, než proniknout do vlastní bytosti. Nenajde-li člověk sám sebe, stojí tváří v tvář svému největšímu nebezpečí: vlastnímu vyhlazení. Dobývání vesmíru je jakási pudová reakce, snaha vyřešit nejpalčivější z problémů, kterému lidstvo bude muset čelit: přelidnění.

Dr. Jung by na toto velmi důležité téma hovořil dál, ale vešla paní Bailey, aby mu sdělila, že na něj čeká jeho dcera a zeť. Svůj slib krátkého rozhovoru jsem nedodržel.

Teď ale vím, že na tom nezáleží, byl to náš poslední rozhovor. A něco mi snad tuto skutečnost snad napovědělo, protože když jsem odcházel ke dveřím, zastavil jsem se a otočil se zpět k doktorovi. Jung na mě hleděl s lehkým úsměvem a rukou s gnostickým prstenem zvedl na rozloučenou. Poslední rozloučení. S úctou jsem se uklonil.

Ano. Když jsem naposledy Junga viděl, oblečeného ve východním rouchu, s lesknoucím se gnostickým prstenem na stařecké ruce, byl obklopen světlem pozdního odpoledne.

Připadalo mi to, jako by mi chtěl říct: „Sbohem, odcházím. Ale jednoho dne se vrátím na Východ.“


[1] Ruth Bailey (1895 – 1980), anglická zdravotní sestra a v posledních šesti letech Jungova života jeho ošetřovatelka, se kterou se slavný psycholog poznal na své cestě do Ugandy v roce 1925.

Aniela Jaffé (1903 – 1991), švýcarská Židovka, Jungova dlouholetá spolupracovnice a zapisovatelka.

[2] The Visits of the Queen Sheba (Návštěvy královny ze Sáby).

[3] Obrovské zemětřesení ve Valdivii dne 22. května 1960.

[4] Serrano doktora Junga naposledy navštívil 10. května 1961. Tento rozhovor je v trochu jiné formě zaznamenán i v Serranově knize C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships (1965), str. 96-102, který je v upravené formě otištěn v Rozhovory s C. G. Jungem (Portál 2015, str. 295-299). Na místech, kde to bylo vhodné, byl použit český překlad z této knihy.

[5] V češtině naposledy vydalo nakladatelství Portál v roce 2017.

[6] Miguel Serrano, C.G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships (1965), str. 60.

Sávitrí Déví – Zlato v peci [7] – Drancování, lži a povrchnost

30/01/2021

V sedmé kapitole Zlata v peci pojednává Sávitrí blíže o poválečném drancování Německa vítěznými spojeneckými mocnostmi. Odhaluje skutečné důvody a nepřátelství jednotlivých spojeneckých států. Díky tomu se může blíže rozepsat o pokrytectví vítězů, zvlášť ve vztahu ke Katyni nebo Drážďanům, ale také o francouzských Lidicíh, vesnici Oradour. V rámci filosofické polemiky popisuje upřímnost komunismu a neupřímnost demokracie. Samozřejmě se proto musí rozepsat o Židovstvu a jeho pronásledování.

* * *

Když prozíravý mezinárodní Žid pobízel Anglii k vyhlášení války Německu 3. září 1939, bylo jeho cílem rozdrcení nacionálního socialismu. Německo pro něj neznamenalo nic než kolébku a baštu nesmírně nebezpečné společenskopolitické filosofie. Německo bez nacionálního socialismu pro něj nepředstavovalo ohrožení, jakkoli mocným by se v budoucnu mohlo stát. To Žid velmi dobře věděl. Staletí zkušeností ho naučili — a to moc dobře — že není nic jednoduššího k vykořisťování než čistý Árijec bez rasového uvědomění. Uvažoval, „čím čistší, tím hloupější“, berouce vrozenou šlechetnost Árijců za otupělost intelektu. Nebál se jich; dokud jejich vědomí dřímalo. Ale tato nebezpečná filosofie jich v Německu nyní probudila většinu. A pomalu se začínali probouzet i v ostatních zemích; pomalu se dala do pohybu celá árijská rasa. Proto musela být tato filosofie rozdrcena, aby Žid mohl jako mistrný parazit na Evropě a Americe dále prosperovat; pán celého světa skrze kontrolu mezinárodního finančního systému.

