Sávitrí Déví – Na věky věků – 1923

Překlad třetí kapitoly knihy Na věky věků od Sávitrí Déví.

Ve třetí kapitole Sávitrí Déví popisuje události 9. listopad 1923, kdy se v Mnichově, hlavním městě Bavorska, pokusili nacionální socialisté převzít moc v tzv. Pivním puči. V oněch revolučních dnech byla Sávitrí v Řecku, kde nejen obdivuje krásu starověké Hellady, ale také spílá Řekům za to, že i po mnoha zradách stále věří Spojencům. O Sávitríině pobytu v Řecku srov. 1. kapitolu Hitlerovi kněžky Nicholase Goodrick-Clarka; a také autorčinu knihu And Times Rolls On 1. kapitola, §2 (láska k Řecku), §4 (o pobytu v Řecku) a §5 (objevení nacionálního socialismu).

„Am 9. November 1923, 12 Uhr 30 Minuten nachmittags, fielen vor der Feldherrnhalle sowie im Hofe des ehemaligen Kriegsministeriums zu München folgende Männer im treuen Glauben an die Wiederauferstehung ihres Volkes: . . .

So widme ich ihnen zur gemainsamen Erinnerung den ersten Band dieses Werkes, als dessen Blutzeugen sie den Anhängern unserer Bewegung dauernd voranleuchten mögen.“[1]

• Mein Kampf

A nadešel den, kdy Jsi si jist Svou vzrůstající mocí, Svými oddanými stoupenci a Svým Osudem, stál v jasném světle dne proti veřejné moci, proti otrokům nepřátel Tvého národa, vyzývajíce je v nerovném boji; den, kdys směle čelil hrozbě existujícího státu a jeho úctyhodného aparátu[2] represe — jeho vojáci bez idejí, nástroj v rukách vážených autorit bez duše — pochodovalo Tvých několik málo věrně zapálených, aby pro Tebe vydobylo citadelu nesporné moci.

Jejich tváře zářily radostí, jejich srdce hořela láskou, jež je schopna člověka dovést až na samý konec světa; s Tvým jménem na jejich mladých rtech, a na věčné časy, které teprve nadejdou, již neoddělitelně spjato se svatým jménem Německa kráčeli dál beze strachu . . . Sluneční záře je překrásná, denní světlo je sladké, a přesto krásnější a sladší je položit život za Tebe, položit život pro vítězství Tvé velké Myšlenky; za ustanovení Tvé vlády.

A tak kráčeli dál a žádná síla na zemi nebo na nebesích nemohla zastavit hybnou sílu jejich dobyvačných kroků; protože jim patřila po velmi dlouhé době znovu probuzená a svobodná věčná duše Německa; jim patřilo poselství pravdy, kouzlo vzkříšení; a jim patřila — navzdory všemu; po nadcházejícím krátkém záblesku moci a slávy, a následujících nesčetných letech mučednictví — vláda budoucnosti; jim patřil svět, ve svém novém zlatém věku po konečné srážce.

A tak kráčeli dál. Na nejvyšší vlně velkého proudu Dějin, který nikdo nemůže změnit ani zastavit, byli neseni ke svému předurčenému cíli: k věčné slávě — ale nejprve ke smrti. Pušky váhajícího státu vystřelily a kulky se rozletěly; a na zemi, v kalužích krve, leželo šestnáct mužů, těch nejlepších z nejlepších mužů Německa. Tví věrní raných dnů, Tvých několik vyvolených mužů všech řemesel a tříd (mezi námi, kteří věříme pouze ve vznešenost árijské krve, neexistují žádné třídy),[3] muži různého věku, nejstarší měl přes padesát, nejmladší sotva devatenáct, ale ve svém srdci byli všichni mladí, všichni hleděli do budoucnosti, všichni pevně cítili, že na to, aby se mohlo začít znovu, aby se mohlo stavět na pravdě a zápalu, důvěřovat osudu vlastního národa[4], není nikdy příliš pozdě a není to nikdy příliš obtížné.

V bratrské rovnosti, v kalužích krve leželi, první z nekonečné řady mučedníků za Věc života v pravdě v jeho moderní formě; první, kteří si vydobyli čest položit své životy pro Tebe a pro nové Německo, jejich — a Tvou — vzkříšenou Otčinu; a navíc za nové Árijství, Tvůj celosvětový sen o kráse — a také můj.

