Sávitrí Déví – Na věky věků – 1919

Překlad druhé kapitoly knihy Na věky věků od Sávitrí Déví.

Sávitrí vítá ještě neznámého Vůdce Adolfa Hitlera jako posla dávných pohanských bohů Řecka a Severu.

„Auch das hellenische Kulturideal soll uns in seiner vorbildlichen Schönheit erhalten bleiben. Man darf sich nicht durch Verschiedenheiten der einzelnen Völker die größere Rassegemeinschaft zerreißen lassen. Der Kampf, der heute tobt, geht um ganz große Ziele: eine Kultur kämpft um ihr Dasein, die Jahrtausende in sich verbindet und Griechen- und Germanentum gemeinsam umschließt.“[1]

• Mein Kampf

Ale zatím jsem Tě neznala;[2] ani Tvůj velký lid jsem neznala. A netušila jsem, jaké možnosti se v nich skrývají, v naší době, před mýma očima.

Vyčerpaná hloupým, mdlým světem, který jsem znala; plna opovržení vůči domýšlivému národu,[3] smějícímu se všemu, čemu nerozumí, a má v hrůze všechny krajní neústupné víry, — národ, který nastolil onu celosvětovou nástrahu: „lidská práva“, a který nenávidí zjevnou [obvious][4] autoritu a železný řád posílený silou zbraní, zatímco zbožňuje neviditelné otroctví důvěřivců; — plna opovržení k náboženství, které učí onu další velkou lež:[5] „důstojnost každé lidské duše“[6] ve jménu boha, kterého jsem nikdy nemilovala,[7] jsem obrátila svůj zrak ke dnům dávno minulým; bohům a hrdinům dávno mrtvým, jejichž jména už nevzbuzovala v lidských srdcích zbožnou úctu, jsem zaslíbila své srdce. Plakala jsem, protože jsem je nemohla znovu přivést k životu.

Vidina starověké Skály — Akropole, sídla Dokonalosti,[8] bílé a zlaté pod bezmračným nebem Atiky[9]; — žila[10] v mé paměti. A spolu s ní jsem zbožňovala krásu mužných ctností hrdinů podobných bohům — ať už těch, kteří před třemi tisíciletími dobývali nesmrtelnou Troju, nebo těch neméně[11] velkých a neméně[12] božských, kteří sotva před stoletím bojovali za svobodu Hellady v horských pevnostech a na moři pod znakem Křížem. A spolu s ní jsem uctívala krásu posvátného Severu dávných dní, před tím než se jeho rasová hrdost sklonila před cizím bohem pokory; krásu dobyvatelů — předků mé matky —, kteří, když[13] v ohlušujícím řevu, výbuchu obludné radosti, Nebe[14] a Moře vyzývaly vzájemně svou sílu, bouře vyla, hromy řvaly a blesky trhaly rozpadající se mraky, stáli na svých lodích vzpřímeně, v kadenci bili do svých štítů a odpovídali[15] na zuřivý Hlas živelného božstva a zpívali válečnické hymny Odinovi a Thorovi.

Kde byli teď, tito nadlidé? Kde byl duch mé rasy, který ve mně žil? Kde jsem teď měla nalézt ty, při jejichž písních by mi srdce zaplesalo? Ty, v jejichž slovech bych nalezla kouzlo hrdosti a moci? Jejichž hlas[16] bych s radostí poslouchala? — Ty, které bych obdivovala?