Židovy útoky na Německo — včetně těch prostřednictvím propagandy před válkou — neměly jiného významu.

Ale účel krátkozrakého Árijce v Anglii i jinde akceptovat roli židovského spojence proti šampionům vlastní rasy, bylo něco jiného. Buď to byl sentimentální hlupák, utíkající tryskem ke svým izraelským miláčkům ze spárů nacistických „monster“, nebo . . . prostě žárlil na prosperitu svých německých bratří, žárlil na produktivitu jejich továren, na jejich reorganizovanou armádu; na jejich rostoucí vliv; na jejich nádherné „Autobahnen“; na čisté, prostorné, prosluněné domy jejich pracujících, s moderními kuchyněmi a muškáty v oknech; na jejich zahrady plné zdravých dětí; na jejich ráj mládí a inspirující sjezdy strany; žárlil na jejich radost a vitálnost — na skutečnost, že oni mají ke komu vzhlížet a pro co žít, zatímco zbytek Evropy a největší část světa nemá nic. A tak nenáviděli šťastné Němce a nadčlověka, který jim tuto prosperitu a takové štěstí přinesl.

A za vše, co tento anglický árijec vykonal, vyšel naprázdno. Žid mu totiž zapomněl říct, že drancování je jeho oborem, a že i kdyby si jeho spojenci v Německu nějaký malý lup vzali, hlavní zisk — trvalý zisk — může náležet pouze a jen „Bohem vyvolenému lidu“; to oni tu byli od vykořisťování nejen Německa, ale stejně tak Anglie a Ameriky — celého světa — na ruinách nenáviděného nacistického systému. Oni a nikdo jiný. Kdyby toto anglický a francouzský Árijec věděl, asi by s německými bratry nebojoval s takovou ochotou. Leda že by samozřejmě žárlivostí pěstovaná nenávist byla větší než pud sebezáchovy a — jednoduše řečeno — pobláznění větší než u drahých Židů střední Evropy, větší než cokoli jiného.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [2] – Pesimistický panteismus

17/12/2020

Druhá kapitola knihy Obžaloba člověka od Sávitrí Déví.

* * * * *

Kromě těchto na člověka soustředěných věr větší části světa, jež jsme se teď snažili definovat, existuje ještě zcela odlišný pohled hindů a velkých náboženství, jež z hinduismu vycházejí, jmenovitě džinismus a buddhismus. Kvůli pohodlí nazvěme tento pohled indickým, v protikladu k předešle popsanému pohledu židovskému, protože jediné skutečně velké mezinárodní náboženství, jež ho zdědilo — buddhismus — je vlastně dlužný ranému indickému myšlení, stejně jako jsou křesťanství a islám dlužni židovské tradici, a pravděpodobně ještě víc.

Indický pohled lze shrnout jednou větou: tento pohled spočívá na vidění manifestace týž jedné božské Síly ve všech formách života a na různých úrovních vědomí. Tento pohled je soustředěn kolem fundamentální myšlenky věčnosti individuální duše — nejen její nesmrtelnosti — a jejího života v miliónech a miliónech těl v miliónech a miliónech po sobě jdoucích zrození. Tento pohled proklamuje kontinuitu života v čase a prostoru, jenž je logickým důsledkem dogmatu zrození a znovuzrození, a popírá propast mezi člověkem a zbytkem zvířecího světa. Taková propast by dle tohoto pohledu byla jen umělá. Lidský sklon věřit v existenci takové propasti je buď produktem povrchního, špatně interpretovaného pozorování, nebo výsledkem svévolného ohodnocování, zakořeněného v lidské pýše, a o nic méně směšný než sklon těch zuřivých nacionalistů, jež bez jakéhokoli opodstatnění „objektivně“ považují svůj vlastní národ za nejnadanější a nejcennější na světě. Nikdo neví, odkud toto dogma zrození a znovuzrození pochází. Může být staré jako samo lidstvo, a pravděpodobně se během dlouhé nezaznamenané prehistorie objevilo ve stejnou dobu v různých částech světa. Své nejrozvinutější vysvětlení však tento pohled nepochybně našel právě v Indii, a postupně se ze statusu spontánní animistické víry vyzvedl na víru důsledného vysvětlení vesmíru — filosofie. A můžeme říct, že tato filosofie pouze jednoho velkého subkontinentu, rozpínajícího se od Himálají po Cejlon — což všechny indické myšlenkové směry přijímají za výchozí bod —, ale rovněž se zdá, že se jedná o společný prvek všech různých sklonů asijského myšlení, jež Indie přímo či nepřímo ovlivnila skrze buddhismus. A úspěch všech pokusů rozšířit vliv indického myšlení na Západ závisí — a nemůže tomu být ani jinak — primárně na rozšířeném kázání této jedné fundamentální víry v po sobě jdoucí reinkarnace.