Tam leželi, zatímco moc, jež Jsi měl brzy svrhnout — moc právě těch úřadů sloužících cizímu blahobytu —, se zmocnila několika Tvých věrných a Tebe Samotného, a všechny vás uvěznila. A tak se za Tebou na několik měsíců zavřely těžké dveře pevnosti.

Noviny celou událost popsaly, a zmínily se rovněž o smrti prvních mučedníků. Ale mimo Německo málokdo chápal, že se stalo něco velkého; jak velký nový převrat v radostné oběti a smrti[5] nabýval tvaru.

Co se mě týče, onen tragický den, kdy pro Tebe oněch Šestnáct obětovalo své životy, já byla stovky mil daleko, stojící o samotě na mramorových schodech Parthenónu a hleděla na Město u svých nohou a u vzdáleného[6] moře.

Bylo mi osmnáct a krásná na pohled; přesto mi doposud žádný ženský smutek nevháněl slzy do očí. Vášnivá, ale hrdá, a již před svým narozením předurčena milovat [jen] inkarnaci božství, a nikdy jsem neměla poznat radosti a strasti lidské vášně ani její šílenství.

Milovala jsem sen, a oči se mi plnily slzami, protože jsem si začínala uvědomovat, že to byl právě jen sen. Milovala jsem věčné Řecko — ono Řecko dávné doby, jež přežívalo v impozantních sloupech, v jejichž stínu jsem nyní stála; a také ono Řecko včerejška, obranou zeď árijského lidstva na Blízkém východě, které po pět set let vzdorovalo vítězícím Turkům. Milovala jsem krále Makedonie, světlovlasého dobyvatele, jehož pochod na východ se podobal průvodu neporazitelného boha; Muže, který podruhé vedl muže mé rasy přes řeku Indus. A také jsem milovala řecké vůdce, kteří v roce 1821 přísahali, že znovu získají svobodu, nebo při tom[7] zemřou. A mé oči se trpkými myšlenkami naplnily slzami.

Všude kolem mě, v oslnivém poledním světle, se rozkládaly mé milované Athény, jejichž bílé domy, mezi nimiž se tu a tam objevilo několik cypřišů a řady pepřovníků, vytvořily tmavě zelené skvrny nebo zelenošedé linie; bílé domy Athén, které pokrývaly nižší svahy strmé Lykabetty, až po borovicový les, který jsem tak dobře znala. Za předměstím, směrem na východ zářily holé skály Hymettu ve světlé, téměř průhledné šedi na pozadí modré oblohy, která byla tak modrá, že se mohla zdát neskutečná. A na severu a na západě jsem obdivovala střízlivé obrysy dalších kopců na[8] stejném nesmírném modrém pozadí; a na jih blyštící se Egejské moře, mnohem modřejší — hluboké, fialově modré.

Ach, jak nádherné to vše bylo: to Město, z dálky tak bílé v záři slunce, mezi holými kopci a pod nekonečným nebem; a všude kolem do nekonečna se táhnoucí moře!

A přesto bylo mé srdce smutné, protože z celé té krásy, žádný řecký hlas doposud neodpověděl na mé plamenné volání po svobodě,[9] mé volání po hrdosti. Nikdo se mnou nesouhlasil, když jsem řekla, že horší než turecké jho bylo být otrokem takzvaných. „velkých“ mocností, které zrovna vyhrály první světovou válku. A když jsem zmínila jen poslední ránu osudu — ztrátu Malé Asie — a obvinila proradné Spojence a také duch, který ztělesňovali (duch demokracie) a obviňovala cizácké zájmy jejich politiky, a pokoušela se přimět své bratry, aby s nimi a jejich duši zabíjející „kulturou“ neměli nic společného, tak nikdo nesdílel mé horoucí rozhořčení; nikdo nesdílel mou nenávist.