Všude kolem sebe jsem viděla pouze důvěrné a laskavé opice, nebo — v horším případě — opice pedantické, sečtělé, ale bez víry,[17] bez nutkání bojovat za Něco většího, než jsou ony sami a než je jejich úzkoprsé „štěstí“;[18] něco za co lidé[19] bojují, na cestě k nadčlověčenství. A pouze v roztroušených řádcích několika snílků jsem našla ozvěnu své touhy. „Přijď, ty vyhnanče z časů[20] dávno minulých“; pravil jeden z nich. „Sekera zmrzačila posvátné lesy; otrok plazí a modlí se tam, kde kdysi řinčely meče. A všichni bozi odešli. Přijď k nim v zářivé Valhale, kde Tě očekávají!“[21]

A já, čtrnáctiletá, plna nadlidského zápalu, plna touhy obětovat se[22] pro Něco, co by pro mě znamenalo vše, co tehdy[23] znamenali bohové Řecka a starověkého Severu; a já, dcera Severu a Egejského moře[24], planoucí láskou k Někomu, kdo by pro mě byl ztělesněním vzkříšeného Árijství — Někomu, koho bych mohla zbožštit — neznala jsem Tě a plakala. Plakala jsem nad bohy, kteří odešli,[25] aby se už nikdy nevrátili; nad plavovlasými válečníky, v nichž sídlil jejich duch; nad krásou a mužností árijských muže, hrdostí árijské ženy, manželky a královny — matkou mužů.

Pomalu, ale vytrvale, přesto stoupal jsi výš, ustanoven právě těmi samými bohy, které jsem zbožňovala; abys vedl vyšší lidstvo ke slávě a ke smrti, a poté k ještě větší slávě. Ve Tvém viditelném rouchu, třicetiletý jsi byl, Věčný, můj Spasitel. Již tehdy povznesený nad hluk katastrofických změn, jež otřásly světem, uslyšel Tvůj národ Tvůj hlas provolávající poselství Tvé starostlivé lásky — Tvé ultimátum Vyvolenému národu —: „Budoucnost, nebo zkáza!“ Tvá inspirující slova je do hloubky duše pohnula. Již několika odvážných, tvrdých a věrných — mladých mužů ze zlata a oceli — povstalo na Tvé volání a dali Ti vše a s radostí Ti přísahali věčnou věrnost v naprosté poslušnosti.

A stejně jako když před bouří zůstává hladina moře[26] klidná a nebe modré, mezitím se pomalu v netušených výšinách objevují ohromné víry shromažďující roztroušené vodní kapky do temných mraků připravených k protržení; a právě když v jejich tichých, prázdných kráterech ani v jejich okolí nelze spatřit žádné známky nové erupce, dole, daleko dole, nízko v nevýslovné hloubce v hořících útrobách dřímajících sopek den za dnem vře a hučí a stoupá neviditelný roztavený čedič; tak podobně na volání Tvé podmanivé lásky, tak podobně při světle Tvých inspirovaných, hvězdných očí se během jednoho dne pomalu probudila odvěká mužnost a hrdost a vůle k moci v srdci nešťastného Národa. A z dětí se během jednoho dne stali muži[27] a z mladíků hrdinové. A zatímco země stále ještě sténala pod patami vítězů, kteří dali jasně najevo, že jejich bude poslední slovo a jejich budoucnost světa; zatímco všechny hlasy, kromě jejich, mlčely[28] na velkých poradách dne, do nichž mělo hloupé lidstvo vkládat svou naději, mlčely všechny hlasy kromě jejich, z hrudi několika vyvolených se vyvalil výkřik, který je ozvěnou Tvého: „Probuď se, ó národe předurčený hlásat božské právo čisté krve; předurčený povstat a vládnout: Německo, probuď se!“

Ach, kdybych tak slyšela to volání k boji — volání ke vzkříšení — a kdybych rovněž věděla, že na cestě Světla budu smět následovat Tebe! Že i já jsem byla pozvána k velké oběti k uctění úsvitu; k velké Slavnosti života, při níž by minstrelové, vyjadřující mou vlastní mladickou touhu, velebili bohy, které jsem milovala, ve velkolepých chvalozpěvech; k velkému procesnímu pochodu, v němž bych i já nesla pochodeň a i já bych přidala svůj hlas k rozšiřujícímu se chóru, v němž bych po své pravici a levici a všude kolem sebe měla jako své soukmenovce, ne, jako své bratry, skutečné polobohy z masa a kostí! Ach,[29] kdybych věděla, že Ty jsi ten, kterého jsem celá staletí hledala, a koho stále jsem tehdy stále hledala ve svých vzrušených mladistvých snech! A že bys ve mně, v dceři vnějšího árijského světa Severu a Jihu, vítal první plody lásky a úcty celé Rasy k Tobě, jejímu Spasiteli, k Tobě, jejímu Vůdci, k Tobě, jejímu nekorunovanému Králi! Kdybych jen věděla…

Ale větší než já Tě ještě neznali.