Tato víra, jak jsme již řekli, je neslučitelná s jakoukoli teorií, jež tvrdí, že člověk je svou přirozeností odlišný od ostatních živých tvorů, a z tohoto předpokladu jsou mu proto přiznána zvláštní „práva“. Úsilí některých teosofů[1] udržet nezmenšitelnou propast mezi lidstvem a zvířaty představením vlastního vysvětlení o posmrtné myšlence zvířecí „skupinové duše“ se nám jeví jako pouhá lstivá reakce starého křesťanství, jenž leží na úrovni někde mezi polospánkem a plným životem — a občas nečekaně asertivním —, pod povrchovou vrstvou indického myšlení většiny z oněch podivných novohinduistů Západu. Bhagavadgíta se vůbec nezmiňuje o skupinové duši; a co je nám známo, tak ani žádná uznávaná hindská „šástra“, ve které se hovoří o zrození a znovuzrození. Právě naopak, zdá se, že v očích indických mudrců, autorů posvátných spisů, stejně jako v očích prostých Hindů, je každá duše od počátku (nejen od chvíle, kdy vstoupila do lidského těla) obdařena individualitou, jež pokračuje dále skrze všechny po sobě jdoucí inkarnace, jedno v jakém druhu těla.

To samé lze říci o teorii, podle které pokud duše dosáhla své první lidské inkarnace, bude se nadále rodit už jen a pouze v lidské nebo nadlidské formě, nikdy ne v nelidské, bez ohledu na její skutky; teorie, že přijetí duše na lidské úrovni je „jako vykonat zkoušku“, a že takto získaný jakýsi „diplom“ je duši, bez ohledu na to zdali je toho skutečně hodna, neodvolatelně dán. V tradiční víře Hindů však neexistuje nic, co by takový názor potvrzovalo. Právě naopak, v hindských (a buddhistických) legendách existují případy lidí znovuzrozených aspoň na nějakou dobu jako zvířata. Král Bhárata (často nazýván Džadabhárata) se údajně měl znovuzrodit jako jelen; a dobrý král Ašóka, nejmocnější patron buddhismu — nepochybně historická osobnost, jejíž život je znám každému indickému školákovi — se na týden znovuzrodil jako hroznýš, což byl trest za dočasný nedostatek vyrovnanosti. Aspoň tak nám tento příběh předala buddhistická tradice.[2]