Ztratilo tak Řecko nenapravitelně jakýkoli smysl pro majestátnost a souhlasilo, aby navěky bylo nástrojem západních Spojenců, poslušným nástrojem jejich intrik, velebeno, když se jim to hodilo, aby bylo následujícího dne uráženo a opuštěno? Nemělo snad už déle zůstat v opozici jak vůči Turkům i Židům, předsunutou stráží Árijství? Proradní Spojenci, dělali vše, co mohli, aby Turkům pomohli získat Malou Asii, jednali jako nepřátelé árijské krve. Proč k nim tedy Řekové necítili nenávist jako já? Nebyly snad plameny zničené Smyrny a nucený exil dvou milionů Helénů dost, aby probudil ten samý odpor, který jsem já cítila k oněm velkým penězi ovládaným státům, které ho před šesti lety proti jeho vůli zatáhly do své nespravedlivé války? Nestačilo to snad, aby spolu se mnou řeklo: „Pryč! Pryč od pokrytectví, které znamená[10] demokracie! Pryč, pryč od poroby upadajícího Západu! Zpět k národním hodnotám; zpět k duchu národních bohů starých heroldů věčného Života! Zpět k nám samým, k helénismu — k Árijství!“ (V mých očích to bylo totéž.)

Takové byly mé myšlenky ono památného dne, když jsem stála na schodech pobořeného Chrámu a hleděla na krásy fialově korunovaného Města pod poledním sluncem.

Můj Vůdce, kdybych tehdy jen znala hlubší význam Tvého svatého Zápasu! Kdybych jen rozuměla tomu, že Šestnáct mučedníků, jejichž smrt noviny dalšího dne oznamovaly, prolilo svou krev pro něco víc než jen novou formu vlády! Ach, kdybych v nich jen viděla to, čím byli: předvoj nekonečné vlny bojovníků za vládu přirozené elity lidstva — a prvními v mé době, kteří zemřeli pro mé věčné řecké ideály vlády aristoi —, těch nejlepších, tělem, charakterem i duší! A kdybych jen chápala, že ti nejlepší v moderním světě, podle mého srdce, podle[11] věčných standardů zdraví, a síly, a krásy stanovených mými řeckými vzory, byla elita Tebou inspirovaných krajanů: Tví nejlepší!

V mladickém zápalu jsem se za Tebou měla rozletět![12]

Ach, proč jsem to nevěděla? V žáru Tvého zápasu bych byla tak šťastná; tak bych Tě v oněch velkých raných dnech milovala.

Ano, tehdy jsem již byla duchem Tvá, a samotnými bohy vyvolena zůstat Tvou, během všech tisíců putování. Proč jsem si to nedomyslela? Kdo mi to může říct? Vše pronikající je pochopení bohů — a podivné, a často navenek zklamáním, jsou jejich cesty.

---

[1] „Dne 9. Listopadu 1923 ve 12 hodin 30 minut odpoledne padli před Feldherrnhalle a na dvoře bývalého ministerstva války v Mnichově v pevné víře ve zmrtvýchvstání svého národa tito muži: . . .  Věnuji jim tedy ve společnou upomínku první svazek tohoto díla, které dosvědčili svou krví. Ať vždy svítí na cestu stoupencům našeho hnutí.“ (Mein Kampf [Munich: Franz Eher, 1939], věnování, český překlad podle Michalčíka, str. 22.)

[2] Ve strojopise A psáno „oděvu“ [apparel] a ve strojopise B „aparátu“ [apparatus].

[3] Přidána čárka.

[4] „Národního“ je ve strojopise B vynecháno.

[5] V anglickém originále je na tomto místě čárka, která je ve strojopise B vynechána.

[6] Ve strojopise B byla přidána slova „vzdáleného“ [distant the]. Nadbytečné „the“ v originále vynecháno.

[7] V originále ve strojopise B je zde vynecháno slovo „to“.

[8] Slova „pozadí modré oblohy, která byla tak modrá, že se mohla zdát neskutečná. A na severu a na západě jsem obdivovala střízlivé obrysy dalších kopců na“ byla ve strojopise B vynechána.

[9] Ve strojopise B následuje vložená spojka „a“ [and].

[10] Ve strojopise B je v originále slovo „signifies“ nahrazeno slovy „stands for“.

[11] „Podle“ [according] bylo přidáno ve strojopise B.

[12] Ukončení odstavce podle strojopise B.