---

[1] „Také helénský kulturní ideál nám musí zůstat zachován. Rozdílnost jednotlivých národů nesmí rozrušit obraz vyššího rasového společenství. Zápas, který dnes probíhá, je zápasem o velké cíle: Určitá kultura bobuje o své bytí, které spojuje tisíciletou antiku s germánstvím. “(Mein Kampf [Munich: Franz Eher, 1939], str. 470, český překlad podle Michalčíka, str. 325.)

[2] Nahrazení čárky středníkem.

[3] Sávitrí zde odkazuje ke své rodné Francii.

[4] Ve strojopise A na tomto místě „do očí bijící“ [glaring].

[5] Ve strojopise A bylo původně napsáno „nástraha“ [snare], ale to bylo přeškrtnuto nahrazeno slovem „lež“ [lie].

[6] Strojopis A na tomto místě původně pokračoval slovem „přednesenými“ [put forth], ale bylo přeškrtnuto.

[7] Sávitrí zde odkazuje ke křesťanství.

[8] Strojopis A původně pokračoval slovem „věčné“ [everlastingly], ale bylo přeškrtnuto.

[9] Strojopis A původně pokračoval slovy: „ na neskutečném pozadí Hyméttu, fialové a růžové, ve světle zapadajícího Slunce, nebo zářící pod přízračným fosforeskujícími měsíčními paprsky, v hvězdné noci,“ ale byla přeškrtnuta.

[10] Ve strojopis A původně „zářila“ [shone], ale to bylo přeškrtnuto a nahrazeno slovem „žila“ [lived].

[11] Ve strojopise A psáno „stejně“ [equally].

[12] Ve strojopise A psáno „stejně“ [equally].

[13] Strojopis A opakuje „kteří“ [who].

[14] Psáno s velkým S, aby bylo stejné k následujícímu „Moře“.

[15] Ve strojopis A psáno „v odpovědi na“ [in answer to].

[16] Odstranění čárky.

[17] Ve strojopise B pouze „bez víry“ [without faith].

[18] [Srov. první kapitolu knihy Tvrdí jako Kruppova ocel — pozn. překlad]

[19] Zdůrazněno ve strojopise A, ale ne ve strojopise B.

[20] Ve strojopise A psáno „dny“ [days].

[21] Volně interpretováno podle Leconte de Lisle, „Le Barde de Temrah“, Poémes barbares (Paris: Alphonse Lemerre, n.d,), str. 71.

[22] Ve strojopise A psáno „plna touhy obětování“ [full of the thirst of sacrifice].

[23] Ve strojopise A nejdříve „teď“ [now], které bylo přeškrtnuto a nahrazeno slovem „tehdy“ [then].

[24] V anglickém originále strojopisu B chybí před Egejským mořem člen určitý „the“.

[25] Slova „neznala jsem Tě a plakala. Plakala jsem nad bohy, kteří odešli“ byla ve strojopise B omylem vynechána.

[26] Ve strojopise B je zde nadbytečná čárka.

[27] Slova „v srdci nešťastného Národa. A z dětí se stali muži“ byly ve strojopise B omylem vynechány.

[28] Slova „bude poslední slovo a jejich budoucnost světa; zatímco všechny hlasy, kromě jejich, mlčely“ byly ve strojopise B omylem vynechány.

[29] Ve strojopise B je přidáno „ach“ [oh].