Jinými slovy, člověk věřící v doktrínu reinkarnace si nemůže být nikdy zcela jist, že prašivý pes co leží venku v bahně, není jedním z jeho zesnulých příbuzných nebo přátel, odpykávající si nějaký netušený, přesto těžký přečin v tomto ubohém hávu — nějaký přečin snad neznámý i onomu hříšníkovi; snad odpustitelný v očích lidské spravedlnosti, ale dostatečně vážný z pohledu božských imanentních zákonů příčiny a následku, aby tento hříšník dostal psí tělo, hladověl, trpěl prašivinou, a aby pošel někde v kanále. A podobně tomu může být v případě, že jistý protivník člověka není nikdo jiný než hladový pes, jenž někdy před třiceti lety lehával před jeho dveřmi, a kterého se neobtěžoval nakrmit. Může být, že syn ženy, její zdroj radosti a pýchy, není nic jiného než opuštěné kotě, jež kdysi našla na ulici, a jež předlo v jejím náručí, když si ho odnášela domů. Nikdo tohle nemůže s určitostí říct. A jakmile člověk připustí možnost, že ta jedna samá individuální duše může přecházet z jednoho těla do dalšího — z nižšího tvora do vyvinutějšího, nebo naopak, dle zásluh této duše — může logicky očekávat, že v celém schématu života bude mít zcela odlišný životní postoj od náboženství, jež učí, že pouze člověk má duši, a to nesmrtelnou, ale ne nestvořenou, věčnou. Můžeme očekávat pocit velkolepé jednoty života, jež tvoří základ nekonečné rozmanitosti viditelného světa, a vidět ve zvířatech (a rostlinách) potencionálního člověka nebo nadčlověka, a podle toho s ním jednat se vší láskou a laskavostí, se kterou se křesťané, mohamedáni a humanističtí volnomyšlenkáři učí jednat s lidmi nižších lidských ras (a nižšími lidmi své vlastní rasy), potenciálními světci nebes nebo aspoň s potencionálně užitečnými občany v lepším světském společenském řádu, v souladu s příslušnými náboženstvími a filosofiemi soustředěnými pouze na člověka.

A to není vše. Hindské učení, zděděné džinismem a buddhismem, a prakticky všemi na život soustředěnými myšlenkovými školami, jež nalezly svou inspiraci v Indii, nenaznačuje pouze identitu každé individuální duše ve všech jejích po sobě jdoucích inkarnacích. Maximálně zdůrazňuje fundamentální identitu všech individuálních duší, ať už ty jsou inkarnovány v mnoha nebo v žádných vrstvách živého světa, v tu samou nebo úplně jinou dobu. Nejenže je každá duše nyní ztělesněna v červu „na jeho cestě“ k dosažení nadřazenějšího vědomí po milionech a milionech zrození, a k tomu, aby se během doby stala vševědoucím, osvobozeným mudrcem, „tírthankarou“ jak říkají džinisté, ale duše každého jednoho červa, každého jednoho šneka nebo ropuchy, osla nebo prasete, člověka nebo opice — jakéhokoli živé bytosti — je ve své přirozenosti v podstatě identická s božským mudrcem. Liší se pouze v šíři a průzračnosti vědomí, tedy ve stupni vědění. Může dosáhnout stejně velkého cíle, jaký dosáhl mudrc. A mudrc sám, před tím než se stal tím čím je, žil po nesčetná milénia v ignoranci a neklidu, nejistě usilující o nejvyšší mír jako průměrný člověk, jako nižší člověk, jako opice, jako osel, jako červ; jako medúza uprostřed moře.

Na první pohled by se zdálo, že nic nemůže člověka připravit k tomu, aby miloval veškerou živou přírodu lépe než ona velkolepá vize universální, fyzické a duševní evoluce, poskytnutá hindským panteismem — ono vědění, že každé jedno tělo, ať už je obdařeno dvěma nohama nebo čtyřmi, šesti nebo osmi, nebo i více, nebo vůbec žádnými, má věčnou duši, a že každá duše, ať už v člověku, zvířeti nebo rostlině, je skučená Božská jiskra, stejně jako jeho vlastní duše, jen v nižším či vyšším stupni uvědomění; dále nebo blíže ke konečnému cíli osvobozujícího vědění a nejvyššího míru, než je on sám. A když čteme slova, jež Pán Kršna pravil Ardžunovi v Bhagavadgítě: „Díky pravému poznání vidí pokorní mudrci stejně učeného a mírného bráhmana, krávu, slona, psa i pojídače psů.“[3] člověk je nakloněn se nejprve ptát, jak je možné, že se se psy — a šúdry — dodnes v této požehnané zemi nejedná lépe, v zemi ve které staří proroci vyvinuli nejkrásnější ze všech živých náboženství.

Značka pro pokračování textu

Sávitrí Déví – Obžaloba člověka [1] – Na člověka soustředěná víra

04/12/2020

Následuje první kapitola Obžaloby člověka, jedné z nejdůležitějších knih Sávitrí Déví.

* * * * *

Ze všech možných morálních idejí zapůsobí na lidskou mysl nejpomaleji naše pozitivní povinnost vůči tvorům jiných druhů (zvířat a dokonce i rostlin). Zdá se, jako by tato povinnost byla cizí duchu, a stejně tak písmu, všech úspěšných mezinárodních náboženství vyjma buddhismu. A člověk, který si je důležitosti této povinnosti zcela vědom — člověk, který v ní rozpozná vyjádření fundamentální morální pravdy — se může rovněž velmi podivovat tomu, jak je možné, že víry, které tuto povinnost zcela opomíjí (natož aby ji zdůrazňovaly), mohly přesto získat takový počet následovníků, a ještě víc se podivovat nad tím, jak může být jejich omezená koncepce lásky stále považována za „tu nejvyšší“, a jak toto tvrzení nebudí žádné protesty lepších lidí. To takového člověka bez pochyby vede k neradostnému soudu nad vrozeně sprostou, sobeckou a ohavnou lidskou přirozeností.

Známá náboženství starověkého světa se soustředila na rodinu nebo kmen, nebo město, nebo na většinu národa. Filosofie, které z nich postupně vyrůstaly, ať už v antickém Západě nebo v Číně, se soustředily striktně na lidskou společnost, lidský intelekt, nebo individuální lidskou duši. Pouze v Indii bylo vše zcela odlišné, kvůli starověké víře v inkarnaci duše, a ovoce skutků sklízené od života k životu, předpokládající nepřerušované pokračování skrze celé schéma existence, organickou jednotu mezi všemi druhy, od těch nejjednodušších až po ty nejsložitější. V Řecku přijali tento názor o jednotě všeho živého i se všemi praktickými důsledky jako základní rys své školy pythagorejci (a mnohem později novopythagorejci), spolu s dogmatem zrození a znovuzrození. Když odhlédneme od této školy — mnoho staletí zpět —, spatříme skutečně nádherné, ale bohužel dlouho zapomenuté náboženství, obzvláště filosofický solární kult, jenž vzniknul na počátku čtrnáctého století před Kristem v Egyptě, a o kterém budeme mluvit v jedné z následujících kapitol, zdá se být právě tento kult jedinou výjimkou obecného trendu myšlení, jediným na život soustředěným náboženstvím[1] neindického původu západně od Indie. Velká škoda, že právě tato znamenitost tohoto kultu se stala pro jeho šíření fatálním, a to dokonce i pro jeho vlastní přežití coby organizovaného náboženství.

Můžeme tudíž poměrně bezpečně prohlásit, že dnes existují dva hlavní způsoby nazírání na náš vztah s nelidskými živými bytostmi: hindský způsob (jehož jsou buddhismus a džinismus pouze zvláštními projevy) a na člověka soustředěný, jehož různorodé formy můžeme vidět v křesťanství, islámu, „humanismu“ devatenáctého století, „socialismu“ dvacátého století, a v čínském způsobu myšlení, stejný ve všech (oddělíme-li čínské myšlení od taoismu v jeho nejčistším aspektu) svých různorodých formách.

Teoreticky ovládají na člověka soustředěné víry celý svět vyjma větší části Indie, Burmy, Cejlonu a zemí Dálného východu, protože tyto země byly ve své historii nějak ovlivněny buddhismem. To neznamená, že v Anglii a Americe, v Německu a Rusku, nežijí jedinci, pro které je vše živé svaté, a pro které je představa působení bolesti zvířatům odpornější, než působení jí lidem. To ale také neznamená, že všichni lidé, kteří se v Indii i jinde hlásí k hinduismu, buddhismu nebo džinismu, jsou skutečně vzorem praktické laskavosti vůči všem živým tvorům. Právě naopak! Tuto hrubou geografickou hranici na mapě světa jsme načrtli, abychom tak zdůraznili nerovné rozložení na člověka a na život soustředěných věr, abychom ukázali k jak malému pokroku v rámci universální lásky — což je cesta skutečné etiky — od časů údajných opicím podobných lidí neandrtálské doby až do dnešních dnů došlo.

Přirozeně může být náš nástin zneužit proti našemu proudu myšlenek. Mnozí bez pochyby řeknou: „Věří-li stále většina lidstva v právo člověka na vykořisťování jiných tvorů pro jeho vlastní prospěch; je-li myšlenka universálního bratrství (člověka se všemi živými tvory) tak pomalá v sebeprosazení; a pokud ještě navíc, jak můžeme vidět, tento pohled každý den ztrácí půdu pod nohama mezi ‚vyspělejšími‘ mladými muži a ženami v zemích, kde byl kdysi prosazován, měli bychom uznat, že na člověka soustředěné víry představují správný přístup k morálním problémům života.“ My ale odpovíme, že „většina“ nerozhoduje o tom, co je pravdivé nebo falešné, co je správné nebo špatné. A ti, kdo si myslí, že může, mohli by rovnou říci, že se Sokrates mýlil a Atéňané měli pravdu, protože Sokrates byl sám a Atéňanů dvacet tisíc.  Mohli by rovněž říct, že kanibalismus a otroctví byly odůvodněné, kdykoli a kdekoli byly rozšířeny, a kde se na ně nahlíželo jako na něco „normálního“. Můžeme se ale povšimnout, že právě z těchto civilizací, ve kterých byl kanibalismus všeobecně přijímán, tu a tam vyvstali jedinci — nepatrná, bezmocná menšina —, kterým se tento zvyk hnusil. A uprostřed světa, ve kterém bylo otroctví váženými lidmi považováno za nezbytné zlo, se objevilo několik málo jedinců, kteří otroctví ve jménu lidské důstojnosti odsuzovali, ať už veřejně nebo tajně. A můžeme vidět, že právě názor těchto lepších jedinců nakonec triumfoval. Jeden z nejlepších starověkých Mexičanů, král Nezahualcóyotl,[2] se v patnáctém století ve své říši marně snažil učinit lidským obětem přítrž.[3] Dnes by vražda člověka, byť jako oběť bohům, byla považována za zločin a zákonem potrestána téměř po celém světě. Menšina se v Mexiku stala většinou — k čemuž by došlo tak i tak, i kdyby křesťanští dobrodruzi v těchto zemích nikdy nepřistáli. Menšiny se časem často stanou většinami.

Těm, kterým se odvěké vykořisťování zvířat zdá normální pouze z toho důvodu, že k němu dochází universálně a je staré jako člověk sám, bychom rádi řekli, že dnes žijí lidé, kteří ho ostře odsuzují — nevadí, že jich je jen hrstka roztroušená mezi miliony lidskými bytostmi, které jsou stále v barbarském stádiu evoluce. Dnes žije několik mužů a žen daleko před naší dobou, kteří silně pociťují odpornou nespravedlnost všech vykořisťovaných živých bytostí, ať už dvounohých nebo čtyřnohých, hrůzu všeho bezdůvodného utrpení, hodnotu veškerého nevinného života. Dnes žijí muži a ženy — a autorka této knihy k nim patří —, kteří jdou při pohledu na to, jak jejich současníci jedí v restauraci hovězí biftek nebo kuřecí sendvič v železničním vagónu stejně zhnuseni, jako byli někteří starověcí výjimeční Mexičané zhnuseni při pohledu na uvařené údy zajatců, servírované na zlatých a stříbrných podnosech při státních banketech. Dnes žijí muži a ženy, vskutku málo početní, kteří jsou zarmouceni při pohledu na znaveného koně táhnoucího kočár, stejně jako jistí „divní“ lidé mohli kdysi být obdobně zarmouceni při pohledu na otroka, který za dozoru bezcitného dozorce pro svého majitele sekal dříví nebo mlel obilí.

Těchto několik málo mužů a žen jsou dnes „snílci“, „excentrici“, „blázni“ — jako všichni průkopníci. Kdo však může říci, zda se jejich názor někdy stane názorem průměrného člověka, a jejich principy zákonem světa? Existuje-li nějaká naděje, že by to mohlo jednoho dne nastat, pak věříme, že stále ještě stojí za to usilovat o udržení lidské civilizace. Pokud však ne — pokud tato nízká míra lásky, kterou většina lidí na celém světě dosáhla je skutečně limitem jejich schopností —, pak jsme přesvědčeni, že lidská rasa nikomu nestojí za to, aby si s ní lámal hlavu. Značka pro pokračování textu